Willkommen an Bord - Prosinec 2025
-
stenmeller
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 112
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Willkommen an Bord - Prosinec 2025
KAPSKÉ MĚSTO
Před třemi lety jsem služebně absolvoval svůj vůbec první dálkový let. Mou destinací tehdy byla dominikánská Punta Cana. Během cesty tam se na palubě odehrál konflikt mezi dvěma našimi kolegy. Starší kolegyně Tamara tehdy nařkla mladého Tima z toho, že je líný a řádně neplní své bezpečnostní a pracovní povinnosti. Po letu následoval debriefing s celou posádkou, přičemž já, jako naprostý nováček, dostal strach z toho, že se podobné konflikty stanou běžnou součástí mé nové životní etapy.
Tehdy jsem se snažil od celé záležitosti spíše distancovat, jelikož mou největší starostí bylo zapamatovat si, do jaké skleničky se nalévá Baileys a jak se zapíná ta strašidelná mašina na espresso. Bohužel jsem byl do celé kauzy vtažen ve chvíli, kdy začal Tim opravdu nechutným způsobem proti Tamaře poštvávat zbytek posádky – zejména vedoucího kabiny a kapitána.
Aby se purser vyvaroval konfliktům na zpáteční cestě, rozhodl se prohodit mou pozici s Tamařinou. Ona šla k němu do business class, já šel k Timovi do premium economy.
Zpáteční let byl peklo. Nevěděl jsem, co dělat a kde co najdu. Tim byl většinu času zalezlý v kokpitu, kde dál intrikoval ve svůj prospěch. Já byl opuštěn v kabině plné lidí, přičemž jedna paní se rozhodla pro jistotu omdlít.
Ráno, necelou hodinu před zahájením snídaňového servisu, odkráčel Tim opět do neznáma. Já byl znovu odkázán sám na sebe. V kuchyňce, kterou jsem neznal. Zavalen manuály, které jsem ještě pořádně neznal, jsem se snažil vyčíst, v jaké přihrádce co najdu, na kolik stupňů vše ohřát a co všechno připravit. Čas byl neúprosný, Tim v háji a mně se chtělo brečet. Do toho neustále zvonil call bell.
Tehdy mi na pomoc přišla Tamara, která byla asi jediná, kdo si uvědomoval, že potřebuji s řadou věcí poradit. Ukázala se být kolegiální a milá – přesným opakem toho, jak nám ji líčil Tim. Ten se objevil tři minuty před začátkem servisu a neřekl ani „děkuji“. Po servisu opět zmizel a já se snažil třicet minut před přistáním ve Frankfurtu zjistit, co všechno mám zapečetit a schovat. Byl to děs. Purser přišel situaci zachránit asi deset minut před přistáním. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem slyšel vyklápět se podvozek a v kuchyni byl ještě nepořádek.
Tim se vůči cestujícím nechoval pěkně, avšak vůči mně byl relativně milý. Věděl totiž, že ihned po přistání dostane každý z nás od firmy e-mail, v němž se budeme muset k událostem posledních tří dní písemně vyjádřit. Já dostal e-maily rovnou dva. Ten druhý byl napomenutím za špatně zapečetěné vozíky s alkoholem. Bylo mi z toho tehdy špatně, jelikož to byl můj první dálkový let a ještě jsem nepřeklenul zkušební dobu. Šlo mi opravdu o kejhák, což věděl i Tim, který mi nezapomněl připomenout, že pokud se nepostavím na jeho stranu, shodí mě.
E-mail jsem tehdy formuloval velmi neutrálně, čehož dnes trochu lituji. Měl jsem prostě strach. Tamara ale naštěstí o práci nepřišla.
V prosinci 2025, o nějaké tři roky později, vidím Tima v briefingové místnosti. Dnes už vím, kdo je tento sedmadvacetiletý muž zač.
Tim nemá odhadem víc než 175 centimetrů. V narudlé tváři má falešný úsměv, kterým se snaží zakrýt svůj pokřivený charakter. Takový ten Macinkův arogantní škleb.
Kromě Tamary se tehdy u bazénu v Punta Caně probírala i dvě jiná témata: Timovo realitní impérium, jeho plán do tří měsíců opustit naši firmu a také jeho dítě. Jeho přítelkyni se měla narodit dcera. Jelikož jsme se s Timem sledovali na Instagramu, pamatuji si na fotku, kterou sdílel – z porodnice vynášel svou malou dcerku zabalenou do zavinovačky.
Ze slušnosti se ho tedy dnes ptám, jak se daří jeho rodině a malé dceři.
„Jaké dceři?!“ podívá se na mě s vytrženýma očima Tim.
„Tvé dceři?“ říkám mu.
„To si mě asi s někým pleteš. Já žádné děti nemám,“ odpoví naprosto suverénně a dívá se na mě jako na naprostého idiota.
„Vždyť se ti narodila dcera. Pamatuji si na tu fotku, kterou jsi tehdy sdílel na Instagramu. Nesl jsi ji domu v zavinovačce,” snažím se kolegovi připomenout, že dítě má. O lidech si mnohé pamatuji, natož o té malé hrstce heterosexuálních stevardů.
„Tak to jsem rozhodně nebyl já,“ začne se smát Tim a celý zbytek posádky propukne v naprostý smích, přičemž si mě kolegyně Clara prohlédne a dle jejího výrazu ve tváři mě má asi za naprostého vola. I purser si začíná myslet, že jsem snad úplný blázen.
Do teď jsem si byl na 100 % jistý, že měl Tim dítě. Přece jsem se úplně nezbláznil. Začínám o sobě pochybovat. Posadím se vedle Martiny, mé české kolegyně. Ta se to celé snaží ignorovat.
Do místnosti vstupuje Kevin. Toho firma vytáhla až z Drážďan, jelikož jí dnes večer došli lidé na pohotovosti. S Kevinem jsem ještě nikdy nepracoval, ale znám ho. Zná ho každý. Kevinovi je 28 let a s velkou oblibou píše na kolegy anonymní reporty. U nás ve firmě se mu přezdívá Mr. Stasi. Kevin dokonce reportuje i styl přistání našich pilotů. Když s tím pilot náhodou při přistání flákne o zem, zacukají Kevinovi prstíky a do večera má firma report na stole.
Kevin se chce stát tento rok purserem (potěš koště). Během briefingu nás purser zkouší z otázek týkajících se bezpečnosti a první pomoci. Kdykoli někdo z nás něco zapomene v odpovědi zmínit, Kevin nás doplní. Dělá to se vztyčeným ukazovákem a bradičkou nahoře. Nejradši bych mu jednu ubalil. Ale nejsem jediný. Z Kevina arogance přímo sálá. Když se náhodou usměje, vypadá jeho úsměv tak uměle, že by bylo snad lepší, kdyby to nedělal vůbec.
Když si uvědomím, že mám v posádce dva psychopaty, do toho Kapského Města se mi už ani tolik nechce. Tim má navíc s námi dělat v ekonomce.
Po briefingu čekáme na kluky z kokpitu. Mezitím nám Tim připomíná, že příští rok v únoru končí, aby se naplno mohl věnovat svému byznysu, který momentálně expanduje i do Jižní Afriky. Martina se do něj okamžitě obuje: „A nechtěl jsi náhodou končit už tento rok v březnu?“
Tim se začervená. Kolega Mohammed mu připomíná, jak na posledním letu do Toronta flirtoval s nějakou mladou Kanaďankou. Chce vědět, jak se věci mají nyní. Tim se k tomu nevyjadřuje. Do místnosti vstupují naši tři piloti. Jakmile náš kapitán Tima uvidí, zeptá se ho, jak se daří jeho dceři. V ten okamžik vstoupí do prostoru naprosté ticho.
„Vidíte, nejsem úplný magor,“ říkám kolegům.
„Nevím, co vás dva přivedlo k tomu, myslet si, že mám dítě,“ brání se Tim.
„Ano, měl jsem přítelkyni. Ale dítě nikdy. Přítelkyně mě tehdy podvedla, proto jsme se rozešli,“ začíná rudnout a kopat kolem sebe.
Beru to jako takové své malé vítězství. Důkazy ale bohužel nemám – Tim se z Instagramu krátce po narození své dcery úplně vypařil.
S Timem se mi vůbec pracovat nechtělo, ale budu profík a těmi jedenácti hodinami se nějak prokoušu. Na dnešním letu operuji na pozici 3L, on na 3R.
Jelikož je mým úkolem zkontrolovat před letem Crew Rest Compartment (CRC), spustím se do ‘sklepa’ a jdu vše prohledat, vybalit a povléct. Většinou vypomáhá při tomto úkolu i 3R, ale od Tima raději žádnou pomoc nechci. Ta se mi stejně nedostává, protože Tim se objeví přesně ve chvíli, kdy mám skoro všechno hotové. V tomto módu pojedeme jistě celou cestu - hlavně, aby se moc nenadřel.
Když mám hotovo a chci se vydrápat nahoru, spatřím Tima, jak lomcuje dveřmi od CRC. Poté uslyším jen tlumené “Aua”. Co to mělo být?
Jdu se podívat, zda nejsou dveře poškozené. Vše vypadá normálně, takže se vydám za vedoucím kabiny, takovým voskovým Argentincem, abych mu oznámil, že jsou všechny mé úkoly splněny. V ten moment však uvidím Tima, který stojí v kokpitu a říká kapitánovi, že nemůže letět, protože si narazil malíček, když kontroloval MOJÍ toaletu. Prý mi pomáhal. Díval jsem se na kapitána celkem vyjeveně.
„Já si svojí toaletu zkontroloval předtím, než jsem odešel do CRC. Je to na mém seznamu první úkol. Kdy jsi byl kontrolovat mojí toaletu?” ptám se Tima před celou fligh deck crew.
„Šel jsem tam potom, protože jsem si myslel, že nejsi nahoře hotový,” zasyčel Tim potichu.
To nemůže být ale pravda, jelikož před necelými dvěma minutami stál u CRC a byl naprosto v pořádku. Vedoucí kabiny Jorge mu podává kelímek s ledem, aby si tam svůj červený malíček zapíchnul.
Ja nevěřícně stojím a v hlavě se mi vybavují slova jedné mé kamarádky Luisy, která s ním měla tu čest letět z Toronta a on, pár minut před začátkem boardingu, oznámil zbytku posádky, že se necítí dobře a musí domů letět jako deadhead. Posléze si dopřával kompletní servis v business class jako pasažér. Jsem přesvědčen, že si Tim přerazil prst schválně dveřmi od CRC.
