Proto jsme se na jaře 2007, kdy se nám už pocit tuzemského odborného vakua zdál poněkud dusivý,* rozhodli, že vyrazíme na prestižní cizozemskou akci, konkrétně na první Media Literacy Education Research Summit, jenž se měl konat na konci června daného roku v St. Louis (Missouri) ve Spojených státech amerických. A protože pád banky Lehman Brothers měl nastat až o zhruba rok později a tuzemská i světová ekonomika byla v (papírově) lepším stavu než dnes a naše akademické výsledky byly slušné, povedlo se nám bez větších obtíží získat dostatečnou grantovou sumu na pokrytí všech nákladů (letenky, hotely, strava, konferenční poplatky).
Jelikož to měl být pro nás (má maličkost a přítelkyně/kolegyně v jedné osobě) první let do Ameriky a první mezikontinentální let vůbec, přistoupili jsme k přípravě celé cesty s pravou vědeckou důkladností. Letenky v routingu Vídeň – Atlanta – St. Louis – Atlanta – Vídeň se společností Delta jsme zakoupili dostatečně dlouho dopředu u české letenkové jedničky Student Agency (to proto, aby fakultní ekonomické oddělení nebrblalo a mělo krásné a přehledné faktury s razítkem, na které je zvyklé; ještě teď si pamatuji konverzaci s příslušnou úřednicí na ekonomickém oddělení: „Já vás obdivuju, letět tak daleko a ještě s přestupem.“ Persona – s rozzářenýma očima a úsměvem od ucha k uchu: „A věděla jste, že letiště v Atlantě je nejrušnější na světě co do počtu pasažérů? Devadesát milionů lidí!“ Úřednice: „To já bych nemohla. My byli loni s manželem na Zakynthosu a to mi stačilo“.), vyřídili si studijní volno, zajistili desetiletá turistická víza na konzulátě v Praze (skutečně otřesná zkušenost včetně nutnosti využití vysoce tarifikovaného faxového čísla a drahého kurýra; americká úřednice byla navíc hrdá na svou špatnou češtinu a třebaže jsme měli papírů a dobrozdání bytelný šanon, požadovala také výpis známek z univerzitního systému, což byla jediná věc, kterou jsme nevzali) a vypapírovali cestovní příkaz, vybrali hotovostní zálohu a v neposlední řadě připravili jak abstrakt, tak finální verzi předneseného příspěvku, s nímž jsme chtěli ohromit celý svět (pro Američany v našem oboru jsme pořád museli být silná exotika, protože, jak jsme si zjistili v příslušných databázích a jiných učených rejstřících, na podobně významné oborové akci s největší pravděpodobností nikdy žádný tuzemec nevystoupil).
Někteří z kolegů měli sice lehce rýpavé poznámky - Američan narozený v San Franciscu se tvářil poněkud kysele, když zjistil, že místem prvního kontaktu s jeho domovinou pro nás bude St. Louis a ne nějaké hezčí město; katedroví kolegové vyjadřovali obavy, abychom v zemi neomezených příležitostí nezůstali a ani někteří blízcí příbuzní nebrali tak dalekou cestu na lehkou váhu, ale postupně se nám všechny podařilo zpacifikovat, zabalit si (z dnešního pohledu) lehce naddimenzovaná zavazadla, obejmout všechny okolo a vydat se na cestu.
Hned první úsek cesty nás postavil před malé dilema: protože odlet letadla Delty z Vídně byl naplánován na 11:20 a žluté autobusy z Brna odjížděly na vídeňské letiště ve 3:00, 6:00 a 9:00 a protože jsme chtěli mít absolutní jistotu, že letadlo stihneme, škrtli jsme bus v 6:00 a vyrazili spojem ve 3 hodiny ráno. Na Schwechat jsme tak dorazili okolo 6:30, což nám dávalo solidní rezervu pro dotazování se letištní kontroly a prohlídku letiště (z Vídně jsme odlétali poprvé). Spokojeni sami se sebou jsme si říkali, že všechno proběhne hladce a bez problémů. Jenže ouha. Zhruba dvě hodinky před odletem se na ceduli objevilo upozornění, že spoj VIE – ATL má hodinu zpoždění. Z hodiny se brzy staly dvě, pak tři, čtyři a nakonec jsme se začali skládat do letadla s pětihodinovým zpožděním oproti plánu, které se ještě rozšířilo, když jsme necelou hodinku stáli u brány a čekali až se zlepší počasí, které bylo příčinou zdržení.
