Je začátek srpna a já balím kufr, sluneční brýle a manžela, který usoudil, že když mě firma posílá na pět dní na ostrov Mauritius, byla by hloupost situace nevyužít a nevyměnit tak šedivý Düsseldorf za modré vody Indického oceán.
Jelikož se náš crew hotel nachází přímo v srdci mauritijské metropole Port Louis, snad toho nejhnusnějšího místa na planetě hned po Ludwigshafenu, rozhodneme se strávit dvě noci v hotelu Trou aux Biches Beachcomber Golf Resort and Spa, kde za polopenzi se slevou pro zaměstnance aerolinií platíme 750 USD. Zdá se mi to sice trochu přehnané, ale můj drahý to doprovází slovy, že cenu jednou zapomenu, avšak zážitek přetrvá. Tak nevím, zatím jsem tu cenu nezapomněl - stejně jako manžel nezapomněl na okamžik, kdy mu o dva týdny později dorazil do schránky portrét a pokuta 120 EUR za nedodržení bezpečné vzdálenosti na dálnici A3, po které jsme měli namířeno do Frankfurtu.
Na letiště FRA jsme ale dorazili ten večer včas, což je mnohem důležitější. Manžel si jde vyzvednout standby letenku na přepážku a já běžím na briefing. Booking numbers nevypadají úplně příznivě. Sice máme na palubě ještě pár volných míst, ale také má s námi v plánu letět dalších 16 standby pasažérů. Krom mého muže je to ještě například kamarád našeho prvního důstojníka Dirka a maminka kolegyně Mony.
Kromě Mony, Dirka a kapitána Joosta, který původem pochází z Holandska, na mě nepůsobí zbytek posádky bůhvíjak dobře. Začal bych velmi nesymatickou vedoucí kabiny, která vypadá, že se jí již dobrých dvacet let nechce do práce. V business class jí budou doprovod dělat podobně motivovaní Kilian se Svenjou. Chudáci cestující.
Tým v economy se zdá být naopak motivovaný slušně. Kromě Mony tu bude také Sandra, která byla na jednom z mých prvních letů vůbec. Sandra je taková holka do nepohody. Vzadu s nimi bude pracovat i jedna z našich instaletušek - Vivien. U těchto lidí nikdy nevíte, jaká s nimi bude spolupráce. Většinou bývá strašná, protože jak si může obyčejný smrtelník, při plném pracovním nasazení a stresu, najít ještě čas na natáčení videí? Bohužel si ho vždy najdou - a bohužel dost často na úkor nějakého z úkolů.
Já si dnes dokázal proklestit cestu do premium economy, což je super, protože pokud vše půjde podle plánu, měl by v ní cestovat i můj muž.
Pracovat budu s kolegyní Tamithou. Tamitha je Američanka, jejíž rodiče tehdy imigrovali do Ohia z Jordánska. Vyrůstala v Clevelandu, Pittsburghu a New Orleans. Později pracovala jako zdravotní sestra v Bostonu, kde poznala svého švýcarského manžela. S tím žije již pětadvacet let v Curychu, odkud do Frankfurtu dojíždí.
Na této ženě nelze vůbec poznat, že má kořeny na Blízkém východě. Padesátiletá Američanka má krásnou figuru, světlemodré oči, na hlavě french twist alá Ivana Trump a v ústech sladký akcent.
U spousty kolegů z USA jsem vypozoroval, že se jedná často o sólisty. Výjimkou není ani Tamitha. Ona si svůj díl práce odvede, ale tím to končí. Že by vám pomohla, když vidí, že by to mohlo týmu ušetřit čas? Ani náhodou. Musím uznat, že mi to tak, speciálně v miniaturní premium economy kuchyňce, někdy dost komplikuje život.
Jelikož dnes nade mnou drží ochrannou ruku velký čínský bůh štěstí, na palubu se dostanou všichni standby cestující, včetně toho mého.