Odcházím zpět do ekonomky za Martinou a mladou kolegyní Clarou, která chce vědět víc o Timově dceři. Neříkám nic, avšak brzy se zjeví Tim a sděluje nám, že s námi nepoletí. Na jednu stranu s tím nemám sebemenší problém, na stranu druhou je po deváté hodině večer, prosinec, epidemie chřipky a nachlazení - nyní nemá firma určitě jediného člověka na pohotovosti. Zvlášť ne, když už i Kevina musela přivézt až z Drážďan.
Teoreticky by se dalo do Kapského Města letět s osmičlennou posádkou, ale starší kolegyně Sandra se začíná bouřit. Prý je to v rozporu s pravidly odborové organizace, jejíž je členkou. Problém má konkrétně s tím, že se jedná o dva noční lety.
Na stole jsou dvě řešení: buď někoho najdeme sami, anebo poletíme do JAR až druhý den ráno.
Jelikož se chceme druhého scénáře vyvarovat, začne každý z nás odvolávat známe v okolí. Ale i ti se musí připravit, dostat na letiště… no a Flughafen Frankfurt o půlnoci zavírá! Po dvanácté už nic nevzlétne.
Nakonec se nám podaří Sandru přemluvit. Tim už je tou dobou v háji. Toho si vyzvedl autobus. Kufry mu musela z letadla vynést drobounká Clara, jelikož on s tím naraženým malíčkem nemohl. Radši bych ten let obsloužil celý sám, než dělat s takovým hadem.
Ve 21:20 dorazí první dva autobusy. Z business class nám dozadu pošlou mladého kolegu Markuse. Během boardingu však ještě musí asistovat v business class.
Ja tak stojím na trojce a střežím dva nouzové východy. Dále musím obstarat pět infantů - každý z nich dostane malou plovací vestu a pás. Martina se stará o catering a Clara stoji u zadních dveří, kudy se do letadla hrnou davy. Boarding je ve třech slušný stres. Vzhledem k tomu, že se boarduje i předními dveřmi, celý proces probíhá rychle.
Let samotný je nakonec pohoda. Markus pendluje mezi turistickou třídou a byznysem, celý náš tým je sehraný a cestující nenároční.
V JAR přistáváme po desáté hodině ráno. Prosinec je v Kapském Městě nejkrásnější část roku. Město je rozkvetlé, prozářené letním sluncem, ve vzduchu panuje dobrá nálada a všichni se těší na blížící se Vánoce. Dezemba, jak místní prosinec nazývat, je také časem letních prázdnin, radosti a festivalů. Dorazit sem ze zamračené zimní Evropy má okamžité léčivé účinky. Člověk se najednou cítí lépe, má více energie, únava a splín postupně opadnou. Není divu, že jsme sem právě přivezli letadlo plné německých důchodců, kteří si zde s oblibou kupují nemovitosti a tráví tu zimní měsíce.
Proti tomuto fenoménu se vyhrazují někteří místní, kterým tato vlna tažných ptáků z Evropy zdražila nájmy a životní náklady. Je pravda, že Kapské Město v posledních pěti letech znatelně podražilo. Němečtí influenceři propagují toto překrásné město jako destinaci, kterou musí navštívit každý. Místo se tak postupně mění v takovou africkou Dubaj. Před davy turistů JAR nechrání už ani nálepka relativně rizikové destinace. Kamkoliv se v této zemi vydáte, uslyšíte němčinu. Čechů již také přibývá.
I já svůj layover trávím v přítomnosti dvou přátel z Německa, kteří se sem před několika lety rozhodli odstěhovat. Maximilian a Larissa, pár původem z Düsseldorfu, do Kapského Města přišel před čtyřmi lety. Před třemi lety si pořídili krásný domek u moře, podél pláže Blouberg, s výhledem na záliv a majestátní Stolovou horu. Do toho se jim tu narodila dcera - výchovu dítěte si v tomto prostředí nemohou dostatečně vynachválit.
V den odletu obdržel nás vedoucí kabiny od firmy email, kde stálo, že pokud je business class plné obsazená, musí být všem třiceti cestujícím k dispozici TŘI stevardi. Platící pasažér v business class totiž nesmí v žádném případě zaznamenat, že to někde drhne - speciálně ne na linkách, které obsluhuje i konkurence, o to víc na tak lukrativní lince jakou ta do Kapského Města je.
Tomu já sice naprosto rozumím, ale poslat pouhé tři stevardy do economy class, aby pečovali o 240 pasažérů, je celkem maso.
Bohužel se tak stalo a já ten večer skončil s Martinou a Clarou vzadu o samotě.
Servis ve třech byl opravdová výzva. Naštěstí jsme z CPT odlétali poměrně brzy večer, takže jsme měli na servis dost času. Situaci nám značně ulehčovali příjemní hosté.
Občas nám přišel vypomáhat Kevin, který musel dělat v premium economy s extrémně líným Mohammedem. Mezi oběma bylo cítit veliké napětí. S Mohammedem jsem kdysi letěl na Kanáry, proto vím, že si ten člověk chodí do práce tu výplatu vysedět. Kevinovi jsem ho docela přál. Vsadím se, že Mohammeda ihned po přistání reportoval.
Na Kevina jsem ale nejspíš dojem udělal, jelikož se na mě bez přestání culil. Byl jsem zaplavován věčnou sérií těch jeho kyselých úšklebků, což bylo od pana Stasi asi to nejlepší, co jsem mohl dostat.
Noc byla klidná a ráno jsme si na snídaňový servis naplánovali o půl hodiny víc. Ale i tak jsme se snažili zůstat přátelští a doufali, že naši hosté v ekonomce nezaznamenají, že neděláme v plném počtu. Ve výsledku si myslím, že nepoznali vůbec nic.
Po přistání ve Frankfurtu a následném uvítacím hlášení v němčině se kabinou rozléhá bouřlivý potlesk. Pasažérům se cesta s námi moc líbila a při výstupu náš eco-tým zahrnuli komplimenty.
„Váš servis byl parádní, takový přístup se dnes bohužel už jen tak nevidí.”
„Jde na vás všech vidět, že svou práci děláte s vášní.”
„Připadala jsem si jako v příjemném rodinném filmu. Ta sehranost vašeho týmu a komunikace s námi - moc jsem se bavila.”
No vidíte, co všechno je ve třech možné. Někdy se to lépe táhne v menším počtu. Mít na palubě Tima, určitě by to někde drhlo. Nakonec vše dobře dopadlo. I pro Tima, který prý sice musel podstoupit operaci prstu, nicméně o týden později letěl s mojí kamarádkou na Maledivy a prst byl prý zázračně uzdraven. Tak já vám nevím. Každopádně Tim prohlásil, že létání pověsí na hřebík v únoru, tak se vsaďte, že s ním v březnu někam poletím.
LÈKAŘSKÁ PROHLÍDKA
Jednou za dva roky musí každý člen palubního personálu podstoupit prohlídku u lékaře. Německy Flugarzt – lékař specializující se na vyšetřování a zdravotní dohled nad leteckým personálem. Jelikož má naše firma jednoho takového i v Düsseldorfu, nemusel jsem naštěstí na ty dvě hodiny cestovat až do Frankfurtu.
Celé sezení začíná odběrem krve, která se kontroluje na přítomnost žloutenky, drog a viru HIV. Následuje kontrola zraku, sluchu a chrupu. Poté se provádí EKG.
Po EKG si mě zve do kanceláře, kde mě informuje o nejnovějších verzích různých exotických chřipek a onemocnění. Jelikož trávím v rizikových oblastech značnou část svého profesního života, potřebuji vědět, jak nebezpečí těchto nemocí obcházet. Asi největší strach mám z malárie. Kdykoli slyším ve svém hotelovém pokoji bzučet komára, ujistím se, že než zhasnu světlo, komár bude zlikvidován.
PANAMA CITY
Dnes mám zamířeno do končin, do kterých jsem ještě nikdy nevstoupil. Malá, přesto významná země v Centrální Americe - Panama. Economy class narvaná k prasknutí, jedenáct hodin na nebi, osmičlenná posádka (standardní počet je devět). Tentokrát však můžeme v turistické třídě dělat alespoň ve čtyřech.
Ano, toto je realita zimní sezóny, kdy se promrzlou Evropou přežene chřipková vlna. Na letu do mexického Cancunu dnes chyběli stevardi rovnou dva, proto naši náhradní letušku poslali právě tam.
Posádka se ale zdá být solidní, takže by to mělo fungovat i tentokrát dobře.
Dobrodružství začíná již během boardingu. Posádka ekonomické třídy nemá k dispozici žádné větší prostory pro uložení zavazadel, kufry si tedy ukládá do běžných přihrádek nad hlavami cestujících. Snažíme se je vždy umístit někam doprostřed, aby měli cestující sedící u nouzových východu dost místa pro uložení vlastních zavazadel. Já si svůj kufr ukládám do binu nad 37. řadou. Tam nakluše jakýsi Peruánec, vytáhne můj kufr z přihrádky, nastrká do ní nacpanou tašku od IKEI a velikou zimní bundu, posadí se a nechá můj příručák stát v uličce. Jdu se tedy na toho pána podívat, abych se ujistil, že je mentálně v pořádku. Zdá se mi, že ano. Svůj kufr si tedy seberu a uložím do přihrádky nad řadou 39. Nic neříkám, nemá to cenu.
Do Panama City s námi cestuje Němka s nikaragujskou tchyní, která ovládla alespoň základy němčiny. Ta, dle všech našich odhadů, vůbec netuší, co se kolem ni děje. Pikantní je, že její snach požádala u přepážky agenta o to, aby tchýni posadil co nejdále od ní. Její tchyně je však naprosto dezorientovaná, nemá vůbec tušení, kde má sedět, neustále svou snachu hledá. Na té jde vidět, že už má všeho dost.
Když je chaotický boarding u konce, jdu pozavírat zavazadlové přihrádky nad hlavami cestujících, přičemž se mě každý třetí pasažér zeptá, kdy dostane ”Agua”.
Cestující si mohou svá zavazadla uložit buď do přihrádek nad hlavami, anebo pod sedadlo před nimi. Jedna drobná Latina to pochopila tak, že svůj kufr může nechat stát v uličce. Tady však nejsme ve vlaku. Přichází za námi kolega Pedro, kterého nám dnes na palubu seslal snad pán Bůh. Pedro totiž mluví španělsky. Pedro pochází z Madridu a do Německa se odstěhoval před deseti lety. Nejprve létal u easyJetu, potom u Objevitele, minulý rok přešel k nám. Znalost jeho rodného jazyka se nám dnes bude hodit. Odhadem se totiž s námi dnes nebude 95 % pasažérů jinou řečí bavit.
