Krušný život má ten, kdo chce cestovat po střední Evropě, ovšem nevlastní auto, nebo z principu odmítá krčit se dlouhé hodiny za volantem a riskovat svůj život na silnicích. Jenže jaké má takový jedinec alternativy? Skoro žádné. Schválně si otevřete gůgl, mrkněte na mapu a dělejte si čárky: Salcburk, Innsbruck, Lublaň, Krakov, Klagenfurt, Terst, Záhřeb, Pula, Rijeka… Pokud by se tam člověk vypravil „sockou“, trvalo by to přibližně stejně dlouho jako průměrný long haul let. Každé z uvedených měst má sice mezinárodní letiště, ovšem ani jedno z nich nemá přímé spojení s Prahou. Václav Havel je prostě hub jako noha.
Tyhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem loni přibližně touhle dobou zatoužil po nějakém výletu. Kritéria byla jasná: chtěl jsem do hor, v období, kdy v nížině již všechno kvete, ale na vrcholcích je ještě sníh. Chtěl jsem výlet spojit s návštěvou nějakého zajímavého města - a samozřejmě podmínkou byla cesta letadlem. Mizerné dopravní spojení však ihned diskvalifikovalo mé dva favority, Salcburk a Lublaň, a já se pomalu smiřoval s tím, si budu muset nechat zajít chuť.
Řešení se objevilo spolu s plánovaným květnovým výletem do Vídně a do Mikulova. Už ani nevím jak, ale náhodou jsem zjistil, že Swiss Air Lines nabízí superlevný multisegment Vídeň-Curych-Praha za ani ne tři tisíce korun. A tak se zrodila crazy myšlenka oba výlety propojit a strávit pár dní ve švýcarských Alpách. Výsledkem byl dosti bizarní "routing" Praha-Mikulov-Vídeň-Curych-Lucern-Curych-Praha, v rámci nějž jsme využili snad všechny možné dopravní prostředky s výjimkou vznášedla.
Letadla ve výsledku hrála až druhé housle, protože šlo jen o dva krátké rutinní evropské přískoky, nicméně o vůni kerosinu rozhodně nebyla nouze, vzhledem k tomu, že jsem se k nelibosti své přítelkyně rozhodl věnovat celé jedno dopoledne návštěvě vyhlídkové terasy na curyšském letišti.
Prolog: Průzkumný let „albíkem“
Týden před odjezdem do Švajcu jsem musel na služebku do Brna, a protože rád propojuju příjemné s užitečným, rozhodl jsem se při té příležitosti vyzkoušet nově zprovozněný simulátor stíhačky L-39 Albatros v Technickém muzeu v Králově poli.
Jak jsem se na místě dozvěděl, shodou okolností nejpropracovanější snímky krajiny pro simulaci letu znázorňují právě Švýcarsko. Svým specifickým požadavkem na start z vojenské základny Alpnach v horách nedaleko Lucernu jsem sice vzbudil údiv provozovatele simulátoru, ale měl jsem k němu důvod. Právě sem jsme totiž s přítelkyní měli namířeno, a tak jsem si řekl, že by mohlo být zajímavé prozkoumat tu oblast nejprve z ptačí perspektivy.
Virtuální motor albíka se rozhučel, já dal plyn na maximum a za pár sekund jsem už stoupal nad hladinou Lucernského jezera. Lehké posunutí kniplu a stíhačka se ostře stáčí k jihu. Přede mnou se otevírá vějíř hor, vpravo Pilatus, uprostřed Stansenhorn, vlevo Rigi Kulm. To je krása, tady se mi bude líbit, říkám si v duchu a kroužím kolem rozeklaných vrcholků.
Pak jsem si řekl, že bych mohl zkusit doletět po paměti do Curychu. Zde se ukázalo, jak moc je orientace ze vzduchu složitá. Ačkoliv mám docela slušné orientační schopnosti, tentokrát jsem měl co dělat. Nakonec jsem Curych našel a po několika dosti neobratných klesavých zatáčkách jsem přistál na Klotenu na dráze 34. Řízení simulátoru je dost náročné, všechno jde ráz na ráz. Zejména při přistání se pozornost tříští mezi sledování výškoměru, rychloměru, osy dráhy, je třeba regulovat plyn a klapky, vysunout podvozek. To vše v rychlosti bezmála 300 km/h. Nakonec jsem sice přistál, ale v reálu by byl Albatros po takovém přistání nejspíš zralý na odpis. Kdybych si měl vybrat, v budoucnu bych se raději proletěl dopravákem, v klidu udělal checklisty a ve zbylém čase se kochal krajinkou. Jinak je docela zajímavé, že ač je simulátor statický a krajina se promítá na dvě plátna ve tvaru široce otevřeného V, v ostrých náklonech, kdy se dostanete do úhlu cca 50 stupňů vůči horizontu, zmocňuje se vás zvláštní pocit (neumím to popsat - je to úplně nové vnímání prostoru) - já jsem měl dokonce chvíli dojem, že mne odstředivá síla lehce tlačí do sedadla. Prostě dokonalá iluze.
