Fórum Airways.cz

Jak už jsem psal v loňském reportu z Velikonočního ostrova, LATAM před časem hodil vidle do plánů nám všem, kteří jsme chtěli spojit návštěvu Rapa Nui s Francouzskou Polynésií na jedné cestě kolem světa. Poté, co jsme loni Velikonoční ostrov navštívili, nás ale chuť na Francouzskou Polynésii nepřešla, nicméně asi jsem nečekal, že ji navštívíme hned následující rok.

Přece jenom jsem se ale loni na jaře nad cestou trochu zamýšlel, zjišťoval, kdy je tam nejlépe jet, a napadlo mě, že bychom mohli využít Avios na bonusovou letenku s Qatar Airways do Aucklandu, trochu se podívat po Severním ostrově, pak letět z Nového Zélandu na Tahiti a cestou zpět to vzít druhou stranou a třeba se zastavit na pár dní v San Franciscu. Dostupnost na letech na Zéland i zpět byla ovšem nulová, tak jsem se nějakým vážným plánováním vůbec nezabýval. Když se ale v půlce července objevilo jediné volné místo široko daleko u Katarců do Aucklandu v business za Avios v jejich QSuites, navíc v ideálním termínu, teda dvě na jednom letu, zbystřil jsem a rychle se začal dívat, jak by cesta mohla pokračovat. Bonusová letenky v business ze západu USA u Iberie nebyla k dispozici žádná, placený business se nabízel jen TAP Air Portugal, ale ani ten mě nějak zvlášť nezaujal, protože bych pak ještě musel koupit jednosměrný let z Tahiti do USA, asi v ekonomické třídě, navíc ten let trvá skoro osm hodin; ke všemu by nás TAP po přestupu v Lisabonu hodil na nějaké španělské letiště, odkud bychom museli ještě dalším letem do Palmy, a tak jsem se rozhodl pro jistotu dívat se na návrat delší cestou, tedy stejnou jako cesta tam, přes Nový Zéland. Let Auckland – Papeete a zpět trvá jen čtyři až pět hodin, navíc zpáteční letenka bývá levnější než jednosměrná, ale u Qatar zase nebylo volné místo za Avios, a tak jsem zjišťoval, co by se dalo zakoupit, a zaujala mě letenka od Asiany v business s přestupem v Sydney (SYD-AKL byl let od Air New Zealand) a Soulu za nějakých 1700 €. U letecké společnosti, kde bych nákup preferoval, se mi cena zdála strašně vysoká, a až po nákupu u prodejce mi došlo, že cena je sice v dolarech, ale ne amerických, nýbrž australských. Asiana ale na svých stránkách nenabízela let Air New Zealand v devět ráno širokotrupým letadlem, který jsem koupil, jen lety Qantasu Boeingem 737 buď hodně brzo ráno, anebo až po poledni. Zkoumal jsem, u jakého prodejce koupit, abych měl případně co nejméně problémů, kdyby nastala nějaká neočekávaná změna, a vybral jsem Trip.com. Super na tarifu bylo, že se dal s trochou hledání udělat i se zastávkami při přestupech, což se nám zamlouvalo, a tak jsme cestou zpět měli téměř dva celé dny v Sydney a jeden celý den na Soul. Potvrdil jsem tedy i let BCN-DOH-AKL s Qatar Airways za 90000 Avios a 206 € a dokoupil Vueling do Barcelony a z Barcelony.

Zbývalo naplánovat lety na Tahiti a po Francouzské Polynésii. Z Aucklandu do Papeete létá třikrát týdně Air New Zealand, ale přilétá na Tahiti o půl třetí v noci a zpět odlétá ve čtyři ráno, a tak zbývala společnost Air Tahiti Nui, která trasu létá dvakrát týdně ve výrazně rozumnějších časech (přílet na Tahiti ve 22 a odlet v 8:30, segment je součástí letu AKL-PPT-LAX a zpět). Koupil jsem v ekonomické třídě zase na Trip.com, protože to tam vycházelo o dost levněji, ceny u prémiových kabin nedávaly moc smysl na takovém letu. Na naší cestě jsme upřednostnili pobyt ve Francouzské Polynésii, a tak nám vyšly tři noci na Novém Zélandě, čtrnáct v Polynésii a jedna u letiště v Aucklandu na zpáteční cestě (původně jsem myslel, že dvě, ale pak mi docvaklo, že na Zéland se přilétá o den později, než se vyletí z Tahiti; to mi nakonec vyhovovalo).

No a po Polynésii se létá hlavně s Air Tahiti, jejichž flotila je výrazně větší (10 ATR-72, 2 ATR-42, 1 Twin Otter, 3 Beechcraft King Air B200) než relativně nové společnosti Air Moana, která vlastní zatím jen tři ATR 72-600. Kromě samotného Tahiti jsem vybral tři ostrovy, na které jsme chtěli podívat – Huahine, Bora-Bora a Moorea, a podle letového řádu Air Tahiti jsem nakombinoval délky pobytu a lety: pro cestu na Huahine mě velmi zaujal let s mezipřistáním na Bora-Bora, protože bychom měli tak dva vyhlídkové lety navíc, z Huahine pak znova na Bora-Bora, a z Bora-Bora náš poslední let s Air Tahiti na Moorea, odkud byl plán jet do Papeete lodí, kdyby náhodou byl nějaký problém s létáním. I tak tyto tři lety (vzdálenosti letišť jsou 259, 82 a 242 km) vyšly na 450 € na jednoho.

Loni v půlce července už jsem měl nakoupeno a poté celou dobu všechno vypadalo v pořádku – lety Air Tahiti Nui se ani nepohnuly, Air New Zealand udělal kosmetickou změnu typu přílet do Sydney o 5 minut později, Asiana kvůli své fúzi s Korean Air jen přesunula v Soulu lety z Terminálu 1 na Terminál 2 a Air Tahiti posunuly let z Bora-Bora na Moorea o hodinu a něco dopředu.

Jak už jsem tu ale psal, posledního února během dne, když jsem viděl zprávy o tom, jak na státy Perského zálivu létají rakety, jsem epicky znervózněl z možnosti, že by naše cesta mohla skončit dřív, než by vůbec začala, a večer jsem se začal dívat, jak se do Aucklandu alternativně a pokud možno ne v economy dostat. Uviděl jsem letenky Hainan Airlines z Vídně za 1920 € v business s 23hodinovým přestupem v Šen-čenu a přesně ve dnech, kdy jsme měli letenky s QR. Odlétali bychom teda o půl dne dříve, ale přiletěli bychom prakticky totožně, navíc další pětihvězdičkovou aerolinkou, říkal jsem si; z Madridu byla letenka o pět set euro dražší. A tak jsem měl v noci z 28. února na 1. března nakoupeno s tím, že jednu z letenek pak zruším. Tuto jsem taky koupil na Trip.com, protože tam měli relativně výhodný příplatek za možnost storna letenky, kdyby se třeba všechno rychle uklidnilo a Qatar letěly. (Rezervaci učiněnou u prodejce ale oproti mým předpokladům pak nešlo spravovat na stránkách společnosti, tam jdou vidět jen letenky koupené přímo u společnosti, ale komunikace s Hainan Airlines po e-mailu probíhala bezproblémově). Už jsem jen dokoupil levný Ryanair (Laudu) do Vídně a zarezervoval tam hotel u letiště.

