Takzvaný annual reccurent je pravidelné každoroční školení palubního personálu, které je povinné k udržení naší licence a způsobilosti k výkonu práce v letadle.
Takový reccurent obnáší například bezpečnostní školení zahrnující opakování a procvičení nouzových postupů při evakuaci, požáru, dekompresi, nouzovém přistání atd. Školení dále zahrnuje zdravotnický výcvik, crew resource management a 'security', kde se učíme i to, jak přemoci útočníka. Každý modul je zakončen teoretickou a praktickou zkouškou, přičemž jejich nesplnění znamená okamžité uzemnění. Celá tato sranda trvá čtyři dny.
Jelikož jsem prošel, budete muset snášet další kvanta poznatků ze života mobilní servírky.
BOSTON
Na svůj první let po každoročním opáčku se moc těším. Mám totiž namířeno za kamarádem do Bostonu. Kyle, dnes pilot u United, se seznámil s mým mužem ještě v dobách, kdy oba studovali na univerzitě v Mannheimu. Můj drahý se následně vrhl na magisterské studium, zatímco Kyle začal létat. Kyle začínal u United jako stevard. Jeho vynikající znalost němčiny mu umožňovala létat na mezikontinentálních linkách do Německa. Kdykoliv ho firma poslala do Frankfurtu, měl u nás dveře otevřené. Tentokrát je ale řada na mě. Kyle je sympaťák a je s ním vždy veliká sranda.
Lety do Bostonu bývají mezi kolegy oblíbené. Příjemná klientela, fajn město, krátký let, pobyt, který vám umožní být za pouhé dva dny znovu doma - když toho máte hodně odlétáno, nechcete někde trčet týden. Není tedy divu, že jsem tu dnes zdaleka ten nejmladší.
Do briefingové místnosti vstupuje Kathrin, Naomi a Veronika. Všechny tři se znají, všechny tři jsou z Mnichova. Dámy vypadají skvěle a působí neuvěřitelně profesionálně. Kathrin je vedoucí kabiny.
Veronika se na mě usměje a povídá; 'Chudáku, ty jsi tu dnes se samýma babkama.'
Je sice pravda, že pět kolegyň je ve věku mé maminky, ale také jsou tu Silvia, Ruth a Hannah, prakticky mé vrstevnice.
Vyfasuji pozici 2L v premium economy, kde dnes budu pracovat s Veronikou. Tuto pozici nemají kolegové moc v lásce, jelikož jste zodpovědní za boarding a po startu musíte cestujícím v economy a premium economy podávat veškerá hlášení ohledně servisu. Já osobně si ale boarding u nástupních dveří užívám a s palubním hlášením nemám též problém, takže super.
'Odkud jsi?' ptá se krátce před boardingem Veronika německy.
'Aus Düsseldorf - aber ursprünglich komme ich aus Tschechien', říkám jí, že sice z Düsseldorfu, ale původem jsem Čech.
'Nééééé, to jako vážně?' dostane se mi reakce v naprosto typické pražštině.
Tak nám Kathrin dala přezdívku 'Team Ostblock' a mohlo se letět.
Let je klidný. V našem úseku sedí pouhých patnáct pasažérů. Občas vypomáháme i v jiných cestovních třídách - ale ani to není třeba, jelikož i tam není zrovna narváno.
Komunikovat s hosty anglicky, s posádkou německy a s kolegyní česky mě občas trochu vyvádí z míry. Především čeština je komplikovaná, protože nám pro řadu odborných názvů chybí česká terminologie. S Veronikou jsme si ale okamžitě sedli. Dělá mi to radost, protože z Čechů žijících v zahraničí mám vždy trošku strach. Drtivá většina z nás jsou sice super lidi, ale občas narazíte na kretény, kteří se vás schválně straní, jelikož Čech pro ně není dostatečně internešnl. Říkám tomu syndrom au-pairek. Znáte to - takový ty blbky, co odešly do Británie, aby někomu vozili děti do školy. Nakonec otěhotněly s hlavou hostitelské rodiny a dnes mají děti, které nedokáží ani pořádně komunikovat s prarodiči, protože naučit je alespoň trochu česky by zavánělo čecháčkovskou provinčností.
