Vídeň-Paříž, OS411 , A321
Do Vídně jsme přijeli něco po páté hodině ráno s tím, že to bude dostatečná rezerva, když odlet je plánován na 7:05. První problém však nastal při check-inu na kiosku Austrian Airlines, kde systém prostě nenašel dva spolucestující, přišla slečna Austrianu – typická rakouská blondýna a odeslala nás na přepážku. Tam jsme se po půl hodině čekání dostali na řadu a problém se opakoval (nebo spíš došlo k rozšíření toho prvního) – dva spolucestující - otec a syn se stejnými jmény, kteří v rezervaci byli odlišeni senior a junior, se v systému Austrianu spojili .
Po půl hodině blokování přepážky se to vyřešilo tak, že pomocí elektronické rezervace odbavili jednoho, druhému s pomocí pracovníka KLM vystavili papírovou letenku, tak jsme mohli pokračovat do gatu. Ve Vídni probíhá bezpečnostní prohlídka až v bráně, kde se tvořila nechutná fronta, po jejím projití jsme pokračovali rovnou do letadla – Airbusu A321 registrace OE-LBB.
Když se 15minut po plánovaném odletu poprvé ozval kapitán (dle jména Čech) s hlášením, že ještě čtvrt hodiny budeme čekat na další pasažéry kvůli frontě na security, trošku jsem se začal stresovat, jestli přestup v Paříži za 1hodinu a 10 minut stihneme. Nakonec jsme asi v 7:40 odstartovali směr Paříž. K letu téměř není co dodat, Austrian mě dost zklamal, letušky byly chladné, za let se ukázaly pouze jednou, při roznášce jednoho kousku pečiva a kelímku džusu. V letadle taky zrovna moc místa nebylo, to ale možná bylo způsobeno tím, že jsme měli místa v poslední řadě. Zato piloti nahnali nějaké zpoždění a v Paříži do gatu v terminálu 2D jsme přijeli jen asi o čtvrt hodiny později než dle plánu.
Po opuštění letadla jsme se pěšky vydali k terminálu 2E, na CDG jsem nikdy nebyl a slyšel jsem o tomto letišti hodně kritiky , nicméně nic hrozného mi tu nepřišlo, a musím ocenit i relativně dobré značení. Po míjení stanice TGV jsme se konečně dostali k pasové kontrole v 2E, kde úředník s velice unuděným výrazem vzal můj pas, projel s ním čtečkou a beze slova mi ho zase vrátil. Po pasovce ještě bezpečnostní prohlídka, kde se u všech skenerů tvořily dlouhé fronty, naštěstí po předložení naší palubní vstupenky s tím, že náš let odlétá za půl hodiny, jsme byli vpuštěni do jedné relativně krátké fronty. Pak už jen najít gate E41....Terminál 2E s červenými koberci se mi docela líbil. Při nástupu do letadla chtěl ještě pracovník Air France víza a velice se divil tomu, že nám stačí ESTA a zjišťoval,kde vlastně ta Česká republika je.
Paříž – Chicago O’Hare , AF664, A340
Konečně jsem seděl kousek za křídlem u okna v celkem opotřebovaném Airbusu A340 (později jsem dle registrace zjistil, že byl 11 let starý, což není zas tak moc) s pocitem, že jsme to zvládli
. Po popojíždění na opačnou stranu letiště jsem zahlédl spoustu letadel AirFrance a Delty, pak A380 Singapore Airlines B777 Eva Air a spoustu jiných velkých letadel. Po vystoupání do letové hladiny jsme dostali tištěné menu, nealko nápoje a nějaké oříšky. Na oběd bylo v menu kuře a lasagne, tak jsem si říkal, že si vezmu lasagne, bohužel, když se letušky s vozíkem dostaly ke mně, lasagne došly , tak jsem skončil u kuřete s rýží – klasika. Let trval asi 9 hodin, z toho jsem 2–3 nad Atlantikem prospal. Na konci letadla u letušek bylo možné vzít si nějaké nealko v plechovkách nebo přímo nalít džus. Většinu letu, hlavně nad Kanadou, to docela slušně házelo. Před přistáním v Chicagu jsme letěli nad downtown, což byl celkem pěkný pohled. Poté otočka a asi půl hodiny později, než dle plánu ,jsme přistáli na letišti O’Hare. Air France bych hodnotil celkem dobře, servis na palubě byl dobrý, hezké letušky, hlášení bylo dost a jídla celkem chutná. 