Hainan a náš let jsem sem tam sledoval a trochu mě rozladilo, když letecká společnost v dubnu zrušila několik letů SZX-AKL; létají trasu třikrát týdně a vycházelo to tak na jeden zrušený let v týdnu. Náš let se necelé tři týdny před odletem najednou přestal prodávat, i když v letovém řádu byl údajně stále plánovaný. No a další den ráno přišla studená sprcha – v e-mailu oznámení, že náš let SZX-AKL byl zrušený; ten z Vídně do Šen-čenu nám nechali a přesunuli nám ten na Zéland o tři dny později. Přilétali bychom do Aucklandu zrovna v době, kdy už bychom měli sedět v letadle do Papeete. Možností, jak situaci vyřešit, moc nebylo, vlastně jediná – posunout celou cestu o dva dny dřív. Komunikace s prodejcem letenky byla naštěstí celkem v pohodě, navrhl jsem, aby nás poslali z Říma, protože z Vídně by to bylo komplikovanější, se dvěma přestupy v Ćíně; z Říma by to byl ten samý přestup v SZX jak původně z Vídně, ale to aerolinka zamítla. Nakonec nám letenku podle mého dalšího požadavku změnili na let z Vídně do Čcheng-tu (tam jsme měli 15 a půl hodiny), další let do Šen-čenu, kde jsme měli necelé čtyři hodiny na přestup na let do Aucklandu. (A až potom mě napadlo podívat se, jestli nebude s našimi dvěma přestupy problém, ale letiště TFU bylo naštěstí loni v prosinci přidáno mezi vstupní body do 240hodinového visa-free programu s možností pohybu mezi provinciemi. Letenku FCO-SZX-AKL pak nějakou dobu stále prodávali za dva a půl tisíce euro a tu naši VIE-TFU-SZX-AKL za šest a půl. Jen mě zaujalo, že letiště TFU i SZX leží prakticky přímo na spojnici VIE-AKL, protože cesta s přestupem přes ně by byla o zanedbatelných 16 km delší delší.). Takže přikoupit dvě noci v Aucklandu, nechat propadnout už druhý let, koupit další Ryanair (Laudu) do Vídně a přerezervovat hotel u letiště, který už byl samozřejmě dražší. Qatar Airways v dubnu nabídly možnost lety přebookovat na pozdější termín nebo bezplatně stornovat, ale nakonec rezervaci zrušily samy.


VIE-TFU, Hainan Airlines, HU782, Boeing 787-8, B2739, 7423 km, 9:01

Ráno po snídani v hotelu NH Vienna Airport Conference Center, odkud jsme měli z pokoje výhled na letiště, jsme jen přešli přes ulici se odbavit. Odbavení probíhalo v Terminálu 3, ale dostali jsme palubní vstupenky jen na první dva lety, na ten třetí z Śen-čenu do Aucklandu jsme si prý měli říct v Čcheng-tu.

Hainan ve Vídni standardně odlétají z brány D70, což je brána pro nástup do autobusu v přízemí Terminálu 1 po pasové kontrole, a tak jsme dostali pozvánku do našeho oblíbeného salónku Vienna Lounge. Průchod automatickou pasovou byl rychlý, a protože nás letělo málo, tak byl rychlý i nástup (do autobusů). Letěli jsme 12 let starým Boeingem 787-8, Hainan jich mají myslím deset.


A všechny mají takovou retro kabinu se 36 sedadly v obchodní třídě ve dvou oddílech v uspořádání 2-2-2.


Letělo nás tam dvanáct a podobná procentuální obsazenost byla i v třídě ekonomické.
Na uvítanou jsme dostali šampaňské a oříšky.


Po startu (aspoň myslím), se nás přišli zeptat, co si dáme z menu, a to nám hned pak odnesli.


Sice tam píšou Dine Any Time, ale zeptali se nás, zda nám bude vyhovovat, když budou po startu servírovat oběd a před přistáním snídani. Sice jsme měli v Číně přistávat v deset večer vídeňského času, ale co už. Vybrali jsme čínské varianty, a kromě toho, že jsme museli rovnou říct, co budeme chtít i ke snídani, chtěli vědět i nápoje, které si k jídlům dáme. Co já vím, na co budu mít za deset hodin chuť? Celé nás to tak překvapilo, že jsme si k té snídani objednali víno.

Po startu jsme chtěli ze sedadla vytáhnout obrazovky, abychom byly informovaní, kudy letíme, ale nebyli jsme úspěšní. Když se to pak nepodařilo ani letušce, poté druhé, ani třetí, a musel přijít kluk, který věděl, jak na ten mechanismus vyzrát, trochu se už nabízelo pozvednutí obočí.

Z naší první řady jsem měl výhled na nohy čínského spolucestujícího a potrhanou sedačku.


Co se nám ale líbilo, že nám nabídli pyžamo, které vypadalo velmi kvalitně a slušivě, a do kterého jsme se převlékli.

Jídlo u Hainan Airlines servírují na porcelánu inspirované symbolikou čínského Tai-či s abstraktními vzory pixiu, což je prý bájný čínský hybridní tvor mající tělo lva, hlavu draka, křídla a často také jeden roh, a uctívaný jako mocný symbol ochrany a přitahování bohatství.


Oběd nám moc chutnal. Z vín měli šampaňské Bilecart-salmon Brut, z bílých novozélandský Matua Marlborough Sauvignon Blanc a Bixio Pinot Griggio z italské oblasti Veneto, z červených byl na lístku burgundský Pinot Noir Buxy Givry, Sansilvestro Nebbiolo z Piedmontu, které ale neměli, a Bordeaux Robert Charton. Jak jsem během oběda a po něm zkoušel různá vína, říkal jsem si, že by se mi na zapití hodila sklenička vody. Tak jsem si ji objednal a k mému obrovskému překvapení mi přinesli vodu horkou.

Snídaně se smaženými nudlemi s krevetami byla prý dobrá,


já jsem měl pocit, že jsem nezvolil dobře.


Aspoň jsem si dal k ní čaj, který byl naprosto úžasně lahodný.