Jedna z cestujících chce vědět, proč je na palubě tak málo lidí.
'Je to kvůli tomu našemu oranžovému klaunovi', ptá se.
Tyhle věci mi ale nepřísluší v uniformě hodnotit. Je ale pravda, že řada Evropanů svou cestu za oceán v poslední době raději zrušila. Lety do USA nám tedy v současné době plní zejména Američané. Ale tak to bylo, snad kromě linek do New Yorku a Miami, vždycky.
Let z FRA trvá pouhých osm hodin. V Bostonu přistáváme do mlhy a deště.
Po výstupu z budovy mezinárodního terminálu vás do nosu okamžitě udeří vůně oceánu. Není divu - letiště Logan International je ze tří stran obklopeno vodou. Ale i v samotném centru města, kde leží náš hotel, lze přítomnost slané vody v okolí okamžitě zaznamenat.
Po příjezdu na hotel spatřím na recepci Kyla a jeho doprovod. Beru si tedy všechny tři pány okamžitě s sebou na pokoj.
Po rychlé sprše jsme se vydali dobývat ulice jednoho z nejstarších měst v USA. Čtyři buzíci - Carrie z Bostonu alias Kyle, Miranda a Charlotte z Londýna alias James a Philip, Samantha z Düsseldorfu, neboli já. Jak pravil James, sešly se tři servírky s řidičem autobusu. Musím říct, že jsem se takhle už dlouho nebavil. Po sedmi hodinách šlapání městem mě nebolely pouze nohy, ale i žebra - z neustálého smíchu. Philip a James pracují jako stevardi pro 'very British Airline', zatímco Kyle, potomek německých přistěhovalců z Texasu, pilotuje malinký CRJ u amerických United - konkrétně u jejich regionální odnože United Express. Přestože má rodilý Texasan svou bázi na letišti Newark, domov našel Kyle zde v Bostonu. Oba jeho rodiče se seznámili v práci, na palubě legendárního Jumbo Jetu společnosti Pan Am, kde pracovali jako palubní průvodčí.
Samotný Boston na mě udělal příjemný dojem. Město má něco z New Yorku, něco z Londýna, něco z Dublinu. Evropskou stopu tu lze zaznamenat na každém rohu. Nedivím se Kylovi, že se raději usadil zde, než v přeplněném a drahém New Yorku.
Boston byl v prosinci roku 1773 dějištěm 'čajového dýchánku', který odstartoval americkou revoluci. Dnes je Boston střediskem vzdělanosti, výzkumu a jedním z předních center amerických financí. Za svůj úspěch může město vděčit nedaleké univerzitě Harvard. Tam nás sice Kyle nezavlekl, ale ukázal nám celou řadu jiných zajímavostí. Největší dojem na mě udělal vnitřek budovy městské knihovny, která je třetím největším archivem knih v USA.
Po večeři v restauraci Union Oyster House a vínku v bostonském přístavu, jsme se všichni odebrali do svých hotelů. Sedm hodin spánku, snídaně, procházka a ve 14:20 pick-up před hotelem. Boston si budu navždy spojovat s vůní moře a křikem všudypřítomných racků.
Na cestě zpět nás v kabině premium economy doprovází 22 cestujících. Máme tak alespoň čas věnovat se každému víc individuálně. Economy je plná, proto dámám ze zadního úseku občas přijdeme na pomoc. Jelikož nám v premium economy zbyla hromada jídla, rozdáme tyto porce hladovým cestujícím. Stejně by se to muselo vyhodit.
Boarding v Bostonu byl chaotický. Letiště nějak nezvládlo organizaci ohledně lidí na vozíčku. Jedna paní jim v nástupním mostě z vozíčku dokonce vypadla. Posbírat jí tam šla Veronika, původní profesí zdravotní sestra.
Během letu si k nám přišel stěžovat cestující, že spal a kolegyně Silvia ho zapomněla obsloužit. Když se jí zeptal, zda by také nemohl dostat něco k jídlu, protočila panenky a řekla mu; 'Come to my galley and simply pick it up yourself. I am busy now.'
