Willkommen an Bord - Červen 2025

[stenmeller]

TORONTO

(pokračování minulého dílu)

'Z důvodu drobného poškození jednoho z našich hydraulických systémů byl dnešní let do Frankfurtu zrušen', oznamuje kapitán a dodává pár technických údajů o hydraulické soustavě Airbusu A330.

To mě ale v ten okamžik moc nezajímá. Zajímá mě, kdy a jak se dostanu domů, jelikož mi zítra začíná má dovolená. Po třech infarktech myokardu, jedné mrtvici a krátké panické atace popadnu telefon a píšu domů svému muži. Ve střední Evropě jsou zrovna nějaké dvě hodiny v noci.

Ten je z této úžasné novinky stejně nadšený jako já. Zajímá ho, kdy se hodlám dostat domů - ale já sám to vůbec netuším.

Naše vedoucí kabiny Nadja je na prášky. Její přítel má zítra narozeniny a ona ho chtěla překvapit spontánním výletem do Barcelony.

Personál letiště nás na imigrační rychle provede zadními chodbami, aby nás nezlynčoval dav naštvaných cestujících, jejichž let byl dnes večer zrušen.

Venku už na nás čeká autobus s posádkou, která právě přiletěla z Frankfurtu.

Dobré je, že mám před dovolenou ještě jeden den extra, takže když se vrátím domů pozítří a my potom ihned vyrazíme autem do Holandska, o nic nepřijdu. Jenže co když se domů pozítří nedostanu?

Nadja navrhuje, abychom si zítřejší let do Německa vyměnili s někým z posádky, která sem právě dorazila. Jenže ona si smí vyměnit pozici pouze s vedoucí kabiny Ute, která je zásadně proti. Já mám tu výhodu, že si mohu vyměnit let s jakýmkoliv řadovým stevardem, proto si na recepci našeho hotelu vytipuji pár objetí a jako první přicházím za devatenáctiletým Davidem, který si, chvála Bohu, se mnou let velmi ochotně vymění. Navíc má i stejnou pozici jako já - 1R.

Jenže nic nejde bez svolení zbytku posádky. Aby vše bylo černé na bílém, píšu email svému kapitánovi a Nadje. Poté napíšu email kapitánovi a FO svého 'nového' letu, stejně tak i Ute.

Pokoje dostává náš tým až po hodině čekání, jelikož pro nás neměl hotel nic připraveného. Dostávám pokoj se zakouřenou koupelnou. Nemám ale síly na to jít zase dolů a čekat na pokoj nový. Mám teď jiné starosti.

Ráno dostávám email od svého kapitána, že s mým přesunem souhlasí. Stejně tak souhlasí i Nadja a kluci z kokpitu na mém novém letu. Vlny začne dělat Ute. Ta se s Nadjou schází na snídani a začne do ní hustit, že si nenechá rozbíjet vlastní tým. Nadja jí vysvětluje, že žádný tým A a B neexistuje, protože všichni děláme pro stejnou firmu a každý musí být schopný létat s každým. Nadja proto začne intenzivněji lobbovat u kapitána. Ten nemá vůbec žádný problém mě do Frankfurtu vzít už dneska. Ba naopak se zdá, že po naší včerejší interakci by mě měl na palubě rád.

Celou situaci však eskaluje Ute, která píše svému týmu do WhatsApp skupiny, že se cítí být podvedená a že si svůj tým nechce nechat rozložit. Ve dvanáct mi od ní přichází email, že si vše musí nechat projít hlavou a pak mi ještě napíše. Jenže já nemám moc času na její rozhodování, protože musím zavolat ještě na crew dispečink.

Moje stará posádka dostává zprávu, že všichni poletí domů již dnes - avšak až po jedenácté večer. Znamená to, že ve Frankfurtu přistanou velmi pozdě odpoledne. Příliš pozdě na to, abych stihl check-in ve své malé eko-chatce na holandském pobřeží.

Život mi neulehčuje ani vlastní muž, který se bojí, že budeme muset dovolenou buď zrušit, anebo posunout. Chce po mě neustále nějaký nový update kvůli případnému stornu. Já ale nic nevím. Jestli mi Ute a dispečink převelení na jiný let nedovolí, jsem v pr...

Celý den trávím v tom zakouřeném pokoji a hypnotizuji obrazovku svého telefonu a iPadu. Nakonec mi Nadine poradí, abych co nejrychleji kontaktoval dispečink, přeposlal jim email od kapitána, kde souhlasí s tím, abych s nimi letěl, a tímto způsobem prakticky obešel rozhodnutí Ute. Jenže já musím s Ute vydržet osm hodin v jedné kuchyni. Jestli mě ta ženská bude celou dobu šikanovat, zblázním se.