Letěli jsme jižní cestou přes Turecko, Gruzínsko, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán, obrácenou trasu létají většinou přes Rusko.
Přistáli jsme po devíti hodinách letu po čtvrté hodině ranní čínského času, a jak jsme z letadla vyšli mezi prvními, byli jsme mezi prvními i na pasové kontrole. Asi protože jsem po cestě neviděl, že by nabízeli pro nás vhodný desetidenní bezvízový vstup, namířil jsem si to přímo k úředníkovi, který nás ale poslal na druhou stranu haly s tím, že potřebujeme vízum. Tam se nacházelo označené okénko, kde se o onen 240hodinový bezvízový vstup žádá, ale bylo zavřené a nikdo tam nebyl. Rozpačitě jsme se tam rozhlíželi a v tu chvíli na nás začal řvát další uniformovaný jedinec, že máme jít zase zpátky. Po cestě se nás ujala uniformovaná žena, která měla jen o něco méně diktátorské vystupování, a ukázala nám, že máme vyplnit papírek a pak jít tam, odkud jsme přišli. Tak jsme se po vyplnění formuláře vydali opět na začátek haly, kde na nás tentokrát z první přepážky naštěstí mával extrémně příjemný kluk, který si papírek nechal, dal nám jen 24hodinové tranzitní vízum, ale přivítal nás v Číně a popřál hezký pobyt. Naštěstí všechny další čínské formality pak už proběhly v pohodě.

Ve výborném letištním hotelu jsme se prospali a po poledni vyrazili rychlovlakem podívat se do města. Čcheng-tu je známé jako světové hlavní město pand, ale protože ty jsou prý aktivní hlavně ráno, a to jsme my měli zrovna půlnoc, a že výzkumná stanice chovu pandy velké je z letiště trochu z ruky a my jsme měli na město jen odpoledne, museli jsme se spokojit s jednou patnáctimetrovou, co jim v centru leze po budově.


Na letiště jsme se vrátili metrem, akorát jsme na letištní linku přestoupili na špatné stanici, kde expres nezastavuje, a tak jsme jeli courákem, který sedmdesátikilometrovou trasu ujede místo třiatřiceti minut za minut padesát.


TFU-SZX, Hainan Airlines, HU7476, Boeing 787-9, B-7302, 1261 km, 1:52

S vidinou odbavení na náš let SZX-AKL a tím snadnějšího přestupu v Šen-čenu jsme vyrazili k přepážkám, které má letiště vyhrazené pro cestující prémiovými třídami, ale slečna mi hned na úvod sdělila, že nehovoří anglicky a pak s pomocí překladače, že nás na náš třetí let s Hainan Airlines odbavit nemůže a že se budeme muset odbavit sami v Šen-čenu. Tam jsme měli mít na přestup bez deseti minut čtyři hodiny.

Šli jsme do salónku,


kde jsme si od nudlového šéfkuchaře nechali připravit večeři a odkud jsme krátce nato viděli přijet k terminálu naše žluté letadlo do Šen-čenu.


Na obrazovkách u letů do SZX začala zanedlouho naskakovat zpoždění, prý kvůli počasí, i když podle flightradaru letadla v SZX přistávala normálně a třeba v 98 km vzdáleném Kantonu byl provoz hladký, bez omezení, a lety z TFU tam odlétaly načas. Nejprve naskočilo dvouhodinové zpoždění u letu, který předcházel tomu našemu, který odlétal podle plánu o dvě hodiny dřív, operoval ho Boeing 737 a který jsem si při té změně rezervace koncem března taky mohl vybrat, a posléze i u toho našeho. Znervózněl jsem zatím jenom trošku, protože přestup byl stále stihnutelný, to mi vydrželo nějakou chvíli, ale pak se zpoždění zničehonic změnilo na čtyřhodinové, a to bychom do Šen-čenu v ideálním případě přiletěli těsně před odletem letu na Nový Zéland. Ke všemu jsme na ten let neměli palubní vstupenky. A tak jsem vystartoval ze salónku, kde těsně pod námi začínal nastupovat ten dřívější let a u brány se snažil domluvit, zdali by nás nepřehodili a nevzali nás. Někam volali, ale pak mi na překladači ukázali, že to nepůjde, protože na tom letu není business třída. Snažil jsem se jim vysvětlil, že ty dvě hodiny klidně poletím v economy, když mi následující let neuletí, ale na to mi řekli, že mám být bez obav, že i náš let do Aucklandu bude mít zpoždění. Vrátil jsem se do salónku a neslušně specifikoval, kde přesně jsme, protože nám to pak uletí.

Zavládla ponurá nálada, kterou jsme se snažili korigovat pitím vína značky Velká čínská zeď bílé a Velká čínská zeď červené. (Mimochodem, pivo jsem v salónku neviděl.) Ale ještě mě pak napadlo podívat se na náš let do Aucklandu na Flightradar24 a srdce mi v tu chvíli zaplesalo radostí, protože se u něj objevilo přesně to žluté letadlo, které stálo na ploše sto metrů od nás! Navíc registrace byla potvrzená i na stránkách Hainan Airlines. Nálada se nám tak značně zlepšila i bez Velké čínské zdi, znovu jsme měli šanci, že když budeme pokračovat stejným letadlem, na náš let do Aucklandu přestoupit stihneme.

Nakonec jsme odstartovali se skoro pětihodinovým zpožděním. Ještě na zemi, hned poté, co jsme se usadili, k nám přišel vedoucí kabiny a zeptal se, jestli pokračujeme do Aucklandu, že by nás v Šen-čenu někdo z Hainan Airlines počkal a s přestupem nám pomohl. Řekl jsem mu, že bychom za to byli nesmírně vděční, a on na to, že to zařídí.

Cestou nám dali nějakou čínskou večeři, víno neměli.


V Šen-čenu jsme přistáli čtvrt hodiny po plánovém odletu našeho návazného letu, je pravda, že byla trochu mlha, ale fakt jenom trošku, viditelnost nebyla vůbec špatná. Pak ale přišla další rána, respektive dvě: jednak jsme zastavili někde v poli a jednak nám při výstupu vedoucí kabiny sdělil, že bohužel pozemní personál toho měl ten den moc a požadavek na asistenci si nepoznamenal. Už jsem se viděl, jak čekáme v autobusu, až všichni z letadla vystoupí, a pak dobíháme k zavřenému check-inu, ale naštěstí nás cestující z business třídy naložili do zvláštního autobusku a hned odvezli.


SZX-AKL, HU7931, Boeing 787-9, B-7302, 9188 km, 10:44

Na letišti to byl samozřejmě sprint, každá sekunda, kdy člověk ve stresu nemůže najít informaci, kudy se dostat z příletů na odlety a kde pak má vaše letecká společnost odbavení, je jak věčnost. Naštěstí jsme to našli rychle a doběhli jsme k přepážkám Hainan Airlines, kde u té první prioritní svítil obrovský nápis Auckland. Čekali na nás! Jen se zeptali, jestli máme letenky z Aucklandu, rychle nám vytiskli palubní vstupenky, ukázali směr a my jsme pokračovali v běhu po letišti. Naštěstí pasová i bezpečnostní kontrola byla svižná, a tak jsme doběhli i do salónku. Zapsali si nás a v tu chvíli začal nástup našeho letu, tak jsme si uřícení jen vzali u vchodu vodu a pokračovali k bráně, která byla na dohled.