Paní se nám nakonec podaří přesvědčit, že její kufr v binu k žádné újmě nepřijde. Potíž je v tom, že už rolujeme a v binech není ani centimetr volného prostoru. Nakonec se nám něco podaří najít o šest řad dál. Jakmile jsme s Pedrem Tetris s kufry a taškami dohráli, zakňourá jedna starší paní, že si na sedačku vedle ní někdo odložil kufr a už se nevrátil. Bylo to to jediné volné sedadlo v celém letadle. Opuštěné zavazadlo je v letadle hotový sen. Zahajujeme tedy narychlo pátrací akci. Tu mi znesnadňuje fakt, že mě můj frankofilní otec tehdy donutil chodit na francouzštinu, kterou jsem už stejně celou zapomněl. Španělština se mu nezdála dostatečně nóbl - vždy ji považoval za jazyk chudých. Až tedy na to, že s profilem destinací našich aerolinií by se mi znalost toho jazyka chudých hodila o mnoho víc. Teď mi nezbývá nic jiného, než se spolehnout na pantomimu a citoslovce beznaděje, kdykoliv je potřeba dominikánskému cateringu vysvětlit, že musí naložit ještě 60 porcí kuřecího.
K zavazadlu se nakonec přihlásil vlasatý Argentinec s vizáží uživatele tvrdých drog, který seděl na opačné straně kabiny. Prý tam už nebylo na nic místo. Co u něj psi na letišti v Panamě vyčmuchají je mi momentálně jedno - letíme!
Let samotný byla hotová zoo. I při psaní tohoto textu mě rozbolelo tělo, když si na to vzpomenu.
Nechci znít příliš politicky nekorektně, ale jednat s Latinos je občas jako diskutovat s malými dětmi. Usmívají se, jsou roztomilí, ale často nic nechápou a mají to solidně na háku.
Ihned po startu rozdávám dětem hračky. Celou dobu se kabinou ozývá drnčení call-bellu. Kolumbijské miminko stojí na sedačce (přestože má být ještě stále připoutané) a mačká nad sebou zvonek pro přivolání stevarda. Mačká ho bez přestání, takže se celou kabinou ozývá ”ding-dong, ding-dong, ding-dong”. Jeho maminka se na mě vždy usměje, něco španělsky zamumlá a dítko si vesela hraje dál. Na palubním počítači tak jeho zvonek vypínám, aby nás všechny, po těch jedenácti společných hodinách, nemuseli zavřít do ústavu.
Těch batolat máme v letadle víc. Dvěma miminkům udělali jejich rodiny v prostoru u dveří dětský koutek. Jedna maminka se se svými dvěma malými syny neustále pobíhá uličkami - ti snad mají v plánu do té Panamy dojít.
V uličce se nám tak celých jedenáct hodin potuluje ztracená bába hledající svou snachu a dvě batolata, která celou dobu nahání jejich zdivočelá matka.
Činí tak i během servisu. Ten probíhá, vzhledem k mé jazykové bariéře, o něco pomaleji, než ve druhé uličce, které sebevědomě kraluje Pedro. Latinoameričtí cestující jsou však poměrně nenároční. Chtějí jenom agua a koku. Co mě ale vytáčí je to jejich neustálé tahání za můj rukáv. Kdykoliv si chci popojet s vozíkem o něco dál, dostane každý pocit, že jsem je omylem přeskočil. To znamená, že mě pořád někdo chytá za ruce, tahá mě za košili a pokřikuje ”koka!”. Je to něco, na co si asi nikdy nezvyknu. Jakýsi jihoamerický klučina mě pak neustále pronásleduje s svým kelímkem v uličce. Snažím se z lidí vylámat, zda chtějí ke kávě i mléko a cukr, pak přijde on, zaťuká mi na rameno, já dostanu mrtvici a on chce další koku. Těch deset minut, než se k němu s vozíkem vrátím, by nejspíš nepřežil. Dochází mi tak, že komunikace bude v latinské Americe velmi o fyzickém kontaktu.
V poslední řadě ekonomické třídy sedí zrzavá dívčina. Nemůže ji být víc jak 30. Občas si k nám přichází vyzvednout kelímek Coly. Akcent okamžitě rozpoznávám.
„Where are you from?” zeptám se, přičemž očekávám, že je jednou z nás.
„From Czech Republic,“ odpoví mladá žena.
Dali jsme se okamžitě do řeči. Zajímalo mě, kam má z Panamy dále namířeno. Pouze malá část pasažérů končí svou cestu v Panama City. Naprostá většina tu akorát přestupuje. Panama je totiž hubem naší partnerské společnosti Copa Airlines, která tu vybudovala obrovský přestupní uzel mezi oběma Amerikami.
Tato česká žena má namířeno do Havany.
„Ach, krásné město. Tam se Vám určitě bude líbit,” snažím se v mladé ženě vzbudit alespoň trochu naděje.
„No, jako moc ne. Žiju tam,” pousměje se pobaveně naše cestující, která má namířeno do open-air koncentráku.
Absolventka studií iberoamerikanistiky mi vypráví, jak se na Kubu dostala. Po studiích prý získala na MZV možnost vybrat si mezi dvěmi zeměmi pro účast na diplomatické misi. Na výběr byla Kuba a Kolumbie. I když tušila do čeho jde, rozhodla se nakonec pro Kubu. Jak sama říká, mladý je člověk jen jednou. A já s tím souhlasím. Bogota je z pohledu nás zápaďanů nuda. Proč nejít do Havany, když má člověk možná poslední příležitost jak nahlédnout pod povrch přítomného režimu.
Mladá žena mi vypráví mi o situaci na Kubě. Probíráme také současné manévry kolem Venezuely. Je prosinec - v té době ještě nikdo netušil, že za pár dní vytáhnou Američané Madura v pyžamu z postele. Netušil to nejspíš ani Maduro. Právě pád režimu v Caracasu by mohl zapříčinit konec komunismu na ostrově svobody.
Z mladé Češky vyzařuje nesmírný intelekt.
„Znáte Ninu Špitalníkovou, tu českou koreanistku?” ptám se.
„Jasně.”
„Tak napište také nějakou knížku, která by čtenářům nabídla vhled do kubánské reality. Já bych si něco takového koupil.”
„No vidíte, o tom jsem ještě nepřemýšlela. Ale nezní to jako špatný nápad,” odpoví.
Během letu nespal v kabině snad nikdo. Lidi stojí v uličce, neustále někam pochodují, call-bell nepřestává vyzvánět, v zadní kuchyňce se stojí fronty na koku a aqua sin gas, všude je hrozný kravál, protože se cestující pravidelně shlukují a vybavují se.
Během přestávky se mi nepodaří ani na vteřinu usnout. Let je totiž takovou rodinnou oslavou s křídly. Nahoře se neustále vykecával hlouček latinskoamerických babiček, call-bell jel snad každou minutu, děti vřeští, pánové se smějí a tancují, dále někdo chodí pravidelně, snad naschvál, třískat dveřma od hajzlu.
Pauza mi končí a já přemýšlím, zda se dá v mém případě výpověď podat rovnou na místě. Je vyčerpávající - je třeba ale uznat, že i velmi lidský.
Na poslední servis se s námi museli o Colu a vodu dělit kolegyně z business class. Jablečný džus a Sprite cestující také zvládli vypít všechen. Na jakýkoliv led jsme mohli rovnou zapomenout.
„Mohu Vám nabídnout Fantu, pomerančový džus, perlivou vodu, kávu nebo čaj?” ptám se jedné Latiny.
„Koka,” usměje se na mě starší dáma.
Colu by si ráda dopřála i novopečená česká diplomatka.
„Colu už nemám. Zvykejte si – na Kubě na ty vaše imperialistické výmysly nejsou zvědaví,“ odpovím.
Po přistání nám lidé děkují, pár z nich mi přišlo potřást rukou, jeden muž mě dokonce objímá. Tak se jim s námi přeci jen líbilo.
Letoun je po výstupu cestujících v otřesném stavu. Na koberci rozmazaná čokoláda, v uličce svinčík, pod jedním sedadlem rozsypaný bílý prášek. Odmítám si po tomto jedenáctihodinovém očistci hrát na detektiva a vyšetřovat, komu se tu z kapsy vysypalo půl kila koksu, takže to klasifikuji jako rozsypaný Sunar (byl nažloutlý a celou dobu tam seděla matka s miminkem) a vstupuji na panamskou půdu.
Jak jsem již zmínil, letiště Tocumen v Panamě je významnou křižovatkou vzdušných cest. Díky nárůstu provozu muselo letiště přistavit nový terminál. Ten je čistý, moderní a krásný. My však zajíždíme k tomu starému, který vypadá jako takový lepší autobusák.
S flotilou Boeingů B737 čítající přes sto kusů odtud provozuje Copa lety do devadesáti destinací po celé Střední, Jižní a Severní Americe. Šest denních letů do Buenos Aires, sedm do Cancúnu, čtyři do New Yorku, deset do Bogoty, osm do Miami, tři do LA,…
Odletová tabule je nabušená nekonečným množstvím letů do všech světových stran. Lety nejsou seřazeny podle času odletu, nýbrž abecedně. Zatímco v Evropě jsou uváděné časy odletů a příletů v násobkách pěti, zde to jednou letí v 18:38, poté zase ve 23:59. I označení carousel pro pás ve výdejně zavazadel napovídá, že jsme se právě ocitli v americké sféře vlivu.
Ano, přesně tak. Panama je takovou americkou výspou v latinské Americe. Myslím, že i Donald si to uvědomuje a plánoval snad nějakou invazi i sem.
Klíčovým důvodem je panamský průplav spojující Atlantský a Tichý oceán. Právě ten tu Američané postavili - ihned poté co Panamě pomohla Amerika získat nezávislost na Kolumbii v roce 1903.