Let je plný, dlouhý a právě mi došlo chicken teriyaki. Musím se tedy poslední řadě omluvit za to, že jim jejich spolucestující kuře sežrali. Můj manžel dostal gnocchi v Zitronen-Sahne-Sauce (chutná to mnohem lépe, než to zní) - vnutil jsem mu je. Když už letíš skoro zadarmo, ber prostě to, co zrovna mám. Francouzský pár vedle se nechá také přesvědčit, že gnocchi jsou lepší, než nějaké trapné kuře. Na německou rodinu to ale tolik nezabírá a maminka se chystá spustit scénu. Naštěstí se ihned ozývá muž sedící v řadě před ní a věnuje své kuře alespoň jejímu manželovi.
První den pobytu na Mauritiu trávíme v našem crew hotelu, který je sice sám o sobě velmi dobrý, ale, jak jsem již zmiňoval, leží v Port Louis.
Druhý den se tak odebíráme na severozápadní pobřeží. Abychom nekrmili místní předražené taxikáře, naplánuje můj muž k hotelu cestu autobusem. Ty jsou velmi...ehm, jak to jen říct? Řekněme, že pokud má váš autobus dveře, patří k tomu lepšímu, co lze na ostrově najít. Jestli tu někdy nějaký politik cekne něco o emisních povolenkách, bude ještě ten den viset na kandelábru.
Mauritijské autobusy jsou zážitek, a vystoupit z jednoho takového před jedním z nejlepších rezortů v letovisku Trou aux Biches, je jako zažít peklo a ráj v rámci jednoho odpoledne.
Možná tu cenu, kterou jsme za tohle platili vážně někdy zapomenu. Hotel je doopravdy moc pěkný. Do parády si nás ihned bere krásná recepční Elizabeth hovořící velmi dobrou němčinou. Ptá se, zda pocházíme z Německa. Na tuto otázku odpovídám vždy ano, protože vysvětlovat někomu mimo Evropu, že já jsem Čech, on Dán a společně žijeme v Německu dokáže být slušná výzva. Ale manžel mi do toho vždy hodí vidle a začne namítat, že on Němec není, že je Dán a vždy se všech ptá, zda náhodou neznají stavebnici LEGO. A pokud někdo do konverzace nedopatřením zanese firmu IKEA nebo skupinu ABBA, dostane dotyčná osoba přednášku na téma kalmarská válka.
Hotel je překrásný, pokoje veliké, zahrada snová, z pláže lze každý den pozorovat romantický západ slunce. V rámci hotelu se nachází celá řada restaurací. První večer si cpeme břicha mořskými plody u stolu přímo na pláži, druhý pak v kreolské restauraci.
Mauritijští kreolové jsou etnická skupina tvořená převážně potomky afrických otroků, kteří byli na ostrov přivezeni Francouzi a později Brity během koloniální éry. Jejich předkové byli většinou z Madagaskaru, východní Afriky, Mosambiku. Kreolská identita se ale časem smísila a rozšířila. Dnes zahrnuje i míšence evropského, čínského, indického nebo dokonce arabského původu, pokud se identifikují s kreolskou kulturou, jazykem a životním stylem. Tuto pestrost odráží i jejich kuchyně.
Přes den se manžel věnoval vodním sportům. Ty pro něj byly naprostým highlightem. Plachetnice, kajak, vodní lyže. Na všechno vlezl a vše mu šlo. Já si na vodní lyže netroufl. Fotil jsem ho a obdivoval z bezpečí plovoucího mola.
Hned vedle našeho resortu se nachází hotel Le Cardinal, kde jsem byl kdysi na dovolené s rodiči. Tehdy jsme byli na ostrově v lednu - nyní je srpen a co se počasí týče, nebylo tomu co vytknout. Žádná tropická prádelna, ale ani zima nebo studený vítr. Příjemné teploty, které nepřesáhly 26 stupňů, odpoledne občas na tři minuty sprchlo.
