Nejde o žádné krváky, to vůbec. Jen se s železnou pravidelností zkomplikují způsobem u jiných cestovatelů nejspíše nevídaným. Bohužel, ani letošní první dovolená, respektive ona cesta na dovolenou, nebyla výjimkou.
Vše začalo před dvěma měsíci, kdy jsem se rozhodl pro příště používat k letům do ČR výhradně leteckou společnost British Airways. Tedy ne že bych byl nějak extra bohatý, to nikoliv a ne, že by se mi nelíbily tripy přes CGN s 4U. Vtip je v tom. že s pomocí jednoduchých kupeckých počtů se lze dostat při nákupu letenky k závěru, že klasické letecké společnosti nemusí být nutně dražší, než ony low-costové. A pokud dražší jsou, onen rozdíl nemusí být dramatický.
Konec konců, mnou objednaný trip v podobě cesty LHR - PRG [LHR] je toho čistým důkazem: za zpáteční trip jsem platil rovných 156 liber, což považuji za velmi přátelskou, až skoro přítulnou cenu. Proč? Je to jednoduché: na letiště Heathrow jede z Bournemouth přímý autobusový spoj v ceně 28 liber za zpátečku. To je velmi rozumné. A tím mé starosti skončily (prozatím...), neboť vše ostatní je již v ceně. Tedy kufr, příručák, občerstvení za letu, výběr sedadla při odbavení. Ve srovnání s WizzAir (tedy hráčem na poli LCC, který operuje LTN - PRG) jsem nedopadl nijak zle: letenka s Wizz by mne vyšla na liber 40, k tomu kufr 13 liber, rezervované sedadlo dalších 7 liber a platba kartou za 7 liber. Za letenku bych tedy s LCC vydal 67 liber K tomu je nutno přičíst další výdaje v podobě dopravy do Londýna (cca 10 liber online s předstihem) a na Luton (cca 5 liber s předstihem a přes web). Suma sumárum 82 (164 liber return) liber, s jistotou, že pokud se něco pokazí, jsem prostě v hajzlu, protože lowcost. Už z toho je tedy patrné, že ne vždy je lowcost aerolinka výhodnější, než CC. Rozdíl v ceně v mém případě činil pouhých 10 liber na segment.
A tak, 2. února, jsem v klidu vstal, dal si kafe a cigáro (to jsem ještě čudil dehet...), přečetl si noviny na netu, zkontroloval doklady, a v čase 1015 jsem s úsměvem vykročil na městský autobus, který mne dovezl na autobusové nádraží, kde v čase 1045 usednu do sesle obstarožní skládačky Levante (Caetano [Volvo]). Ten firemní mix, ze kterého je onen coach sestaven, pořád nějak nemůžu pochopit...
V čase 1030 jsem spáchal první dovolenkové foto, a s úsměvem na tváři jsem vykročil k Bus-Stopu, kde měl přistát vehikl od National Express směr Heathrow.
V čase 1035 jsem pojal podezření, že je něco špatně, neboť kolem mě bylo docela prázdno. Divné. Na Heathrow většinou jezdí plnej autobus.
V čase 1037 jsem s překvapením zjistil, že můj spoj na letiště Heathrow už odjel - a to v době, kdy jsem (ještě) s úsměvem vycházel ze dveří klidného, teplého domova. Tedy v 1015.
V době, kdy kukačky zahoukaly 1039, jsem vedl nenucenou konverzaci na téma Já a příští autobus na Heathrow s pracovníkem kanceláře NE, abych zjistil, že už to fakt autobusem nestíhám.
Ve chvíli, kdy vlak ve směru Poole písknul odjezd od nástupiště z nádraží stojícího opodál, už mi bylo jasný, že taxikáři v Anglii mají stejný cit pro lidi v průseru, jako jejich pražští kolegové. To bylo, tuším, něco kolem 1045 a navrhovaná cena 90 liber se mi pranic nelíbila. Stejně jako se mi nelíbila představa, že tím moje dovolená skončila.
V 1055 už jsem to psychicky nevydržel a objednal jsem si soukromý autobus na Heathrow v podobě osobního automobilu mého kolegy z práce za cenu £50, což bylo méně, než ode mne požadoval taxikář, který asi nevěřil mému postesknutí, že fakt nejsem Rotchield a devět pětek prostě za tágo nedám. Faktem zůstane, že skoro celou cestu jsme měli z mého extempore docela slušnou srandu.
Bylo kolem 1330, kdy jsem vypadl z auta před Terminal 3 a opravdu jsem se už nesmál, neboť jsem zoufale potřeboval na malou. Bohužel, v okolí letiště se nenachází žadné facilities, které by umožnily vykonat ono "Lulu" bez rizika, že mě vyhmátnou všudypřítomné "CCTV in operation" někde za keřem. Jak trapné...