I cesta z letiště do města dává člověku zapomenout, že se právě nachází ve Střední Americe. Je večer, tma. Z dálnice lemující pobřeží pozoruji lesknoucí se výškové budovy připomínající siluetou město Miami. Jeden z těchto mrakodrapů je i náš hotel. Tam celá posádka přijíždí naprosto vyšťavená
Ráno mě probouzí zlatý východ slunce. Jakmile světlo prosvítí okolní ulice, uvědomí si člověk, že se Spojenými státy má Panama vizuálně společné pouze to zmiňované noční panorama. Křivé chodníky, obnažené dráty a kabely, sloupána omítka místních domů, předvánoční kýč typický pro Jižní Ameriku, toulaví psi, zanedbaná čistota veřejných prostor, kousek od hotelu slum. Panama je sice jeden z nejbohatších států latinské Ameriky, vidět to lze však jen ztěží (i když ona ta laťka není nastavena tak vysoko).
Mám namířeno do obchodu s potravinami. Tam člověk najde vše, co potřebuje. Cenami je Panama na úrovni západoevropských států. Chléb za 3$, litr mléka za dva, kilo jablek za 5 dolarů. Pro běžnou panamskou rodinu to musí být slušná zátěž pro peněženku. V Německu nakoupím rozhodně za míň - a to se jedná o vysokopříjmovou ekonomiku. Většina místních je tak odkázaná na nákup na trzích, kde jsou v nabídce převážně místní a sezonní potraviny.
Ceny uvádím v USD naschvál, protože právě americký dolar je tu oficiální měnou. Je sice pravda, že má Panama měnu vlastní, její kurz je však 1:1 k USD. Tato měna se jmenuje balboa, přičemž nemá ani vlastní bankovky. Existuje pouze ve formě mincí, takže tu zcela pochopitelně každodennímu životu vládne americký dolar.
Společně s kolegyní Jessicou a našimi třemi piloty vyrážím na obhlídku starého města. To je velmi opečovávané. Španělská koloniální architektura, kamenné kostely, vůně moře - v tomto regionu nic neojedinělého.
Na druhý den máme naplánovanou návštěvu panamského průplavu. Jelikož je hned za městem, není problém se tam dostat UBERem. Ráno tak stojím u zdymadel Miraflores a sleduji, jak se obří lodě tiše zvedají mezi oceány, zatímco horký vzduch voní solí a kovem a já si uvědomuji, že Panama Canal není jen technický zázrak, ale živá tepna světa, která spojuje dálky na dosah očí.
Panamský průplav vznikl z odvážné myšlenky propojit Atlantik a Tichý oceán a po neúspěchu Francouzů jej na počátku 20. století dokončily Spojené státy. Stavba si vyžádala obrovské technické inovace i lidské oběti, ale zásadně změnila světový obchod a námořní dopravu. Roku 1999 byl průplav Spojenými státy plně předán Panamě a stal se symbolem její suverenity i historického významu pro celý svět.
Průplav zůstává jedním z hlavních pilířů panamské ekonomiky. Tvoří kolem 7,7 % panamského HDP a jeho výnosy (hlavně mýtné a dividendy) představují více než 20 % příjmů státního rozpočtu. Přibližně jedna pětina veřejných financí je tak přímo či nepřímo spojena s jeho činností.
V Panamě trávíme dohromady čtyři dny. Poslední den se rozhodnu zajít do nedalekého nákupního střediska. Chci si pořídit nové boty.
Mami, tuhle část přeskoč:
Občas nastanou momenty, kdy dostanu nějaký skvělý nápad. Tentokrát mě napadlo, že bych do toho Mallu mohl dojít pěšky. Jenže Google maps vám vždy ukáží tu nejrychlejší možnou cestu, bez ohledu na to, zda vás při tom protáhnou nebezpečnou částí města. Pozor si na to musí člověk dávat zejména v JAR a Brazílii. Evidentně však i v Panamě.
Ani ne tři minuty chůze od hotelu, hned za moderním komplexem tři luxusních činžáků, vstupuji omylem do místního slumu. Ano, tahle rychle to v Panamě jde.
No dobrá, když už jsem tady, rychle tím projdu. Tašku mám přitisknutou k tělu a nasazuji svižný krok. Zmateně pobíhajících 190 centimetrů bílého masa nepůsobí v této části světa vůbec nápadně.
Po chvilce si všímám, že mě sleduje stříbrné SUV. Jeho řidič mi překříží cestu, zastaví, já prodělám sérii patnácti zastav srdce, z auta vykoukne černoch a americkým akcentem zakřičí: „I need help! Do you know how to get out of here?”
Nic neříkám, sklopím hlavu a zrychluji. Je mi jasné, že ví, jak se odtud dostane ven - autem jsou to dvě minuty pořád rovně.
Stříbrné SUV mě začne pronásledovat. V hlavě mi běží jediné dvě otázky:
1) Způsobí zásah kulkou do hlavy smrt rychlou a bezbolestnou?
2) Jestli budu ‘pouze’ unesen, kolik za mě Friedrich Merz a Andrej hodlají zaplatit?
Ještě nikdy v životě jsem snad neměl takový strach. Snažím se utěšovat statistikami. Panama není nejbezpečnější místo na planetě - není však úplně nebezpečná. Není to země, kde by se unášelo a zabíjelo na ulici každý den. Stále věřím, že to přežiju.
„Do you speak English?!” křičí muž z vozu.
Po chvíli auto nabere opět rychlost a rozjede se pryč. Za necelou minutu spatřím kolosální budovu nákupního centra - rychle přebíhám rušnou silnici a schovávám se do bezpečí chrámu konzumu.
Tenisky jsem nepořídil žádné, jelikož jsem zjistil, že v Německu za ně zaplatím třikrát méně. Tak jsem se alespoň ve food courtu zprasil hambáčem. Cestu zpět na hotel jsem absolvoval UBERem.
Po čtyřech dnech v Panamě je čas se opět vrátit domů. Zpáteční let je přesným opakem toho, co jsme zažili na cestě tam. Pestrou směs Jihoameričanů vystřídala pestrá směs Evropanů. Mezi nimi je přibližně patnáct Čechů.
„Tak si mě na Grindru zablokoval,” svěřuje se přibližně pětatřicetiletý muž z Čech svému kamarádovi.
„Se nedivím. Se na sebe podívej, ne?” zareaguje spolucestující.
Nic neříkám. Jen stojím v uličce, usmívám se a vítám německy nastupující hosty.
Po chvilce se oba dohadují o tom, kdo z nich víc prdí. Musím se schovat za roh, aby neviděli, že se směju.
Během prvního servisu se jednoho z nich česky zeptám: „A co mohu k pití nabídnout Vám?”
Pán zrudne v obličeji.
„Bože, vy jste nám rozuměl?”
Česky oslovuji i dva páry sedící v zadní části letadla. Paní udělalo obrovskou radost, že po dvou týdnech v džungli slyší svou rodnou řeč.
I pána sedícího naproti mému jumpseatu potěšilo, že s někým může komunikovat v jazyce českém.
Na Češích je nejvíce fascinující asi to, že na nás člověk narazí doopravdy všude. Malý národ, avšak ani ty nejobskurnější místa na planetě nám nejsou cizí.
Po přistání ve Frankfurtu dávám oběma českým párům možnost pozdravit našeho kapitána a zavítat tak i do kokpitu.
MNICHOV
Do kokpitu jsem pozval i starší Francouzku, která má veliký strach z létání. Třásla se a málem se i rozplakala. Strach z létání je druh fobie, kterou je třeba léčit pomocí terapie. Rozhodně ho nevyléčí stevard pět minut před samotným letem. Je to proces, který vyžaduje čas. Dříve jsem měl naivně za to, že znají letušky nějakou zázračnou metodu na vyléčení tohoto druhu strachu. Neznají.
Strach z létání má však většinou některou z následujících příčin:
1) strach z výšek
2) klaustrofobii
3) obavu z předání zodpovědnosti za svůj život někomu jinému – v tomto případě pilotům
Často se jedná o kombinaci všech těchto faktorů. Pokud nepomohou slova útěchy, snažím se před startem daného hosta pozvat do kokpitu, aby se seznámil s posádkou, která letoun řídí. Dnes však ani tato metoda nepomohla a žena se tak rozhodne z letadla vystoupit.
Jsme na cestě z Paříže do Frankfurtu. Čas letu je nějakých 40 minut. Poté následuje ještě kratší let do Mnichova, kde celá posádka stráví noc a druhý den se vydá na otočku do Las Palmas.
Společnost mi na tomto dvoudenním tripu dělá kolega Maximilian, kolegyně Stefanie, která kdysi létala u Japan Airlines, vedoucí kabiny Andreas, který se rád vystavuje na svém instagramu, mladý FO Patrick a překrásný kapitán Dirk, který má asi dva metry, dominantní nos, nádherně hnědé oči, milionový úsměv - no, Stefanie strávila v kokpitu snad více času, než s cestujícími.
Všechny lety na routingu FRA-CDG-FRA-MUC a MUC-LPA-FRA probíhaly standardně. Ve vzduchu je cítit atmosféra blížících se Vánoc. Ty já trávím s rodinou v Dánsku, Praze a na lyžích v Alpách. Doufám, že i vy jste prožili krásné Vánoce a vkročili do roku 2026 dobře naladěni.
Krátce po Novém roce vás opět vytáhnu do světa. Čeká nás Phuket, Maledivy, pohotovost a krátký pobyt v Curychu.
Před třemi lety jsem služebně absolvoval svůj vůbec první dálkový let. Mou destinací tehdy byla dominikánská Punta Cana. Během cesty tam se na palubě odehrál konflikt mezi dvěma našimi kolegy. Starší kolegyně Tamara tehdy nařkla mladého Tima z toho, že je líný a řádně neplní své bezpečnostní a pracovní povinnosti. Po letu následoval debriefing s celou posádkou, přičemž já, jako naprostý nováček, dostal strach z toho, že se podobné konflikty stanou běžnou součástí mé nové životní etapy.
Tehdy jsem se snažil od celé záležitosti spíše distancovat, jelikož mou největší starostí bylo zapamatovat si, do jaké skleničky se nalévá Baileys a jak se zapíná ta strašidelná mašina na espresso. Bohužel jsem byl do celé kauzy vtažen ve chvíli, kdy začal Tim opravdu nechutným způsobem proti Tamaře poštvávat zbytek posádky – zejména vedoucího kabiny a kapitána.
Aby se purser vyvaroval konfliktům na zpáteční cestě, rozhodl se prohodit mou pozici s Tamařinou. Ona šla k němu do business class, já šel k Timovi do premium economy.
