Den před odletem se vlakem přesunuji do Prahy, kde se mám v plánu setkat s mými spolucestujícími na poslední předodjezdové poradě v hospodě a u jednoho z nich pak následně přespat. Nějaký kolejnicový sebevrah je ale proti a po snad tříhodinovém stání v Července dojíždím vlakem do Prahy tak pozdě, že hospoda padá a něco málo probereme jen u něj přímo doma již hodně pozdě večer před spaním. Ještě že jsem ale vyrazil již o ten den dřív, stát se mi tohle ráno při cestě rovnou na letiště, k infarktovému stavu bych při stání tam kdesi uprostřed polí asi neměl moc daleko…
28.10, PRG-ZRH, LX1485, A321 (Swiss)
Cestou na letiště propadám poněkud depresi – poprvé v životě mě nějaký mlaďoch pouští v MHD sednout… S díky odmítám, ale to fakt vypadám už tak staře? Nebo špatně? Nic, no. Pokračujeme. Na letišti se setkávám s mým spolucestujícím na první část cesty, ještě před Antarktidou samotnou. Zatím vše probíhá, jak má, bez sebemenších problémů. Teprve tu jdu udělat check-in, jelikož jeho on-line podoba se mi v předchozích 22 hodinách provést nepodařila. Ať už aplikace nebo web neustále vyhazoval při pokusu o něj chybu. Mířím tedy k agentům Swissu, kde jsem ale zastaven a jako majitel letenky v nebusiness a nefirst třídě poslán se odbavit k automatickému kiosku. Tu se už nejde nezačít smát, páč i ten kiosek mi vyhazuje naprosto stejnou chybu jako web a appka Swissu v mém mobilu… Mířím tedy opět k strážci pásky, kterýžto mě tentokrát již milostivě pouští k živým lidem. Moc příjemná slečna mě obratem během chvilky bez problémů odbavuje. Na můj dotaz co tam měli špatně mi říká, že vůbec netuší, jí tam v systému prý nic nesvítilo ani nic nepsalo. Z jejího pohledu bylo vše OK. Paráda. Díky něčímu diletantství tak dostávám pro nejdelší, téměř dvanáctihodinový let přes Atlantik, v letadle samozřejmě místo uprostřed trojky. A jelikož se odbavuji jen pár hodin před odletem tak ani nejde na jinou variantu sezení změnit. Chjo. Slečny se pak projistotu ještě ptám jestli kufr cestuje spolu se mnou až do cílové destinace nebo si ho někde musím na americký způsob vyzvednout a někam přensét. Ujišťuje mě že letí až do finální destinace (...).Let samotný je pak taky v klidu, snad ze sta procent plný, v Curychu přistáváme na čas.
28.10, ZRH-BOG, LX8092, A350 (Edelweiss Air)
Ač máme letenky koupené přes Swiss, tento let je operovaný Edelweiss Air. Nikdy sem o nich neslyšel ale vrásky na čele mi to nedělá. Na přestup mámě téměř tři a půl hodiny, a tak plánuju že se na letišti podívám, jestli tu za nějakou lepší cenu náhodou nemají sluchátka, které bych si chtěl pořídit. Když jím ale procházím tak mě zarazí obří fronta k „metru“ které převáží cestující z terminálu A/B na terminál E, odkud odlétáme i my. Měním tak plány a mířím rovnou na terminál E. Po chvíli se sice ukazuje že velikost fronty vytváří ne-schengenoví cestující a my tak procházíme k vlaku během chvilky, vracet se mi už ale nechce a nechávám to až pro zpáteční cestu (spoiler – nakonec je tam k prodeji beztak neměli). Od stojánku nás odtlačují načas, tím to ovšem konči. Stojíme a ani se nehýbáme. Po asi deseti minutách kapitán hlásí že se nedaří nastartovat jeden z motorů. Po další chvíli následuje opět hlášení, že budeme odtlačení nazpět ke stojánce, kde se technik pokusí něco restartovat (no prostě to opravit). To vám před cestou přes Atlantik dodá důvěru v stroj, v němž sedíte a klid na duši… Po asi hodině a půl od plánovaného odletu jsme opět vytlačení od stojánku a tentokrát se daří nahodit motory oba. Skvělé, snad tedy cestou nezdechnou... (nezdechly). Kapitán hlásí že přílet do Bogoty bude dle plánu, čemuž tedy moc nevěřím ale nakonec opravdu přilétáme snad jen s pětiminutovým zpožděním. Letadlo je opravdu plné a o nějakém přesednutí si si můžu nechat jen zdát. Skvělé. Sardinkoletem do jižní Ameriky, to jsem si vždy přál. Trochu mé utrpení zmírňuje alespoň stewardstvo a letušstvo na palubě, kteří za ten pro mě nekonečný let s něčím k zakousnutí a vypití procházejí snad 6-7x. Aspoň že tak. Dokonce se mi část letu podaří i prospat což u mě bývá spíš výjimka. V Bogotě přistáváme opět na čas a mě tu čeká zase více než tříhodinové čekání na další let. Čas si krátím návštěvou místního Burger Kingu, kde si místo tradiční Coca-Coly na doporučení kamarádů čepuju Colombianu. No, Inca Cola v Peru je chutnější lepidlo