Nakonec mi volá sám kapitán; 'Honem, nemáme moc času. Zavolej okamžitě na dispečink a řekni jim, ať ti prohodí let s Davidem. Bereme tě s sebou, zítra budeš doma!'

Okamžitě zavolám do Frankfurtu, kde mi jedním klikem moc příjemná paní let s Davidem vymění. Ute se k celé situaci nevyjádřila. Vůbec se neozvala. Prostě nic.

Jdu do obchodu nakoupit čokoládu pro celou posádku. Stojí mě to sice skoro 40 CAD, ale udělám cokoliv pro to, aby Ute držela zobák a já mohl zítra do Holandska.

Píši svému muži; Pokud všechno půjde podle plánu, přistávám ve Frankfurtu před desátou. V 11:05 mi jede vlak domů. Ve 13:10 budu doma. Rychlá sprcha, zabalit a nejpozději v 16:30 jsme na pobřeží.

Naše eko-chatka je součástí komplexu Roompot ECO Grevelingenstrand. Check-in se tu dá provést nejpozději v 18:00.

Po celodenní hysterii se večer vydám s novou posádkou na letiště. S Ute jsme si naštěstí vše zvládli vyříkat. Zbytek posádky mě přijal s otevřenou náručí. Neznal jsem vůbec nikoho, ale všichni se ke mě chovali moc hezky.

V business class pracuji s Jennifer, naprosto úžasnou letuškou, která ve svém volnu hraje v divadle. Jenny je mladá, milá, krásná, profesionální, kompetentní a náš styl práce jeden druhému vyhovuje. Prostě všechno klape jak má. Vyměníme si tedy okamžitě kontakt, abychom si mohli brzy o nějaký další let společně zažádat. Pánové v kokpitu jsou super. Zbytek posádky funguje také skvěle. Ute je líná, ale dá alespoň pokoj. Cestující jsou spokojení, kabina a toalety jsou celou dobu čisté, nikdo si na nic neztěžuje, všichni pilně pracují. Mám pocit, že se to celé možná mělo stát.

Jenže štěstí mě opouští již druhý den. Naše lety z/do Toronta jsou prakticky takovým prodloužením letů konkurenčního koncernu z/do Indie. To si s sebou nese řadu kulturních specifik. Jedním z nich je, že prakticky každý Ind starší padesáti let je wheelchair. Těch máme na palubě 17. Sedmnáct jedinců, kteří vyžadují asistenci pozemního personálu. Má frankfurtské letiště vůbec tolik vozíčků k dispozici?

Ráno přistáváme v rozpáleném Frankfurtu. Začíná první vlna evropských veder.

Přistáváme o deset minut dřív, což mi dělá radost. Radost ale opadne, když zjistím, že naše letadlo zaparkovali na stojánce F238 - to je prakticky v Kelsterbachu, naprostých polích, díře světa, hessenské stepi, mezi západní a severozápadní ranvejí, skoro 3km od terminálu.

Začínám se potit. Tohle nemůže, v kombinaci s imbecilitou zaměstnanců frankfurtského letiště a hanebnou infrastrukturou tohoto přístavu, v žádném případě fungovat. Nejprve čekáme deset minut na schody. Poté deset minut na autobusy. Potom tu máme ještě stádo indických paralympiků, kteří musí být z letadla vyloženi speciálním vozem. Ten musí také přijet.

Jde se na to. Nejdříve vyženeme cestující. Pro ty tu není dostatek autobusů, takže zase čekáme. Pak si nějaký chlap zapomene v letadle pas, tudíž ještě hledáme jeho dokumenty. Pro vozíčkáře ještě nikdo nepřijel. Indičtí vozíčkáři se vždy zázračně vyléčí, když je k letadlu přistaven nástupní most. To se pak všichni rvou dopředu, aby se rychle dostali ven. Ale schody rádi nemají, proto si velmi ochotně počkají, než budou vyvezeni. 90 % z nich přitom vypadá, že by i ty schody mohli zvládnout. Diagnostikuji jim tedy lenost a mám chuť je z toho letadla vykopnout. Na wheelchair service čekáme 45 minut. Vlak nemám šanci stihnout. V letadle začíná být vedro. Už i catering se ptá, co tam ještě děláme. Nakonec nám letiště sděluje, že pro vozíčkáře mohou poslat pouze autobus a někdo je musí z letadla vynést po schodech.

Mám chuť popadnout láhev šampaňského, rozbít jí, střep si přiložit ke krku a z letadla vyskočit.