- Snídaně s výhledem
- Můj drahý se chystá přizabít - ale šlo mu to
Poslední den, krátce po dvanácté odpoledne, musíme zamířit opět do Port Louis. Autobus nás bere trochu oklikou a mě se tak dostává série drobných srdečních zástav. Nakonec se ale přeci dokážeme na ten strašidelný autobusák v Port Louis dostat - odsud je to na hotel už jen patnáct minut pěší chůze.
V hotelu se zabalím, osprchuji, oholím a připravím na zpáteční let. Upřímně se mi vůbec nechce. Je to asi poprvé, kdy se mi vážně nechce do práce. Ale tu noc nějak přežiju a ráno jsem zase doma.
Pozemní personál na Mauritiu se vždy postará o to, aby posádka nastoupila do perfektně připraveného, čistého a vyvoněného letadla. Kéž by to tak fungovalo i ve Frankfurtu. Stojíme hned vedle dubajského double deckeru.
I tentokrát se nám daří na palubu dostat všechny. Jelikož se let Air Austral z ostrova Reunion opozdil, musíme počkat na 12 chybějících pasažérů.
'Mohla bych se posadit na tu volnou čtyřsedačku?' ptá se jedna cestující v economy class.
'Ano, ale až ukončíme boarding a zavřou se nástupní dveře. Momentálně Vám totiž nemohu garantovat, že místa zůstanou volná', informuji ženu, které může být odhadem kolem padesáti let. Vypadá, že si před cestou už něco vypila. U evropské dovolenkářské klientely nic překvapivého.
Na sedadle 17A sedí jiná žena. Tu mauritijské úřady vrací zpět do Německa poté, co po dnešním ranním příletu z Frankfurtu seřvala personál na imigračním. Dovolená se tak proměnila v celodenní pobyt v cele a čtyřiadvacet hodin strávených v letadle. Ani to není u evropské dovolenkářské klientely nic překvapivého.
Mezi standby cestujícími je tentokrát jeden kapitán dreamlineru z konkurenčního koncernu a manželský pár z Říma, který s námi na ostrov přiletěl začátkem tohoto týdne. Ti pracují pro ITA Airways a letí s námi také jako non-rev passengers.
Jakmile mi do kabiny vlétne mých dvanáct upocených oveček z Reunionu, zavřu dveře a ohlásím 'cabin crew, boarding is completed'. Pár vteřin na to se z kabiny ozve šílený řev. Ta žena, která si chtěla zabrat celou čtyřsedačku, se na místo přesunula přesně v ten moment, kdy jsem zavřel dveře a oznámil konec nástupu. Jenže potom se na místo dostavila čtyřčlenná rodina z opožděného letu Air Austral a dáma se odmítla hnout. Tak se do incidentu vložila Tamitha a ta ženská, nejspíše posilněná alkoholem, jí dala šílený kartáč. Došlo to až tak daleko, že do kabiny musel přijít kapitán a vysvětlit jí, že pokud se ke svému okolí nebude chovat s respektem, necháme jí na ostrově.
Ten večer byl bouřlivý. Kolegyně v economy zabavili u čtyř pasažérů několik láhví tvrdého alkoholu, a jelikož s námi letěla i řada rodin s nemluvňaty, blinkalo se a plakalo se.
Já sice děti nemám, proto mi nejspíš nepřísluší daný fenomén hodnotit, ale proč má, pro Boha na nebi, někdo touhu tahat dvanáct hodin letadlem malé mimino na dovolenou. Copak nemáme v Evropě dost krásných míst? Tito rodiče tak byli neskutečně vynervovaní, nevyspalí, frustrovaní a nerudní. Já to chápu, když vám čtrnáct dní vřeští malý tvor na pokoji a vy jste za tento zážitek zaplatili randál. Ale já vás nenutil něco takového dělat.