Naprosto nepřijatelné chování, které Kathrin rozčílilo. Ta si šla se Silvií okamžitě promluvit. Co jsem tak vypozoroval, chovala se Silvia občas k pasažérům jako ruská domovnice. Jsem rád, že nad tím Kathrin nemávla rukou a rozhodla se incident řešit. Být profesionál znamená, že své emoce před cestujícími potlačíte a případně o tom o měsíc později napíšete blog.
V premium economy nám noční plavbu nad Atlantikem zpestřuje jakási influencerka, která mi neustále strká kameru před ksicht. Na Veronice lze spatřit, že jí to začíná lézt na nervy. Tak si úsek s influencerkou beru do parády sám. Beru to sportovně. Usmívám se, povídám si s ní a snažím se jí na kameru trošku odprezentovat náš produktu. Tato mladá žena, jejíž maminka dělala letušku u American Airlines, cestuje extra až z Tampy, aby mohla letět s naší společností. Tak jsem se jí snažil let zpříjemnit, co to jen šlo. Nikdy nevíte, kde a u koho natočený materiál skončí.
Lety z Bostonu přistávají ve Frankfurtu krátce po páté ranní. Snídani tak servírujete prakticky v době, kdy si v Bostonu nalévají večerní sklenku červeného. Naprosto vražedný čas. Kolem třetí ráno/noci středoevropského času rozsvítíme světlo v kabině. Kdo nemá na očích klapky, ten zažije stejný pocit, jako pacient na zubařském křesle.
Ihned po snídani musím s Veronikou přestěhovat 27 pasažérů do přední části kabiny. Ve Frankfurtu budeme přistávat s drobným zpožděním a tito lidé pak s námi pokračují dále do Curychu a Paříže. Abychom jim trochu pomohli, necháme je sedět co nejblíže k nástupním dveřím. Procházíme kabinou se seznamem cestujících a každého z nich informujeme individuálně. Starším pasažérům pomáháme přemístit jejich zavazadla.
Nakonec se nám daří skoro všechny nastěhovat k nám do premium economy.
Veronika se se mnou po přistání rozloučí a upaluje na letadlo do Mnichova. Práce s ní byla naprosto úžasná. Já vystupuji o dvě hodiny později v Düsseldorfu. Krátce před výstupem na mé tramvajové zastávce spatřím malý hlouček Američanů z visačkami na kufrech, které jasně ukazují, že byli na mém letu.
'Nepřiletěli jste se mnou náhodou dnes ráno z Bostonu?' ptám se.
'Yes, we did! You were fantastic!'
A tohle je na mé práci to nejlepší. Okamžitý feedback a možnost udělat mnoha lidem život o trochu krásnější. Jak by řekl můj trenér z výcviku - vy jste na palubě tou sladkou tečkou za dovolenou každého z našich cestujících. I když Silvia to dnes asi nebyla.
STANDBY
Tento týden je tu opět má milovaná pohotovost. Jelikož můj standby blok začíná v 01:55 v noci, musím z Düsseldorfu do Frankfurtu přicestovat o den dříve a přespat v hotelu. Když mi začíná pohotovost takhle brzy, snažím se jít vždy nejpozději v deset spát. Dnes se mi ale nedaří vůbec usnou. Ležím v posteli, čumím do stropu a modlím se, abych vyfasoval nějaký odpolední let. V 01:56 mi u hlavy zazvoní telefon. Ve 03:50 mám být na letišti - letím na Rhodos. Samozřejmě někdo na poslední chvíli 'onemocněl', protože se mu nechtělo jít ve čtyři ráno do práce.
Lety do Řecka mám rád, ale ne v tuto denní dobu. Plánovaný odlet z Frankfurtu je v 05:15, což znamená jediné - letní sezóna klepe na dveře. Vlastně neklepe. Ona už je rozkopla.
