Když jsem v polovině roku plánoval cestu na konferenci do Singapuru, kde jsme s kolegou měli suprdupr demo na použití budoucích funkcí Internetu, jevilo se všechno krásně. Teplota příjemná, časový posun vhodný pro práci se zbytkem týmu v Evropě, celkově civilizovaná země a SMRT slibovaly vhodné prostředí pro úspěch.
Všechny formality jsem tentokráte zajistil v dostatečném předstihu. Hotel, vložné, letenka za smysluplnou cenu s KLM (sice v triplu, ale alespoň díky statusu v „premium eco“ třídě). Jediná (a běžná) komplikace byla v tom, že spolupracující týmy dodaly jejich část práce pozdě, takže jsme byli připraveni na nocovky při ladění.
I nastal den D, sobota 28.9. 2013. Sbalil jsem se už ráno a po obědě vyrazil na letiště. Cestou jsem pro kamarádku dlící toho času v Singapuru zakoupil dva bochníky chleba a dvě hořčice, které postrádá. Ověřil jsem samozřejmě legálnost dovozu potravin do Singapuru a nic nevěstilo pohromu.
Po odstavení auta jsem se před třetí odpolední dostavil na check-in letu KL1354 (odlet 16:30), slečna převzala moje papíry, pečlivě je prolistovala, zkontrolovala kartičku SkyMiles v systému, podala mi s milým úsměvem nástupní karty pro let do Amsterdamu a následně na let KL835 do Singapuru. Stejně tak podotkla, že zavazadlo mám odbavené až do Singapuru a nemusím s ním v Amsterdamu nic dělat.
Let do Amsterdamu ve Fokkeru 70 u nouzového východu (sedadlo 11F) byl zcela standardní. Od Nizozemců člověk čeká německou přesnost, která je podepřena špetkou osobnosti. Na letu trvajícím hodinu neurazí ani pytlík krekrů ani jedna runda rozvážení pitiva (dle všeho měli i víno a pivo – já zůstal u dvojití dávky kofeinu kola + kafe). Dojem z letu kazily nové sedačky KLM, za jejichž návrh by se měl někdo smažit v pekle. Na pohled hezké a jistě snadno omyvatelné mají jen jednu chybu. Dle všeho nemají žádnou vycpávku. Přísahám bohu, že sezení na smrkové fošně je pohodlnější. Pokud je začnou montovat do dálkové flotily, budu muset dát KLM na banlist, kde už je kvůli sedačkám Luftwaffe.
V Amsterdamu jsem neváhal a po pár fotkách letadel zakotvil ve velkém salónku KLM nad gaty F, kde jsem hodlal na dvě hodiny spočinout před nočním letem. V salóncích KLM stále funguje heslo klmDDMMYYY, což znamená slušnou konektivitu. Vyplácal jsem kus baterky v laptopu, informoval síťově domácí základnu, že se na pár hodin odmlčím a polechtal žaludek průměrným sýrem a trochou alkoholu.
Kolem osmé jsem sbalil svoje saky paky a pomalu se vydal ke gatu. Letmý pohled odhalil dvě skupiny cestujících – obchodní cestující končící v SIN byli v menšině proti koupákům a domorodcům mířícím do DPS, kam potom linka pokračuje. Díky kartičce jsem prošel bez zdržení bezpečnostní kontrolou a přistoupil ke slečně boardující cesťáky. Píp … píp … a sedadlo 11J je moje.
Ale co to?
Příjemná slečna kouká do mého pasu a drmolí cosi o platnosti pasu. Chabě protestuje jsem nahnán do ohrádky, kterou „obsluhuje“ další slečna (více prýmku na saku, více germánský vzhled – no, prototyp dozorkyně Gertruda v pracovním táboře). Slečna se věnuje páru, který má problém, že nesedí vedle sebe. Let je plný, oni jsou vytrvalí, leč dozorkyně se jich asi po deseti minutách zbavuje.