V Německu přistáváme kolem páté ranní. Kapitán konkurenčního megakoncernu nám děkuje za nejlepší let v životě. Jeho malá dcera nám dokonce namalovala obrázek a nechala si od našeho kokpitu vyplnit svůj dětský flight logbook (pokud často létáte s dětmi, určitě jim něco takového pořiďte, posádky je pro vás rády vyplní). Prý ještě nikdy neletěl s posádkou, která by svou práci dělala s takovým nadšením a dodal, že u nich je to samá nerudná bába. Tak jsem se zasmál a v duchu si řekl, že těch máme u nás také pár, akorát nám za to nikdy nedal Skytrax pět hvězdiček.
VANCOUVER
Na svůj vůbec první Vancouver jsem se moc těšil. Bohužel z pobytu na východě Kanady sešlo, jelikož jsem opět onemocněl. Je to zase nějaká chřipka. Vždy to schytám v létě. Ihned po nemoci mi dispečink ruší můj původní let do New Yorku a místo toho mě posílá ve stejné dny do Punta Cany.
PUNTA CANA
Punta Cana je takový Burgas pro pokročilé. Na palubě většinou natrefíte na pár alkoholiků, spoustu mimin a několik lidí, co se neumylo již od dob, kdy byl vynalezen pěstní klín. A i dnes jsou, jak se na cestách do Punta Cany sluší a patří, tyto tři skupiny pár jedinci reprezentovány.
Na dnešním letu máme dva pursery. Leonie je čerstvá vedoucí kabiny. Jedná se o její druhý let v této roli vůbec. Dohlížet má na ní inspektor Thorsten, ve vzduchu purser, na zemi potom jeden z našich instruktorů výcviku. Oba se zdají být sympatičtí.
Také je tu jeden nováček. Jmenuje se Björn, je mu dvacet a vypadá, že je slušně motivovaný. U čerstvého masa je vždy důležité, aby první lety absolvovalo s kvalitní posádkou, ne nějakou, která ho naučí různé zlozvyky.
V business class bude pracovat Bojana, která za války v Jugoslávii utekla z území dnešního Srbska do Irska, kde se poté provdala, a s mužem a dětmi se později odstěhovala do Německa. S ní bude v business class pracovat i Daniela, která u nás létá už pětatřicet let a zásadně nic neví. Jelikož je na seznamu posádky většinou vždy úplně nahoře, má privilegium vybírat si pracovní pozici na palubě dle svého přání. A tato žena si zpravidla vybírá pozici 4R v economy, kde toho moc nemusí. Nyní však dostala chuť na něco jiného a rozhodla se jít dopředu. Nemá prý ale vůbec ponětí o tom, co kde najde a jak to tam funguje. V tomto shledávám systém u konkurenčního Objevitele mnohem lepší, protože pracovní pozice na palubě vám přidělí počítač den před odletem a vy se tak máte čas lépe připravit a nestane se vám, že byste byl v nějaké pozici úplně bezradný. U nás to tak ale nefunguje - pozice si rozdělujeme na bázi seniority a čím nižší má kolega číslo, tím větší má šanci dostat se tam, kam chce. Jsou u nás tak lidi, jako například Daniela s dvoumístným seniority number, kteří dělají celá léta to samé a když pak mají pracovat někde jinde, nenajdou ani pitomou vodu. To my nováčci, začínající až kolem čísla 2300, musíme odmakat to, co na nás zbyde. Dává nám to ale výhodu v tom, že se celkem rychle zapracujeme na všech pozicích.
Dnes jsem služebně třetí nejmladší. Dobrovolně si beru pozici u východu 3R v economy class. 4L je padesátiletá Simone, 4R sedmadvacetiletá Theresa a 3L Nadine, která oslavila minulý týden dvacáté narozeniny.
Let do Punty probíhá relativně klidně. Velký podíl na tom má skvělá posádka. Práce jde celému týmu opravdu od ruky.