Letadlo jsem si vyfotil, ale pak jsem zjistil, že je bez čumáku.


Letadlo bylo svého času celkem slavné, protože létalo polepené motivy z animovaného filmu Kungfu Panda, poté zůstalo jen žluté.

Hainan Airlines mají asi 28 Boeingů 787-9 ve třech konfiguracích, v plánech na naše lety se tyto neustále měnily, nějakou dobu na nás vycházely novější kabiny s uspořádáním obrácené rybí kosti 1-2-1, měli jsme dokonce rezervovaná místa u okna, ale nakonec jsme zase skončili na historickém uspořádání 2-2-2. Mimochodem, pět nejnovějších 787-9 skončilo u Lufthansy poté, co je aerolinka kvůli finančním potížím nepřevzala.

Zase nám i přes deklarovaný koncept Dine Any Time řekli, že dostaneme jedno jídlo po startu a druhé před přistáním, museli jsme nahlásit i náš výběr nápojů, ale bylo nám sděleno, že na snídani na nás nezbyla jiná možnost než omeleta. Menu nám zase hned sebrali, s letuškou jsme si kvůli vzájemné kompatibilitě našich angličtin bez překladače jen obtížně rozuměli. Vůbec jsem ale nepochopil systém jídel u Hainan Airlines, na letu, který odlétá ve tři v noci a přilétá do destinace v pět odpoledne, dávají pozdní večeři po startu a před přistáním snídani.

Jako welcome drink jsme dostali jen nějakou sladkou šťávu, ale poté, co kapitán po ukončení nástupu zahlásil, že kvůli nějakým omezením budeme stát na zemi ještě minimálně další hodinu, ozvalo se v kuchyňce bouchání šampaňského, které pak letušky roznášely společně s pyžamy. Nakonec se zdržení na zemi zkrátilo jen na něco víc než půl hodiny, ale i tak jsme odletěli se skoro tříhodinovým zpožděním oproti plánu.

Na pozdní večeři, ve skutečnosti vlastně snídani, jsme měli nějakou jednohubku s hovězím masem a pečenou dýní,


jako hlavní jídlo byl gurmánský lososový salát,


smažené krevetové kuličky v sójové omáčce, do křupava smažené kuřecí maso s chilli, restované choy sum, rýže,


anebo hovězí svíčková s brambory, chřestem a omáčkou z černého pepře, tropický barbecue výběr (hovězí maso, kuřecí stehno, kreveta, kuřecí klobása), či nudlová polévka. Z vín bylo šampaňské Louis Morette, z bílých Maander moselský ryzlink a Bixo Pinot Griggio z italské oblasti Veneto, z červených Sansilvestro Nebbiolo z Piedmontu, australský shiraz De Bortoli Winemaker Selection a Bordeaux Robert Charton.

Let jsme prospali a pak proklimbali v pohodlném pyžamu. No a toto už je naše snídaně.


A tak jsme nakonec na Nový Zéland doletěli plus mínus podle plánu, měli jsme asi štěstí, že jsme letěli v business a bez odbaveného zavazadla, jinak by to asi bylo dopadlo ne tak příznivě.

Pasová, celní i biologická kontrola proběhly v Aucklandu ve velmi přátelském duchu a svižně, a tak jsme se po občerstvení po příletu vydali na vlak do města.


Nový Zéland

Na Auckland jsem původně měl vyhrazený den, respektive odpoledne až po návratu z Polynésie, takto jsme na město a okolí získali dva dny navíc hned po příjezdu a udělali si i výlet na blízký ostrov Waiheke.


V den našeho původně plánovaného příletu na Nový Zéland s Qatar Airways, a vlastně i s Číňany, jsme se přesunuli zpátky na letiště, kde jsme měli rezervovaný hotel a následující den i auto, což se mi nechtělo měnit. Takový jsme měli výhled z našeho pokoje v Pullmanu.


Další den jsme přespali v Rotorua, další den v Hamiltonu, abychom se pak opět vrátili na letiště v Aucklandu.

AKL-PPT, Air Tahiti Nui, TN102, Boeing 787-9, F-OMUA, 4094 km, 4:26

Na letišti jsme vrátili auto, prošli přes kontrolu do salónku, kde nás zaujalo, že měli toalety velikosti obývacího pokoje i s křesly.


U nástupu si nás vzali bokem, aby nám zkontrolovali doklady, protože jsme měli jen online check-in.


Air Tahiti Nui je národní letecký dopravce Francouzské Polynésie provozující čtyři Boeingy 787-9 s matrikulacemi F-OMUA, F-ONUI, F-OVAA, F-OTOA a jmény Fakarava, Tupaia, Bora Bora a Tetiroa. Registrace prý mají dohromady skrytý význam: Bojovník (TOA) postupující vpřed (MUA) ve velké (NUI) kánoi (VAA)! V současnosti Air Tahiti Nui létají do Aucklandu (AKL), Tokia (NRT) a Paříže (CDG) přes Los Angeles (LAX). Od prosince mají přidat Sydney (SYD).


Na oba lety, do Papeete i zpět, jsem zakoupil sedadla v krajní trojce, jedno do uličky a jedno u okna, kdyby se poštěstilo a uprostřed nás nikdo neseděl, ale vypadalo to, že cestou na Tahiti bylo letadlo obsazené do posledního místečka.


Menu měli v zábavním systému a řízek zbyl poslední.


Na Tahiti jsme přiletěli za tmy, rychle jsme prošli pasovou kontrolou, jen jsme vybrali v bankomatu nějaké peníze, odbavili se v kiosku na další den a vyběhli naproti do kopce do motelu.


PPT-BOB-HUH, Air Tahiti, VT471, ATR 72-600, F-0RVV, 259 a 82 km, 0:38 a 0:15

Poloha ubytování (až na tu cestu tam do kopce) byla ideální, za pět minut jsme byli na letišti. Na zpáteční cestě jsme využili i půjčovny v kopci vedle motelu, bylo to pohodlné.


Ráno o čtvrt na osm nám to letělo na Bora-Bora a Huahine.


Nastupovali jsme z plochy, z letiště jsou vidět hory sousedního ostrova Moorea.


Toto je už naše átéerko (a v pozadí věž letiště PPT).


Air Tahiti má volný výběr sedadel a pro výhledy na cestě na Bora-Bora se doporučuje nastupovat co nejdříve a vybrat si sedadlo nalevo. Na žádném z našich letů po Francouzské Polynésii ale nebylo moc plno, vždy jsme seděli každý zvlášť u okénka a vedle nás bylo volné místo.
A tak jsme po startu viděli letiště na Tahiti,


a hned nato hornatou Mooreu (letiště je úplně vlevo a do zátoky Opunohu zrovna vplouvá výletní loď),


poté po chvíli letu druhý největší ostrov Společenských ostrovů Raiatea (letiště je na severu – úplně vpravo na tom tmavším ostrově na fotce) a hned vedle něho ostrov Taha'a, známý také jako „Vanilkový ostrov“ a produkcí kvalitních perel; tam letiště není, musí se tam lodí z toho sousedního.