Dostávám se na řadu. Říkám, že nerozumím moc problému, leč dozorkyně mi ukazuje v jejím systému, že musím mít pas platný ještě šest měsíců od data odletu ze Singapuru. Je 28.9. 2013 a platnost mého pasu končí 10.2. 2014 – na spočítání nemusí být člověk génius. Žiju v domnění, že to bylo tři měsíce, leč Gertruda vytrvale ukazuje na obrazovku a sděluje mi, že mi nemůže pomoci a že mě prostě nenaboardují. Zároveň začne do vysílačky štěkat pokyny, aby mi vyložili kufr (mohl to být ale i příkaz k popravě předchozího hříšníka) a posílá mě na transit. Moje obrana, že mě v Praze naložili a mám od nich všechny doklady až na cestu do SIN, ji vůbec nezajímá.
And the s**t hit the fan.
Jsem v Amsterdamu, je sobota večer, státní úřady ČR otevřou až v pondělí a jejich rychlost a efektivita je pověstná. Volám nejdřív na help linku prodejce letenky, popíšu problém, říkají, že v Nizozemsku to se mnou asi nikdo řešit nebude, ať zkusím KLM ukecat návrat do ČR.
Volám na tísňové číslo české ambasády v Haagu, paní je velmi vstřícná, ale říká, že ambasáda mi může vystavit náhradní dokad na cestu zpět do ČR, ale určitě to nebude doklad na cestu do Singapuru.
Dorážím na transfer desk. Sestra Gertrudy (či alespoň ze stejného chovu), Ursula mi říká, že nejlepší bude počkat do rána a pak řešit něco s ambasádou. Nojo, ale to neřeší ani nocleh ani ranní let do Prahy. Zároveň se Ursula tváří, že nevidí důvod ke změně mojí letenky z Amsterdamu do Singapuru na jiný den. Nakonec vynesu trumfové eso větou: „kdyby mě v Praze nenaboardovali, tak jsem letenku změnil už v Praze“. Trumfové eso zabralo na změnu letenky AMS - SIN (na úterý 1.10. 2013), ale vyčerpal jsem trumfy a cesta do Prahy je stále zarubaná. Ursula nabízí cestu v neděli ráno do Prahy a v úterý odpoledne zpět za fantastických 1,200 EUR. Nejsem Rothschild, s díky odmítám.
Dále je třeba postupovat dle inovované Maslowovy pyramidy.
První přichází ke slovu Internet. Přemisťuji se poblíž salónku a chytám wifi.
Další v pořadí je zajištění dopravy. Ursula měla pravdu, KLM/OK za cenu přes 25.000 CZK. U2 a Transavia neletí ve správných termínech. Delta award letenka? 360 USD za r/t. OK award letenka? Lze jen v pracovní době. Nojoooo … mám ještě pár mil na starém FlyingBlue účtu. Takže platím 35.000 mílemi a 51 EUR za KL1351 + OK618.
Rozesílám e-maily se žádostí o pomoc na všechny strany (chtělo by to osobní CRM s možností volného tagování osob) s tím, že je stejně nikdo nevyřídí dřív než v neděli ráno.
Po rozeslání e-mailu přišla chvíle zkontrolovat zavazadlo, které Gertruda vysílačkou poslala někam na pás. Ale kam? Procházím z tranzitního prostoru na území Nizozemského království a hledám přepážku ztracených zavazadel. Přepážka, pro nás kartičkáře dokonce kamrlík, ve kterém se muž středovýchodního genotypu nahlas dohaduje s příjemnou dívčinou na téma, proč nemá kufr.
Volím nesmělý usměv plachého výzkumníka a usedám do sedačky „do fronty“. Po chvíli se dívčina pána zbaví (odchází ukojen několika tretkami v balíčku „poslední záchrany“) a já jsem vyzván k přistoupení. Pokouším se srdceryvně popsat svojí situaci a to dost podrobně od chvíle, kdy jsem by v Praze odbaven slečnou až do Singapuru (platnost pasu zmíním samozřejmě také – nikdy nelžete). Dívčina má pochopení a použije klíčovou frázi „a co pro Vás mohu udělat?“.