Následně stačilo projít přes US customs and border protection, kde se mě úředník pouze ptal, proč jedu do USA a jak dlouho tam budu. Na památku si mě vyfotil, sejmul otisky a dal do pasu razítko “admited” .
Všechny naše 4 batohy dorazily v pořádku , a co mě potěšilo, nikdo se v nich evidentně nehrabal, někdo psal, že mu při tranzitu na CDG přibyly v batohu natáčky
.
Chicago (Midway) – San Francisco, WN585, B737NG
Po 2 dnech v Chicagu přišel čas na přesun na západ, vybrali jsme let ráno v 8:20 s tím, že v San Franciscu strávíme pouze jednu noc a další den večer poletíme do Las Vegas. Z hotelu v Chicagu jsme vyjeli už o půl šesté, nicméně stále s ne úplně přehozeným časem nebyl problém vstát brzo. Midway je oproti hlavnímu letišti O’Hare menší, ročně odbaví 17mil lidí a z toho většinu léta Southwest.
U přepážky jsou kiosky, kde si člověk vytiskne palubní vstupenku a rovnou odevzdá batohy (2 zavazadla na osobu jsou zdarma). Dále přes pasovou kontrolu, kde mi pracovník TSA načmáral něco jako podpis na letenku, na bezpečnostní prohlídce vyzout boty a přímo do brány.
Boarding probíhá způsobem – čím dříve se odbavíte, tím dříve nastoupíte, online check-in je možný až od 24hodin před odletem, takže jsme využili kiosku, byli jsme tedy mezi posledními, nevadí.
V letadle bylo hromada místa – určitě více než u Austrianu při letu do Paříže a velice příjemné letušky a jeden steward. Pár minut po času plánovaného odletu se ozval pilot s hlášením – nad Chicagem byla údajně velká bouřka a všechny lety směřující na západ musí čekat. Poté to chvílí vypadalo nadějně, byli jsme vytlačení a dojeli k dráze, ale pilot se zase ozval s hlášením, že zatím nikam nepoletíme. Vedle i za námi stálo asi 10 letadel Southwest se stejným problémem. Ubíhaly čtvrt hodiny, kdy piloti vždy ohlásili, že nemají žádné nové zprávy. Po 2 hodinách´ čekání posádka začala roznášet oříšky, sušenky, nealko – i zdarma alko, hned jsem si vzpomněl na situaci Ryanairu, kdy se bůhví kolik hodin čekalo na zemi, a posádka odmítla prodat jakékoliv nápoje. Po 2.5 hodinách jsme se vrátili do gatu, s tím, že kdo chce, může jít ven s letadla. Já jsem se šel podívat do kokpitu, piloti byli úplně v pohodě, sedl jsem si na kapitánovo místo, vysvětlovali mi, proč nemůžeme odletět, ptali se, jak je v ČR a tak všelijak.
Po půl hodině v gatu to začalo vypadat nadějně , odjeli jsme k dráze a s téměř tří hodinovým zpožděním se kapitán ozval s hlášením („We have got a new clearance for departure. Its okay, you can cheer now“) a odletěli jsme.
Během skoro pětihodinového letu do San Francisca se nedělo nic zvláštního. Přistáli jsme v jasném San Franciscu (které se asi po hodině zahalilo mlhou) a steward hned po přistání zahlásil „Uff, we made it“ a zazpíval hymnu Southwestu, většina letadla se velice dobře bavila.
Southwest na mě zapůsobil velice dobrým dojmem a neformálním přístupem , stejně tak i velice dobrou cenou za dlouhý let.
San Francisco – Las Vegas, WN385, B737NG
Po jedné noci v San Franciscu, které mě popravdě moc neoslovilo, nastal čas na přelet do Las Vegas.