Na briefingu si celá posádka popřeje dobré 'ráno'. Cabin crew je mladá. Pursera nám poslali z Lipska. Zbytek posádky je z frankfurtské báze. Nikomu z nás není ani třicet. V economy class pracuji se Simonem z Wuppertalu a Larou z Frankfurtu. S Larou jsem byl vloni v září v Seattlu.
Tříhodinový let na ostrov nám zpestřoval devítiletý chlapeček, který si usmyslel, že tři čtvrtiny cesty problinká. Je třeba ale dodat, že jeho rodina byla profesionálně připravená - chlapec nepoužíval ty naše amatérské sáčky na zvracení, ale svůj vlastní igelitový pytel. Rodiče ho prý před cestou nadopovali léky jako dostihového koně, to však moc nepomohlo. Naše lékárnička je sice vybavena léky proti nevolnosti - ty však zabírají jen v případě, že zůstanou v těle.
Po příletu na Rhodos pro nás nechá vedoucí kabiny objednat gyros.
O hodinu později opět vzlétáme směrem Frankfurt. Zatímco předešlý let připomínal školní výpravu, tento je spíš takovým reklamním zájezdem pro seniory do jižního Polska s odpolední kávou a prezentací parního čističe za padesát tisíc. Při nástupu se kabinou rozléhá cinkání zapečetěných igelitek s láhvemi ouza, které cestující narychlo pořídili v duty-free shopu.
Airbus A321neo má v kabině dva páry nouzových východů nad křídly a jeden pár nouzových dveří za křídly. Jelikož je má dnešní pozice 3R, asistuji při nástupu cestujících na palubě právě u těchto nouzáků za křídly. Před startem je třeba pasažéry sedící u těchto dveří obeznámit s několika pravidly. Nesmí tu například sedět děti, anebo ti, kteří nerozumí anglicky, či německy. Dále musíte být fyzicky a mentálně schopní v případě nouze zareagovat na povely posádky a dveře otevřít. Jenže to dnes nebude tak jednoduché.
29A a 29B, jediný mladý pár na palubě, mají nadváhu a vyžadují extra bezpečnostní pás. Cestující s extension belts tu ale během startu a přistání sedět nemohou. Budu je tedy muset přesadit. Starý pán na sedadle 29C má místo jedné nohy protézu. Chodí o dvou holích, ale snaží se mi namluvit, že v případě evakuace z letadla vystřelí jako blesk. To se mi to tu dnes sešlo
29F je babička, která má strach z létání a necítí se na to v případě nouze dveře otevírat. Vymění si tedy místo s manželem, který odhadem odcházel do důchodu v době, kdy naše území ovládal kupec Sámo.
Po dnešním nástupu do roboty ve 3:50 opravdu nemám náladu někomu taktně vysvětlovat, že je moc tlustý/starý/hloupý/postižený na to, aby mohl sedět tam, kde právě sedí.
Přicházím za obézní ženou na 29A, kleknu si před ní na zem a diskrétně se jí snažím naznačit, že se na vzlet a přistání bude muset odstěhovat. Na to mi její tunový partner začne vykládat, že se nikam stěhovat nehodlá, protože si za tato konkrétní místa zaplatili.
Praxe mě naučila, že řada lidí o těchto upgradech lže, proto od něho žádám doklad o zaplacení. On jim vskutku ta místa někdo prodal!
No dobrá. Po pár minutách urputného vysvětlování se nakonec rozhodnou dále neodporovat. Teď je však otázka, komu ta místa na start a přistání nabídnout...
Na palubě se prakticky nenacházel nikdo, kdo by se mi zdál schopný se zodpovědnosti zhostit. Přihlásil se mi asi šedesátiletý pán se svou ženou, že na start se tam klidně posadí. Jenže u těchto dveří nelze mít při vzletu a přistání na zemi žádná zavazadla a žena začala protestovat, že svou kabelku si do žádné přihrádky uložit nenechá. Tak jsem jí slíbil, že ihned po vzletu jí tu kabelku z přihrádky nad její hlavou vytáhnu a podám.
Nakonec i ona souhlasila.