Nakonec musíme v tom hicu ty simulující kryply ještě vynášet. Když máme hotovo, odjede náš crew bus. Odjede! Prý ho převeleli jinam. Chce se mi prostě už jen brečet.

Vzápětí se tu ale objeví jiný bus. Na letišti ve FRA nemá cenu snažit se ve věcech hledat nějakou logiku.

Rychle se rozloučit s posádkou, proběhnout přes imigrační a honem na vlak. Pokud znáte letiště FRA a myslíte si, že je nemožné z migračního dorazit na dálkové nádraží za méně, než pět minut, vyvedu vás z omylu. Možné to je.

Dveře vlaku pískají a já, kompletně zlitý, hážu dovnitř kufry i sebe. Zvládl jsem to! Bože! Já to zvládl! Neuvěřitelné!

Tento vlak jede sice pouze do Kolína, ale tam stačí rychle přestoupit na druhý spoj a v Düsseldorfu jsem pak celkem rychle.

Přestup proběhl rychle a já už se nemůžu dočkat, až uvidím svého psa poletovat dnes večer ve vlnách.

Teď si možná pomyslíte, že už si vážně vymýšlím, ale tohle se mi doopravdy přihodilo. Vlak z Kolína do Düsseldorfu náhle zastavil. Proč se dneska musí všechno PO*RAT?! Trčíme uprostřed ničeho, v Monheimu. Brzy přichází hlášení. Nikdo nic neví. Vítá vás Deutsche Bahn.

Ve vlaku přestává fungovat klimatizace. Opět kontaktuji svého muže. Tentokrát updaty mám. Stojím v upoceném vlaku, který se nikam nehne. Po třiceti minutách se ozve strojvedoucí. Prý nás bude muset do Kolína odtáhnout drezína. Tam už si alternativní spoje máme nějak vyřešit sami.

Pohodlně se zabořím do sedačky a zkouším brečet. Třeba se mi uleví. Ale nejde to. Tak si povím, že když třeba usnu, tak se ty věci kolem mě nějak vyřeší. Přemýšlím o zkolabování. To se potom o mě někdo postará. Ale nic z toho nefunguje. Přemýšlím, jak se dostanu do Holandska sám. Pošlu tam manžela se psem už teď. Oni se zacheckinují, užijí si den na pláži a já se po třech hodinách ve Flixbusu nějak dokodrcám do Rotterdamu, kde mě naštvaný a zklamaný partner vyzvedne.

Cítím obrovskou beznaděj, ale můj manžel to ještě nevzdává. Po hodině stání v pampě se dá náš vlak do pohybu - směr Düsseldorf! Alespoň trocha štěstí mě na dnešní cestě potkala.

Na nádraží v Düsseldorfu vystupuji ve 14:10, můj drahý zde už čeká se psem a naloženým autem. Nemáme čas. Musíme okamžitě vyrazit. V uniformě, neosprchovaný, ale šťastný. Na naše ubytování dorazíme v 17:49, pouhých jedenáct minut před deadlinem.


DOVOLENÁ

Holandsko nikdy nezklame. Následující čtyři dny objevujeme na kole ostrovy a pláže provincií Zeeland a Zuidholland. Celou dobu svítí slunce a je krásně. Večery jsou správně hyggelig, jak Holanďani sami říkají 'gezellig'. Strčte si Maledivy nebo Thajsko za klobouk. Tohle je přesně dovolená pro mě.

Na závěr týdne se vydáme do hlavního města Evropy, do Bruselu. Ještě nikdy jsem toto místo nenavštívil. Očekával jsem, že Brusel bude více holandský, ale připomíná spíš metropole na jihu Evropy. Belgie a Nizozemí si vlastně nejsou vůbec podobní. V Holandsku je čisto a pořádek, občas hraničící se sterilitou. Tohle v Belgii, speciálně v Bruselu nenajdete. Brusel je chaos, bordel, posprejované pomníky a domy, špína - vlastně mě to docela zklamalo. Nemyslel jsem si, že bude evropská metropole tak moc omšelá. V čem ale Brusel jednoznačně vede je jídlo a architektura, která je tu mnohem pestřejší. Holandsko je ryze anglosaská země, Belgie je mnohem silněji románská. Brusel je taková Marseille, kterou někdo omylem postavil na severu Evropy. V tomto regionu působí město exoticky.

Další týden dovolené trávíme v Kodani, odkud pochází můj manžel, kam dorazí dokonce i moji rodiče. Máma má Kodaň moc ráda a můj otec celou dobu tráví nad otázkou; proč to takhle nemůže fungovat i u nás?

Naprosto jednoduchá dovolená v Evropě mi vynahradila všechen ten stres, který jí předcházel.


