PVG-SIN
SQ825, B777-200
S blížící se výstavou EXPO se prakticky každý týden otevírá nějaká nová dopravní stavba nebo linka metra, takže se i z cestování na letiště Pudong stává víceméně nuda – dopravní zácpa se odehrává několik metrů pod horním patrem dálničního přivaděče a prakticky už neexistuje důvod, proč riskovat rýmu na stanici Maglevu, kterou se neustále prohání ledový vítr. Čas odletu byl navíc těsně po půlnoci (šlo o první ranní spojení využívané především obchodními cestujícími), takže opět zvítězilo pohodlí nad technickým pokrokem a umem inženýrů Siemensu.
Měl jsem jenom příruční zavazadlo, ale místo online check-inu jsem dal přednost odbavení na přepážce, protože jsem nechtěl riskovat případné dohadování s agenty u gatu. Dvě hodiny před odletem se mi naskytl zajímavý pohled – na jedné straně nekonečná fronta před několika málo přepážkami Lufthansy a na straně druhé prakticky prázdný check-in Singapore Airlines s agenty u všech přepážek. Pro jistotu jsem se podíval na odletový čas linky LH a k mému překvapení byl podobný tomu našemu. Povzdechl jsem si nad současným servisem kdysi vyhlášených německých aerolinek a šel se bez fronty odbavit. Usměvavá úřednice zkontrolovala kreditní kartu, kterou byla letenka zaplacená, nevyvedly ji z míry ani mé dva pasy a během dvou, tří minut jsem měl s přáním šťastné cesty obě palubní vstupenky.
Za dalších deset minut jsem měl za sebou imigrační i bezpečnostní kontrolu a ještě jsem si v letištní směnárně vyměnil svazek červených stovek s Mao Tse-tungem za několik černobílých stovek s Benjaminem Franklinem (z nějakého důvodu je v tranzitní zóně limit pro směnu bez potvrzení z finančního úřadu vyšší něž v běžných bankách ve městě). Bohužel se za mě postavila skupinka opilých Číňanů z provincií (soudě podle barevných firemních čepiček dělníci na svém prvním letu do zahraničí) a dali mi pěknou lekci kulturních odlišností – neustále na sebe řvali, snažili se mě nenápadně odstrčit od přepážky a vecpat se dopředu a jejich tělesný odér byl cítit na míle daleko. Přemýšlel jsem, jestli jim neříct pěkně od plic něco peprného, ale soudě podle jejich dialektu jsem uměl mandarínsky lépe než oni, takže by mi asi nerozuměli. Zatnul jsem zuby, využil výškové i váhové převahy a několika decentními bodychecky jsem si udělal dost místa, abych mohl výměnu peněz dokončit. Chápu, že předchozí řádky mohou Evropany neznalé zdejších poměrů šokovat, jenže podobný postup je nejen normální a společensky přijatelný, ale často také jediný možný.
Při korzování tranzitním prostorem mi došla jedna hodně nezvyklá věc – já vlastně nemám u Star Alliance žádný frequent flyer status, takže nemůžu do salónku a o prioritním nástupu do letadla si také můžu nechat jenom zdát. V USA by něco takového znamenalo loterii, zda bude volné místo v binu na příruční zavazadlo, ale naštěstí se v Asii létá hodně nalehko a ještě jsem nezažil let, kdy by místo nebylo. U Burger Kinga jsem si dal rychlou večeři a pak jsem se posadil jsem k nově zprovozněnému portu se zásuvkami a wi-fi připojením, abych smysluplně strávil hodinu čekání. Venku ve tmě čekaly na pasažéry Boeingy 777 United a ANA, jeden Airbus Air China a ke gatu pojížděl i 777-200 Singapore Airlines.
Nějakých čtyřicet minut před odletem začal boarding, který probíhal překvapivě plynule. Na jedné straně přepážky pasažéři s prioritou, na druhé straně cestující v ekonomické třídě podle řadu, ve které sedí. Většina cestujících byli Singapuřani, takže plně respektovali pokyny agentů a nástup do letadla rozhodně nepřipomínal klasickou čínskou tlačenici. Interiér letadla měl klasickou regionální konfiguraci – tj. běžné sedačky v business class (nikoliv dálkové „kostelní lavice“) a modro-fialová sedadla s opěrkami pro nohy v economy class v řazení 3-3-3. Jsou však výrazně užší než jejich sourozenci z dálkových linek, takže objemnější cestující mohou mít s pohodlím trochu problém.