28.10. BOG-SCL, LA0711, A330 (Latam)
Díky nemožnosti si udělat on-line check-in mám místo pěkně uprostřed trojky přiřazené i na tomto letu. Po ukončení nástupu ale nevěřím svým očím – už si snad ani nepamatuju kdy naposledy jsem letěl v letadle plném tak možná ze dvou třetin. Navíc obě trojky přede mnou jsou zcela volné. Heuréka! Ihned jak to jen jde si přesedám a zabírám pro sebe celou jednu trojičku. Uff. Paráda, šest hodin na trojce sice nezní tak dobře jako kdyby to bylo na těch předchozích dvanácti hodinách, ale rozhodně jsem spokojen. Díky možnosti si lehnout většinu letu prospím. V to jsem ani nedoufal. Při přechodu mezi mezinárodním a vnitrostátním terminálem procházíme kolem pásů vydávajících zavazadla. Nedá mi to, ukazuju člověku tam na informacích moji letenku a pro jistotu se ptám jak to tu funguje se zavazadly. No ještě že tak! Kufr si totiž musím tady vyzvednout a odnést ho na odbavení do Puerto Natales já sám.
29.10. SCL-PNT, A320 (Latam)
Mým cílem téhle části cesty je letiště v Puerto Natales, odkud si plánuju udělat nějaké výlety za místní faunou a flórou. Rád bych k tomuto téměř tří a půl hodinovému letu napsal něco víc, ale po nějakých třiceti hodinách co už sem byl na cestě si z něj nepamatuju prakticky nic. Ani jestli jsme vlastně dostali něco k jídlu (pití, zřejmě roznášeli…). Nic. Úplné okno. Sorryjako




30.10-12.11 - potulování se jihem naší planety





13.11, USH-AEP, AR1873, B737 (Aerolineas Argentinas)
Na kdy jindy si naplánovat let než na pátek třináctého. No, mě čekají lety rovnou dva. Letiště v Ushuaie vypadá překvapivě dobře. Čekal sem něco ve stylu lepšího autobusáku, je to ale pěkná a moderní dřevěná stavba. To hledím. Let trval něco přes tři hodiny a vyznačoval se ne snad ani tak tím že bychom na něm nedostali nic najíst ale především že se na něm ani k jídlu či pití nedalo nic koupit! Servis tak nějak zcela chyběl. Teda, rozlévali nám do kelímků vodu, jaksi pak ale už ty kelímky do přistání nepřišli vysbírat. Zřejmě únavou.
13.11, AEP-IGR, AR1784, B737 (Aerolineas Argentinas)
Když už se člověk trmácí takovou dálku tak by byla škoda toho nevyužit a nevidět a nenavštívit tam toho co nejvíc. A tak se stalo že jsme si po návratu z Antarktidy k té naší cestě domů ještě přidali jeden malý ocásek v podobě vodopádů Iguazu. V Buenos Aires máme mít na přestup hodinu a dvacet minut, která se posunutím odletu z Ushuaie zkracuje na hodinu a pět minut. To už si i říkám že by mohlo být na hraně. Z případných problémů nás ale vytahuje místní odborový svaz, který organizuje stávku letištních zaměstnanců. Naštěstí pro nás to ale není plnohodnotná stávka kdy by se vůbec nepracovalo, ale je to ten její tip kdy se prostě jen pracuje vlažnějším tempem nebo se pracuje přesně dle předpisů (=pomalu). Z něco přes hodiny času na přestup je tak rázem pauza bohatě přes dvě hodiny. Na letišti jde vidět, že má již něco za sebou, a hlavně že jeho kapacita naprosto nestačí. Všude je nacpáno a pohybovat se po něm s kufrem se zdá být nadlidským úkolem. Trochu mi připomíná Tegel v Berlíně. Tu by to chtělo rozšířit či nějak přestavět. Do džungle u Iguazu pak přistáváme se zpožděním asi hodinu a půl. Vyzvedáváme zamluvené auto a míříme vstříc pařáku který tu vládne.