PUNTA CANA

Ihned po dovolené mi začíná pohotovost, která se okamžitě proměňuje v krátký trip do Dominikánské republiky.

Punta Cana je takový náš evergreen. V německých leteckých kruzích se naší firmě dokonce přezdívá Punta Cana Air.

Posádka je skvělá, cestující jsou fajn. Letí se mnou Pedro, původem z Chile, který se mnou minulý rok trávil týdenní pobyt na Kubě/Jamaice. Pedro je nesmírně charizmatický, oba se máme moc rádi a já mu možná i závidím tu lehkost se kterou dokáže být neustále svůj.

Denní pobyt v Punta Caně byla all-inclusive klasika; večeře, koktejl na baru, snídaně, bazén, oběd, spánek, rychlá večeře, odlet.

Zpáteční let, i přes výzvu jakou lety do PUJ dokáží občas být, proběhl hladce. Velký podíl na to měla fantasticky sehraná posádka.


HURGHADA

Letět do Egypta se mi v těchto dnech opravdu moc nechce. Írán pálí rakety směrem na Izrael, Izrael zase na Írán. Vzdušný prostor několika zemí v regionu je uzavřen, aerolinky jsou nuceny určité oblasti oblétávat, či své lety dokonce rušit nebo odklánět.

Aby toho nebylo málo, není ani Egypt sám o sobě považován za nejbezpečnější destinaci. Po odchodu úklidové čety v destinaci se musí celá kabina kompletně překontrolovat. Musí se otevřít každý stolek, prolistovat každý palubní magazín, prohlédnout každé sedadlo. Všude mohou být zastrčené předměty, které si rozhodně nechceme brát s sebou - například nože, žiletky, výhružné dopisy nebo třeba plechovka Schweppes Gold, která v roce 2015 rozprášila letoun ruského Metrojetu nad poloostrovem Sinaj. Tehdy zahynulo 224 lidí.

Do Egypta mě sice firma ještě nikdy neposlala, ale historek z natáčení jsem slyšel už spoustu. Tyto lety nemají kolegové rádi. Téměř pět hodin tam a pět hodin zase zpět. Klientela bývá většinou velmi náročná. Veškeré jídlo a nápoje se prakticky prodají už na letu tam, na zpáteční cestu nic nezbyde. Z Egypta se všichni vrací s průjmem anebo se objeví někdo, kdo dostal krátce před odletem ještě nápad jít si zapotápět.

Právě dekompresní nemoc je, krom vyhrocené bezpečnostní situace na Blízkém východě, hlavním tématem našeho předletového briefingu.

Já se ale na tuto neznámou výzvu celkem těším, protože budu mít alespoň o čem psát. Navíc mám dnes pocit, že jsem nešel do práce zbytečně. Nalétáte dostatek hodin, vyděláte hodně peněz na provizi z prodeje, během jednoho letu zmáknete dva servisy, ale zároveň máte i dost času si občas sednout anebo se třeba i napít.

Ale zklamu vás. Let do Egypta byla naprostá pohoda. Plný Airbus A321neo, přesto žádná katastrofa. Možná to bude tím, že se mnou pracuje letuška Nancy, která mi před briefingem vysvětlila, že se narodila v příznivém postavení hvězd - proto má prý vždy štěstí.

Vzadu s námi letí i Matthias. Takový starý gay, který mi neustále vypráví nějaké oplzlé vtipy. Ale baví mě to. U těchto lidí musíte prostě jen vědět, jak jim odpovědět.

Neblinkalo se, nekakalo se, migrační kartičku si každý zvládl vyplnit sám, v Hurghadě vystupují šťastní cestující. Ti jsou o hodinu později nahrazeni cestujícími méně šťastnými.

Někteří z nich totiž...

1) museli přežít dovolenou s vlastními dětmi/manželem/ženou
2) z pětihvězdičkového rezortu si přivezli blechy, vši a mor
3) nejedli, aby nedostali průjem
4) nejedli a stejně dostali průjem
5) jedli a dostali průjem
6) mají průjem
7) spálili se
8 ) šli se krátce před cestou na letiště potápět
9) mají od barmana Mohammada/animátorky Oxany syfilis
10) s Mohammadem minulou sezónu otěhotněli, ale Mohammad už není

Nancy a Matthias už mají něco nalétáno. Spolupráce funguje úžasně. Celou dobu se s nimi nesmírně bavím. A myslím, že dobrou náladou se nám nakonec povedlo nakazit i to zprvu zamračené publikum. S vozíkem trávíme v kabině rekordní dvě hodiny, protože lidi nakupují jak smyslů zbavení. Prodá se všechno! Snad i ten vozík si brzy někdo koupí. Možná i nás si brzo někdo pořídí domů.

