Ten večer na začátku září jsem se chystal spát, a tu jsem před půlnocí dostal hlášku, že Qatar zrovna spouští třídenní výprodej. Pustil jsem se hned toho, aby mi přece náhodou něco neuniklo. Nakombinovat lety dalo trochu práce, protože představa, že bych měl trávit na přestupu v Dohá víc jak dvě hodiny, byla pro mě nepřijatelná (byť už měli otevírat nový terminál). Nakonec jsem koupil letenku z Barcelony do Kuala Lumpur s návratem do Milána s přestupy hodinu a dvacet minut a hodinu, a od Vuelingu letenky do Barcelony a z Milána. Spát jsem šel před čtvrtou ráno, a to jsem vstával do práce.
Zbývalo naplánovat a nakoupit ještě lety z Kuala Lumpur. Když jsem byl v Thajsku, mrzelo mě, že jsem neletěl Airbusem A300 (od A318 nahoru mám všechny typy Airbusů). A300 je typ, který se už dnes málo vidí, obzvlášť v Evropě. Vím, že do Palmy s ním přes léto občas létají Monarch Airlines. Thai Airways jich pár mají, ale zbavují se jich. Nasazují je třeba každý den na dva z letů mezi Bangkokem a Phuketem. Bylo rozhodnuto, protože na Phuketu u letiště jsem chtěl strávit jedno odpoledne. Do Bangkoku se mi nechtělo nudně a nakonec jsem koupil let společnosti Firefly z druhého kualalumpurského letiště na thajský ostrov Samui a odtud potom letenku od Bangkok Airways na letiště U-Tapao, vzdálené asi 140 km od Bangkoku. Chyběl už jen let z Phuketu do Kuala Lumpur. Přemýšlel jsem, že vyzkouším na krátkém letu další aerolinku – Malaysia Airlines, ale časově lépe i výhodněji vycházel přískok opět s Qatar Airways.
Maps generated by the Great Circle Mapper - copyright ® Karl L. Swartz.
Od zakoupení letenek se nic zásadního nezměnilo – jen druhý přestup v Dohá se zkrátil z hodiny na 56 minut a kombinace letadel na obou cestách s Katarci se změnila z původní 332 + 333 na 332 na obou letech cestou tam a na 333 na obou letech po cestě zpátky.
Ještě jsem se pak dozvěděl, že i za tuto letenku dostanu nějaké míle u US Airways, a tak jsem zavolal o změnu programu v rezervaci na jedno jejich číslo do Barcelony, protože emailový kontakt jsem nenašel, a tam mi řekli, že musím volat na placenou linku. Na placené lince dlouho vyhrával automat, že všichni operátoři jsou obsazení; zkrátka vyhozené peníze, ve finále se stejně změna v rezervaci neobjevila. To se jim nepovedlo. Při webovém odbavení šlo pak sice vybrat US Dividend Miles, ale šlo zadat jen devět číslic, zatímco US DM mají číslic jedenáct.
Původně jsem nechtěl psát o přesunech s Vuelingem na počáteční místo a z konečného místa cesty s Qatar Airways, ale nakonec jsem z nich měl taky zážitky: Z Palmy jsme měli odlétat v 7:00 a z Barcelony pak v 10:30. Odbavení jsme byli po internetu, bylo potřeba jen odevzdat kufr. V šest ráno nebyla fronta u přepážek Vuelingu nijak obrovská, ale evidentně se nic nedělo – pracovníci bezradně seděli na přepážkách a vypadali, že pořád na něco čekají. A tak zatímco letiště fungovalo normálně, Vueling neměl spojení na svou síť, neodbavoval a čekal asi na zázrak, nebo aspoň na připojení k síti. Když už bylo něco málo po půl sedmé, my cestující jsme začínali být trochu nervózní (jak jsme pak v Barceloně zjistili, nebyli jsme zdaleka jediní s navazujícím dálkovým letem). A v tu chvíli se objevil lehce rozzlobený zřejmě nějaký nadřízený, přinesl pár vytištěných štítků na kufry a nakázal vyplňovat palubní vstupenky ručně. Naštěstí let nebyl plný a takto se odbavovala jen menšina cestujících, a tak jsme nakonec odjeli jen s asi pětadvacetiminutovým zpožděním. A v Barceloně jsme se kupodivu shledali i s kufrem!