Když se mi konečně podařilo devětadvacátou řadu obsadit alespoň trochu kompetentnějšími jedinci, začal jsem tyto pasažéry instruovat.
'V případě, že uslyšíte povel -evacuate, evacuate - evacuate, evacuate-, musíte otevřít nouzový východ. Pokud za oknem uvidíte silný kouř, anebo oheň, necháte dveře zavřené a letadlo opustíte jiným východem...', vysvětluji pomalu a srozumitelně.
'COŽEEE?!' vykřikne najednou nedoslýchavý 29F. 'Můžete to zopakovat?! Co říkal?! Slyšela jsi ho?!'
Ihned po startu jsem podal náhradní 29B její kabelku a požádal jí, aby se se svým manželem vrátili zpět na svá místa. To se překvapivě obešlo bez jakýchkoliv komplikací.
Původnímu 29B se ale začalo během servisu dělat zle a chtěl po nás Aspirin. V ten okamžik nahluchlého 29F nejvíce zajímalo, co je to pod námi za město. Zařval na mě, ukázal na město pod námi a pravil; Kdy jsme?
Všeobecně se divím, jak někoho může vůbec napadnou, že mám čas zjišťovat si, kde se právě nacházíme, když zrovna jednomu cestujícímu nalévám kávu, druhému podávám lék a někdo mi ze strany strká do ruky čerstvě naplněný blicí pytlík. To si ten chlap myslí, že mám nějaké zvláštní schopnosti, které mi umožňují vycítit, nad čím právě prolétáme? Ach, právě mi zavibrovala p***l - tak to budeme nad Vídní. Zrovna mi píská v pravém uchu - to bude jižní Albánie. Vlastně ne, Albánie je ucho levé! Tohle bude Sarajevo!
TORONTO
Na závěr pohotovosti mi byl přidělen let do Toronta. Největší kanadská metropole je skutečným tavícím kotlem národností. Žije tu přes 250 etnických skupin, přičemž se tu domluvíte téměř 180 různými jazyky a dialekty.
Historicky první migrační vlnou byla ta z Velké Británie, později sem začali přicházet Irové, jejichž zelený ostrov tehdy sužovala neúroda brambor.
Po druhé světové válce do Kanady zamířila další vlna migrantů ze zničené Evropy. Jednalo se převážně o Němce, Italy, Maďary, Řeky. V sedmdesátých letech se začali v Kanadě objevovat migranti z Karibiku, Afriky a Číny. Také pro občany bývalých socialistických států byla v tu dobu Kanada oblíbeným cílem.
Na přelomu milénia, kdy již Irové znali pesticidy, začala takzvaná pátá migrační vlna a země se stala novým domovem pro stovky tisíc, ne-li miliony občanů z Pákistánu, Nigerie, Filipín a Indie.
V Indii žije nějaká miliarda a půl obyvatel. Přibližně další miliarda Indů pak žije právě v Torontu.
Demografický vývoj kanadské společnosti se odráží i v demografickém složení cestujících na palubě našeho letadla. Indie, Pákistán, Bangladéš, Etiopie, Rumunsko, Ukrajina, Srí Lanka, Írán, Srbsko, Polsko. Každý z nich sice v rukou hrdě dřímá pas s javorovým listem, ale nikdo z nich se ještě nezvládl naučit pořádně anglicky, případně francouzsky.
Dnes pracuji v premium economy s šestadvacetiletou kolegyní Chiarou, kterou znám z licenčního kurzu na Airbus A330. Chiara pracovala v rodném Braunschweigu pro Siemens, kde s ní dělalo pár Čechů, proto se naučila pár našich výrazů a vět, včetně těch nejdůležitějších pro život, jako například 'tři knedlíky prosím'.
Do Kanady vezeme jednu česko-ukrajinskou rodinu z Prahy a mladý pár ze severních Čech, který se chystá vyrazit autem z Toronta do Montrealu.
Občas je zajdu do ekonomky pozdravit a donesu jim i něco z naší cestovní třídy. Ten pár je nesmírně milý, takže se tam asi na dvacet minut během přestávky zakecám.