Ve Frankfurtu se loučíme s lidmi, kteří nám s radostí říkají, že lepší let v životě ještě nezažili. Pro nás je to samozřejmě to nejkrásnější ocenění.


VÍDEŇ

Během letních měsíců provozuje naše aerolinka řadu letů ze sezónních bází mimo Německo. Tradičně to bývá Curych, tuto sezónu je to i Vídeň. Místní zákazníky odsud nevozíme pouze do Frankfurtu a dále do světa, ale i za sluncem, do oblasti Středomoří. Tento rok obsluhujeme z Vídně například Mallorcu nebo řecký Rhodos.

Jelikož si na sezónu nenajímáme místní personál, jsou tyto lety obsluhované posádkami z frankfurtské báze. Je to pro nás skvělá příležitost jak si zalétat i z jiných evropských měst.

Následující tři dny budou tedy vypadat následovně;

V pátek odpoledne absolvuji krátký let z Frankfurtu do Vídně. Z Vídně se potom poletí na otočku do Palmy. Ve Vídni přistaneme večer, přemístíme se na hotel a celou sobotu poté strávíme v rakouské metropoli. V neděli nás pak čeká už jen krátký let z Vídně do Frankfurtu.

Společnost mi dělá čerstvá vedoucí kabiny Katja. Na palubě Airbusu A321 jsou dále čtyři řadový stevardi - já, čtyřiadvacetiletá studentka aviation managementu Meltem, devatenáctiletá Lisa a třiadvacetiletý Daniel. Daniel je fajn kolega, který respektuje mě a já jeho. Přesto si myslím, že mě na osobní úrovni moc nemusí. Oba jsme sice velmi profesionální, ale on má v zadku zaražené pravítko a já jsem spíš takový klaun, což se mu místy zdá být příliš.

Airbus A321-200 má v kabině dva páry nouzových východů. Jeden pár před a druhý pár za křídly. Během boardingu musí u každého páru východů stát stevard, který dohlíží na to, aby nějakého mimoně nenapadlo ty dveře otevírat. Nemůžeme se tedy po celou dobu boardingu prakticky hnout z místa.

Já stojím u páru 2L a 2R, načež mi do ramene právě narazil Američan s obřím batohem. Běloch, odhadem 45 let, drahé oblečení, kšiltovka a palce permanentně přilepené k obrazovce telefonu. Je to právě on, kdo má sedět u východu 2R.

'Can I get a bottle of water?' ptá se a háže ke dveřím svůj těžký batoh.

Zdvořile mu vysvětluji, že vodu mu mohu nabídnout ihned po startu a žádám ho, aby si svůj batoh nechal na start a přistání uložit do přihrádky nad hlavou.

'Proč?!' zvedne hlas.

Opět mu trpělivě vysvětlím, proč se věci takto mají.

Tak mi s povzdechem hodí ten svůj tunový batoh do náruče a znovu se ptá, kdy že tedy dostane tu vodu. Je to takový ten typický americký kartičkář. Arogance, 'létám častěji, než vy', neposlouchá pokyny posádky, nepozdraví, jste pro něj vzduch, má vás za obyčejnou služku. Však víte o jakém typu lidí mluvím.

Za tři minuty se zase ozve; 'Hey, will I get that water?'

Zvedám palubní telefon a volám Meltem, zda by se nemohla probojovat s lahví vody ze zadní kuchyňky k mým dveřím, jelikož tu mám vysušeného pasažéra s mentální poruchou.

Trvá jí deset minut, než se zvládne prorvat uličkou plnou nastupujících cestujících a já musím ještě vysvětlovat, kde kolegyně s tou vodou trčí.

Podávám tomu muži vodu, on se na mě ani nepodívá a prohodí tiché 'Thanks'.

Nedávno naše firma začala létat do Panamy, odkud do Evropy vozíme zástupy Jihoameričanů. Jakási Peruánská rodinka se mě snaží španělsky upozornit, že je jejich mamince zle. Ta podává mistrný herecký výkon. Sice jí bolí jen hlava, ale hroutí se mi tam jako by snad měla mrtvici. Prý má teplotu, ale tu jsme jí nenaměřili.

Let je plný, ale můj oblíbenec má celou trojsedačku pro sebe. Je třeba mu vysvětlit několik pravidel ohledně funkce nouzových východů. Poprosím, aby si své airPods na moment sundal (a strčil do pr*ele).

Jedno sluchátko si tedy vyndá, ale zase u toho protočí panenky. Tak mu vysvětluji co a jak, a na závěr dodám, aby na nic nesahal a dveře se nepokoušel za žádnou cenu otevřít.

'Co? Mám je teď otevřít?'

