Přece jenom jsem se ale loni na jaře nad cestou trochu zamýšlel, zjišťoval, kdy je tam nejlépe jet, a napadlo mě, že bychom mohli využít Avios na bonusovou letenku s Qatar Airways do Aucklandu, trochu se podívat po Severním ostrově, pak letět z Nového Zélandu na Tahiti a cestou zpět to vzít druhou stranou a třeba se zastavit na pár dní v San Franciscu. Dostupnost na letech na Zéland i zpět byla ovšem nulová, tak jsem se nějakým vážným plánováním vůbec nezabýval. Když se ale v půlce července objevilo jediné volné místo široko daleko u Katarců do Aucklandu v business za Avios v jejich QSuites, navíc v ideálním termínu, teda dvě na jednom letu, zbystřil jsem a rychle se začal dívat, jak by cesta mohla pokračovat. Bonusová letenky v business ze západu USA u Iberie nebyla k dispozici žádná, placený business se nabízel jen TAP Air Portugal, ale ani ten mě nějak zvlášť nezaujal, protože bych pak ještě musel koupit jednosměrný let z Tahiti do USA, asi v ekonomické třídě, navíc ten let trvá skoro osm hodin; ke všemu by nás TAP po přestupu v Lisabonu hodil na nějaké španělské letiště, odkud bychom museli ještě dalším letem do Palmy, a tak jsem se rozhodl pro jistotu dívat se na návrat delší cestou, tedy stejnou jako cesta tam, přes Nový Zéland. Let Auckland – Papeete a zpět trvá jen čtyři až pět hodin, navíc zpáteční letenka bývá levnější než jednosměrná, ale u Qatar zase nebylo volné místo za Avios, a tak jsem zjišťoval, co by se dalo zakoupit, a zaujala mě letenka od Asiany v business s přestupem v Sydney (SYD-AKL byl let od Air New Zealand) a Soulu za nějakých 1700 €. U letecké společnosti, kde bych nákup preferoval, se mi cena zdála strašně vysoká, a až po nákupu u prodejce mi došlo, že cena je sice v dolarech, ale ne amerických, nýbrž australských. Asiana ale na svých stránkách nenabízela let Air New Zealand v devět ráno širokotrupým letadlem, který jsem koupil, jen lety Qantasu Boeingem 737 buď hodně brzo ráno, anebo až po poledni. Zkoumal jsem, u jakého prodejce koupit, abych měl případně co nejméně problémů, kdyby nastala nějaká neočekávaná změna, a vybral jsem Trip.com. Super na tarifu bylo, že se dal s trochou hledání udělat i se zastávkami při přestupech, což se nám zamlouvalo, a tak jsme cestou zpět měli téměř dva celé dny v Sydney a jeden celý den na Soul. Potvrdil jsem tedy i let BCN-DOH-AKL s Qatar Airways za 90000 Avios a 206 € a dokoupil Vueling do Barcelony a z Barcelony.
Zbývalo naplánovat lety na Tahiti a po Francouzské Polynésii. Z Aucklandu do Papeete létá třikrát týdně Air New Zealand, ale přilétá na Tahiti o půl třetí v noci a zpět odlétá ve čtyři ráno, a tak zbývala společnost Air Tahiti Nui, která trasu létá dvakrát týdně ve výrazně rozumnějších časech (přílet na Tahiti ve 22 a odlet v 8:30, segment je součástí letu AKL-PPT-LAX a zpět). Koupil jsem v ekonomické třídě zase na Trip.com, protože to tam vycházelo o dost levněji, ceny u prémiových kabin nedávaly moc smysl na takovém letu. Na naší cestě jsme upřednostnili pobyt ve Francouzské Polynésii, a tak nám vyšly tři noci na Novém Zélandě, čtrnáct v Polynésii a jedna u letiště v Aucklandu na zpáteční cestě (původně jsem myslel, že dvě, ale pak mi docvaklo, že na Zéland se přilétá o den později, než se vyletí z Tahiti; to mi nakonec vyhovovalo).