No a pak už přišlo to, na co jsme se těšili a kvůli čemu jsem vybral let s přestupem – pohled na ostrov Bora-Bora a horu Otemanu.


Je to fakt zážitek takhle krásně ostrov seshora vidět, bylo nádherné počasí. Na Bora-Bora jsme my, kteří jsme pokračovali na Huahine, zůstali v letadle, výhled na Otemanu nám ale zakrývalo křídlo.


Na cestu z Bora-Bora se kvůli výhledům zase doporučuje sednout si doprava (většinou se totiž přistává na dráhu 29 a startuje opačným směrem z dráhy 11), a tak jsme si přesedli a vyhlídkový let pokračoval.


Za několik málo minut jsme se přiblížili k severní části ostrova Huahine, kde se nachází letiště,


udělali jsme otáčku,


a přistáli a vystoupili na letišti HUH.


Zaujal mě výdejní pás, teda výdej zavazadel.


Na Huahine jsme byli ze všech ostrovů nejdéle a moc se na tam líbilo, je to takový klidný a autentický ostrov, člověk tam úplně zpomalí. Kdyby nás nečekalo Bora-Bora, určitě by nám bylo líto, že už musíme dál.


Silueta ostrova Huahine nápadně připomíná ležící těhotnou ženu. Podle místních legend se tomuto úkazu říká spící žena nebo právě těhotná žena. Tato silueta je jedním ze symbolů ostrova a místní obyvatelé ji spojují s posvátnou ženskou energií a plodností, která je pro Huahine, často nazývaný Zahradní ostrov, velmi typická.


A z ostrova se daly zahlédnout i sousední ostrovy Raiateia a Taha'a, a dokonce i Bora-Bora (ty hory úplně vpravo).

HUH-BOB, Air Tahiti, VT266, ATR 72-600, F-0RVV, 82 km, 0:16

Poslední den na Huahine jsme se nechali odvézt na letiště,


a odbavili jsme se (u Air Tahiti na palubu může maximálně 5 kg v economy).


Bezpečnostní kontroly se na Huahine a Bora-Bora nekonaly. Počkali jsme na poloprázdném letišti (má asi tak sedm letů denně, nás letělo na Bora-Bora do patnácti), dokonce i bar pak otevřeli,


a já jsem se šel podívat k věži na přílet našeho letadla.


Byl to přesně ten stroj, kterým už jsme letěli na Bora-Bora a přiletěli na Huahine.


Jak nás bylo málo, některé řady byly v letadle vyblokované.


Zase jsme si sedli vlevo, i když jsem měl pochybnosti, protože podle aktuálního METARu by nám foukal při přistání s těmi výhledy na preferovanou dráhu 29 vítr do zad o síle 12 uzlů, což už se mi zdálo dost, taky jsem si teda nenastudoval přiblížení na NTTB. Zkrátka, kdybychom letěli z Tahiti a přistávali z opačné strany, na dráhu 11, tak by Bora-Bora viděli asi ti napravo a my jen oceán, ale že jsme přilétávali od (jiho)východu z Huahine, ostrov jsme viděli, i když z trochu větší výšky. Ale nebylo moc hezky a hora Otemanu byla v oblacích.


Přeletěli jsme letiště, udělali otočku skoro u ostrova Tupai a přistáli na dráhu 11. Kdybychom byli přistáli přímo na 29, byl by to můj nejkratší let, co se týče délky trvání, takhle jím stále zůstává můj čtrnáctiminutový let ze Saby na Svatý Martin.

A tak jsme tentokrát už i vystoupili na letišti, které jsme znali zatím jen z fotografií a z jedné krátké návštěvy.


Zase jsme si vyzvedli kufry.


Letiště leží na korálovém ostrůvku Motu Mute, a tak se na hlavní ostrov a na ubytování musí ještě lodí. Na hlavní ostrov vás z letiště odveze loď v ceně letenky, a to u Air Tahiti i Air Moana.


Kolem letiště jsme pak jeli i během našeho pobytu na Bora-Bora v rámci výletu po laguně a na PAPI nám svítily čtyři červené.


Jinak na Bora-Bora to fakt vypadá tak kýčovitě jako na fotkách, které jsme všichni už tisíckrát viděli.

BOB-MOZ, Air Tahiti, VT229, ATR 72-600, F-0RVR, 240 km, 0:41

Loď na letiště odjíždí z přístavu ve Vaitape 90 minut před odletem, my jsme stihli tu dřívější, myslím, že ta naše původně plánovaná pak měla trochu zpoždění zřejmě kvůli počasí. Když jsme přijížděli k letišti, byla nad ním silná přeháňka.


Pak už se zatáhlo a pršelo i nad lagunou, že za ostrůvkem (motu) vedle letiště už nebylo nic vidět.


Soška se jmenuje Vahine E'ia (v překladu Rybí žena), vytvořil ji známý francouzský umělec Garrick Yrondi, který na Bora-Bora žije a tvoří. Ostrovu ji věnoval v roce 1996. Je vyřezána z jednoho kusu růžového portugalského mramoru a váží přibližně 2,4 tuny. Její růžová barva záměrně kontrastuje s tyrkysovými odstíny zdejší laguny. Podle místní novodobé tradice tato socha sedící ženy navždy chrání všechny zamilované, kteří jí darují květinu.

Šli jsme se dovnitř odbavit,


a taky se podívat k nástupním branám.


Venku jsme si dali z baru jedno Hinano a mezitím se vyčasilo, za Rybí ženou už byl zase vidět ostrov.


Umělecké dílo v popředí je stéla na počest Paula-Émila Victora, slavného francouzského polárního badatele, vědce a etnologa, který na Bora-Bora dlouhá léta žil a v roce 1995 zde zemřel. Památník byl slavnostně odhalen v červnu 2024. a z masivního vulkanického kamene jej vytesal badatelův syn, známý polynéský umělec Teva Victor. Tvář samotného objevitele na fotce není vidět, protože shlíží na ikonickou horu Otemanu.

Naše letadlo taky přistálo na dráhu 11


a nás v něm čekal poslední let s Air Tahiti.


Ještě poslední pohled na Bora-Bora


a pak už jsme si to zamířili k ostrovu Moorea.


Po přistání


jsem vyfotil i místní letištní věž. Ve věžích mám zálibu.


Následovalo klasické polynéské vyzvednutí kufrů.


Letiště je prosklené, otevřené, ale moc velký provoz nemá, tak pět letů denně. Nás přiletělo z Bora-Bora dvanáct a podobný počet nastoupil i na následující krátký let na Tahiti.