Stává se mi doopravdy zřídka, že bych si o někom myslel, že je vyloženě deb*lní, ale tenhle chlap je naprostý kr*tén. Celou dobu mu tu něco vysvětluji a on mě prostě ignoruje!

V ten okamžik je mi úplně jedno, kdo mě sleduje a jak bych se na palubě měl a neměl chovat.

Mávnu rukou a povídám; Jasně! Zkuste to! Jestli chcete, aby to by Váš nejdražší let v životě, tak si klidně poslužte.

Cestující kolem to evidentně pobavilo a ti se začínají nahlas smát.

Mám toho chlapa vážně plné zuby. Naštěstí let do Vídně potrvá jen hodinu.

Na těchto ultrakrátkých evropských letech nic neprodáváme - nebyl by na to čas. Každý cestující proto od nás obdrží navlhčený ubrousek, malinkou láhev vody a roztomilé balení gumových medvídků (letadélek).

Prakticky celý let to neskutečně háže. Světelné transparenty 'připoutejte se' svítí pro cestující celou dobu. Hádejte, kdo ležel na své trojsedačce nepřipoutaný.

Brzy se jde na přistání. Katja cestující požádá, aby uvedli opěradla svých sedadel a stolky do svislé a zajištěné polohy, uložili svá zavazadla, připoutali se a otevřeli okenní stínítka.

Kontroluji kabinu a můj favorit ještě chrupká. Tak ho probudím a říkám mu, že za deset minut přistáváme.

On si z očí sundá klapky a s naprosto vážným výrazem ve tváři mi řekne, abych ho probudil až po přistání. To ho kolegové na jeho předešlém letu ze San Francisca taky probudili až po přistání?

Mám chuť ho zabít, proto sám vytáhnu jeho okenní stínidlo a trochu asertivněji se mu snaží vnutit myšlenku, že by bylo fajn si konečně sednout, připoutat se a nechat mě opět ten jeho de*ilní batoh hodit nahoru.

První let jsme ustáli, ale ve Vídni nám na úklid celého letadla poslali pouze dva lidi. Jelikož nesmíme minout slot, musí úklid a následný boarding proběhnout v rámci následujících pětadvaceti minut. Natahujeme si tedy s Danielem rukavice, bereme pytle a utěrky, a jdeme si hrát na letušky Ryanairu. Vysmejčíme každou řadu, utřeme každý stolek a každou sedačku. Vlastně jsme to letadlo připravili mnohem lépe, než ti lemplové ve Frankfurtu.

Již při nástupu prvních cestujících na palubu mi začíná být jasné, kdo naší linku z Vídně na Mallorcu využívá primárně.

Servané obličeje, fialové kruhy pod očima, hluboké vrásky jako pozůstatek dějinných traumat, křiklavě modré oční stíny, odrostlý melír, vrásčité děti, tygrované legíny a pestrobarevná trička zdobená květinovými vzory a třpytivými kamínky a nápisem 'live, laught, love'. Kabinou se rozléhá drsná srbština a bulharština, ukvákaná maďarština, uličkou prochází zástupy držitelů ukrajinských a slovenských pasů, občas zaslechnu i češtinu, rumunštinu, polštinu a 'čo si slepý ty k***t, veď jedenástka béčko je tu!'.

Během letu se překvapivě hodně nakupovalo. Ono se sice nakupuje na každém našem letu hodně, ale myslel jsem si, že se tato klientela bude snažit příliš nezatěžovat rodinnou kasu. Ale co? Drtivá většina těchto lidí stejně žije a pracuje v Rakousku. Pouze těch pár Čechů, Slováků a Maďarů sem dnes dojelo autem.

Když jsme u těch Maďarů... v šestnácté řadě sedí šestičlenná maďarská rodina. Nikdo z nich nemluví jinak, než maďarsky. Komunikaci proto omezíme na posunky a citoslovce vzájemného porozumění. Každý z nich mi v palubním magazínu ukáže, co by si přál, já to nakalkuluji, Katja připraví a hlava rodiny, v tomto případě otec s vyděšeným výrazem v obličeji, zaplatí. Obě malá dítka dostala své jablečné Schorle. Všechno na tabletu namarkuji a pomáhám kolegyni připravit kávu, když se mě jejich matka snaží zeptat, jestli máme i jídla teplá. Pomocí pantomimy jí předvedu indické kuře na másle a italské těstoviny. Musím říct, že pasta se předvádí hůře. Ale nic z toho jí nepřesvědčilo. Dobrá, bude to 23,19 eur.

Rodina chce po nás účtenku. Tu jim sice mohu poslat na e-mail, ale tady už jsou všechny možnosti mé non-verbální komunikace vyčerpané. Jdu tedy do zadní galley účtenku vytisknout.