BA 856 LHR - PRG
push-back 1510
departure 1450 [1540] arrival 1750 [1725]
operated by BA, aircraft A320-232, mark G-EUUE
load factor 99%
Při vědomí, že odlétám z letiště, jehož provoz lze bez uzardění označit za šílený, jsem v klidu posnídal English breakfast v nějaké restauraci a neméně klidně jsem přijal informaci z tabule, že let, který má odletět ve 1450, bude boardovat nejdříve ve 1427. Tím bylo přehledně jasné, že ve 1450 tedy fakt žádný take-off nebude.
Když ve 1440 začal boarding v typickém anglickém stylu "hlavně nikam nespěchejte, času dost...", bylo opravdu těžké uvěřit tomu, že se zvednem před třetí hodinou odpolední. Já tedy nevěřil. Pravda, řidič autobusu v indickém turbanu, který pojal dvousetmetrovou cestu od gatu k letadlu ve stylu "a nezapomeňte se důkladně prohlédnout onu šerednou stavbu po pravé straně a interesantní šedivou zeď na straně levé", se nakonec přemohl a těch dvě stě metrů dal za poctivých 5 minut. Při pohledu na prázdné nástupní prsty jsem se nutně musel zaobírat otázkou, proč boardujeme busem, když prstem by to pravděpodobně bylo asi i rychlejší...
Ale nic na tom. BA mi udělaly radost, neboť úderem 15. hodiny a 10. minuty jsem viděl snad nejpomalejší push-back, který jsem doposud zažil. A to se cení, přátelé! Na druhou stranu musím projevit uznání za perfektně sehrané safety demo - tak křečovitě nudné a strnulé obličeje dnes můžete shlédnout snad už jen u personálu Česko - Slovenských supermarketů. A nic na tom nezmění funkční mini displeje na nichž safety demo běželo. Ale musím být férový a uznávám, že informace, podávané z předtočeného záznamu zněly opravdu čistě a bylo tomu i rozumět. To, že k tomu BA přihodily i mutaci téhož v češtině, považuju za další plus, které ale stejně nemohlo změnit moje obveselení ze třicetiminutové sekery. Jojo, zlatý cabin crew WizzAiru, které si vždy zasunou mluvítko co nejhlouběji do krku (asi ve vzpomínce na legendární Deep Throat) a pak hovoří k davu nesrozumitelnou to řečí...
Nic méně, i já jsem na okamžik pozbyl svého sebevědomí, když se na sedadle vedle mě usadila slovenská girl v teplákách, která mi svým zjevem připomněla kdysi radostné a veselé chvilky na palubě LCC linek, kde v mnoha případech nejslušnějším oblečkem napříč cestující veřejností bylo pravděpodobně moje čisté spodní prádlo a stylově "sem-tam" rozdrbnuté rifle (za něž by se ani punker Čočík nemusel stydět). Tudíž se nelze divit tomu, že jsem s radostí uvítal 15ti minutovou pauzu na prahu RWY, kde jsem se dosytosti vyřádil na kolem nás projíždějících strojích, aniž bych musel být permanentně zhnusen stylem oblékání oné dievčiny zo salaše.
No a pak už to bylo vcelku normální: v 1540 take-off, stoupák, hezky ostrou levou nad jižní Greater London a hurá k British Channel, který nás dělil od civilizace.
Ale: jsou okamžiky, kdy se i v mém malém zparchantělém tělíčku něco zastaví, zmizí projevy ironie, sarkasmu a arogance, a skrze to všechno prostupuje onen pocit "to je jeden z těch okamžiků, kvůli kterému létám...", a oči v úžasu pozorují hru barev při západu slunce, kterou prostě nikde jinde, než v letadle (a nebo v cosmo-craftu Richarda Bransona) prostě neuvidíte:
Cílový approaching byl poněkud neklidný, jakoby venku foukalo, či tak něco. Ale zase díky tomu mě nepřekvapil krátkometrážní jumpík při landingu - bylo to boží a kchůl! Proč u toho jedna z cestujících blinkala fakt netuším. A přitom to byl fakt hódně krásnej jumpík! Pak už to bylo k uzoufání nudné: revers a ostrý brzdy, pojíždění ke stojánce. Jen jedno má většina cestujících společný, lowcost - nelowcost: ve chvíli, kdy automat informoval cestující, aby nezapínali své mobily a přenosné televizory (v podobě 5ti palcových mobilů...), pochopila to valná většina blbů stejně, jako kdyby z reproduktorů zaznělo "a teď si vy parchanti okamžitě zapnětet ty svý krámy, nebo vás vyhodíme ven ještě v průběhu pojíždění". No a pak se mi divte, že jsem si připadal trapně, když jsem zapínal své letité HTC Desire ve chvíli, kdy se k nám snažil přicucnout prst na ruzyňském áčku...
A tak jsem zahájil dovolenou. Plně v dikci svých tradic (alespoň jeden průser, prosím...). A tušil jsem, že zpátečka nebude o moc jiná. No, byla, a nebyla. Ale o tom příště.
Celá fotogalerie je na mém blogu - just follow link!