BCN-DOH, Qatar Airways (QR066)
4 868 km, 5:42 h
Airbus 330-200, A7-ACM
Šli jsme odevzdat kufry na přepážku pro cestující odbavené po internetu, paní naše doma vytištěné palubní vstupenky roztrhala a vytiskla nám nové, které nám dala společně se žlutou obálkou s instrukcemi na přestup na letišti v Dohá. Zadala i číslo věrnostního programu.
V Barceloně se většinou do letadla nastupuje z prstu, na letech bez nutnosti pasové kontroly přímo z terminálu, ale po stranách dlouhého výběžku barcelonského terminálu jsou i brány, kudy se dá do letadla nastoupit taky z horního patra, kdy cestující sestoupí či sjedou k samotnému prstu po (jezdicích) schodech. Vždycky jsem dumal, jak se tam nahoru člověk dostane, ale bylo to jednoduché – hned po kontrole člověk nesjíždí do hlavní budovy terminálu, ale dá se na stranu k pasové kontrole. Po snídani jsme se tam taky vydali a zrovna jsme zastihli naši posádku, jak se chystala nastoupit do letadla. Seshora je mnohem lepší výhled; tímto menším Airbusem A330 jsme pak letěli.
My jsme odstartovali bez nutnosti vysvětlování z dráhy kratší a zataženou oblohou jsme se dostali zpět nad Mallorku, kde prosvítal kousek ostrova. Pak jsme to vzali směrem k Africe a to už se udělalo hezky. Na Sicílii jsme viděli Etnu.
Z vín bylo na výběr francouzské červené a z bílých francouzské Chardonnay a chilský Sauvignon blanc, který byl lepší. My jsme v červených na výběr na žádném letu nedostali, ale měli by snad dávat ještě chilský Cabernet Sauvignon. No při servírování podali lahvičku bez vršku, jak se tu již psalo; je to nepraktické, neboť člověk musí být ve střehu, zejména pije-li víno červené. Na starost nás měl příjemný a srdečný Ind a druhou uličku pak nádherná letuška.
Pak už jsem se bavil sledováním krajiny, zde třeba Rudého moře,
Pak jsme dostali ještě svačinu, i když jsem ji zde podle návodu nerozdělal.
Otevření nového terminálu se jak známo nekonalo. Vystoupili jsme, jak je na starém Dohá zvykem, na plochu se spoustou blikajících vozidel a autobusem nás zavezli do terminálu. V hale probíhá kontrola a teprve pak vás pustí dál, na následující let. Hala byla plná lidí čekajících na kontrolu, v jedné půlce byl „krátký“ transfer. My jsme měli na přestup jen hodinu dvacet, ale transfer jsme měli normální, který byl v druhé půlce haly. Kontrola byla ale čirá legrace, protože fronta, ve které jsme stáli, byla fakt obrovská, a my jsme přesto ani ne za čtvrt hodiny už byli zkontrolovaní. Cestující procházeli rámem rychlostí asi jeden kus za vteřinu a neviděl jsem, že by někomu překontrolovávali zavazadlo nebo mu dělali dodatečnou prohlídku.
Všichni říkají, jak je staré letiště DOH hrozné; mně zas tak úplně nepřišlo, asi proto, že jsem se tam moc nezdržel. Letiště je známé kromě toho, že má velmi dlouhou dráhu - 4 570 metrů, i svými loteriemi o milion dolarů (los bratru za 200 €) či luxusní auta (los za 95 či 115 €).
5 915 km, 6:31 h
Airbus 330-200, A7-ACM
Po kontrole palubních vstupenek na další let jsme sjeli dolů, ale protože se zrovna zaplnil autobus, museli jsme čekat na další. Projížděla jich kolem celá řad, několik i zastavilo a už to vypadalo, že budeme nastupovat, ale vždycky nakonec odjely. Nakonec nás asi po čtvrthodině jeden odvezl a už se zdálo, že nás vysadí u Airbusu A330-200, který stál vedle nás, když jsme zaparkovali v Dohá, ale nakonec nás zavezl přesně k tomu stejnému letadlu, kterým jsme přiletěli z Barcelony. Vzhledem k tomu, že jsme měli rezervovaná i úplně stejná sedadla, šli jsme si zase sednout na naše sedačky.
Na tomto letu jsme se snažili aspoň trochu prospat – v Kuala Lumpur bude už ráno, když tam přiletíme, noc bude krátká. Vím, že jsme dostali tištěné menu a vybrali si kuřecí knedlíčky v sladké chilli omáčce. Bylo to zajímavé, ale dobré.