Když jsme poprvé vstoupili do širokotrupého letadla (767-300ER), uvědomili jsme si, jak jsou stroje společnosti Travel Service (s nimiž jsme absolvovali náš vůbec první let – na týdenní dovolenou do Paříže) či Ryanairu v bezprostředním srovnání malé. Také personál byl jiný: letušky ve věku 45 – 55 let (často s vyhlazenými vráskami) představovaly sehraný a profesionálně jednající tým (toto pojetí preferuji dodneška – je to mnohem lepší než někdy sice velmi hezké, ale ne až tak zkušené či přívětivé holky).
Bez větších problémů jsme vyhledali naši dvojsedačku (konfigurace 2-3-2) na levé straně letadla, absolvovali přípravu na odlet (kapitán nás potěšil informací, že bude dělat vše pro to, abychom naše zpoždění alespoň trochu stáhli, naštěstí bylo v St. Louis o 7 hodin méně, což nám dávalo šanci stihnout nějaký přípoj z Atlanty) a když se letadlo vydalo směrem k ranveji, začali jsme se těšit na náš první start ve velkém letadle.
Vrrrrrr, hůůů, bzzzzz, huuuu – letadlo znělo jinak než jsme byli z dosavadních několika krátkých letů zvyklí a záhy se ukázalo, že všechno mělo být opravdu jiné. Jak jiné… Třebaže jsme věděli, že zpoždění bylo způsobeno počasím (fronta nad středem Evropy), netušili jsme dosud, co dokáží zbytky takové bouřky. Sice nám přišlo mírně podezřelé, že na letišti fouká docela silný vítr a že kapitán po několika minutách stoupání trochu pozastavil vzestup a oznámil, že je před námi asi hodina zbytků bouřky a že to tedy bude házet, ale představa a skutečnost se jen zřídkakdy protnou. Uvyklí pouze lehkému hopsání na vzdušných proudech a tu a tam nějakému menšímu cuknutí jsme si uvědomili, že toto asi nebude další běžný let a když se v interkomu ozvalo cabin crew to the seats, letušky se ihned běžely připoutat.
A pak to začalo. Kvílení, sténání a podivné zvuky motorů, propady jak na horské dráze (opravdu nedokáži posoudit zda o 10, 20 nebo 30 stop; nikdy jsem však neměl v oblibě horskou dráhu), ze kterých nám bylo hodně zvláštně u žaludku (díkybohu jsme nezvraceli, ale pár lidí postupně ano), všude kolem poněkud strnulé výrazy ostatních pasažérů, přítelkyně/kolegyně byla bílá jako stěna a chvílemi mi za křečovitého držení ruky říkala, že už je jí to všechno jedno a ať už to skončí. Chvilkové uvolnění bylo vzápětí vystřídáno dalšími propady a teprve asi po 90 minutách takovéto krasojízdy (a někde nad kanálem La Manche) se letadlo relativně uklidnilo.
Řeknu vám, dámy a pánové, že nám tenkrát vskutku nebylo do smíchu a že jsme byli hodně vyklepaní strachy a před zpáteční cestou si pro jistotu slupli nějaký ten pilulkový oblbovák. Na druhou stranu: biny se neotevíraly, nikdo nebyl zraněn a z pohledu zkušeného létače zřejmě nešlo o nic mimořádného a když si člověk nastuduje, na jaké zatížení jsou dopravní letadla dimenzována, poněkud se uklidní. Pravdou ale je, že od té doby jsem nic takového nezažil.