Při příjezdu na letiště jsme zjistili, že většina spojů je o hodinu až dvě opožděna, naštěstí náš let byl opožděn „pouze” o půl hodiny. Check-in opět na kiosku u přepážky. Vydali jsme se skrz bezpečnostní kontrolu do gatu. Z vnitrostátní části letiště je vidět i na terminál mezinárodní, kde stál A340 Air France. Dále zde byla hromada letadel Southwest , nějaká letadla Continental a Alaska Airlines.
V gatu jsme zjistili, že za naším letem jsou plánované další 2 lety do Las Vegas, které měli původně odlétat dříve než náš.
Byla zde možnost vyměnit si let na pozdější za refund, i tak ale do Las Vegas dorazíme relativně pozdě, tak jsme možnosti nevyužili.
Přesně v osm hodin jsem už seděl v letadle, skoro na konci u okna (i přesto, že jsem nastupoval mezi posledními).
Do Las Vegas let trval přibližně hodinu. Přiblížili jsme se nad osvětlené Las Vegas (jinak byla tma skoro celý let a nic zvláštního se nedělo). Letuška po přistání popřála příjemný pobyt s tím, že “What happens in Vegas, stays in Vegas”.
Po opuštění letadla hned bylo jasné, kde jsme - už na letišti byla spousta automatů, ale co bylo horší byla ohromující fronta na taxi , před námi stálo snad 200 lidí . Navíc už tu nebyla zima jako v San Franciscu, ale přibližně 35 stupňů. Fronty tu jsou asi na denním pořádku, protože i tak nebyl nedostatek taxíků.
Hned další den ráno jsme se vraceli na letiště , abychom si vyzvednuli auto objednané pomocí traveljigsawi u půjčovny Dollar platinum. Půjčili jsme si SUV – původně to měl být Jeep Grand Cherokee, nakonec jsme dostali Ford Explorer, což je něco hodně podobného. Projeli jsme ještě Las Vegas ve dne a zamířili do pouští. Za 9 dní jsme projeli Hoover Dam – přehradu kousek od Vegas, Zion national park v Utahu, Bryce Canyon v Utahu, poté směr Arizona a Grand Canyon a přes města duchů na hranici Arizony a Kalifornie do Joshua tree parku. Civilizaci jsme našli v Los Angeles a poté zamířili do naší finální destinace San Diego.
San Diego – Chicago (Midway), WN2310 , B737NG
Poslední den našeho pobytu na západě USA jsme jeli vrátit auto do půjčovny Dollaru, vzdálené od terminálu v San Diegu cca. 2km. Dojeli jsme tak tak, v nádrži jsme nechali možná 3 litry (měli jsme v balíčku od půjčovny plnou nádrž). Půjčovna leží přesně v ose dráhy, takže to byl celkem zajímavý pohled sledovat přistávající letadla nad hlavou (tradičně většinou Southwest) a pak sem tam American. To byl také důvod, proč jsem nevyužil služeb shuttlu z půjčovny, ale šel jsem pěšky kolem plotu letiště. San Diego je vcelku malé a zajišťuje hlavně vnitrostátní lety, takže žádné velké mašiny se nekonaly, stejně zde ale byl velký provoz.
Přesně na čas jsme byli vytlačeni z naší stojánky, což byl první let na čas s touto společností (ne že by nám dřívější zpoždění působila velké problémy, ale stejně). Celý let trvající 4 hodiny proběhl vcelku nudně, pouze když jsem se dočetl ve flight magazínu, že GPS nepatří mezi zakázané přístroje ve výšce nad 10 000 stop, vytáhl jsem z batohu TomTom , přitisknul na okno a udělal jsem si takový svůj flight show. Američanka, sedící vedle mě, na mě chvíli koukala jako na teroristu, pak se ale zeptala, jestli je to gps, a poté řekla svému manželovi s ohromeným výrazem “Představ si, že letíme rychlostí 860 mil/h” tak jsem jí vysvětlil, že jsem z Evropy a ještě jsme nepřešli na US jednotky.
Přistávali jsme do nočního Chicaga zrovna v den nezávislosti, tak bylo vidět při přiblížení spousta ohňostrojů, což byl velice zajímavý pohled. Letiště Midway již bylo v devět večer skoro prázdné. Přesunuli jsme se do hotelu v downtownu a večer strávili na terase s Bud Lightem jako většina obyvatel Chicaga v ten den:).