Zpáteční let byl peklo. Nevěděl jsem, co dělat a kde co najdu. Tim byl většinu času zalezlý v kokpitu, kde dál intrikoval ve svůj prospěch. Já byl opuštěn v kabině plné lidí, přičemž jedna paní se rozhodla pro jistotu omdlít.
Ráno, necelou hodinu před zahájením snídaňového servisu, odkráčel Tim opět do neznáma. Já byl znovu odkázán sám na sebe. V kuchyňce, kterou jsem neznal. Zavalen manuály, které jsem ještě pořádně neznal, jsem se snažil vyčíst, v jaké přihrádce co najdu, na kolik stupňů vše ohřát a co všechno připravit. Čas byl neúprosný, Tim v háji a mně se chtělo brečet. Do toho neustále zvonil call bell.
Tehdy mi na pomoc přišla Tamara, která byla asi jediná, kdo si uvědomoval, že potřebuji s řadou věcí poradit. Ukázala se být kolegiální a milá – přesným opakem toho, jak nám ji líčil Tim. Ten se objevil tři minuty před začátkem servisu a neřekl ani „děkuji“. Po servisu opět zmizel a já se snažil třicet minut před přistáním ve Frankfurtu zjistit, co všechno mám zapečetit a schovat. Byl to děs. Purser přišel situaci zachránit asi deset minut před přistáním. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem slyšel vyklápět se podvozek a v kuchyni byl ještě nepořádek.
Tim se vůči cestujícím nechoval pěkně, avšak vůči mně byl relativně milý. Věděl totiž, že ihned po přistání dostane každý z nás od firmy e-mail, v němž se budeme muset k událostem posledních tří dní písemně vyjádřit. Já dostal e-maily rovnou dva. Ten druhý byl napomenutím za špatně zapečetěné vozíky s alkoholem. Bylo mi z toho tehdy špatně, jelikož to byl můj první dálkový let a ještě jsem nepřeklenul zkušební dobu. Šlo mi opravdu o kejhák, což věděl i Tim, který mi nezapomněl připomenout, že pokud se nepostavím na jeho stranu, shodí mě.
E-mail jsem tehdy formuloval velmi neutrálně, čehož dnes trochu lituji. Měl jsem prostě strach. Tamara ale naštěstí o práci nepřišla.
V prosinci 2025, o nějaké tři roky později, vidím Tima v briefingové místnosti. Dnes už vím, kdo je tento sedmadvacetiletý muž zač.
Tim nemá odhadem víc než 175 centimetrů. V narudlé tváři má falešný úsměv, kterým se snaží zakrýt svůj pokřivený charakter. Takový ten Macinkův arogantní škleb.
Kromě Tamary se tehdy u bazénu v Punta Caně probírala i dvě jiná témata: Timovo realitní impérium, jeho plán do tří měsíců opustit naši firmu a také jeho dítě. Jeho přítelkyni se měla narodit dcera. Jelikož jsme se s Timem sledovali na Instagramu, pamatuji si na fotku, kterou sdílel – z porodnice vynášel svou malou dcerku zabalenou do zavinovačky.
Ze slušnosti se ho tedy dnes ptám, jak se daří jeho rodině a malé dceři.
„Jaké dceři?!“ podívá se na mě s vytrženýma očima Tim.
„Tvé dceři?“ říkám mu.
„To si mě asi s někým pleteš. Já žádné děti nemám,“ odpoví naprosto suverénně a dívá se na mě jako na naprostého idiota.
„Vždyť se ti narodila dcera. Pamatuji si na tu fotku, kterou jsi tehdy sdílel na Instagramu. Nesl jsi ji domu v zavinovačce,” snažím se kolegovi připomenout, že dítě má. O lidech si mnohé pamatuji, natož o té malé hrstce heterosexuálních stevardů.
„Tak to jsem rozhodně nebyl já,“ začne se smát Tim a celý zbytek posádky propukne v naprostý smích, přičemž si mě kolegyně Clara prohlédne a dle jejího výrazu ve tváři mě má asi za naprostého vola. I purser si začíná myslet, že jsem snad úplný blázen.
Do teď jsem si byl na 100 % jistý, že měl Tim dítě. Přece jsem se úplně nezbláznil. Začínám o sobě pochybovat. Posadím se vedle Martiny, mé české kolegyně. Ta se to celé snaží ignorovat.
Do místnosti vstupuje Kevin. Toho firma vytáhla až z Drážďan, jelikož jí dnes večer došli lidé na pohotovosti. S Kevinem jsem ještě nikdy nepracoval, ale znám ho. Zná ho každý. Kevinovi je 28 let a s velkou oblibou píše na kolegy anonymní reporty. U nás ve firmě se mu přezdívá Mr. Stasi. Kevin dokonce reportuje i styl přistání našich pilotů. Když s tím pilot náhodou při přistání flákne o zem, zacukají Kevinovi prstíky a do večera má firma report na stole.
Kevin se chce stát tento rok purserem (potěš koště). Během briefingu nás purser zkouší z otázek týkajících se bezpečnosti a první pomoci. Kdykoli někdo z nás něco zapomene v odpovědi zmínit, Kevin nás doplní. Dělá to se vztyčeným ukazovákem a bradičkou nahoře. Nejradši bych mu jednu ubalil. Ale nejsem jediný. Z Kevina arogance přímo sálá. Když se náhodou usměje, vypadá jeho úsměv tak uměle, že by bylo snad lepší, kdyby to nedělal vůbec.
Když si uvědomím, že mám v posádce dva psychopaty, do toho Kapského Města se mi už ani tolik nechce. Tim má navíc s námi dělat v ekonomce.
Po briefingu čekáme na kluky z kokpitu. Mezitím nám Tim připomíná, že příští rok v únoru končí, aby se naplno mohl věnovat svému byznysu, který momentálně expanduje i do Jižní Afriky. Martina se do něj okamžitě obuje: „A nechtěl jsi náhodou končit už tento rok v březnu?“
Tim se začervená. Kolega Mohammed mu připomíná, jak na posledním letu do Toronta flirtoval s nějakou mladou Kanaďankou. Chce vědět, jak se věci mají nyní. Tim se k tomu nevyjadřuje. Do místnosti vstupují naši tři piloti. Jakmile náš kapitán Tima uvidí, zeptá se ho, jak se daří jeho dceři. V ten okamžik vstoupí do prostoru naprosté ticho.
„Vidíte, nejsem úplný magor,“ říkám kolegům.
„Nevím, co vás dva přivedlo k tomu, myslet si, že mám dítě,“ brání se Tim.
„Ano, měl jsem přítelkyni. Ale dítě nikdy. Přítelkyně mě tehdy podvedla, proto jsme se rozešli,“ začíná rudnout a kopat kolem sebe.
Beru to jako takové své malé vítězství. Důkazy ale bohužel nemám – Tim se z Instagramu krátce po narození své dcery úplně vypařil.
S Timem se mi vůbec pracovat nechtělo, ale budu profík a těmi jedenácti hodinami se nějak prokoušu. Na dnešním letu operuji na pozici 3L, on na 3R.
Jelikož je mým úkolem zkontrolovat před letem Crew Rest Compartment (CRC), spustím se do ‘sklepa’ a jdu vše prohledat, vybalit a povléct. Většinou vypomáhá při tomto úkolu i 3R, ale od Tima raději žádnou pomoc nechci. Ta se mi stejně nedostává, protože Tim se objeví přesně ve chvíli, kdy mám skoro všechno hotové. V tomto módu pojedeme jistě celou cestu - hlavně, aby se moc nenadřel.
Když mám hotovo a chci se vydrápat nahoru, spatřím Tima, jak lomcuje dveřmi od CRC. Poté uslyším jen tlumené “Aua”. Co to mělo být?
Jdu se podívat, zda nejsou dveře poškozené. Vše vypadá normálně, takže se vydám za vedoucím kabiny, takovým voskovým Argentincem, abych mu oznámil, že jsou všechny mé úkoly splněny. V ten moment však uvidím Tima, který stojí v kokpitu a říká kapitánovi, že nemůže letět, protože si narazil malíček, když kontroloval MOJÍ toaletu. Prý mi pomáhal. Díval jsem se na kapitána celkem vyjeveně.
„Já si svojí toaletu zkontroloval předtím, než jsem odešel do CRC. Je to na mém seznamu první úkol. Kdy jsi byl kontrolovat mojí toaletu?” ptám se Tima před celou fligh deck crew.
„Šel jsem tam potom, protože jsem si myslel, že nejsi nahoře hotový,” zasyčel Tim potichu.
To nemůže být ale pravda, jelikož před necelými dvěma minutami stál u CRC a byl naprosto v pořádku. Vedoucí kabiny Jorge mu podává kelímek s ledem, aby si tam svůj červený malíček zapíchnul.
Ja nevěřícně stojím a v hlavě se mi vybavují slova jedné mé kamarádky Luisy, která s ním měla tu čest letět z Toronta a on, pár minut před začátkem boardingu, oznámil zbytku posádky, že se necítí dobře a musí domů letět jako deadhead. Posléze si dopřával kompletní servis v business class jako pasažér. Jsem přesvědčen, že si Tim přerazil prst schválně dveřmi od CRC.
Odcházím zpět do ekonomky za Martinou a mladou kolegyní Clarou, která chce vědět víc o Timově dceři. Neříkám nic, avšak brzy se zjeví Tim a sděluje nám, že s námi nepoletí. Na jednu stranu s tím nemám sebemenší problém, na stranu druhou je po deváté hodině večer, prosinec, epidemie chřipky a nachlazení - nyní nemá firma určitě jediného člověka na pohotovosti. Zvlášť ne, když už i Kevina musela přivézt až z Drážďan.
Teoreticky by se dalo do Kapského Města letět s osmičlennou posádkou, ale starší kolegyně Sandra se začíná bouřit. Prý je to v rozporu s pravidly odborové organizace, jejíž je členkou. Problém má konkrétně s tím, že se jedná o dva noční lety.
Na stole jsou dvě řešení: buď někoho najdeme sami, anebo poletíme do JAR až druhý den ráno.
Jelikož se chceme druhého scénáře vyvarovat, začne každý z nás odvolávat známe v okolí. Ale i ti se musí připravit, dostat na letiště… no a Flughafen Frankfurt o půlnoci zavírá! Po dvanácté už nic nevzlétne.
Nakonec se nám podaří Sandru přemluvit. Tim už je tou dobou v háji. Toho si vyzvedl autobus. Kufry mu musela z letadla vynést drobounká Clara, jelikož on s tím naraženým malíčkem nemohl. Radši bych ten let obsloužil celý sám, než dělat s takovým hadem.