Zbytek letu naštěstí proběhl bez větších komplikací a možná proto, že šlo o první dálkový let a člověk tak neměl srovnání, nám catering celkem chutnal – nejprve malý snack (buráky a plechovka coca-coly, třetinková), pak vcelku chutný oběd (hovězí nebo těstoviny), poté zmrzlina (velmi dobrá, jen zmražená do bezvědomí) a dvě hodiny před přistáním ještě druhý snack a podivné gumové loupákové kolečko, které jsme dostali i během letu zpět a které jediné se poněkud vzpíralo termínu jídlo. Během letu jsme dostali bez problémů další nealko-plechovky a kdo chtěl tak i víno.
Úplně chápu kolegu, se kterým jsme v listopadu 2011 letěli do New Yorku, když říkal, že poprvé na obrazovce IFE vypadá přelet Atlantiku jako hračka, ale když si člověk uvědomí, že letí dlouhé hodiny nad obří masou vod, je to něco zvláštního. Stejné to bylo pro nás a to jsme to po minutí New Yorku měli ještě pěkný kus až do Atlanty, na kterou jsem se hodně těšil, protože jde jednak o nejrušnější letiště na světě (co do počtu cestujících) a jednak jde o jeden z mála leteckých uzlů, který umožňuje simultánní přistání na třech drahách.
Jako by nás chtěl osud odměnit za prožité nesnáze, přiblížení na ATL patřilo k nejhezčím momentům cesty. Nejprve vykouklo slunce zpoza mraků a osvětlilo nejen krajinu, ale zejména šňůry letadel, které – seřazené na přistání – více než co jiného připomínaly scénu ze Smrtonosné pasti 2, v níž manželka Johna McClanea spolu s ráznou seniorkou sledují z okénka leteckou dopravní špičku. Po bezproblémovém dosednutí na plochu (před devátou hodinou večerní, piloti nahnali skoro dvě hodiny času) jsme velmi dlouho jeli k našemu gatu a celou tu dobu jsem s nadšením sledoval sluncem ozářené stojánky největšího světového letiště a občas povzbuzoval přítelkyni, které se začínalo dělat hodně na zvracení a nakonec k němu bohužel došlo, a to ještě do koše v letadle, když jsme vystupovali mezi posledními a loučili se s letuškami, které nám věnovaly další dvě plechovky coca-coly na vyspravení žaludku.
Někoho možná velká letiště děsí, ale mě osobně Atlanta navzdory své rozlehlosti nadchla. Všechno je přehledné, letištní vláček (people mover) je přehledně značen (i zvukově v jednotlivých zastávkách, A jako alpha, B jako bravo atd.), v jednotlivých ramenech terminálu je dost místa i občerstvovacích kapacit. Zbývalo najít přestup na přípoj do St. Louis, což také bylo bezodkladně provedeno. A tady začala další, tentokrát mírně komická epizodka naší první cesty do Ameriky.
Protože byl let ATL – STL operován notně otlučeným regionálním feederem Chautauqua Airlines (jenž mi lehce splýval s názvem banánů Chiquita) s poněkud – pro Středoevropana – exotickým podnázvem A Republic Airways Company (mateřský holding), takto součást Delta Connection, a letadélko to bylo opravdu malé (Embraer ERJ 145), nastupovali jsme do něj s lehce smíšenými pocity. Předchozími událostmi vybičované emoce, únava z dlouhé cesty (koneckonců při příletu do Atlanty jsme byli vzhůru už nějakých 26 hodin a to nepočítám předchozí den) a nervozita z dalšího letu a možných turbulencí přispěly k tomu, že přítelkyně po nástupu do letadla upadla na své sedačce do polospánku a já zatím velmi pečlivě sledoval každý zvuk i aspekt přípravy letadla na start. V okamžiku, kdy se zavřely dveře od kabiny, proběhlo safety demo a my se měli odrazit od gatu, však se zahrčením a plafnutím vypadla všechna světla v kabině. To bylo trochu moc i na mě a tak jsem se po nahození elektřiny (po cca 20 vteřinách ve tmě) zeptal – viditelně znepokojen – spolucestujícího přes uličku „Is this usual?“ a jeho úsměv a lakonická odpověď „It happens - sometimes“ mě utvrdila v černých představách, že asi necestujeme se stoprocentně bezpečnou aerolinkou.