No a po Polynésii se létá hlavně s Air Tahiti, jejichž flotila je výrazně větší (10 ATR-72, 2 ATR-42, 1 Twin Otter, 3 Beechcraft King Air B200) než relativně nové společnosti Air Moana, která vlastní zatím jen tři ATR 72-600. Kromě samotného Tahiti jsem vybral tři ostrovy, na které jsme chtěli podívat – Huahine, Bora-Bora a Moorea, a podle letového řádu Air Tahiti jsem nakombinoval délky pobytu a lety: pro cestu na Huahine mě velmi zaujal let s mezipřistáním na Bora-Bora, protože bychom měli tak dva vyhlídkové lety navíc, z Huahine pak znova na Bora-Bora, a z Bora-Bora náš poslední let s Air Tahiti na Moorea, odkud byl plán jet do Papeete lodí, kdyby náhodou byl nějaký problém s létáním. I tak tyto tři lety (vzdálenosti letišť jsou 259, 82 a 242 km) vyšly na 450 € na jednoho.
Loni v půlce července už jsem měl nakoupeno a poté celou dobu všechno vypadalo v pořádku – lety Air Tahiti Nui se ani nepohnuly, Air New Zealand udělal kosmetickou změnu typu přílet do Sydney o 5 minut později, Asiana kvůli své fúzi s Korean Air jen přesunula v Soulu lety z Terminálu 1 na Terminál 2 a Air Tahiti posunuly let z Bora-Bora na Moorea o hodinu a něco dopředu.
Jak už jsem tu ale psal, posledního února během dne, když jsem viděl zprávy o tom, jak na státy Perského zálivu létají rakety, jsem epicky znervózněl z možnosti, že by naše cesta mohla skončit dřív, než by vůbec začala, a večer jsem se začal dívat, jak se do Aucklandu alternativně a pokud možno ne v economy dostat. Uviděl jsem letenky Hainan Airlines z Vídně za 1920 € v business s 23hodinovým přestupem v Šen-čenu a přesně ve dnech, kdy jsme měli letenky s QR. Odlétali bychom teda o půl dne dříve, ale přiletěli bychom prakticky totožně, navíc další pětihvězdičkovou aerolinkou, říkal jsem si; z Madridu byla letenka o pět set euro dražší. A tak jsem měl v noci z 28. února na 1. března nakoupeno s tím, že jednu z letenek pak zruším. Tuto jsem taky koupil na Trip.com, protože tam měli relativně výhodný příplatek za možnost storna letenky, kdyby se třeba všechno rychle uklidnilo a Qatar letěly. (Rezervaci učiněnou u prodejce ale oproti mým předpokladům pak nešlo spravovat na stránkách společnosti, tam jdou vidět jen letenky koupené přímo u společnosti, ale komunikace s Hainan Airlines po e-mailu probíhala bezproblémově). Už jsem jen dokoupil levný Ryanair (Laudu) do Vídně a zarezervoval tam hotel u letiště.
Hainan a náš let jsem sem tam sledoval a trochu mě rozladilo, když letecká společnost v dubnu zrušila několik letů SZX-AKL; létají trasu třikrát týdně a vycházelo to tak na jeden zrušený let v týdnu. Náš let se necelé tři týdny před odletem najednou přestal prodávat, i když v letovém řádu byl údajně stále plánovaný. No a další den ráno přišla studená sprcha – v e-mailu oznámení, že náš let SZX-AKL byl zrušený; ten z Vídně do Šen-čenu nám nechali a přesunuli nám ten na Zéland o tři dny později. Přilétali bychom do Aucklandu zrovna v době, kdy už bychom měli sedět v letadle do Papeete. Možností, jak situaci vyřešit, moc nebylo, vlastně jediná – posunout celou cestu o dva dny dřív. Komunikace s prodejcem letenky byla naštěstí celkem v pohodě, navrhl jsem, aby nás poslali z Říma, protože z Vídně by to bylo komplikovanější, se dvěma přestupy v Ćíně; z Říma by to byl ten samý přestup v SZX jak původně z Vídně, ale to aerolinka zamítla. Nakonec nám letenku podle mého dalšího požadavku změnili na let z Vídně do Čcheng-tu (tam jsme měli 15 a půl hodiny), další let do Šen-čenu, kde jsme měli necelé čtyři hodiny na přestup na let do Aucklandu. (A až potom mě napadlo podívat se, jestli nebude s našimi dvěma přestupy problém, ale letiště TFU bylo naštěstí loni v prosinci přidáno mezi vstupní body do 240hodinového visa-free programu s možností pohybu mezi provinciemi. Letenku FCO-SZX-AKL pak nějakou dobu stále prodávali za dva a půl tisíce euro a tu naši VIE-TFU-SZX-AKL za šest a půl. Jen mě zaujalo, že letiště TFU i SZX leží prakticky přímo na spojnici VIE-AKL, protože cesta s přestupem přes ně by byla o zanedbatelných 16 km delší delší.). Takže přikoupit dvě noci v Aucklandu, nechat propadnout už druhý let, koupit další Ryanair (Laudu) do Vídně a přerezervovat hotel u letiště, který už byl samozřejmě dražší. Qatar Airways v dubnu nabídly možnost lety přebookovat na pozdější termín nebo bezplatně stornovat, ale nakonec rezervaci zrušily samy.