SZB-USM, Firefly (FY3608)
733 km, 1:44 h
ATR 72-500, 9M-FYL
Podle plánu jsme měli mezi příletem a dalším letem něco přes čtyři a půl hodiny času a tak jsme se z letiště v Kuala Lumpur vydali hned taxíkem za legrační cenu asi 15 € na 56 km vzdálené letiště Subang.
Mezinárodní letiště Subang, neboli teď Sultan Abdul Aziz Shah Airport, sloužilo do otevření mezinárodního letiště KLIA jako hlavní letiště pro Kuala Lumpur. Bylo otevřeno v roce 1965 a mělo v tu dobu nejdelší dráhu v jihovýchodní Asii – dráha měří 3,7 km. Nyní jsou hlavními dopravci na letišti Berjaya Air a Firefly, které provozují komerční lety vrtulovými stroji.
Nový terminál byl otevřen v roce 2009 a nazývají ho Subang Skypark.
Z letu moc zážitků nemám, protože jsme ho skoro unavení po předchozím cestování skoro celý prospali (naštěstí bylo skoro pořád zataženo, tak se nebylo moc na co dívat). Jen vím, že nám nabízeli něco k pití a něco malého k jídlu, a že jednu ze dvou letušek, která s námi letěla, jsme pak viděli i v Kuala Lumpur na reklamním plakátu společnosti Firefly. Asi to bude nějaká hvězda. Akorát jsem ji trochu podezíral, jestli to náhodou nebude nějaký ladyboy.
Na Samui jsme přistáli po celkem prudkém sešupu, a to na dráhu 35. Příjemné bylo, že jsme do Thajska vstoupili na malém letišti, a tak formality byly vyřízeny velmi rychle, a to jsme si přitom na úředníka museli chvilku počkat.
A ještě něco málo z ostrova:
364 km, 0:59 h
ATR 72-500, HS-PGF, Hua Hin
Po dvou dnech na aklimatizaci a vzpamatování se z předchozích letů jsme se vydali zase dál, tentokrát s leteckou společností, která se sama nazývá jako Asia's Boutique Airline. Odbavili jsme se po dopředu internetu a využili tak přepážky pro odevzdání zavazadel, přičemž jsme za sebou nechali poměrně velkou frontu na odbavení několika letů Bangkok Airways.
Letiště na Koh Samui je tu už pěkně provařené, a tak tu dám jen fotku z příletu našeho letadla
Letiště Utapao-Rayong-Pattaya International Airport, respektive jeho terminál, kapacitně stačí tak na pár letů denně.
Blízkost základny US Air Force na letišti během Vietnamské války (odlétaly odtud bombardéry B-52) se často uvádí jako jeden z hlavních důvodů rozvoje prostituce v městě Pattaya.
No, a když jsme přistáli tak blízko, byla příležitost krátce se na vlastní oči podívat i do jednoho z neprofláknutějších thajských letovisek. Měl jsem o Pattayi značně nelichotivé představy, ale skutečnost dokonce ještě předčila očekávání.
BKK-HKT, Thai Airways (TG205)
675 km, 0:59 h
Airbus A300-600, HS-TAZ
Trasa z Bangkoku na Phuket je zřejmě velmi využívaná, samotné Thai Airways mají třeba 10 letů denně a ne s malými letadly (2 x 744, 3x 773, 2x 333, 2x A300-600, a jen jednou A320). K tomu je třeba přičíst například sedm letů Bangkok Airways, devět Air Asia (z DMK), tři Nok - vcelku je to provoz.
Před odletem z Bangkoku jsme se opět odbavili po internetu, tentokrát jsme si ale palubní vstupenky nemohli vytisknout, i kdybychom chtěli, u check-inu totiž chtěli vidět kartu, kterou byly letenky kupovány. Suverénně jsem ukázal kartu, o které jsem si myslel, že jsem s ní letenky kupoval, a pak mě logicky dost zarazilo, když mi paní řekla, že to není ona. Ale prozradila mi koncové čtyřčíslí, tak jsem jí ji mohl hned ukázat.
Po odbavení jsme šli do vnitrostátní části terminálu, kde mě potěšilo, že taky mají na letišti zeleň.
Po cestě jsme dostali svačinu v krabici.
U kolika letů bys ocenil Katarce pěti hvězdičkama z pěti? 