Jedním z důvodů, proč jsou Singapore Airlines dlouhodobě hodnoceny coby nejlepší aerolinie světa, je jejich palubní servis. Pokud bych měl chování „holek“ srovnat s jejich kolegyněmi od Cathay, překvapil mě hlavně jejich noblesní důraz na dodržování pravidel. Tam, kde jsou stewardky z Hongkongu v pohodě a občas přivřou nad drobnými prohřešky oči, jsou jejich singapurské kolegyně stejně usměvavé a upravené, ale nekompromisní – ať už jde o kontrolu připoutání během turbulencí, narovnání sedaček před jídlem, dokonce i zasunutí opěrek na nohy před startem a přistáním. Rozhodně to ale neznamená, že by na palubě panovala vojenská „gumárna“ – spíš je to o tom, že vás atraktivní mladá dívka s úsměvem poprosí, abyste se připravili na přistání a neodejde, dokud pokyn nesplníte (a kdo by jí také odmlouval, že).
Těžko říct, co dalšího o pětihodinovém nočním letu napsat. Plné letadlo si bez problémů razilo cestu dolů k rovníku, filmy na starší polointeraktivní verzi KrisWorldu nebyly úplně nejhorší a snídaně (omeleta s klobásou, ovoce a pečivo s máslem a džemem) překvapila jak svojí kvalitou, tak hlavně obrovským tácem s protiskluzovým povrchem, na kterém byla servírována. To mi přijde jako vynikající nápad a je škoda, že podobné řešení nepoužívají všechny aerolinky. Rovněž mě překvapilo, že i v noci palubní personál velmi často korzoval mezi cestujícími s nápoji a drobnostmi k jídlu – zvlášť při pomyšlení na brouky pytlíky třeba v Air France, kteří se řídí heslem „zalezu – nevylezu“
Luftansa vlevo, Singapore Airlines vpravo
Pohled na noční letiště v Šanghaji
Příjemná vymoženost
777 SQ míjí zaparkovaný 777 ANA
Interiér letadla
SIN-MNL
SQ910, B777-200
Přiletět před šestou ráno na druhý terminál letiště Changi má k honosným odletům z „trojky“ daleko. Ano, terminál je čistý, útulný a nesmírně prostorný, ale pokud člověk nemá možnost jít do salónku a nechce se mu na pár hodin do hotelu, ukáže mu letiště méně přívětivou tvář. V entertainment zone byly počítače uzamknuté, obrazovky s filmy nic moc a všechna lehátka v oázách rozesetých po terminálů obsazená svéráznými indickými rodinami. Internetové terminály fungovaly naštěstí bezchybně, ale trochu mě zarazilo, že ať jsem hledal, jak jsem hledal, nepovedlo se mi v zónách pro čekající cestující najít jedinou funkční zásuvku. Nakonec jsem hledání vzdal a po krátkých nákupech jsem se usadil na sedačku před plasmovou televizí s fotbalem. Po pravdě řečeno, čekání nebylo tak příjemné, jak by člověk od letiště s reputací Changi čekal – zlatý korejský Incheon.
Venku se pomalu rozednilo a já se kochal pohledem na letadla startující z dráhy, která vedla podél oken terminálu. Přibližně hodinu před naším odletem se otevřel prostor gatu a po necelé minutě strávené na jedné z několika otevřených bezpečnostních kontrol jsem se ocitl v prostorné hale, kde se pomalu usazovali cestující čekající na nástup do letadla. Naprostá většina z nich byli bohatí Filipínci, kteří letěli domů z nákupů a jejich chování mi trochu připomínalo vyhlášenou „exkluzivní“ klientelu Fischer Air, o které ještě dnes vypráví palubní personál strašidelné příběhy. K mému překvapení však přístup Singapore Airlines zafungoval i tady a s vyhlášením nástupu do letadla se všichni proměnili v poslušné beránky, což jim vydrželo až do okamžiku výstupu v Manile.