VIE-TFU, Hainan Airlines, HU782, Boeing 787-8, B2739, 7423 km, 9:01
Ráno po snídani v hotelu NH Vienna Airport Conference Center, odkud jsme měli z pokoje výhled na letiště, jsme jen přešli přes ulici se odbavit. Odbavení probíhalo v Terminálu 3, ale dostali jsme palubní vstupenky jen na první dva lety, na ten třetí z Śen-čenu do Aucklandu jsme si prý měli říct v Čcheng-tu.
Hainan ve Vídni standardně odlétají z brány D70, což je brána pro nástup do autobusu v přízemí Terminálu 1 po pasové kontrole, a tak jsme dostali pozvánku do našeho oblíbeného salónku Vienna Lounge. Průchod automatickou pasovou byl rychlý, a protože nás letělo málo, tak byl rychlý i nástup (do autobusů). Letěli jsme 12 let starým Boeingem 787-8, Hainan jich mají myslím deset.
A všechny mají takovou retro kabinu se 36 sedadly v obchodní třídě ve dvou oddílech v uspořádání 2-2-2.
Letělo nás tam dvanáct a podobná procentuální obsazenost byla i v třídě ekonomické.
Na uvítanou jsme dostali šampaňské a oříšky.
Po startu (aspoň myslím), se nás přišli zeptat, co si dáme z menu, a to nám hned pak odnesli.
Sice tam píšou Dine Any Time, ale zeptali se nás, zda nám bude vyhovovat, když budou po startu servírovat oběd a před přistáním snídani. Sice jsme měli v Číně přistávat v deset večer vídeňského času, ale co už. Vybrali jsme čínské varianty, a kromě toho, že jsme museli rovnou říct, co budeme chtít i ke snídani, chtěli vědět i nápoje, které si k jídlům dáme. Co já vím, na co budu mít za deset hodin chuť? Celé nás to tak překvapilo, že jsme si k té snídani objednali víno.
Po startu jsme chtěli ze sedadla vytáhnout obrazovky, abychom byly informovaní, kudy letíme, ale nebyli jsme úspěšní. Když se to pak nepodařilo ani letušce, poté druhé, ani třetí, a musel přijít kluk, který věděl, jak na ten mechanismus vyzrát, trochu se už nabízelo pozvednutí obočí.
Z naší první řady jsem měl výhled na nohy čínského spolucestujícího a potrhanou sedačku.
Co se nám ale líbilo, že nám nabídli pyžamo, které vypadalo velmi kvalitně a slušivě, a do kterého jsme se převlékli.
Jídlo u Hainan Airlines servírují na porcelánu inspirované symbolikou čínského Tai-či s abstraktními vzory pixiu, což je prý bájný čínský hybridní tvor mající tělo lva, hlavu draka, křídla a často také jeden roh, a uctívaný jako mocný symbol ochrany a přitahování bohatství.