Ve 21:20 dorazí první dva autobusy. Z business class nám dozadu pošlou mladého kolegu Markuse. Během boardingu však ještě musí asistovat v business class.
Ja tak stojím na trojce a střežím dva nouzové východy. Dále musím obstarat pět infantů - každý z nich dostane malou plovací vestu a pás. Martina se stará o catering a Clara stoji u zadních dveří, kudy se do letadla hrnou davy. Boarding je ve třech slušný stres. Vzhledem k tomu, že se boarduje i předními dveřmi, celý proces probíhá rychle.
Let samotný je nakonec pohoda. Markus pendluje mezi turistickou třídou a byznysem, celý náš tým je sehraný a cestující nenároční.
V JAR přistáváme po desáté hodině ráno. Prosinec je v Kapském Městě nejkrásnější část roku. Město je rozkvetlé, prozářené letním sluncem, ve vzduchu panuje dobrá nálada a všichni se těší na blížící se Vánoce. Dezemba, jak místní prosinec nazývat, je také časem letních prázdnin, radosti a festivalů. Dorazit sem ze zamračené zimní Evropy má okamžité léčivé účinky. Člověk se najednou cítí lépe, má více energie, únava a splín postupně opadnou. Není divu, že jsme sem právě přivezli letadlo plné německých důchodců, kteří si zde s oblibou kupují nemovitosti a tráví tu zimní měsíce.
Proti tomuto fenoménu se vyhrazují někteří místní, kterým tato vlna tažných ptáků z Evropy zdražila nájmy a životní náklady. Je pravda, že Kapské Město v posledních pěti letech znatelně podražilo. Němečtí influenceři propagují toto překrásné město jako destinaci, kterou musí navštívit každý. Místo se tak postupně mění v takovou africkou Dubaj. Před davy turistů JAR nechrání už ani nálepka relativně rizikové destinace. Kamkoliv se v této zemi vydáte, uslyšíte němčinu. Čechů již také přibývá.
I já svůj layover trávím v přítomnosti dvou přátel z Německa, kteří se sem před několika lety rozhodli odstěhovat. Maximilian a Larissa, pár původem z Düsseldorfu, do Kapského Města přišel před čtyřmi lety. Před třemi lety si pořídili krásný domek u moře, podél pláže Blouberg, s výhledem na záliv a majestátní Stolovou horu. Do toho se jim tu narodila dcera - výchovu dítěte si v tomto prostředí nemohou dostatečně vynachválit.
V den odletu obdržel nás vedoucí kabiny od firmy email, kde stálo, že pokud je business class plné obsazená, musí být všem třiceti cestujícím k dispozici TŘI stevardi. Platící pasažér v business class totiž nesmí v žádném případě zaznamenat, že to někde drhne - speciálně ne na linkách, které obsluhuje i konkurence, o to víc na tak lukrativní lince jakou ta do Kapského Města je.
Tomu já sice naprosto rozumím, ale poslat pouhé tři stevardy do economy class, aby pečovali o 240 pasažérů, je celkem maso.
Bohužel se tak stalo a já ten večer skončil s Martinou a Clarou vzadu o samotě.
Servis ve třech byl opravdová výzva. Naštěstí jsme z CPT odlétali poměrně brzy večer, takže jsme měli na servis dost času. Situaci nám značně ulehčovali příjemní hosté.
Občas nám přišel vypomáhat Kevin, který musel dělat v premium economy s extrémně líným Mohammedem. Mezi oběma bylo cítit veliké napětí. S Mohammedem jsem kdysi letěl na Kanáry, proto vím, že si ten člověk chodí do práce tu výplatu vysedět. Kevinovi jsem ho docela přál. Vsadím se, že Mohammeda ihned po přistání reportoval.
Na Kevina jsem ale nejspíš dojem udělal, jelikož se na mě bez přestání culil. Byl jsem zaplavován věčnou sérií těch jeho kyselých úšklebků, což bylo od pana Stasi asi to nejlepší, co jsem mohl dostat.
Noc byla klidná a ráno jsme si na snídaňový servis naplánovali o půl hodiny víc. Ale i tak jsme se snažili zůstat přátelští a doufali, že naši hosté v ekonomce nezaznamenají, že neděláme v plném počtu. Ve výsledku si myslím, že nepoznali vůbec nic.
Po přistání ve Frankfurtu a následném uvítacím hlášení v němčině se kabinou rozléhá bouřlivý potlesk. Pasažérům se cesta s námi moc líbila a při výstupu náš eco-tým zahrnuli komplimenty.
„Váš servis byl parádní, takový přístup se dnes bohužel už jen tak nevidí.”
„Jde na vás všech vidět, že svou práci děláte s vášní.”
„Připadala jsem si jako v příjemném rodinném filmu. Ta sehranost vašeho týmu a komunikace s námi - moc jsem se bavila.”
No vidíte, co všechno je ve třech možné. Někdy se to lépe táhne v menším počtu. Mít na palubě Tima, určitě by to někde drhlo. Nakonec vše dobře dopadlo. I pro Tima, který prý sice musel podstoupit operaci prstu, nicméně o týden později letěl s mojí kamarádkou na Maledivy a prst byl prý zázračně uzdraven. Tak já vám nevím. Každopádně Tim prohlásil, že létání pověsí na hřebík v únoru, tak se vsaďte, že s ním v březnu někam poletím.
LÈKAŘSKÁ PROHLÍDKA
Jednou za dva roky musí každý člen palubního personálu podstoupit prohlídku u lékaře. Německy Flugarzt – lékař specializující se na vyšetřování a zdravotní dohled nad leteckým personálem. Jelikož má naše firma jednoho takového i v Düsseldorfu, nemusel jsem naštěstí na ty dvě hodiny cestovat až do Frankfurtu.
Celé sezení začíná odběrem krve, která se kontroluje na přítomnost žloutenky, drog a viru HIV. Následuje kontrola zraku, sluchu a chrupu. Poté se provádí EKG.
Po EKG si mě zve do kanceláře, kde mě informuje o nejnovějších verzích různých exotických chřipek a onemocnění. Jelikož trávím v rizikových oblastech značnou část svého profesního života, potřebuji vědět, jak nebezpečí těchto nemocí obcházet. Asi největší strach mám z malárie. Kdykoli slyším ve svém hotelovém pokoji bzučet komára, ujistím se, že než zhasnu světlo, komár bude zlikvidován.
PANAMA CITY
Dnes mám zamířeno do končin, do kterých jsem ještě nikdy nevstoupil. Malá, přesto významná země v Centrální Americe - Panama. Economy class narvaná k prasknutí, jedenáct hodin na nebi, osmičlenná posádka (standardní počet je devět). Tentokrát však můžeme v turistické třídě dělat alespoň ve čtyřech.
Ano, toto je realita zimní sezóny, kdy se promrzlou Evropou přežene chřipková vlna. Na letu do mexického Cancunu dnes chyběli stevardi rovnou dva, proto naši náhradní letušku poslali právě tam.
Posádka se ale zdá být solidní, takže by to mělo fungovat i tentokrát dobře.
Dobrodružství začíná již během boardingu. Posádka ekonomické třídy nemá k dispozici žádné větší prostory pro uložení zavazadel, kufry si tedy ukládá do běžných přihrádek nad hlavami cestujících. Snažíme se je vždy umístit někam doprostřed, aby měli cestující sedící u nouzových východu dost místa pro uložení vlastních zavazadel. Já si svůj kufr ukládám do binu nad 37. řadou. Tam nakluše jakýsi Peruánec, vytáhne můj kufr z přihrádky, nastrká do ní nacpanou tašku od IKEI a velikou zimní bundu, posadí se a nechá můj příručák stát v uličce. Jdu se tedy na toho pána podívat, abych se ujistil, že je mentálně v pořádku. Zdá se mi, že ano. Svůj kufr si tedy seberu a uložím do přihrádky nad řadou 39. Nic neříkám, nemá to cenu.
Do Panama City s námi cestuje Němka s nikaragujskou tchyní, která ovládla alespoň základy němčiny. Ta, dle všech našich odhadů, vůbec netuší, co se kolem ni děje. Pikantní je, že její snach požádala u přepážky agenta o to, aby tchýni posadil co nejdále od ní. Její tchyně je však naprosto dezorientovaná, nemá vůbec tušení, kde má sedět, neustále svou snachu hledá. Na té jde vidět, že už má všeho dost.
Když je chaotický boarding u konce, jdu pozavírat zavazadlové přihrádky nad hlavami cestujících, přičemž se mě každý třetí pasažér zeptá, kdy dostane ”Agua”.
Cestující si mohou svá zavazadla uložit buď do přihrádek nad hlavami, anebo pod sedadlo před nimi. Jedna drobná Latina to pochopila tak, že svůj kufr může nechat stát v uličce. Tady však nejsme ve vlaku. Přichází za námi kolega Pedro, kterého nám dnes na palubu seslal snad pán Bůh. Pedro totiž mluví španělsky. Pedro pochází z Madridu a do Německa se odstěhoval před deseti lety. Nejprve létal u easyJetu, potom u Objevitele, minulý rok přešel k nám. Znalost jeho rodného jazyka se nám dnes bude hodit. Odhadem se totiž s námi dnes nebude 95 % pasažérů jinou řečí bavit.
Paní se nám nakonec podaří přesvědčit, že její kufr v binu k žádné újmě nepřijde. Potíž je v tom, že už rolujeme a v binech není ani centimetr volného prostoru. Nakonec se nám něco podaří najít o šest řad dál. Jakmile jsme s Pedrem Tetris s kufry a taškami dohráli, zakňourá jedna starší paní, že si na sedačku vedle ní někdo odložil kufr a už se nevrátil. Bylo to to jediné volné sedadlo v celém letadle. Opuštěné zavazadlo je v letadle hotový sen. Zahajujeme tedy narychlo pátrací akci. Tu mi znesnadňuje fakt, že mě můj frankofilní otec tehdy donutil chodit na francouzštinu, kterou jsem už stejně celou zapomněl. Španělština se mu nezdála dostatečně nóbl - vždy ji považoval za jazyk chudých. Až tedy na to, že s profilem destinací našich aerolinií by se mi znalost toho jazyka chudých hodila o mnoho víc. Teď mi nezbývá nic jiného, než se spolehnout na pantomimu a citoslovce beznaděje, kdykoliv je potřeba dominikánskému cateringu vysvětlit, že musí naložit ještě 60 porcí kuřecího.