Boeing 777-200 byl v naprosto identické konfiguraci jako let ze Šanghaje, ale servis i výběr jídla reflektovat pokročilejší denní dobu. Za tři hodiny letu tedy proběhlo následující – rozdání zahřátých parfémovaných ručníků, jejich opětovné sesbírání, rozdání sluchátek, rozdání menu, sesbírání igelitů od sluchátek, první drink, první snack, druhý drink a sesbírání odpadků, drink k obědu, oběd, čaj, sesbírání věcí od oběda a třetí drink, volitelný čtvrtý drink a konečně sesbírání sluchátek a přistání. Mimochodem k obědu bylo vynikající maso s rýží ochucenou vajíčkem, spousta ovoce, tradiční asijský kokosový desert, salát a pečivo, vše velmi pěkně prezentované na protiskluzovém tácu.
Jedinou vadou na kráse letu 910 tak bylo celkem tvrdé přistání v prosluněné Manile (otázkou je, do jaké míry za něj mohl pilot a do jaké míry drobný požár trávy a keřů poblíž runwaye, u kterého zasahovala letištní technika). Po přibližně pěti minutách pojíždění, kdy jsme minuli terminál číslo 2 s tradičním pel-melem všech možných a nemožných typů dálkových letadel Philippine Airlines, jsme dorazili ke gatu na starém prvním terminálu. Imigrační kontrola proběhla bez problémů, bankomat nově akceptoval i karty čínského systému Union Pay a přibližně patnáct minut od opuštění letadla už jsem seděl v taxíku směr Makati.
Nízké stropy druhého terminálu Changi
Čekání u fotbalu
Pohled z okna před startem
MNL-SIN
SQ919, B777-200ER
Pozdní odpoledne patří na letišti v Manile k velmi rušným částem dne, protože kromě pravidelných regionálních linek odlétá také spousta dálkových spojů směrem na západ. Starý terminál navíc není tak velkoryse prostorově řešený, takže se dala čekat pěkná tlačenice. Naštěstí to nebylo tak zlé – na každém kroku se člověk setkával s bezpečnostními pracovníky, kteří usměrňovali dav a do budovy terminálu pouštěli pouze cestující, kteří se mohli prokázat pasem a vytisknutou letenkou (což pár cizinců s e-tickety překvapilo). Zkrátka a dobře – takový mix atmosféry Asie, vybavení třetího světa a security středního východu.
Uvnitř potemnělého terminálu, který již má svá nejlepší léta evidentně za sebou, mě čekal tradiční obrázek. Tlačenice před přepážkami Emirates, poměrně dost lidí kolem check-inu menších společností a konečně část pronajatá Singapore Airlines bez sebemenší fronty. Pár úsměvů, omluva, že z provozních důvodů musím vyplnit jiný odletový formulář, než jsem měl připravený, a za několik okamžiků už jsem držel palubní vstupenky na zbytek letu. Následoval trochu chaotický přechod pasovou kontrolou, která byla společná pro cizince i pro občany Filipín, kterým úředníci přepečlivě kontrolovali víza do cílových zemí, rychlá bezpečnostní kontrola a hurá do útrob tranzitního prostoru. A opět starý známý problém – nemám status, nemůžu do salónku Singapore Airlines a nevím, co budu při čekání dělat. Trochu mě mrzí, že jsem odmítnul hostesku, která mi nabízela za nějakých patnáct dolarů přistup do veřejného salónku operovaného přímo letištěm, ale nechtělo se mi vracet dlouhou chodbou od odletových gatů zpátky do hlavní budovy s obchody. Nakonec jsem si dal pár hotdogů u stánku s občerstvením a počkal dvacet minut, než se otevřelo sezení u gatu našeho letu. To už se ale za sklem objevil Boeing 777-200 Singapore Airlines a já s potěšením zjistil, že jde o verzi ER vybavenou novější verzi KrisWorldu.
Zábavní systém by nakonec ani nebyl potřeba, protože tříhodinový let vstříc západu slunce nad Pacifikem nabídnul neskutečnou plejádu barev i her světla a stínu, u kterých by zaplesalo srdce nejednoho romantika. Trochu mě překvapilo, že interiér dálkové verze „triple-seven“ nemá tolik zajímavých vychytávek jako předchozí stroje (například sklopný průhled skrz střední bulkhead, který se otvíral na start a přistání a umožňoval cestujícím vidět dál dopředu. Také displeje KrisWorldu byly o něco menší a interaktivní systém evidentně zmátl cestující na vedlejší sedačce, která s ním prvních pár desítek minut celkem zápasila.