'Jak zvládnete kolem tolika lidí neustále poletovat a při tom všem být na ně ještě tak milý', ptá se slečna.
'Úsměv a milé zacházení je můj nejúčinnější způsob preventivní sebeobrany. Ostatní se k vám poté taky chovají pěkně', vysvětluji.
A je pravda, že to dnes i v interakci s přítomnými Indy fungovalo dobře. Pokud jste četli můj report z května 2024, víte, že to dokáže být náročná klientela.
Když jsem byl v Torontu naposledy právě před rokem, nacházel se náš hotel přímo v srdci města - na náměstí Yonge–Dundas. Toto náměstí bylo před dvěma lety přejmenováno na Sankofa Square, jelikož Henrymu Dundasovi přišli na obchod s otroky.
Nyní nás společnost ubytovává v hotelu na pobřeží jezera Ontario, pár minut chůze od CN Tower a hlavního nádraží Union Station.
Po příjezdu na hotel vyráží celá posádka, při příležitosti sedmadvacátých narozenin kolegyně Leonie, na večeři do Amsterdam Brewhouse. Tam je hlava na hlavě a neskutečný kravál. Jde vidět, že podnik vybíral heterosexuál (náš kapitán). Během necelých dvou hodin vzájemného přeřvávání na mě Etienne, nováček původem z ostrova Reunion, vykřičel celou svou biografii. Já jsem se mu také snažil něco říct, i když si už nepamatuji, co přesně to bylo, jelikož jsem neslyšel vlastního slova.
Ráno jsem si vyšel na procházku městem. Je zataženo, ale celkem teplo. Upaluji směrem k univerzitě, projdu si to kolem Baťova muzea bot, v ospalém Koreatownu to stáčím směrem k Little Italy, proběhnu pár obchodů v China Town a Kensingtonu, naobědvám se v afghánské restauraci. Poté na nádraží klofnu jeden zdravý závin se skořicí a jdu si zpět na hotel hupsnout na dvě hodiny do postele.
Zpáteční let měl být pohoda, ale nebyl. Ihned po boardingu mi ke vstupním dveřím přichází gate agent a informuje mě a vedoucí kabiny Agnes, že s námi do Evropy pošlou lehce podnapilého pasažéra. Jenže pasažér není jen podnapilý. Jedná se o regulérního bezdomovce, co navíc naprosto příšerně smrdí. Ten chlap má na sobě asi patnáct vrstev oblečení, zarudlý obličej plný podlitin, nese s sebou dvě narvané igelitky a táhne z něho zápach, který připomíná mix moči a výkalů v kombinaci s nějakou toxickou látkou. Hrůza! Tohle necestuje ani v zimě v pražských tramvajích.
Tomuto muži někdo koupil letenku do Curychu. Celé to zavání obchodem s lidmi. Kolegům vysvětluji, že je ten člověk dost možná obětí nějakého gangu, který ho přemisťuje na různá místa, kde má za úkol žebrat. Agnes a já jsme jednoznačně proti tomu, abychom toho chlapa brali s sebou. Smrdí a je evidentně úplně mimo. Může se stát bezpečnostním rizikem pro nás i naše cestující, i když se nás kanadská policie snaží přesvědčit o opaku. Bodejť by ne, když se problému zbaví tak, že ho pošlou za oceán.
Do diskuze se vkládá kapitán, který zavelí, že si chlapa bereme s sebou, jelikož ráno potřebuje ve Frankfurtu stihnout letadlo do Brém a on tak nemá zájem na tom, abychom odlet zdržovali tím, že někoho vyloučíme z přepravy. Dost mě to naštvalo, ale i zklamalo. Očekával bych, že se nás zastane a své osobní zájmy, alespoň v rámci zachování bezpečnosti, trochu upozadí. Ale nestalo se tak, proto Agnes vytahuje seznam cestujících a snaží se co největší počet lidí přesadit co nejdále od toho zapáchajícího individua.