K zavazadlu se nakonec přihlásil vlasatý Argentinec s vizáží uživatele tvrdých drog, který seděl na opačné straně kabiny. Prý tam už nebylo na nic místo. Co u něj psi na letišti v Panamě vyčmuchají je mi momentálně jedno - letíme!
Let samotný byla hotová zoo. I při psaní tohoto textu mě rozbolelo tělo, když si na to vzpomenu.
Nechci znít příliš politicky nekorektně, ale jednat s Latinos je občas jako diskutovat s malými dětmi. Usmívají se, jsou roztomilí, ale často nic nechápou a mají to solidně na háku.
Ihned po startu rozdávám dětem hračky. Celou dobu se kabinou ozývá drnčení call-bellu. Kolumbijské miminko stojí na sedačce (přestože má být ještě stále připoutané) a mačká nad sebou zvonek pro přivolání stevarda. Mačká ho bez přestání, takže se celou kabinou ozývá ”ding-dong, ding-dong, ding-dong”. Jeho maminka se na mě vždy usměje, něco španělsky zamumlá a dítko si vesela hraje dál. Na palubním počítači tak jeho zvonek vypínám, aby nás všechny, po těch jedenácti společných hodinách, nemuseli zavřít do ústavu.
Těch batolat máme v letadle víc. Dvěma miminkům udělali jejich rodiny v prostoru u dveří dětský koutek. Jedna maminka se se svými dvěma malými syny neustále pobíhá uličkami - ti snad mají v plánu do té Panamy dojít.
V uličce se nám tak celých jedenáct hodin potuluje ztracená bába hledající svou snachu a dvě batolata, která celou dobu nahání jejich zdivočelá matka.
Činí tak i během servisu. Ten probíhá, vzhledem k mé jazykové bariéře, o něco pomaleji, než ve druhé uličce, které sebevědomě kraluje Pedro. Latinoameričtí cestující jsou však poměrně nenároční. Chtějí jenom agua a koku. Co mě ale vytáčí je to jejich neustálé tahání za můj rukáv. Kdykoliv si chci popojet s vozíkem o něco dál, dostane každý pocit, že jsem je omylem přeskočil. To znamená, že mě pořád někdo chytá za ruce, tahá mě za košili a pokřikuje ”koka!”. Je to něco, na co si asi nikdy nezvyknu. Jakýsi jihoamerický klučina mě pak neustále pronásleduje s svým kelímkem v uličce. Snažím se z lidí vylámat, zda chtějí ke kávě i mléko a cukr, pak přijde on, zaťuká mi na rameno, já dostanu mrtvici a on chce další koku. Těch deset minut, než se k němu s vozíkem vrátím, by nejspíš nepřežil. Dochází mi tak, že komunikace bude v latinské Americe velmi o fyzickém kontaktu.
V poslední řadě ekonomické třídy sedí zrzavá dívčina. Nemůže ji být víc jak 30. Občas si k nám přichází vyzvednout kelímek Coly. Akcent okamžitě rozpoznávám.
„Where are you from?” zeptám se, přičemž očekávám, že je jednou z nás.
„From Czech Republic,“ odpoví mladá žena.
Dali jsme se okamžitě do řeči. Zajímalo mě, kam má z Panamy dále namířeno. Pouze malá část pasažérů končí svou cestu v Panama City. Naprostá většina tu akorát přestupuje. Panama je totiž hubem naší partnerské společnosti Copa Airlines, která tu vybudovala obrovský přestupní uzel mezi oběma Amerikami.
Tato česká žena má namířeno do Havany.
„Ach, krásné město. Tam se Vám určitě bude líbit,” snažím se v mladé ženě vzbudit alespoň trochu naděje.
„No, jako moc ne. Žiju tam,” pousměje se pobaveně naše cestující, která má namířeno do open-air koncentráku.
Absolventka studií iberoamerikanistiky mi vypráví, jak se na Kubu dostala. Po studiích prý získala na MZV možnost vybrat si mezi dvěmi zeměmi pro účast na diplomatické misi. Na výběr byla Kuba a Kolumbie. I když tušila do čeho jde, rozhodla se nakonec pro Kubu. Jak sama říká, mladý je člověk jen jednou. A já s tím souhlasím. Bogota je z pohledu nás zápaďanů nuda. Proč nejít do Havany, když má člověk možná poslední příležitost jak nahlédnout pod povrch přítomného režimu.
Mladá žena mi vypráví mi o situaci na Kubě. Probíráme také současné manévry kolem Venezuely. Je prosinec - v té době ještě nikdo netušil, že za pár dní vytáhnou Američané Madura v pyžamu z postele. Netušil to nejspíš ani Maduro. Právě pád režimu v Caracasu by mohl zapříčinit konec komunismu na ostrově svobody.
Z mladé Češky vyzařuje nesmírný intelekt.
„Znáte Ninu Špitalníkovou, tu českou koreanistku?” ptám se.
„Jasně.”
„Tak napište také nějakou knížku, která by čtenářům nabídla vhled do kubánské reality. Já bych si něco takového koupil.”
„No vidíte, o tom jsem ještě nepřemýšlela. Ale nezní to jako špatný nápad,” odpoví.
Během letu nespal v kabině snad nikdo. Lidi stojí v uličce, neustále někam pochodují, call-bell nepřestává vyzvánět, v zadní kuchyňce se stojí fronty na koku a aqua sin gas, všude je hrozný kravál, protože se cestující pravidelně shlukují a vybavují se.
Během přestávky se mi nepodaří ani na vteřinu usnout. Let je totiž takovou rodinnou oslavou s křídly. Nahoře se neustále vykecával hlouček latinskoamerických babiček, call-bell jel snad každou minutu, děti vřeští, pánové se smějí a tancují, dále někdo chodí pravidelně, snad naschvál, třískat dveřma od hajzlu.
Pauza mi končí a já přemýšlím, zda se dá v mém případě výpověď podat rovnou na místě. Je vyčerpávající - je třeba ale uznat, že i velmi lidský.
Na poslední servis se s námi museli o Colu a vodu dělit kolegyně z business class. Jablečný džus a Sprite cestující také zvládli vypít všechen. Na jakýkoliv led jsme mohli rovnou zapomenout.
„Mohu Vám nabídnout Fantu, pomerančový džus, perlivou vodu, kávu nebo čaj?” ptám se jedné Latiny.
„Koka,” usměje se na mě starší dáma.
Colu by si ráda dopřála i novopečená česká diplomatka.
„Colu už nemám. Zvykejte si – na Kubě na ty vaše imperialistické výmysly nejsou zvědaví,“ odpovím.
Po přistání nám lidé děkují, pár z nich mi přišlo potřást rukou, jeden muž mě dokonce objímá. Tak se jim s námi přeci jen líbilo.
Letoun je po výstupu cestujících v otřesném stavu. Na koberci rozmazaná čokoláda, v uličce svinčík, pod jedním sedadlem rozsypaný bílý prášek. Odmítám si po tomto jedenáctihodinovém očistci hrát na detektiva a vyšetřovat, komu se tu z kapsy vysypalo půl kila koksu, takže to klasifikuji jako rozsypaný Sunar (byl nažloutlý a celou dobu tam seděla matka s miminkem) a vstupuji na panamskou půdu.
Jak jsem již zmínil, letiště Tocumen v Panamě je významnou křižovatkou vzdušných cest. Díky nárůstu provozu muselo letiště přistavit nový terminál. Ten je čistý, moderní a krásný. My však zajíždíme k tomu starému, který vypadá jako takový lepší autobusák.
S flotilou Boeingů B737 čítající přes sto kusů odtud provozuje Copa lety do devadesáti destinací po celé Střední, Jižní a Severní Americe. Šest denních letů do Buenos Aires, sedm do Cancúnu, čtyři do New Yorku, deset do Bogoty, osm do Miami, tři do LA,…
Odletová tabule je nabušená nekonečným množstvím letů do všech světových stran. Lety nejsou seřazeny podle času odletu, nýbrž abecedně. Zatímco v Evropě jsou uváděné časy odletů a příletů v násobkách pěti, zde to jednou letí v 18:38, poté zase ve 23:59. I označení carousel pro pás ve výdejně zavazadel napovídá, že jsme se právě ocitli v americké sféře vlivu.
Ano, přesně tak. Panama je takovou americkou výspou v latinské Americe. Myslím, že i Donald si to uvědomuje a plánoval snad nějakou invazi i sem.
Klíčovým důvodem je panamský průplav spojující Atlantský a Tichý oceán. Právě ten tu Američané postavili - ihned poté co Panamě pomohla Amerika získat nezávislost na Kolumbii v roce 1903.
I cesta z letiště do města dává člověku zapomenout, že se právě nachází ve Střední Americe. Je večer, tma. Z dálnice lemující pobřeží pozoruji lesknoucí se výškové budovy připomínající siluetou město Miami. Jeden z těchto mrakodrapů je i náš hotel. Tam celá posádka přijíždí naprosto vyšťavená
Ráno mě probouzí zlatý východ slunce. Jakmile světlo prosvítí okolní ulice, uvědomí si člověk, že se Spojenými státy má Panama vizuálně společné pouze to zmiňované noční panorama. Křivé chodníky, obnažené dráty a kabely, sloupána omítka místních domů, předvánoční kýč typický pro Jižní Ameriku, toulaví psi, zanedbaná čistota veřejných prostor, kousek od hotelu slum. Panama je sice jeden z nejbohatších států latinské Ameriky, vidět to lze však jen ztěží (i když ona ta laťka není nastavena tak vysoko).
Mám namířeno do obchodu s potravinami. Tam člověk najde vše, co potřebuje. Cenami je Panama na úrovni západoevropských států. Chléb za 3$, litr mléka za dva, kilo jablek za 5 dolarů. Pro běžnou panamskou rodinu to musí být slušná zátěž pro peněženku. V Německu nakoupím rozhodně za míň - a to se jedná o vysokopříjmovou ekonomiku. Většina místních je tak odkázaná na nákup na trzích, kde jsou v nabídce převážně místní a sezonní potraviny.
Ceny uvádím v USD naschvál, protože právě americký dolar je tu oficiální měnou. Je sice pravda, že má Panama měnu vlastní, její kurz je však 1:1 k USD. Tato měna se jmenuje balboa, přičemž nemá ani vlastní bankovky. Existuje pouze ve formě mincí, takže tu zcela pochopitelně každodennímu životu vládne americký dolar.