Noční přistání v Singapuru pak proběhlo bez větších problémů a kromě nádherně osvětleného města a lodí dole v průlivu jsme se mohli kochat také tropickou bouří, která od nás byla vzdálená několik desítek kilometrů směrem na jih, ale dokázala osvětlovat temnou oblohu nespočetnými blesky. Při pojíždění směrem k terminálu číslo 2 jsme se trefili do času, kdy se zrovna chystala k nástupu většina linek směrem do Evropy a Austrálie. V Singapuru to znamená jediné – přehlídku Airbusů 380. Z okýnka jsem jich napočítal celkem pět v barvách Singapore Airlines a další v červenobílém provedení Qantasu zrovna pojížděl před námi. Podobný zážitek se těžko popisuje slovy, to je potřeba zažít. Ještě pět minut čekání, než dokončí letadlo před námi pushback a konečně jsme mohli dorazit ke gatu a vystupovat.
Před letištěm v Manile
Přepážky Singapore Airlines bez čekání...
...a pohled na zbytek haly
SIN-PVG
SQ826, B777-200
Můj poslední segment odlétal z terminálu číslo 3, takže jsem hned po výstupu z letadla zamířil k vláčku skytrain a těšil se na moderní architekturu, která připomíná spíš luxusní nákupní centrum než letiště. Terminál byl zrovna plný cestujících do Evropy a Austrálie, ale nakonec se mi podařilo najít volné pohodlné křeslo. S přístupem k wi-fi nebyl problém – stačilo poslat SMS se speciálním kódem a za chvíli dorazily identifikační údaje, které fungovaly jak na notebooku, tak na iPodu. Opět se opakoval starý problém s nedostatkem zásuvek, ale tentokrát mi to bylo celkem jedno, protože jsem nemusel čekat tak dlouho. Náš let byl jako jediný vypravený ze společného prostoru několika gatů, který se obvykle používá pro nástup do Airbusů 380 a který byl ještě před hodinou plný cestujících. Tentokrát nás tam ale byla jenom hrstka a bylo to poprvé, co jsem nezažil plné letadlo. Load factor kolem 30-40 procent se dá jednoduše vysvětlit – jde o let primárně pro obchodní klientelu, který do Šanghaje přilétá brzo ráno. Vzhledem k tomu, že byla neděle, letělo s ním jenom několik tranzitních pasažérů.
Na palubě byl příjemným překvapením amenity kit s ponožkami, kartáčkem na zuby a pastou, který dostali všichni cestující v ekonomické třídě. Z nějakého důvodu u mé sedačky pořádně nefungoval obraz ani i zvuk v KrisWorldu, ale na nočním letu to stejně nevadilo, protože jsem se snažil alespoň na pár hodin usnout. Probudilo mne tvrdé rozsvícení všech kabinových světel (nevím proč, když u všech dalších letů rozsvěcovali světla postupně) s tím, že se bude servírovat snídaně. Namísto vajíček jsem si vybral asijskou snídani s nudlemi, která byla rovněž velice povedená – asi o tisíc procent lepší než veškeré vnitrostátní snídaně u China Eastern (nejsem vybíravý a normálně sním v letadle všechno, ale tohle je jediné jídlo, které odmítám). Přibližně za hodinu nás přivítala potemnělá zamlžená Šanghaj. Mrholilo a byla zima, která zalézala za nehty. Návrat do reality všedního dne nebyl zrovna ideální…
A celkové hodnocení výletu se Singapore Airlines? Na jejich regionální spoje jsem byl opravdu hodně zvědavý, protože mě zajímalo, jak vypadá produkt zasazený někam mezi dceřinku SilkAir a špičkové dálkové konfigurace. Výsledek předčil moje očekávání a Singapore Airlines si své pětihvězdičkové hodnocení opravdu zaslouží. Jistě, najdete aerolinky, které mají širší sedačky. Stejně tak najdete aerolinky, které mají lepší zábavní systém než starší generace KrisWorldu. A najdete i aerolinky, které jsou levnější. Jenže o tomhle létání s kódem SQ není – jejich předností je vysoký standard služeb, konzistence, noblesa a spolehlivost, o kterých se ostatním může jenom zdát.
Čekání na skytrain v Singapuru
Interiér terminálu číslo 3
Prázdný nástupní prostor u gatu
), sbírají tam míle, ale lítají a utrácejí taky u SQ. Klasika příklad je germán co lítá po Evropě hlavně s LH/LX/OS a několikrát v roce využíva business nebo first směr SEA nebo SWP - jeho volba je v tu chvíli jasná ve prospěch produktu SQ ovšem míle chce sbírat dál na M&M.