Vyšli jsme ven, že najdeme taxi,


ale žádné tam nebylo. Byl tam nějaký autobusák, který organizoval naše spolucestující z letadla, ale nás ne, když jsme mu řekli, že chceme taxi do přístavu, kde máme půjčené auto. Už jsem začínal shánět číslo na taxi a alternativně organizovat naši dopravu, když prý jen nějakou náhodou přijela velmi sympatická paní taxikářka a do přístavu nás vzala.

Poslední den ráno jsme objeli půl ostrova


cestou do přístavu, kde jsme na vrátili auto, a na Tahiti pokračovali lodí, protože letadlo létá myslím jen dvakrát týdně, letiště jsou od sebe vzdálena pouhých 18 km, a tak všichni jezdí lodí.


Za sebou jsme nechali Mooreu,


ale jeli jsme kolem letiště PPT, zase jsme měli čtyři červené.


V přístavu v Papeete nám půjčovna z letiště přistavila auto, čímž nám ušetřila čas a ušetřila nás hustého ranního provozu směřujícího do města. Během dne jsme si objeli ostrov a navečer jsme hodili kufry do motelu a vrátili auto. Ještě jsme se stavili na letišti, mají tam bar a restauraci s leteckou tématikou (L’Aviation).



PPT-AKL, Air Tahiti Nui, TN101, Boeing 787-9, F-ONUI, 4094 km, 5:13

Ráno jsme cestou z motelu zkontrolovali situaci na letišti – byla tam u terminálu zaparkovaná dvě letadla Air Tahiti Nui a Airbus A350 Air France.


Měli jsme udělaný online check-in, a tak jsme šli rovnou na kontrolu. Automatická pasová kontrola jim nefungovala, tak jsme stáli ve frontě na přepážku. Fronta potom pokračovala k bezpečnostní kontrole, vlnila se jakousi nepřívětivou zanedbanou stísněnou halou, a hlavně, vůbec nepostupovala. Připadali jsme si jako v nějaké banánové republice – na několik mezinárodních letů převážně s widebodies (ten A359 Air France do Los Angeles/Paříže, jeden B789 Air Tahiti Nui, co letěl pro Air Calin na Novou Kaledonii, a další s námi na Nový Zéland) + minimálně jeden další let na Cookovy ostrovy, tak na ty všechny lety, které všechny odlétaly skoro ve stejnou dobu, měli otevřená jen dvě (!) kontrolní místa. Totální amatérismus. Za námi ve frontě stáli i cestující s Air France s plánovaným odletem skoro hodinu před námi; nechápu, jak mohli být tak klidní a pozemní personál tak nečinný. Asi deset minut před plánovaný odletem je konečně začali vyvolávat a pustili je dopředu. Zato boarding passy nám všem v rámci přezaměstnanosti před kontrolou zkontrolovali hned třikrát.
Poté, co jsme si vystáli ve frontě na letišti o dost víc než hodinu, a nakonec se nám konečně podařilo projít kontrolou, už skoro začínal nástup na náš let. Vyvolávali nás, protože jsme měli online check-in a protože chtěli vidět naši navazující letenku ze Zélandu. Slečnu dost zaujala a notnou chvíli se s námi bavila o naší asi ne zcela obvyklé zpáteční cestě z Francouzské Polynésie do Evropy.

Z terminálu jsme na pozadí sousedního hornatého ostrova Moorea viděli Boeing 787 Air Tahiti Nui, kterým jsme čtrnáct dní předtím přiletěli z Aucklandu,


cestou našemu letadlu pak ten Airbus A350-900 Air France připravený k letu do LAX,


a vzadu i náš Boeing 787-9.


Letadla Air Tahiti Nui mají asi jedno z nejkrásnějších pravidelných zbarvení, mají na letadlech mimo jiné květinu Tiaré (gardénie tahitská), která je národním symbolem ostrova a symbolem polynéské pohostinnosti a kterou dávají cestujícím na přivítanou, když teda zrovna neletí na Nový Zéland, aby nebyl problém u místní biologické kontroly. Pak tam jsou i vzory inspirované tradičním maorským a tahitským tetováním.


Tentokrát obsazenost letadla nebyla zdaleka tak vysoká, jak cestou opačným směrem, a tak jsme měli v naší trojce euro-pseudobusiness a let byl mnohem pohodlnější. Zde je naše snídaně:


Kontroly po příletu zase probíhaly v pohodě a přátelském duchu, pouze s jedním malým zádrhelem. Slečna se mě ptala, zdali jsem dekoraci dělal online, načež jsem se zatvářil značně nechápavě, otázku mi proto zopakovala, myslím, že dokonce dvakrát, ale stejně mi to nepomohlo v jejím pochopení. Nakonec mně ale naštěstí došlo, že neříká decoration, nýbrž declaration, a ji to pak náramně pobavilo.

Zase jsme přešli kousek do hotelu Pullman, kde, ač bylo teprve poledne, už pro nás měli připravený pokoj. Slečna na recepci se mě ptala, jestli budeme chtít sledovat plýnz, nerozuměl jsem, ale po zkušenosti z celní kontroly jsem si hned řekl, že to bude zase nějaký fígl s novozélandskou výslovností, a došlo mi, že když jsme v hotelu na letišti s výhledem na letištní plochy, že se asi bude ptát na letadla, a přikývl jsem. Tentokrát zatím měli jen pokoje v nižším patře, takový jsme měli výhled z toho našeho.


Viděli jsme naše modré letadlo, kterým jsme zrovna přiletěli, vedle něho Fiji Airways, taky Cathay Pacific a třeba Malaysia Airlines, ale fotku sem dávám schválně proto, že nám letiště v Aucklandu přišlo, jak kdyby ho stavěli pejsek s kočičkou místo vaření dortu. Pocit každý pes, jiná ves tu člověka praští do očí hned na ranveji. Je to fascinující architektonický slepenec, kde se potkávají snad všechny tvary, velikosti a materiály, navíc se tu stále staví.

Odpoledne už se nám do Aucklandu nechtělo, a tak jsme se šli projít do blízkého parku se sochami a pak si zarezervovali restauraci na večeři. U letiště u Aucklandu bylo hezké odpoledne.


AKL-SYD, Air New Zealand, NZ103, Boeing 787-9, ZK-NZE, 2162 km, 3:05

Chtěli jsme si udělat check-in online, ale Air New Zealand nám napsal, že to máme vzít před odletem přes přepážku. Mají v terminálu zvláštní vstup na check-in pro prémiové kabiny, kde nám vytiskli palubní lístky, a speciálními výtahy jsme pak vyjeli k prioritním kontrolám, bylo to zajímavé řešení.
Ze salónku jsme viděli v dálce u terminálu letadla Air New Zealand, mezi nimi i celý černý Boeing 787-9 připravený na let do Sydney. Zase jsme měli speciální zbarvení!