Oběd nám moc chutnal. Z vín měli šampaňské Bilecart-salmon Brut, z bílých novozélandský Matua Marlborough Sauvignon Blanc a Bixio Pinot Griggio z italské oblasti Veneto, z červených byl na lístku burgundský Pinot Noir Buxy Givry, Sansilvestro Nebbiolo z Piedmontu, které ale neměli, a Bordeaux Robert Charton. Jak jsem během oběda a po něm zkoušel různá vína, říkal jsem si, že by se mi na zapití hodila sklenička vody. Tak jsem si ji objednal a k mému obrovskému překvapení mi přinesli vodu horkou.
Snídaně se smaženými nudlemi s krevetami byla prý dobrá,
já jsem měl pocit, že jsem nezvolil dobře.
Aspoň jsem si dal k ní čaj, který byl naprosto úžasně lahodný.
Letěli jsme jižní cestou přes Turecko, Gruzínsko, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán, obrácenou trasu létají většinou přes Rusko.
Přistáli jsme po devíti hodinách letu po čtvrté hodině ranní čínského času, a jak jsme z letadla vyšli mezi prvními, byli jsme mezi prvními i na pasové kontrole. Asi protože jsem po cestě neviděl, že by nabízeli pro nás vhodný desetidenní bezvízový vstup, namířil jsem si to přímo k úředníkovi, který nás ale poslal na druhou stranu haly s tím, že potřebujeme vízum. Tam se nacházelo označené okénko, kde se o onen 240hodinový bezvízový vstup žádá, ale bylo zavřené a nikdo tam nebyl. Rozpačitě jsme se tam rozhlíželi a v tu chvíli na nás začal řvát další uniformovaný jedinec, že máme jít zase zpátky. Po cestě se nás ujala uniformovaná žena, která měla jen o něco méně diktátorské vystupování, a ukázala nám, že máme vyplnit papírek a pak jít tam, odkud jsme přišli. Tak jsme se po vyplnění formuláře vydali opět na začátek haly, kde na nás tentokrát z první přepážky naštěstí mával extrémně příjemný kluk, který si papírek nechal, dal nám jen 24hodinové tranzitní vízum, ale přivítal nás v Číně a popřál hezký pobyt. Naštěstí všechny další čínské formality pak už proběhly v pohodě.
Ve výborném letištním hotelu jsme se prospali a po poledni vyrazili rychlovlakem podívat se do města. Čcheng-tu je známé jako světové hlavní město pand, ale protože ty jsou prý aktivní hlavně ráno, a to jsme my měli zrovna půlnoc, a že výzkumná stanice chovu pandy velké je z letiště trochu z ruky a my jsme měli na město jen odpoledne, museli jsme se spokojit s jednou patnáctimetrovou, co jim v centru leze po budově.
Na letiště jsme se vrátili metrem, akorát jsme na letištní linku přestoupili na špatné stanici, kde expres nezastavuje, a tak jsme jeli courákem, který sedmdesátikilometrovou trasu ujede místo třiatřiceti minut za minut padesát.
TFU-SZX, Hainan Airlines, HU7476, Boeing 787-9, B-7302, 1261 km, 1:52
S vidinou odbavení na náš let SZX-AKL a tím snadnějšího přestupu v Šen-čenu jsme vyrazili k přepážkám, které má letiště vyhrazené pro cestující prémiovými třídami, ale slečna mi hned na úvod sdělila, že nehovoří anglicky a pak s pomocí překladače, že nás na náš třetí let s Hainan Airlines odbavit nemůže a že se budeme muset odbavit sami v Šen-čenu. Tam jsme měli mít na přestup bez deseti minut čtyři hodiny.
Šli jsme do salónku,
kde jsme si od nudlového šéfkuchaře nechali připravit večeři a odkud jsme krátce nato viděli přijet k terminálu naše žluté letadlo do Šen-čenu.