Pro lety do Dominikány a Cancunu je typická jedna věc - vzadu se tvoří dlouhé fronty na záchody a nápoje. Lidi chodí kolem, objednávají si kolu a chlast. Během denního letu děláme v economy class tři nápojové servisy, dohromady je to pět koleček. Ještě nezačal ani druhý servis a už mám pocit, že nám došla všechna Cola, veškerý rum, všechna vodka.
Ve frontě stojí i jeden muž, který cestuje s rodinou a představuje se mi jako kapitán jedné aerolinky, která nám v letní sezóně pomáhá vykrýt vysoký provoz. Ten je až o dvě třetiny vyšší v létě, než v zimě. Tento muž pochází z Francie a létá pro nás litevským Airbusem A320-200 z Düsseldorfu. Když se o necelých pět minut později, při návratu z polední pauzy, objevila Leonie v naší zadní galley, informoval jsem jí, že v economy sedí kapitán jedné naší partnerské firmy. Jakmile se dozvěděla, pro jakou firmu pracuje, začala skákat radostí. Ona totiž jednu sezónu také pro tuto společnost pracovala. Šel jsem s ní tedy do kabiny a muže jí představil. Podívejme se, jak je svět malý. Oba se znají, oba spolu létali a evidentně je moc těšilo, že se mohli takto sejít.
24 hodin v Punta Caně se neslo ve jménu jídla, jídla a jídla. Bral jsem to jako formu odškodnění za New York, o který jsem přišel. Náš hotel v Punta Caně je all-inclusive, a protože i tak dostanu od firmy diety, ušetřím nějakých 150 EUR, které by v New Yorku padli po prvním nákupu.
Jelikož druhý den letíme zpět do Evropy až pozdě večer, opouštíme hotel teprve kolem druhé hodiny ranní SEČ a vzlétáme až kolem čtyř, zrovna v době, kdy frankfurtským prostitutkám šichta končí a pekařům začíná.
Krátce před boardingem probíhá krátký crew briefing, kde se dozvíme, co všechno nás dnes čeká a nemine. Nemine nás třeba jedno pozvracené sedadlo v business class a dvě v economy, pět nefunkčních monitorů v téměř plně vybookovaném letadle, jedna nefunkční toaleta a sedm sedadel, která se nesklápí. Také je nám Leonie připomenuto, jak důležitá je komunikace. Prý jsem jí včera neinformoval o tom, že u nás sedí ten francouzský kapitán. Já jí ale informoval. Dle jejích slov ale ne s dostatečným předstihem. Než jsem dostal vůbec šanci vysvětlit, že za mnou ten chlap přišel asi jen pět minut před tím, než se u nás vynořila ona, mávala mi před ksichtem Daniela pozvraceným potahem ze sedačky 3H. Prý vůbec netuší, co s tím má dělat (jaké překvapení u někoho, kdo po pětatřiceti letech netuší vůbec nic), a proto to mám udělat já, protože to jistě vím lépe, než ona. Docela mě reakce Leonie překvapila, protože jak jsem jí mohl informovat o něčem, co jsem sám nevěděl. Co se Danielinýho potahu týče, šel jsem jí alespoň vyzvednout náhradní. Ale protože potahy v business class může vyměňovat pouze technik, museli jsme si nějakého obstarat (musel jsem to zase udělat já). Ale ten k dostání nebyl. K dostání byli jakýsi Pat a Mat, španělsky Pat y Mat, kteří komunikovali pouze jejich jazykem a pokusili se situaci zachránit tak nějak po dominikánsku. Rozuměj tomu tak, že snaha tam byla, ale výsledek stál za prd. Nakonec musela Daniela přesunout pána ze 3H na poslední volné místo v business class.