Tak či tak, nakonec jsme – zřejmě posledním přípojem toho dne (okolo 22.30) odstartovali směr Středozápad a já – zatímco něžná polovička klimbala – pochopitelně s nejvyšším napětím sledoval každý podezřelý zvuk motorů a byl připraven na rizikový scénář.
Přinejmenším jeden cestující si však let viditelně užíval a na svém laptopu měl zapnutý program s radarem – předchůdce aplikace na iPhonech (?), který s úsměvem občas sledoval i jeden ze stewardů. Patnáct minut před koncem cesty pán zaklapl víko laptopu a šlo se na přistání.- Lambert–St. Louis: inspirace pro terminály na JFK a CDG
To se však snáz řekne než udělá. Protože bylo těsně před půlnocí, shuttle busy nebyla cesta před terminálem zrovna obsypaná a třebaže jsme měli vytištěný ubytovací voucher z accomline.com s adresou a názvem hotelu (St. Louis Airport Hotel), nenapadlo nás, že hotelů podobného označení může být v okolí letiště víc. Na stěně s cedulkami a adresami na hotely v okolí žádný našeho jména uveden nebyl a dva taxikáři, které jsme našli, kroutili hlavou, že nás tam nevezmou, že je to jen přes ulici (rozuměj cca 800 metrů přes špagetový systém výjezdů a nájezdů osmiproudé dálnice; raději jsem na ně nezkoušel vytahovat termín, který jsem si zapamatoval z doporučeného slovníčku na státní zkoušku z angličtiny, tj. mimoúrovňová dálniční křižovatka ve tvaru jetelového listu – „clover-leaf junction“) a že si máme zavolat auto z hotelu. Jediným pozitivem situace tak bylo hezké počasí, typické subtropické letní noční klima s enormní vlhkostí a teplotou 30°C ve stínu, která nás udeřilo do tváře hned po opuštění klimatizovaného terminálu a pro nepřipraveného člověka to byl docela šok.
Už když jsem si říkal, že toto přece není možné a že zkusím taxikáře uplatit, naše marné hledání neuniklo bdělému oku strážce pořádku, tj. dalšího z letištních policistů, který se nás zeptal na naše problémy a nabídl pomoc. Po vylíčení situace se uniformovaný policista krátce zamyslel a nabídl, že když 10 minut počkáme až si něco služebně vyřídí, vezme nás poté svým autem do hotelu. Tato nabídka nám způsobila další šok – tentokrát pozitivní – a s jistým zdvořilostním zdráháním jsme se nakonec přiklonili k této variantě a v průběhu celé cesty opakovaně děkovali za poskytnuté dobrodiní a duchu uvažovali nad touto praktickou ukázkou kréda To protect and to serve.
Cesta vozem letištní policie představovala neobyčejný zážitek a to především z hlediska milovníka spojovací techniky a logistiky. V životě jsem neviděl v jakémkoli autě tolik spojovacích „budíků“ – byl jimi pokrytý celý prostřední sloupek za řadící pákou a opatrně jsem jich napočítal 6. Seděl jsem na sedadle spolujezdce a zatímco se přítelkyně choulila vzadu, navigoval jsem strážníka směrem k hotelu. Tedy jak se to vezme. Najít hotel St. Louis Airport Hotel i podle uvedené adresy (po návratu domů, proklínaje web accomline – ale pamatujme, že to byl rok 2007 a americké hotelové řetězce mají svá specifika – jsem zjistil, že to byl jeden z mnoha ze sítě Quality Inn, konkrétně tento: http://www.stlouisqualityinn.com/) byl totiž docela pěkný oříšek, protože hotelů podobného jména bylo, jak už jsem upozornil, v okolí letiště asi osm.