Na obrazovkách u letů do SZX začala zanedlouho naskakovat zpoždění, prý kvůli počasí, i když podle flightradaru letadla v SZX přistávala normálně a třeba v 98 km vzdáleném Kantonu byl provoz hladký, bez omezení, a lety z TFU tam odlétaly načas. Nejprve naskočilo dvouhodinové zpoždění u letu, který předcházel tomu našemu, který odlétal podle plánu o dvě hodiny dřív, operoval ho Boeing 737 a který jsem si při té změně rezervace koncem března taky mohl vybrat, a posléze i u toho našeho. Znervózněl jsem zatím jenom trošku, protože přestup byl stále stihnutelný, to mi vydrželo nějakou chvíli, ale pak se zpoždění zničehonic změnilo na čtyřhodinové, a to bychom do Šen-čenu v ideálním případě přiletěli těsně před odletem letu na Nový Zéland. Ke všemu jsme na ten let neměli palubní vstupenky. A tak jsem vystartoval ze salónku, kde těsně pod námi začínal nastupovat ten dřívější let a u brány se snažil domluvit, zdali by nás nepřehodili a nevzali nás. Někam volali, ale pak mi na překladači ukázali, že to nepůjde, protože na tom letu není business třída. Snažil jsem se jim vysvětlil, že ty dvě hodiny klidně poletím v economy, když mi následující let neuletí, ale na to mi řekli, že mám být bez obav, že i náš let do Aucklandu bude mít zpoždění. Vrátil jsem se do salónku a neslušně specifikoval, kde přesně jsme, protože nám to pak uletí.
Zavládla ponurá nálada, kterou jsme se snažili korigovat pitím vína značky Velká čínská zeď bílé a Velká čínská zeď červené. (Mimochodem, pivo jsem v salónku neviděl.) Ale ještě mě pak napadlo podívat se na náš let do Aucklandu na Flightradar24 a srdce mi v tu chvíli zaplesalo radostí, protože se u něj objevilo přesně to žluté letadlo, které stálo na ploše sto metrů od nás! Navíc registrace byla potvrzená i na stránkách Hainan Airlines. Nálada se nám tak značně zlepšila i bez Velké čínské zdi, znovu jsme měli šanci, že když budeme pokračovat stejným letadlem, na náš let do Aucklandu přestoupit stihneme.
Nakonec jsme odstartovali se skoro pětihodinovým zpožděním. Ještě na zemi, hned poté, co jsme se usadili, k nám přišel vedoucí kabiny a zeptal se, jestli pokračujeme do Aucklandu, že by nás v Šen-čenu někdo z Hainan Airlines počkal a s přestupem nám pomohl. Řekl jsem mu, že bychom za to byli nesmírně vděční, a on na to, že to zařídí.
Cestou nám dali nějakou čínskou večeři, víno neměli.
V Šen-čenu jsme přistáli čtvrt hodiny po plánovém odletu našeho návazného letu, je pravda, že byla trochu mlha, ale fakt jenom trošku, viditelnost nebyla vůbec špatná. Pak ale přišla další rána, respektive dvě: jednak jsme zastavili někde v poli a jednak nám při výstupu vedoucí kabiny sdělil, že bohužel pozemní personál toho měl ten den moc a požadavek na asistenci si nepoznamenal. Už jsem se viděl, jak čekáme v autobusu, až všichni z letadla vystoupí, a pak dobíháme k zavřenému check-inu, ale naštěstí nás cestující z business třídy naložili do zvláštního autobusku a hned odvezli.
SZX-AKL, HU7931, Boeing 787-9, B-7302, 9188 km, 10:44
Na letišti to byl samozřejmě sprint, každá sekunda, kdy člověk ve stresu nemůže najít informaci, kudy se dostat z příletů na odlety a kde pak má vaše letecká společnost odbavení, je jak věčnost. Naštěstí jsme to našli rychle a doběhli jsme k přepážkám Hainan Airlines, kde u té první prioritní svítil obrovský nápis Auckland. Čekali na nás! Jen se zeptali, jestli máme letenky z Aucklandu, rychle nám vytiskli palubní vstupenky, ukázali směr a my jsme pokračovali v běhu po letišti. Naštěstí pasová i bezpečnostní kontrola byla svižná, a tak jsme doběhli i do salónku. Zapsali si nás a v tu chvíli začal nástup našeho letu, tak jsme si uřícení jen vzali u vchodu vodu a pokračovali k bráně, která byla na dohled.