15.11, IGR-GRU, LA3203, A321 (Latam)
Na letiště přicházíme s dvou a půl hodinovým předstihem, protože jsem četl že tu personál nepatří zrovna k nejpracovitějším. Což se mi při odbavení v podstatě potvrzuje – těch pět lidí co je na check-inu přede mnou jim trvá snad 20 minut. Pak už se to ale vcelku rozjede. V tomto případě mám už teda check-in provedený on-line a jdu v podstatě jen odevzdat kufry. Bohužel jsem ale nikde v appce ani na webu nepřišel na to, jak změnit sedadla. Ono to totiž nebyl klasický check-in ale jakýsi před check-in s tím že samotné odbavení provedou oni za vás automaticky. No, což o to, provedli, ale místa sem si vybrat prostě nemohl. Takže jak jinak, pěkně všechno prostřední místa u trojsedáků. Pěkně až do Vídně. Jupííííí (nevíte fakt někdo jestli ty sedadla změnit jdou a jsem jen slepý nebo na tohle si u Swiss už nehrají a prostě vám přiřadí něco co uznají sami za vhodné?) Už při příchodu k branám ale svítí na odletu našeho letu 20 minut zpoždění, které se ve skutečnosti protáhne téměř na hodinu. V Sao Paulu máme na přestup ale téměř tři a půl hodiny, takže to pro nás nepředstavuje problém. S přibližně taky tím hodinovým zpožděním se dostáváme do Sao Paula.
15.11, GRU-ZRH, LX0093, B777 (Swiss)
S tím že máme přes dvě hodiny čas chceme poprvé na cestě zkusit navštívit salonek. Podobný nápad ale spolu s námi dostávají další desítky lidí což ovšem úplně nekoresponduje s velikostí salonku, a tak trávíme čas ve frontě na vstup do něj. Po asi třičtvrtě hodiny to ale vzdávám a jdu si koupit něco na zub a pití do místní obdoby Relay. Let samotný vcelku trpím, protože ač se jedná v podstatě o noční let tak sem mi ani za nic nedaří vůbec usnout. Usínám až asi po osmi hodinách, tři hodiny před přistáním a v podstatě jsem probuzený roznášením snídaní. No, co už. Když už jsem ospalý tak aspoň zároveň nebudu i hladný. Let trvá prakticky úplně stejně dlouho jak je psaný v letovém řádu (což se mi stává málokdy) a do Curychu tak přilétáme pěkně na čas.
16.11, ZRH-VIE, LX3534, A320 (Austrian)
Na letišti v Curychu jsem za posledního čtvrt roku již počtvrté, jsme tak už takoví skoro staří známí. Mířím tak neomylně k naší bráně na terminálu A odkud odlétá náš Airbus do Vídně. Před ní je sice k sezení snad jen nějakých pět sedadel ale to mi po jedenáctihodinovém letu přijde snad i jako příjemná změna a rád si tam tu asi hodinu postojím. Let, nebo spíše takový větší skok pak probíhá bez sebemenších problémů a po nějaké hodince a deseti minutách úspěšně dosedáme na letištní plochu ve Schwechatu. Teď už jen chytit postupně tři vlaky a po bez půl dne třech týdnech můžu zaplout opět do mé postýlky
Vy, kdo jste to dočetli až sem se možná ptáte – a co ti páni prstenů? Inu, ta věc se má takhle – určitě znáte možnost placení pomocí chytrého prstenu, do kterého si nahrajete vaši platební kartu, kterou pak již nemusíte mít u sebe a placení na běžném platebním terminálu pak provádíte přiložením ho k němu. No, tak v jižní Americe tohle neznají










