Chicago – Amsterdam, KL612 , Boeing 747-400 kombi
Po skvělých 14dnech v USA nastal čas návratu domů. Dopoledne ještě stihnout nákup pár drobností a honem na letiště. Při check-inu v mezinárodním terminálu 5 letiště O’Hare již nebyl problém se stejným jménem spolucestujících, protože měli papírovou letenku z Vídně i na cestu zpět, nicméně nějaký čas navíc odbavení zabralo.
Při průchodu přes úředníka TSA, který kontroloval pasy stál přede mnou nějaký Mexičan, který za boha nevěděl co po něm ta velká černoška chce a proč na něj tak křičí – pořád ji cpal pouze letenku, až nakonec odněkud vytáhl řidičák a prošel. Poté zakřičela “Neext!” , tak jsem šel, podal ji otevřený pas s letenkou a hned se chovala úplně jinak “Hello, how are you ?
”. Před bezpečnostní prohlídkou jsem potkali jednoho Čecha, který letěl také do Vídně, ale se Swissem přes Curych. Bylo ještě hodně času, tak jsem si prošel celý terminál. Všude převažovaly hlavně společnosti z Evropy – British Airways, Lufthansa, Virgin Atlantic, LOT, KLM, AF.U našeho gatu M09 již stál 747 KLM.
50 minut před odletem byli vyzvání cestující business class k boardingu, poté řady 40 a výše a pak ostatní . Seděli jsme v zadní části letadla (respektive asi 10 míst před ukončením PAX části) v trojici sedadel u okna . Třetí pasažér naštěstí nedorazil, tak bylo nějaké místo navíc.
Push-back byl na čas, jen jsme asi 10 minut stáli u dráhy a mezitím přistála 4 letadla.
Hned po odletu začaly letušky rozdávat teplé ubrousky a nápoje. Za nějaký čas potom i večeři – dal jsem si hovězí, v nabídce bylo ještě kuře. Rychlost letu byla většinu času nad 1000 km/h , max. nějakých 1130 km/h. Letadlo, registrace PH-BFS pojmenované po městě Seoul bylo již vybavené entertainment systémem, což mě hodně potěšilo. Také bylo super, že si člověk nastavil play-list, který hrál, ať člověk hrál hry, koukal na flight show nebo něco jiného, což u Air France nešlo. Letadlo bylo staré 14 let, ale rozhodně v lepším stavu než AF A340. Let byl přes noc, bohužel jsem vůbec nespal. Příletěli jsme do Amsterdamu o půl hodiny dřív oproti plánu. Ráno byl v Amsterdamu velký provoz – hodně velkých letadel včetně Singapore, Cathay, Malaysija . KLM na mě udělalo super dojem, nebylo to asi nic konkrétního, celkově vše vpohodě a touto společností jsem rozhodně neletěl naposled.
Vzhledem k tomu, že let do Vídně odlétal až za 5.5 hodiny, rozhodli jsme se jít alespoň do Schiphol Plaza . Při průchodu pasovou kontrolu se mě celník ptal, co se chystám dělat v Holandsku a tak jsem odpověděl, že nic, pouze tranzit . Vytřeštil na mě oči, tak jsem mu vysvětlil, že máme „plenty of time“ tak již nic nenamítal. Původní plán jít na chvíli do města zkolaboval, protože jsme byli všichni relativně unavení, tak jsme stejně po hodině šli do odletového gatu, kde jsem prospal zbytek času.
Amsterdam – Vídeň, Embraer 190
Čtvrt hodiny před plánovaným odletem konečně začal boarding, mezi prvními jsem se nasunul do letadla. Embraerem jsem letěl poprvé, je to o něco menší Boeing 737, sezení 2–2. Odstartovali jsme asi za čtvrt hodiny oproti plánu kvůli promeškanému slotu, po startu bylo vidět kanály v Amsterdamu, poté jsem usnul a probudil se až těsně před přistáním ve Vídni.
Pokud jste někdo dočetl až sem, tak vám děkuji za výdrž
a doufám, že si také přečtu spoustu trip reportů od vás.