Nastala tak poněkud bizarní situace, kdy dva mladí Evropané a jeden americký policista v roli taxikáře hledají letištní hotel, a to s dialogem jako vystřiženým z nějakého dramatického momentu akčního filmu („I've got a situation here, just collected two young European arrivers and checking the location of the hotel, over…), kdy policista hláskoval jméno hotelu a po intenzivní komunikační výměně s dispečinkem (na druhé straně drátu byla zřejmě nějaká Amy, Bety nebo Lucy, neboť její hlas byl rázný ale příjemný) a asi 15 minutách cesty (nájezdy a výjezdy z dálnice) jsme zastavili před hotelem a strážník si šel i s nám ověřit na recepci zda se jedná opravdu o ten správný hotel. A naštěstí to bylo opravdu on! Pokud bychom byli v Japonsku, zřejmě bychom se klaněli až k zemi, ale takto jsem musel vystačit se všemožnými variantami anglických díků a po návratu do ČR jsem poslal veliteli místní policie pochvalný dopis, kde jsem v těch nejsvětlejších barvách vylíčil kvalitu služby jejího zaměstnance (s udáním času, dne i místa služby, služební číslo jsem si bohužel nepoznamenal).
- Gate To The West. Takto dominanta místního downtownu.
- CBD: docela hezky utopený v zeleni...
- Zátiší pro motoristy...
- Procházka po středu města
- Pomník neznámého baseballisty (ve městě sídlí slavní Kardinálové). Slečna v pozadí chtivě okukuje Westin - na ten nám bohužel grant nevystačil :-)
- Poetiku nočního parkoviště ve středu města...
- střídá fotogeničnost jiného parkoviště za denního světla.
- Není nad pěkný výhled u snídaně: latte a muffiny v St. Louis Bread Company (Panera Bread) kousek od hotelu.
- Místní jsou zřejmě velcí čtenáři denního tisku...
- Union Station v proudu vod...
- Kluk, holka, voda...
- Kytičky - tak těm se tu opravdu daří.
- Ptáček v zoo...
- Šelma v zoo...
- Tutor v zoo...
- No, pivař nejsem, ale ochutnat jsem musel - dojem velmi nevalný...
- Předměstská idylka
- Lofťácké bydlení ve městě... hmm...
- Bouřky byly impresivní - přece jen je město v Tornádové aleji...
- Real Americana...
- Saint Louis Cathedral s nejrozsáhlejší mozaikovou výzdobou na světě...
- a moderně koncipovaná plastika před chrámem
Závěrem nutno konstatovat, že první setkání s Amerikou nás velmi zaujalo – možná i proto, že Středozápad poskytuje v jistém ohledu autentičtější zkušenost než „evropsky“ kosmopolitní New York nebo duhově rozjásané a Hispánci silně ovlivněné Los Angeles. K dojmu nového jistě přispělo i klima, neboť pro Středoevropana je to skutečný skok do extrému (proč se subjektivně otepluje když lije jako z konve?).
Dámy a pánové, děkuji za pozornost a bude-li zájem o další trip-reporty z mého archivu, vyjádřete se prosím v diskusi.
* Za toto pregnantní vyjádření vděčím (a mírně modifikované si jej vypůjčuji) Michalu Bregantovi (srov. Anketa: Studium filmové vědy; Iluminace č. 3/1996 – str. 93 - 112), který uvedl, že v druhé polovině 80. let 20. stol. samostatné učítaní polské odborné literatury nemohlo nahradit kontakt se zahraničními (západními) poznatky a že pocit profesního vakua byl dusivý.
)