Společně s kolegyní Jessicou a našimi třemi piloty vyrážím na obhlídku starého města. To je velmi opečovávané. Španělská koloniální architektura, kamenné kostely, vůně moře - v tomto regionu nic neojedinělého.
Na druhý den máme naplánovanou návštěvu panamského průplavu. Jelikož je hned za městem, není problém se tam dostat UBERem. Ráno tak stojím u zdymadel Miraflores a sleduji, jak se obří lodě tiše zvedají mezi oceány, zatímco horký vzduch voní solí a kovem a já si uvědomuji, že Panama Canal není jen technický zázrak, ale živá tepna světa, která spojuje dálky na dosah očí.
Panamský průplav vznikl z odvážné myšlenky propojit Atlantik a Tichý oceán a po neúspěchu Francouzů jej na počátku 20. století dokončily Spojené státy. Stavba si vyžádala obrovské technické inovace i lidské oběti, ale zásadně změnila světový obchod a námořní dopravu. Roku 1999 byl průplav Spojenými státy plně předán Panamě a stal se symbolem její suverenity i historického významu pro celý svět.
Průplav zůstává jedním z hlavních pilířů panamské ekonomiky. Tvoří kolem 7,7 % panamského HDP a jeho výnosy (hlavně mýtné a dividendy) představují více než 20 % příjmů státního rozpočtu. Přibližně jedna pětina veřejných financí je tak přímo či nepřímo spojena s jeho činností.
V Panamě trávíme dohromady čtyři dny. Poslední den se rozhodnu zajít do nedalekého nákupního střediska. Chci si pořídit nové boty.
Mami, tuhle část přeskoč:
Občas nastanou momenty, kdy dostanu nějaký skvělý nápad. Tentokrát mě napadlo, že bych do toho Mallu mohl dojít pěšky. Jenže Google maps vám vždy ukáží tu nejrychlejší možnou cestu, bez ohledu na to, zda vás při tom protáhnou nebezpečnou částí města. Pozor si na to musí člověk dávat zejména v JAR a Brazílii. Evidentně však i v Panamě.
Ani ne tři minuty chůze od hotelu, hned za moderním komplexem tři luxusních činžáků, vstupuji omylem do místního slumu. Ano, tahle rychle to v Panamě jde.
No dobrá, když už jsem tady, rychle tím projdu. Tašku mám přitisknutou k tělu a nasazuji svižný krok. Zmateně pobíhajících 190 centimetrů bílého masa nepůsobí v této části světa vůbec nápadně.
Po chvilce si všímám, že mě sleduje stříbrné SUV. Jeho řidič mi překříží cestu, zastaví, já prodělám sérii patnácti zastav srdce, z auta vykoukne černoch a americkým akcentem zakřičí: „I need help! Do you know how to get out of here?”
Nic neříkám, sklopím hlavu a zrychluji. Je mi jasné, že ví, jak se odtud dostane ven - autem jsou to dvě minuty pořád rovně.
Stříbrné SUV mě začne pronásledovat. V hlavě mi běží jediné dvě otázky:
1) Způsobí zásah kulkou do hlavy smrt rychlou a bezbolestnou?
2) Jestli budu ‘pouze’ unesen, kolik za mě Friedrich Merz a Andrej hodlají zaplatit?
Ještě nikdy v životě jsem snad neměl takový strach. Snažím se utěšovat statistikami. Panama není nejbezpečnější místo na planetě - není však úplně nebezpečná. Není to země, kde by se unášelo a zabíjelo na ulici každý den. Stále věřím, že to přežiju.
„Do you speak English?!” křičí muž z vozu.
Po chvíli auto nabere opět rychlost a rozjede se pryč. Za necelou minutu spatřím kolosální budovu nákupního centra - rychle přebíhám rušnou silnici a schovávám se do bezpečí chrámu konzumu.
Tenisky jsem nepořídil žádné, jelikož jsem zjistil, že v Německu za ně zaplatím třikrát méně. Tak jsem se alespoň ve food courtu zprasil hambáčem. Cestu zpět na hotel jsem absolvoval UBERem.
Po čtyřech dnech v Panamě je čas se opět vrátit domů. Zpáteční let je přesným opakem toho, co jsme zažili na cestě tam. Pestrou směs Jihoameričanů vystřídala pestrá směs Evropanů. Mezi nimi je přibližně patnáct Čechů.
„Tak si mě na Grindru zablokoval,” svěřuje se přibližně pětatřicetiletý muž z Čech svému kamarádovi.
„Se nedivím. Se na sebe podívej, ne?” zareaguje spolucestující.
Nic neříkám. Jen stojím v uličce, usmívám se a vítám německy nastupující hosty.
Po chvilce se oba dohadují o tom, kdo z nich víc prdí. Musím se schovat za roh, aby neviděli, že se směju.
Během prvního servisu se jednoho z nich česky zeptám: „A co mohu k pití nabídnout Vám?”
Pán zrudne v obličeji.
„Bože, vy jste nám rozuměl?”
Česky oslovuji i dva páry sedící v zadní části letadla. Paní udělalo obrovskou radost, že po dvou týdnech v džungli slyší svou rodnou řeč.
I pána sedícího naproti mému jumpseatu potěšilo, že s někým může komunikovat v jazyce českém.
Na Češích je nejvíce fascinující asi to, že na nás člověk narazí doopravdy všude. Malý národ, avšak ani ty nejobskurnější místa na planetě nám nejsou cizí.
Po přistání ve Frankfurtu dávám oběma českým párům možnost pozdravit našeho kapitána a zavítat tak i do kokpitu.
MNICHOV
Do kokpitu jsem pozval i starší Francouzku, která má veliký strach z létání. Třásla se a málem se i rozplakala. Strach z létání je druh fobie, kterou je třeba léčit pomocí terapie. Rozhodně ho nevyléčí stevard pět minut před samotným letem. Je to proces, který vyžaduje čas. Dříve jsem měl naivně za to, že znají letušky nějakou zázračnou metodu na vyléčení tohoto druhu strachu. Neznají.
Strach z létání má však většinou některou z následujících příčin:
1) strach z výšek
2) klaustrofobii
3) obavu z předání zodpovědnosti za svůj život někomu jinému – v tomto případě pilotům
Často se jedná o kombinaci všech těchto faktorů. Pokud nepomohou slova útěchy, snažím se před startem daného hosta pozvat do kokpitu, aby se seznámil s posádkou, která letoun řídí. Dnes však ani tato metoda nepomohla a žena se tak rozhodne z letadla vystoupit.
Jsme na cestě z Paříže do Frankfurtu. Čas letu je nějakých 40 minut. Poté následuje ještě kratší let do Mnichova, kde celá posádka stráví noc a druhý den se vydá na otočku do Las Palmas.
Společnost mi na tomto dvoudenním tripu dělá kolega Maximilian, kolegyně Stefanie, která kdysi létala u Japan Airlines, vedoucí kabiny Andreas, který se rád vystavuje na svém instagramu, mladý FO Patrick a překrásný kapitán Dirk, který má asi dva metry, dominantní nos, nádherně hnědé oči, milionový úsměv - no, Stefanie strávila v kokpitu snad více času, než s cestujícími.
Všechny lety na routingu FRA-CDG-FRA-MUC a MUC-LPA-FRA probíhaly standardně. Ve vzduchu je cítit atmosféra blížících se Vánoc. Ty já trávím s rodinou v Dánsku, Praze a na lyžích v Alpách. Doufám, že i vy jste prožili krásné Vánoce a vkročili do roku 2026 dobře naladěni.
Krátce po Novém roce vás opět vytáhnu do světa. Čeká nás Phuket, Maledivy, pohotovost a krátký pobyt v Curychu.
-
whiskey
- Kapitán

- Příspěvky: 4273
- Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Prosinec 2025
super. Investiciu do hocicoho v JAR osobne zaradujem do kategorie vysoko rizikovych uz poslednych 20 rokov. I ked teda trend kurzu ZAR vs EUR nemeckym dochodcom urcite pobyt sprijemnuje 
-
Fabo
- Kapitán

- Příspěvky: 3366
- Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
- Bydliště: HAG
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Prosinec 2025
Super report. Ja bych to fakt delat nemohl, jednou jsou fajn kastani tak musi byt nekdo v posadce, kdyz je fajn posadka tak jsou problem zas cestaci
nejde delat letusaka treba u DHL? To bych asi dal.
-
firefly
- Cestující First Class

- Příspěvky: 640
- Registrován: 17. 06. 2009, 20:15
- Pohlaví: žena
- Bydliště: PRG
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Prosinec 2025
Opět skvělý TR, díky za něj. Ta Panama mě tak inspirovala, že si začínám pohrávat s myšlenkou se tam podívat. V té oblasti jsem byla pouze v Salvadoru, ale to už je tak 15 let.
-
zdenda
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 279
- Registrován: 03. 04. 2012, 08:23
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Prosinec 2025
Perfekt report jako vzdycky:-) Doufám že až poletim v květnu do PUJ v byznysu tak bude klid s vše OK:-) Ještě 1x diky
-
stenmeller
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 112
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Prosinec 2025
Během pandemie létala naše aerolinka konvertovanými B767 se zbožím z Číny do Německa (s pobytem v Almaty). Na palubě byl vždy přítomen jeden stevard, který dělal pravidelné obchůzky s hasicím přístrojem a kontroloval, zda někde něco nehoří. To byla jeho jediná činnost. Takže bych doporučil počkat si na další pandemiiFabo píše: 11. 02. 2026, 14:11 Super report. Ja bych to fakt delat nemohl, jednou jsou fajn kastani tak musi byt nekdo v posadce, kdyz je fajn posadka tak jsou problem zas cestacinejde delat letusaka treba u DHL? To bych asi dal.
-
stenmeller
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 112
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Prosinec 2025
Děkujizdenda píše: 15. 02. 2026, 14:40 Perfekt report jako vzdycky:-) Doufám že až poletim v květnu do PUJ v byznysu tak bude klid s vše OK:-) Ještě 1x diky
-
stenmeller
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 112
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Prosinec 2025
Ja jsem již napsal - na Čechy člověk narazí na těch nejobskurnějších místechfirefly píše: 11. 02. 2026, 20:45 Opět skvělý TR, díky za něj. Ta Panama mě tak inspirovala, že si začínám pohrávat s myšlenkou se tam podívat. V té oblasti jsem byla pouze v Salvadoru, ale to už je tak 15 let.