To v ekonomce nefungovalo skoro nic. Před každým letem je nutné překontrolovat, zda se pod každým sedadlem nachází plovací vesta. Každá vesta musí být navíc zapečetěná modrou plombou, abychom věděli, že s ní nikdo nemanipuloval, anebo vestu dokonce neukradl. To se děje překvapivě často (na Ibize je snad nějaký club, kde vám za každou odcizenou vestu nalijí panáka zdarma - tak to prosím nedělejte). Tyto pečetě/plomby také vydává technik. Kde pečeť chybí, tam se musí nutně přidělat. Ale protože technik není, ptám se Leonie, zda bych nemohl poškozenou pečeť modrou nahradit pečetí červenou.
Leonie mě chytne za rameno a říká; 'To teď není můj problém. Vypadám snad na to, že mám na tohle čas. Dej si tam, co chceš.'
No dobrá, tak když už chce, abych lépe s posádkou komunikoval, tak prosím. Zrovna něco takového se mi zdálo důležité, protože poškozené pečetě se musí evidovat - a to je její práce.
Dávám tam tedy pečeť červenou a jdu si hledět svého.
Aby toho nebylo málo, nefunguje ani instruktážní video. Bezpečnostní instrukce tak musíme předvádět manuálně.
Krátce po startu mi jeden cestující ukáže svou oteklou ruku. Prý ho na letišti kousl komár a on od té doby celou ruku necítí. Nevypadá to dobře. Jdu tedy poslušně za Leonie a Thorstenem, abych je informoval o tom, že máme na palubě pacienta.
Thorsten mi na to řekne; 'To je sice fajn, že jsi nás informoval, ale co my s tím? Ať si s tím zajde po přistání k doktorovi.'
Wow, díky za neuvěřitelnou profesionalitu. Koukám, že se Leonie učí od nejlepších.
Hluboce se nadechnu, abych nešel sedět za dvojnásobnou vraždu druhého stupně a vrátím se zpět do economy, kde tým alespoň spolupracuje. Ruku pánovi zaledujeme, nadopujeme ho léky a Simone mu doporučí návštěvu lékaře, kde dostane kortizonovou injekci. V případě, že by došlo na nejhorší, nachází se v úložném prostoru u dveří 2L černý pytel na mrtvoly
Ten máme ale pouze jeden, takže by se měl pán dohodnout s podnapilým spolucestujícím v šestatřicáté řadě, který od startu vyzvracel snad i svou duši, kdo z nich to dnes hodlá definitivně zabalit. Stav obou mužů celou cestu průběžně kontrolujeme, ale jelikož o osm hodin později vystupují z letadla oba po svých, nebude to snad nic tak vážného a černý pytel tak nebude nutné použít.
Cestu přežila i Bojana, které začalo v noci krvácet z ucha. Mávla ale nad tím rukou. Je pravda, že je zocelená jugoslávskou válkou, takže jí toho nejspíš moc nerozhodí.
NEW YORK
Do NYC jsem měl tentokrát letět s kamarádem a kolegou Peterem. O tento let jsem si zažádali již v červnu. Když jsem byl ve městě posledně, začal jsem v hlavě spřádat plány na naší společnou návštěvu. Bohužel tentokrát onemocněl Peter a já tak do New Yorku musel bez něho.
Bylo mi to líto a upřímně se mi ani samotnému moc nechtělo. Naše vedoucí kabiny byla taky taková divná šmudla a situaci nepomáhal ani fakt, že díky Peterovi absenci k nám ze standby vytáhli Romanu, paradoxně naší společnou kolegyni z výcvikového kurzu, která má charizma krajíce chleba s máslem.
Spolupráce s Romanou však fungovala lépe, než jsem si myslel.
Pokud se bavíme na téma 'stevardi v dámských uniformách', zastávám celkem liberální postoj. Dokud makáš a jsi pro výkon své práce dostatečně kompetentní, nos si na sobě, co chceš. Upřímně je mi milejší chlap s rtěnkou na tlamě, než někdo, kdo vypadá jakoby ho vytáhli z křoví u silnice. Pár takových kolegů máme - biologických mužů, kteří rádi nosí dámskou uniformu a make-up, chcete-li male-up. A musím uznat, že většina z nich je nesmírně profesionálních. Ale potom jsou tu tací, jako například Albert, kteří si se svým vzhledem nesou ještě velmi specifickou 'attitude'.