O patnáct minut později za mnou přiletí říčná Maďarka, zběsile mi mává před ksichtem účtenkou a tím strašidelným mixem němčiny a angličtiny na mě řve, co jsme si jim to, baszd meg, dovolili naúčtovat dvakrát Apfelschorle.

'Každé z těch malých dětí dostalo láhev. Jak je potom možné, že chtějí platit pouze za jednu', divím se.

'Jedno dítě mi svou láhev vrátil', informuje mě Katja.

Aha. Dobře. No problem, dá se to jednoduše vyřešit. Jelikož se u nás na palubě dá platit pouze kartou, musí se celá předešlá transakce kompletně stornovat (banka vám ty peníze z účtu stejně nestrhne minimálně do doby, dokud nepřistaneme) a pasažér musí znovu zaplatit celý zakoupený sortiment -mínus- zboží, které vrátil.

Není na tom nic složitého, pokud tedy mluvíte německy nebo anglicky. Pokud se se mnou snažíte dorozumět maďarsky, nedokážu vám proces vysvětlit ani náhodou. To tedy vedlo k multilingvnímu konfliktu, protože mě celá maďarská rodina začala podezírat z toho, že jim útratu naúčtuji dvakrát.

Zkouším jim to vysvětlit anglicky, ale nechytají se, proto to celé opakuji ještě německy, ale to nechápou už vůbec, tak to zkouším oběma jazyky zároveň, až vlastně sám netuším, co to blábolím a smutně se podívám na přihlížející slovenský pár a zeptám se jich; nemluvíte náhodou maďarsky?

Bohužel ne, ale s vypětím všech sil jsme se dobrali přesně tam, kam jsme se dobrat chtěli. Na Mallorce přistáváme s drobným zpožděním, cestující vystoupí, letadlo se uklidí, my letíme nazpět. Z okénka ještě rychle zahlédnu Airbus A220-300 Smartwings v nátěru ČSA. Nádhera!

Tento let je narvaný srbskými a slovenskými party skupinkami mládenců. Nutno podotknout, že velmi divokými. Zabavili jsme celkem pět láhví tvrdého alkoholu. Transport takových skupin je na letech do PMI naprosto běžnou záležitostí, ale ty německé působí mnohem přívětivěji. Kluci sice dělají trochu kravál, ale dodržují předpisy a chtějí se jen bavit. Když ty jejich fóry nemusíte poslouchat ve čtyři ráno, je s nimi celkem sranda. Jenže tyto slovenskosrbské grupy vypadají, že vám chtějí rozmlátit držku.

Útlá Meltem má trochu strach. Ale mám pocit, že si pánové raději nechají zabavit alkohol od sexy mladé Turkyně s modrýma očima, než od teplouše.

Vídeň a Praha jsou jako dvě sestry. Obě byly v mládí moc krásné. Avšak Praha si musela projít čtyřicetiletým manželstvím s násilníkem, což na její tváři zanechalo hluboké vrásky a na jejím těle jizvy. Dnes se tato již svobodná dáma snaží stopy minulosti zakrýt kosmetickými zákroky, jejichž výsledek může někdy působit lacině, dokonce až úsměvně.

Naopak Vídeň prožila život šťastný. Vzala si muže milého a bohatého. Viděla svět a měla co si přála. Dnes je v důchodu, ale pořád má elán a stárne s fascinující grácií.

Vídeň jsou zámky, paláce, kostely a Kaffeekultur. Ale také je to vysoká kvalita života, která se schovává v dostupném bydlení, kulturním vyžití pro občany a skvělé infrastruktuře. Za jízdenku do centra ze čtvrti Seestadt, kde se nachází náš hotel, jsem platil pouhých 2,40 EUR. Pro Němce naprosté sci-fi.

V centru a jeho okolí jsem za ten den prošel snad všechno. Viděl jsem Prater a Belvedere, Schönbrunn a státní operu, katedrálu svatého Štěpána a Donaupark, překrásnou radnici i čvrť Neubau. Nachozeno mám za ten den asi 300 km.

Kvalitní Vídeň vytváří malé detaily, které Praze často chybí. Záhony květin a zeleniny před obytnými domy, udržovaná dětská hřiště, stromy a květinami zarostlé ulice, pestrý výběr malých podniků, kde si může člověk posedět a vychutnat si odpolední kávu s dortem. Na Vídni je vidět péče, kterou svému městu její obyvatelé dávají. Ale možná je to tím, že obyvatelé Vídně svůj volný čas ve městě tráví rádi, zatímco Pražané se ho snaží při každé příležitosti opustit.