Já a Jochen jsme jediní muži z celé palubní posádky. Navíc oba pracujeme v přední části letadla. Vzadu, kde bezdomovec sedí, pracují pouze čtyři děvčata. Anna, která má jumpseat hned vedle sedadla toho muže, krátce po vzletu vstane a jde se nadýchat 'čerstvého vzduchu' do kuchyňky. Po zbytek letu pracuje tým ze zadní galley v chirurgických maskách. Kdykoliv se vzadu na okamžik objevím, udělá se mi nevolno. V celé zadní části kabiny to neskutečně smrdí. V economy kuchyňce se skoro nedá pracovat. Jednu toaletu musely holky zablokovat, jelikož nebyla po jeho návštěvě vůbec k použití. Tohle celé si musely podstoupit jen proto, že se chtěl kapitán dostat rychle domů.
SAN FRANCISCO
Dnes poletím s kolegyní Andreou, kterou jsem poznal během výcvikového kurzu. O tento trip jsme společně žádali a už asi měsíc dopředu přemýšleli o tom, co budeme v Kalifornii dělat. Andrea je takový James Bond - bydlí na hessenském venkově, kde jezdí na své motorce a pilotuje malou Cessnu. Má ráda auta, motorky, vůni benzínu, rychlou jízdu, pivo a létání. Pak si ale oblékne uniformu, namaluje ústa červenou rtěnkou, nasadí lodičky, na hlavě udělá drdol, no a je z ní dámička.
Původně navrhovala Andrea, že si vypůjčíme na dva dny motorku a probrázdíme na ní kalifornské pobřeží. Jelikož jsem srab, plán jsem ihned zamítl a navrhnul, že místo motorky půjdeme raději do auta. Alternativa se nakonec uchytila.
Jelikož měli kluci z kokpitu podobný plán, rozhodli jsme se výlet podniknout společně s nimi.
Při výběru pozic chce Andrea do economy class, kde dnes máme pouhých 140 hostů. Já však Adreu úspěšně přemluvím, aby šla se mnou pracovat do businessu. Ten je ale plný - všech třicet sedadel je obsazených.
Myslím, že mě Andrea většinu letu proklínala, jelikož klientela v business class byla celkem náročná a ona navíc vyfasovala ještě ten 'lepší' úsek. Ve své uličce měla izraelskou rodinu, což tu není třeba více rozvádět. Ale také jakousi Američanku, která se vyžívala v ochutnávce vín a Andrea jí tam musela odprezentovat celý náš sortiment. Také tam seděl dotěrný černoch, který se jí neustále snažil vnutit své číslo. Na druhou stranu si jedna z jejích cestujících celý servis moc pochvalovala a dokonce někomu přes WhatsApp napsala zprávu, že je to u nás lepší, než u Air France, což je veliká pocta, zvlášť při takovém renomé, které francouzský dopravce má.
V mém úseku seděl německý pán, který nikdy před tím neletěl v business class a byl z celého toho zážitku naprosto paralyzovaný. Trpělivě jsem mu vysvětlil, kde co najde a jak může ovládat své sedadlo a obrazovku. Také jsem mu popsal každý krok našeho servisu a na závěr mu ustlal 'postel'. Za celou dobu jedinkrát neopustil své místo, pil pouze vodu a byl ze všeho úplně mimo. Ale takovým tím roztomilým způsobem. Asi jako když se po revoluci někteří z vás náhle octli na Západě a viděli to nepřeberné množství zboží a věcí v obchodech. Také nebylo jednoduché si vybrat.
Pán mě nakonec odměnil dýškem 50 EUR, které jsem si po letu rozdělil s Andreou. Byla to pro ní taková forma odškodného za to, že se mnou musela pracovat v businessu.
Mezi cestujícími byl i manažer jednoho koncertního sálu v San Franciscu. Ten mi a celé naší posádce nabídl VIP vstupenky na koncert skupiny Underworld, který se měl následující noc konat jen pár kroků od našeho hotelu.
Do hotelu přijíždíme úplně vyflusaní. Andy se chce vyspat a pak jít se mnou na večeři. Jenže v osm nereaguje ani na zprávy, ani na mé klepání na dveře jejího pokoje. Jelikož létáme do SFO denně a každá posádka zde tráví dvě noci, každý den tu tak souběžně nocují dva kompletní týmy.