Společnost Air New Zealand na počest národního ragbyového týmu All Blacks nalakovala některá svá letadla do černé barvy doplněné o tradiční maorský symbol kapradiny. Navíc právě toto letadlo byl v roce 2014 vůbec první Boeing 787-9 dodaný nějaké letecké společnosti.

V průběhu od rezervace se několikrát změnila konfigurace a letadlo, které na nás vycházely. Air New Zealand totiž odstartovaly rozsáhlý program modernizace kabin (retrofit) u flotily Boeingů 787-9 na podzim roku 2024 a první letadlo s novou kabinou začalo létat loni v dubnu. Nejdříve na nás vycházelo ještě nemodernizované, s (podle některých) nejdivnějším uspořádáním kabiny obchodní třídy s upořádáním rybí kosti 1-1-1, kdy se většině cestujících během letu nabízel výhled na nohy spolucestujících. Nakonec ale na nás vyšlo letadlo s nejnovější konfigurací.


Tam bychom si dokázali představit nějaký dálkový let! Pohodlné sedadlo, spousta úložného prostoru, velká 24palcová obrazovka, bezdrátové nabíjení, moderní zábavní systém, soukromí…

Na uvítanou jsme dostali skleničku šampaňského Laurent-Perrier La Cuvéee Brut NV, a protože jsme odlétali v devět ráno, měli jsme si z menu vybrat snídani. Kdybychom odlétali o půl hodiny později, už by na nás vycházel oběd.


Stejně jsme byli ale dost nasnídaní ze salónku, a tak jsme si objednali jen bagel.


Naší kabinou procházela asi nám přidělená letuška, paní středního věku indického vzezření, která nám opakovaně nabízela kávu, řekl bych tak aspoň šestkrát. Pojal jsem podezření, že snad jiné nápoje na palubě nemají, protože káva byla podle všeho jediná možnost. Když jsem kávu několikrát s díky odmítl, paní pak už bylo jedno, že se asi zadusím suchým bagelem nemaje ho čím zapít. Ale jiné nápoje nakonec měli, neudusil jsem se a dočkal jsem se té vody i novozélandského vína.

Hned po startu v Aucklandu říkal pan kapitán, že asi budeme v Sydney přistávat na dráhu 25, to je ta příčná, doufal jsem, že by se vítr mohl cestou trochu umoudřit a my mohli přistát na jednu z rovnoběžných drah, že bychom viděli Sydney. Na dráhy 16 a 34 tam totiž mají roztodivná přiblížení, která vypadají náhodně, a město z jedné či druhé strany letadla může být vidět asi celkem hezky. Ale protože v době našeho přistání foukal rychlostí vítr ze směru 270 rychlostí 19 uzlů s nárazy 29, skutečně jsme přistáli na dráhu 25. Ta se používá málo, odhaduje se, že v méně než 4 % času, protože při jejím používání kapacita letiště prudce klesá, provoz na jediné ranveji (která navíc kříží jednu z těch hlavních) nedokáže pojmout standardní hustotu dopravy jako dvě paralelní dráhy. A přesně to se nám taky stalo. Starty a přistání probíhaly na střídačku na dráze 25 a letiště nestíhalo. My jsme po přistání připoutaní čekali na pojížděčce vedle dráhy padesát minut, než se nám uvolnilo stání.

Ani v Sydney po přistání nešlo letadlo inteligentně vyfotit.


I přes zdržení na letištní ploše jsme byli krátce po poledni v hotelu, který nám zaplatil American Express, a mohli si užívat Sydney.


Když jsme po dvou dnech strávených v Sydney ráno odjížděli vlakem na letiště, strašně se nám odtam nechtělo. Z Polynésie nám odjíždět nevadilo, ale tady jsem si úplně vzpomněl, jak nám bývalo smutno, jak jsme se cítili, když jsme se vracívali z dovolené do Česka.

SYD-ICN, Asiana Airlines, OZ602, Boeing 777-200ER, HL7700, 8350 km, 10:38

Zase jsme měli online check-in a místo toho, abych se podíval na stránky společnosti, někde jsem vyčetl, že protože Asiana svůj salónek v Sydney nemá, mělo by to jít v salóncích leteckých společností Star Alliance. Tak jsem to zkusil u Singapore Airlines, ale slušně nás poslali… hned vedle do salónku Air New Zealand.


Byl z něj výhled na plochu i na ikonickou věž letiště sira Charlese Edwarda Kingsforda Smithe.


Asiana během australského léta do Sydney posílá A380, mimo něj pak Boeing 777. Ten náš měl 24 let a bylo to na něm vidět.


U Asiany jsme nedostali drink na uvítanou. Seděli jsme napravo a velká letadla startovala z dráhy 34L, a tak jsme si mysleli, že ještě naposledy uvidíme po startu Sydney, ale nasměrovali nás pojíždět na 16R. Zrovna měnili směr, a tak jsme ještě čekali, než proti nám odstartují poslední letadla, a pak jsme zase čekali, až na nás přijde řada; kapitán říkal, že jsme číslo tři na start, ale mezitím se tam pak před nás ještě vmáčkla aspoň dvě letadla Qantasu z druhé strany, od domácího terminálu. Po startu na jih a otočce jsme ale Sydney ještě viděli, jen z větší výšky a dálky.

Plánovaný odlet je v 9:30 ráno a Asiana hned po startu podává oběd. Na výběr byl ze západních variant jako předkrm salát s uzeným lososem a jako hlavní chod steak z hovězí svíčkové podávaný s omáčkou ze zeleného pepře, bramborami, tuřínem a špenátem, nebo grilovaný okoun podávaný se smetanovou pesto omáčkou, houbovým rizotem a zeleninou, anebo kachní prsa podávaná s pomerančovou omáčkou se zeleným pepřem, bramborami, mrkví a zelenými fazolkami. My jsme zvolili korejskou variantu. Jako předkrm jsme měli závitek z nakládaného tuřínu s krabím masem a zeleninou,


no a jako hlavní jídlo jsme si dali slavné korejské jídlo bibimbap, které nazývali taky „míchání a harmonie“: rýže vařená v páře, různé druhy zeleniny a mleté hovězí maso. Míchá se s pálivou paprikovou pastou „Gochujang“ a sezamovým olejem. Podává se s doprovodnými přílohami a polévkou. Menu vysvětluje i historii jídla a obsahuje návod, jak si bibimbap správně namíchat.


Byli jsme nadšení.
Šampaňské měli Palmer Brut Reserve, z bílých vín chardonnay z Burgundska Millebuis Montagny 1er Cru 2023, ryzlink z Německa Schloss Vollrads Riesling 2023, který přímo doporučovali k bibimbapu, z červených pak argentinský Gran Medalla Cabernet Franc 2021 a kalifornský Wente Southern Hills Cabernet Sauvignon 2022. Ze sladkých vín byly v nabídce výběr z cibéb Nittnaus Trockenbeerenauslese Exquisit 2021 a dvacetileté portské Taylor's 20 year Old Tawny Port, které nám automaticky nalili k ovoci,


a k dezertu, kterým bylo fazolové želé s kaštanem a smažený koláček ze sladké rýže.