A myslím, že je to škoda, protože Praha má mnohem větší potenciál. Naše architektura je mnohem pestřejší, náš výhled z Vltavy na Hradčany unikátní, naše zelené kopce městu dodávají sexy křivky.

Složení populace Vídně tak nějak koresponduje s tím, co bylo včera možné vidět na palubě. Pokud je Miami hlavní město latinské Ameriky, pak je Vídeň hlavní město Balkánu.

Poslední den byl brnkačka. Pouze jeden jediný let - a to z Vídně do Frankfurtu. Plná kabina, 220 cestujících, kteří se těšili na svá přicházející dobrodružství na místech jako jsou Cancun, Calgary, Las Vegas, Fuerteventura nebo Karibik. Společnost mi dělá krásná pětičlenná rodina z jižní Moravy, která s námi letí do New Yorku.

Po přistání mě ještě jedna rakouská rodinka poprosí, zda bych dětem nemohl dát extra balení našich gumových letadýlek. S radostí jím nějaká přinesu. Podám jim také několik lahví vody na cestu, aby si nemuseli na našem letišti, během čtyřhodinového čekání na let do Mexika, kupovat tu za pět eur.

Moje frustrace s tímto asociálním letištěm ale ještě nekončí. Sůl do otevřené rány mi opět nasype náš wheelchair service, který k letadlu přijíždí až po čtyřiceti minutách čekání. Je to na závěr měsíce taková sladká připomínka toho, co se stalo na jeho začátku.

V červenci se můžete těšit na zápisky z pobytu v Basileji a Curychu, New Yorku a San Franciscu. Také tu mám pro vás jednu otočku do Antalye. Hezké léto!

[Sau]

Díky!

Btw. budu kupovat jednu podzimní letenku a tak sem se mrknul jestli by to nešlo i s vámi, že bych třeba na tebe narazil (šlo, jste bohužel ale jednou tak drazí jak konkurence a to ochotný investovat nejsem, přitom ta konkurence je jedna z těch zbývajících dvou, viz. příloha níže) Překvapilo mě ale že máte premium economy levnější než economy To už pak možná smysl dává víc, nicméně i tak patrně odolám

[tramin]

Opět super čtení, dík. Snad by si to měl přečíst i nějaký vydavatel, protože to začíná být pomalu i na knížku

[atr]

Tak koukám, že FRA je paradoxně s asistencí druhý svět o proti AYT. Zase jsme teď letěli WCHR Assistance bez objednání předem, protože CK to již tradičně opět nezařídila. Na Check-inu v AYT jsem o ni požádal a čekali jsme pak asi 10 minut na vozík. Na palubu nás šoupli dveřmi 1R z náklaďáku s vysokozdvižnou boudou.

[Fabo]

Zdravim z Jizniho Holandska ten navrat z Toronta tedy byl na mrtvici. nezavidim...

ale je fakt ze to dokazes podat tak, ze kdybych mel kam, tak si s condorem urcite nekam zaletim. Mozna jsem mel dat 757 z Dusseldorfu kdyz to jeste slo...

[stenmeller]

Zdravim z Jizniho Holandska ten navrat z Toronta tedy byl na mrtvici. nezavidim...

ale je fakt ze to dokazes podat tak, ze kdybych mel kam, tak si s condorem urcite nekam zaletim. Mozna jsem mel dat 757 z Dusseldorfu kdyz to jeste slo...

Myslím, že z DUS B757 ještě létá. AYT, PMI, TFS určitě.

[Fabo]

Zdravim z Jizniho Holandska ten navrat z Toronta tedy byl na mrtvici. nezavidim...

ale je fakt ze to dokazes podat tak, ze kdybych mel kam, tak si s condorem urcite nekam zaletim. Mozna jsem mel dat 757 z Dusseldorfu kdyz to jeste slo...

Myslím, že z DUS B757 ještě létá. AYT, PMI, TFS určitě.

Jo, ale letos uz nikam letet nestihnu. A napresrok uz maj byt pryc.

[Globik]

Zdravim z Jizniho Holandska ten navrat z Toronta tedy byl na mrtvici. nezavidim...

ale je fakt ze to dokazes podat tak, ze kdybych mel kam, tak si s condorem urcite nekam zaletim. Mozna jsem mel dat 757 z Dusseldorfu kdyz to jeste slo...

Myslím, že z DUS B757 ještě létá. AYT, PMI, TFS určitě.

A CFU. Doufejme, že ten sobotní nešťastný let nebyl pro D-ABOK poslední

[mufik]

Budou ještě nějaké tripreporty nebo už je konec? Byla by velká škoda přijít o úžasné čtení.