Mno, to bylo poněkud off topic, nicméně právě okouzlení strhujícími panoramaty, které se míhaly před kokpitem Albatrosu, mi vnuklo nápad, že by nebylo marné udělat si výšlap na horu Pilatus. Kdybych jen tenkrát tušil, jak koňský nápad to byl!!!
Moravsko-rakouské intermezzo a přískok do Curychu
O pár dní později jsme časně z rána vyrazili na cestu. Jízda vlakem EuroCity do Brna proběhla relativně klidně, s výjimkou drobného incidentu se skupinkou deseti agresivních důchodců, kteří se na dvacetiminutovou jízdu v úseku Kolín-Pardubice striktně dožadovali svých údajně předem rezer
vovaných míst, což vyústilo v poněkud vyostřenou mezigenerační slovní potyčku. Na brněnském hlaváku jsme přeskočili do koženkového spěšného vlaku, který dělal všechnu čest pověsti národního železničního dopravce. Lepkavé chodbičky zlité pivem, kupé, jehož okno bylo zavřené tak, že nešlo otevřít, a teprve poté, co jsem se na něj pověsil celou svou vahou, se otevřelo tak, že už nešlo zavřít. Tentokrát ale jízda trvala jen pár minut. V Šakvicích, na bohem zapomenutém nádraží uprostřed polí, jsme přestupovali na autobus, který nás měl dovézt posledních pár kilometrů do Mikulova. Ach ta Morava! Babky na dvojsedačce za námi tlachají o tom, jak zase všechno zdražili, řidič poslouchá country a otevřenými okénky vane dovnitř opojná vůně rozkvetlé řepky. Všude klid a mír.
Druhý den jsme pokračovali busem z Mikulova do Vídně. Díky dálnici A5 se cesta zkrátila na pohodovou hodinku. Muselo být docela drsné žít v Mikulově před rokem 89, s vědomím, že civilizace je na dosah ruky, ale přesto nedostupná…
K Vídni mám poněkud rozporuplný vztah. Nevím, zda to mají na svědomí filmy Ulricha Seidla a Michaela Hanekeho či mé nepříliš příjemné vzpomínky na dva roky studia na Rakouském gymnáziu. Zkrátka a dobře, chvílemi se ve Vídni cítím trochu divně. Na druhou stranu zdejší galerie a hospody jsou prostě super, to se musí nechat. Je to takové to město, kam se člověk může vrátit tisíckrát a pokaždé najde něco, co ho zaujme nebo potěší, ať už je to pěkná výstava, nebo delikátní chřestové meníčko v mém oblíbeném Café Diglas na Wollzeile.
Swiss Air Lines
LX1579
Airbus 320
HB-IJH
Doba letu: 1:05
Ať už jako spotter, nebo jako cestující, kdykoliv se ocitnu na Schwechatu, zastavuju se v samoobslužné restauraci Airest na osvědčenou trojkombinaci: silnou gulášovku, weissbier a krásný výhled na plochu. To je asi tak jediná přívětivá stránka vídeňského letiště. Následuje totiž ukrutně dlouhá fronta u bezpečnostních rámů, nepříjemní sekuriťáci, kteří si nijak nezadají s těmi pražskými, stísněné čekárny a nakonec také boardováním jedním totálně narvaným autobusem. Snad se to změnilo s otevřením terminálu Skylink, ale před rokem bych Schwechat směle označil za jedno z mých nejméně oblíbených letišť.
Se Swiss Air Lines jsem doposud letěl jen jednou, z Prahy do Basileje a zpět. A byl to docela pohodový zážitek. Ani tentokrát Švýcaři nezklamali, ale vlastně ani nezaujali. Swiss je prostě takový malinko lepší evropský standard.
Za Salzburgem se bohužel zatahuje a z mraků vypadáváme až nad Friedrichshafenem. Následuje jedno vyčkávací kolečko nad švýcarsko-německou hranicí a jako několikátí v pořadí přistáváme na dráze 14.