Kromě toho, že během denního letu zase zatáhli okna a udělali tmu, jsme nezaznamenali nic zaznamenáníhodného.

Na lehkou večeře před přistáním byla jako předkrm uzená kuřecí prsa a zelenina a jako hlavní jídlo grilovaná treska a krevety s humří omáčkou, podávané s bramborami, cuketou a červenou paprikou, které na nás nezbylo, krevetová kaše a kuřecí maso s paprikou, zeleninou a těstovinami linguine.


Po příletu jsem musel vybrat a použít hotovost, to mě při plánování cesty překvapilo. Zatímco v Číně, na Zélandu a v Austrálii jsme hotovost neměli vůbec a v Polynésii se dalo platit kartou skoro všechno, tady jsem musel hned po příletu vybrat z bankomatu, abychom si mohli koupit a nabít jejich kartu na hromadnou dopravu. V Soulu jsme byli dvě noci, jeden celý den jsme tak měli na chození po městě.



ICN-BCN, Asiana Airlines, OZ511, Airbus A350-900, HL7578, 9617 km, 13:43

V Soulu jsme se odbavili už na nádraží, je to asi výborná věc, my jsme teda měli jen příruční zavazadla, ale ti, co mají City Check-in, jdou pak na letišti speciálním bočním vchodem a vyhnou se tak prý frontě. Trochu mi ale trvalo, než jsem ho našel. Letiště je velké, ale zdálo se mi nějak špatně značené.


Salónek Korean Air Prestige Lounge v části terminálu, ze které jsme měli odlétat, jsem taky chvilku hledal, bylo tam celkem plno, tak jsme tam pobyli jen chvíli a vydali se do zahradního křídla,


kde byl další, kde bylo volno.


Do Barcelony jsme letěli osm let starým Airbusem A350-900,


který ale vevnitř vypadal jen o něco málo moderněji,


než ten Boeing 777, kterým jsme letěli dva dny předtím a který jsme míjeli cestou od terminálu.


Letiště ICN je obrovské, má čtyři paralelní dráhy a loni jím prošlo 74 milionů cestujících.


Letadla simultánně přistávala i startovala, s námi zaráz startoval z paralelní dráhy nákladní Boeing 777 Korean Air.


Opět nebyl welcome drink. Měli jsme si vybrat z poledního menu. V západní variantě byl jako předkrm salát z těstovin orzo s uzeným lososem,


a jako hlavní chod buď grilovaný hovězí steak z pravé svíčkové s černým lanýžem,


anebo halibut po mlynářsku (Meunière) s citronovo-bylinkovým máslem či „Coq au Vin“ – kuře dušené na červeném víně se zeleninou a bylinkami.
Jako dezert pak sýry


a dort Mont-Blanc.


Já jsem si dal korejské menu a tam byly jako předkrm korejské míchané plody moře,


a jako hlavní chod grilovaná hovězí žebra Ssambap. Podle popisu se jedná o pokrm, kde si sami balíte rýži, grilovaná žebra a fazolovou pastu do různých druhů zeleniny. Asiana Airlines prý připravuje toto jídlo tradičním královským způsobem. Balení jídla je v Koreji od starověku považováno za symbol požehnání a štěstí na cestách.


Jako dezert ovoce


a opět rýžový koláček s pastou z červených fazolí.

Posádky Asiany byly velmi příjemné, zdvořilé, profesionální a mluvily výbornou angličtinou. Vzpomínám si, že letuška po obědě ke mně přišla vždycky sama o sobě, snížila se do kombinace pokleku a dřepu s tím, že mi dolije víno, no, neměl jsem to srdce ji odmítnout.

Po obědě zase zatemnili, a tak jsme se prospali. Jenom nám na airshow neustále připomínali, že se máme během letu chovat slušně.


Let byl dlouhý i kvůli trase, kterou Asiana ze Soulu do Barcelony létá, chyběla minuta, aby vyrovnal můj nejdelší let ze Singapuru do Barcelony se Singapore Airlines, a to je Singapur vzdušnou čarou o třináct set kilometrů dál.

Dostali jsme svačinu a pak i lehké jídlo ke konci letu. Po více než třinácti hodinách letu jsme se konečně přiblížili k Barceloně,


kde se zrovna přistávalo od jihozápadu, a tak jsme město tentokrát neviděli. Miluju přiblížení na dráhu 24R a výhledy z pravého sedadla. V Barceloně jsme poté, co nám Vueling zrušil ten následující, pozdější let, měli na přestup jen něco přes hodinu a čtvrt, ale přestoupili jsme rychle, ale letadlo Vuelingu mělo víc jak dvě hodiny zpoždění. A tak jsme se těsně po půlnoci velmi dlouhého dne (v Evropě bylo o sedm hodin míň než v Soulu) konečně dostali domů.


Polynéský sen s dobrým koncem

Jak je asi patrné, z naší velké cesty jsme se vrátili naprosto nadšení. Když si odmyslím tu noční paniku z posledního února, logistickou divočinu po zrušení a posunutí letu do Aucklandu, které padlo za oběť několik letenek s nízkonákladovkami a pár nocí v hotelech, a pár infarktových situací na přestupu v Číně…

Líbilo se nám, že jsme se cestou zastavili na různých místech – v Číně, na Novém Zélandu, v Sydney a v Soulu, a cesta na druhý konec světa a zpět tak byla perfektně snesitelná. Francouzská Polynésie nás podle očekávání okouzlila – Huahine si nás získalo svou autenticitou a klidem, na Bora-Bora jsme zažili ten ikonický pohlednicový kýč a Moorea nás ohromila krajinou jak z Jurského parku.

Určitě jsme ocenili nepoškrábaná okýnka átéerek Air Tahiti (oproti tomu, na co jsem zvyklý tu na Baleárských nebo Kanárských ostrovech), díky kterým jsme měli krásné vyhlídkové lety po Polynésii. Hainan Airlines bych po našich zkušenostech pět hvězdiček rozhodně nedal (ale mají malé plus za pyžama a za to, že nám zachránily dovolenou), zato s Asianou bych se klidně znova proletěl.

Všechny moc zdravím – māuruuru a Ia ora na!

super vylet!
Na Asianu pozor, letel som 24.2.2009 OZ602 SYD-ICN 777-200ER HL-7742, a oni ho potom o par rokov chudaka 777 rozmlatili v SFO...

No ten Hainan teda, to je asi takova petihvezda jak Lufthansa, ne-li horsi...

Po všech stránkách skvělý TR, včetně fotek. Moc za něj děkuji.

@whiskey: jo, k téhle havárii byla ta slavná reportáž