Albert je jedním z těch lidí, díky kterým většina světové populace naší komunitu nenávidí. Kdyby Mattel přišel s Barbie ruské domovnice po botoxu, mohl by jí pojmenovat Albert.
Albert působí velmi sebevědomě, možná až přehnaně. Jeho postoj je směs narcismu, humoru a nejspíš i obranného mechanismu - používá přehnané sebevědomí jako štít proti nejistotě a kritice. Pětadvacetiletý mladík má rty znehybněné výplněmi, lehce přimhouřené oči a dramaticky zvednuté obočí. Když někdo udělá něco 'neestetického', přichází na řadu 'judgy look'. Pouhým výrazem ve tváři vám tak vyjádří nelibost k jakýmkoliv vašim činům. Za každou větou přichází tichá pauza, která říká více, než tisíc slov.
Albert vás zásadně oslovuje slovy zlatíčko, miláčku, honey. Jste příliš nedůležití na to, aby si pamatoval vaše jméno. Dokonale nalakované nehty, make-up, co by přežil i apokalypsu, a vůně, kterou ucítíte ještě dva roky poté, co odejde.
Rád se baví v kabině o cestujících - potichu, ale samozřejmě tak, aby to všichni slyšeli. Neskutečně mi tím leze na nervy.
Jedna věc se mu ale musí nechat. V té dámské uniformě vypadají jeho tělo a nohy fantasticky. Ty by mu mohla řada děvčat závidět. Stejně i tak tu chůzi na vysokých jehlách. Celkem by mě zajímalo, co takový člověk dělá v případě, že ho firma pošle třeba na Maledivy nebo do Dubaje. Naše společnost kolem toho nemá žádnou speciální 'policy'.
S Albertem a Romanou to do toho New Yorku nějak doválčíme. I přes to všechno jsou cestující moc spokojení. Jeden pán mi jde dokonce potřást rukou. To jsme v té naší asociální ekonomce museli podat celkem slušný výkon.
Po přistání trvá naše cesta na hotel, díky dopravní situaci ve městě, téměř dvě hodiny. V pokoji si jdu okamžitě lehnout, abych druhý den ráno brzy vstal a mohl se projít na Manhattan. Kdyby tu byl Peter, určitě bychom něco podnikli ještě dnes večer.
Druhý den vstanu kolem čtvrté ranní. Romana se chystá v sedm vyrazit na Staten Island. Já ale na tohle nemám zrovna chuť, proto si sjedu metrem na Times Square. V New Yorku je mi celkem jedno, co dělám, protože tu něco zajímavého najdete na každém rohu. V dětství bylo vždy mým velikým snem New York navštívit - proto si cením každého okamžiku, který zde mohu strávit.
- Kdo má stejnou úchylku jako já a rád se také cpe skořicovými šneky, vřele doporučuji Hani's bakery + café, 67 Cooper Sq, New York 10003.
Dále mohu doporučit Fabrique Artisan Bakery kousek od High Line.
Mami, jinak se samozřejmě snažím vždy stravovat zdravě.
Cesta zpět domů, po čtyřiadvacetihodinovém pobytu, probíhala hladce. Kabina v economy nebyla ani moc plná. Obrovskou nevýhodou letů z New Yorku je návrat do Evropy kolem páté hodiny ráno. Celý den tak bojujete s únavou a snažíte se neusnout, abyste se pak neprobudili v osm večer a nemohli celou noc usnout.
Pokud jste dočetli až sem, děkuji vám. V následujícím příspěvku se můžete těšit na zápisky z Miami, San Francisca, Las Vegas a pár krátkých letů do Milána a Berlína. Jo, a na cestě do Nevady budu mít na palubě speciálního hosta! Kdo to asi bude?