Na Instagramu zaznamenám, že je tu právě i kolega a kamarád Leon. Nakonec se jdu najíst právě s ním.
Náš hotel se nachází v samotném srdci města. Nocují tu i posádky Richarda Bransona, německého megakoncernu, Turci, Italové a TAP. Řada svobodných, mladých a krásných kolegů tu tak rádo vytváří různé neoficiální aliance, navazuje code-sharové dohody na jednu noc a utužuje bilaterální vztahy s jinými dopravci. Večeře s Leonem se tak neobešla bez příběhů z jeho osobního života, kde své místo minulou noc našel portugalský purser.
Po večeři jdu do nedalekého Trader Joe's, kde nakoupím nějaké ovoce, sýr, jogurt, čokoládu, salám, Red Bull a burrito pro Andreu. Ta ale evidentně ještě spí, proto jí tašku s obsahem zavěsím na kliku a jdu si sám lehnout.
Druhý den se sejdu s Andreou, Ralfem, naším kapitánem, SFO Moritzem, prvním důstojníkem Nilsem, kapitánkou Sandrou z konkurenčního megakoncernu a její kolegyní z kabiny Angelikou - obě z mnichovské báze. Ty k nám přizval náš kapitán, jehož žena pochází ze Slovenska.
Je nás sedm a společně vyrážíme v naší obří americké káře za vínem do legendárního regionu Napa Valley. Za volantem sedí Andrea - kdo jiný, že?
Víno skvělé, scenérie úchvatné, lidé přátelští. San Francisco je krásné město, ale jeho okolí je naprosto dechberoucí. Kalifornie je neuvěřitelně pestrá. Z Kanady tu sjedete autem za dvacet minut na jih Afriky. Místy zase okolí připomíná Španělsko, jinde zase Argentinu. Výpravu za vínem zakončíme picnicem ve vinařství V. Sattui, kde spřádáme plány na blížící se koncert.
Večer se k naší skupině přidá ještě pár kolegů z konkurenčního koncernu. Manažer hudebního sálu pro nás zorganizoval úplně všechno, včetně privátní lóže s parádním výhledem na oba umělce - Karl Hyde a Rick Smith ze elektro skupiny Underworld. Že jste o téhle britské skupině ještě neslyšeli? Nevadí. Já do dnešního večera taky ne (doufám, že tu nejsem jediný kulturní barbar). Každopádně jejich tvorba mě oslovila a s kolegy jsme se vraceli na hotel šťastní a v propoceném oblečení.
TORONTO
Ještě jedna krátká Kanada je těsně před dovolenou hotový sen. Necelých osm hodin tam, krátký čtyřiadvacetihodinový pobyt, sedm hodin nazpět. Kolegové i cestující super, co víc si přát.
Naše posádka si to právě, po krásném pobytu ve slunné Kanadě, štráduje chodbami Terminálu 3 mezinárodního letiště Toronto Pearson. Za necelých dvanáct hodin jsem doma a zítra hurá na dovolenou. S manželem bereme psa a vyrážíme autem do pronajaté chatky na holandském pobřeží. Příští týden to bude jen o nás třech, pláži, výletech na kole a BBQ na terase.
Své plány a nadšení sdílím s Marikou, rodačkou Drážďan, která je stejná krevní skupina. Má takový peprný smysl pro humor, který neoceňuji pouze já, ale překvapivě i naši hosté.
Když dorazíme ke gatu C34, kde už stojí náš pruhovaný Airbus, a spatříme tu záplavu sárí a turbanů, vytřeští Marika oči a začne mi vykládat naprosto příšerný zážitek z posledního letu do Vancouveru, kde Indové tvořili dobrých 80 % osazenstva.
Dnes mě ale nic nerozhází. Za pár hodin mi totiž začíná dovolená.
Najednou se před celou posádku postaví kapitán, aby nám oznámil zprávu, kterou právě obdržel od gate agenta...
(pokračování příště... bude brzy)