Letadlo jsem si vyfotil, ale pak jsem zjistil, že je bez čumáku.
Letadlo bylo svého času celkem slavné, protože létalo polepené motivy z animovaného filmu Kungfu Panda, poté zůstalo jen žluté.
Hainan Airlines mají asi 28 Boeingů 787-9 ve třech konfiguracích, v plánech na naše lety se tyto neustále měnily, nějakou dobu na nás vycházely novější kabiny s uspořádáním obrácené rybí kosti 1-2-1, měli jsme dokonce rezervovaná místa u okna, ale nakonec jsme zase skončili na historickém uspořádání 2-2-2. Mimochodem, pět nejnovějších 787-9 skončilo u Lufthansy poté, co je aerolinka kvůli finančním potížím nepřevzala.
Zase nám i přes deklarovaný koncept Dine Any Time řekli, že dostaneme jedno jídlo po startu a druhé před přistáním, museli jsme nahlásit i náš výběr nápojů, ale bylo nám sděleno, že na snídani na nás nezbyla jiná možnost než omeleta. Menu nám zase hned sebrali, s letuškou jsme si kvůli vzájemné kompatibilitě našich angličtin bez překladače jen obtížně rozuměli. Vůbec jsem ale nepochopil systém jídel u Hainan Airlines, na letu, který odlétá ve tři v noci a přilétá do destinace v pět odpoledne, dávají pozdní večeři po startu a před přistáním snídani.
Jako welcome drink jsme dostali jen nějakou sladkou šťávu, ale poté, co kapitán po ukončení nástupu zahlásil, že kvůli nějakým omezením budeme stát na zemi ještě minimálně další hodinu, ozvalo se v kuchyňce bouchání šampaňského, které pak letušky roznášely společně s pyžamy. Nakonec se zdržení na zemi zkrátilo jen na něco víc než půl hodiny, ale i tak jsme odletěli se skoro tříhodinovým zpožděním oproti plánu.
Na pozdní večeři, ve skutečnosti vlastně snídani, jsme měli nějakou jednohubku s hovězím masem a pečenou dýní,
jako hlavní jídlo byl gurmánský lososový salát,
smažené krevetové kuličky v sójové omáčce, do křupava smažené kuřecí maso s chilli, restované choy sum, rýže,
anebo hovězí svíčková s brambory, chřestem a omáčkou z černého pepře, tropický barbecue výběr (hovězí maso, kuřecí stehno, kreveta, kuřecí klobása), či nudlová polévka. Z vín bylo šampaňské Louis Morette, z bílých Maander moselský ryzlink a Bixo Pinot Griggio z italské oblasti Veneto, z červených Sansilvestro Nebbiolo z Piedmontu, australský shiraz De Bortoli Winemaker Selection a Bordeaux Robert Charton.
Let jsme prospali a pak proklimbali v pohodlném pyžamu. No a toto už je naše snídaně.
A tak jsme nakonec na Nový Zéland doletěli plus mínus podle plánu, měli jsme asi štěstí, že jsme letěli v business a bez odbaveného zavazadla, jinak by to asi bylo dopadlo ne tak příznivě.
Pasová, celní i biologická kontrola proběhly v Aucklandu ve velmi přátelském duchu a svižně, a tak jsme se po občerstvení po příletu vydali na vlak do města.
Nový Zéland
Na Auckland jsem původně měl vyhrazený den, respektive odpoledne až po návratu z Polynésie, takto jsme na město a okolí získali dva dny navíc hned po příjezdu a udělali si i výlet na blízký ostrov Waiheke.
V den našeho původně plánovaného příletu na Nový Zéland s Qatar Airways, a vlastně i s Číňany, jsme se přesunuli zpátky na letiště, kde jsme měli rezervovaný hotel a následující den i auto, což se mi nechtělo měnit. Takový jsme měli výhled z našeho pokoje v Pullmanu.
Další den jsme přespali v Rotorua, další den v Hamiltonu, abychom se pak opět vrátili na letiště v Aucklandu.