Sláva, na to jsem čekal jako na spásu boží. Zmiňuji problém s noclehem (vždycky dávejte jako první ten největší průser, který můžou řešit) a následně lapálii s kufrem. Dívčina se odchází poradit se supervisorem a za chvíli tiskne voucher do hotelu Steinberger. Na kufr ještě dvacet minut čekám a zkouším i to, že bych zrušil award letenku FlyingBlue, ale jediné, co mi dívčina nabízí, je check-in na ranní let KL1351. Protože kufr nedorazí, jsem také odbyt „balíčkem poslední záchrany“ a vydávám se do hotelu. Dívčina mi ještě radí, aby ráno při nástupu ověřil na gate, že kufr letí se mnou.
Noc v hotelu proběhla celkem klidně, kromě toho, že jsem si pochopitelně nadával do pitomců, co si nedokážou zkontrolovat délku pasu s údaji, které jsou … inu dovedně ukryté ve spleti webu singapurského ministerstva zahraničí. Leč neznalost neomlouvá. Řeším i plán – v pondělí ráno na úřad městské části a zjistit, jak rychle jsou schopni dělat emergency pas (horní limit je 14 dní).
Ráno v neděli jsem dorazil na gate právě včas, aby se stihl zeptat, zda je kufr naložen. Seriosně vypadající dáma v nejlepších letech mi potvrdila, že kufr je naložen. Svalil jsem se na sedadlo 4D ve fokkeru 70, naštěstí starý interiér se sedačkou pro lidi a upadl do bezvědomí.
Překvapení mě čekalo u pásu 23. Bohužel můj starý kvalitně zajetý brach značky Samsonite se odmítal objevit. Protože jsem viděl, že u pásu 24 vyjíždějí kufry z Paříže, neváhal jsem ani minutu a spěchal k reklamacím zavazadel.
A dobře jsem udělal. Po chvíli byly za mnou další tři ve frontě – jestli je možné na něco se spolehnout, jsou to zabordelená zavazadla v Paříži. To je stejná jistota jako daně a smrt. Již mírně rezignovaný jsem dostal svůj lísteček s telefonním číslem a ani moje „vtipná“ poznámka, že KLM začíná přebírat móresy svojí matky Air France, nevyloudila na tváři profesionálně se tvářící pracovnici ČSA Handling úsměv na rtu.
Neděle proběhla v klidu, kromě občasného zavolání na bagáží telefonní číslo a koukání na web ztracených zavazadel (obojí bez efektu) bylo vše v klidu. Také jsem probral s několika lidmi svoje šance – bez výjimky byli pesimističtí, včetně trojnásobného hrdiny tripreportů a nositele adminova řádu s dubovými ratolestmi.
V pondělí jsem ráno vyrazil na úřad městské části. Zjistil jsem, že mi mohou vydat emergency pas bez biometrických a strojově čitelných údajů (platí šest měsíců) do 24 hodin a normální pas do 14 dnů. To jsme měl ještě plán jet na ten šestiměsíční pas. V průběhu dne jsem dostal několik informací, které moje nadšení podlamovaly. Utratil jsem tery 30.000 mil a 100 USD za award letenku z účtu SkyMiles (protože jsem si chtěl pojistit cestu z Amsterdamu zpět v případě, že mě znovu nenaloží). Kufr stále nedorazil. Při informaci představenému, jaké neštěstí mě potkalo, konstatovala kolegyně, která je trošku od rány, že „bych se z toho pos…la“.
V úterý ráno jsem vyzvedl šestiměsíční pas, leč trošku ve mně hlodal červíček pochybností a rozhodl jsem se nejistotu prolomit zavoláním na ambasádu singapurské republiky do Bruselu. Dozvěděl jsem se, že mě samozřejmě může KLM vyložit a imigrační úředník nemusí pustit do země, leč také padla slova o vyhoštění a zákazu vstupu (pokud jsem svojí výzkumnickou angličtinou správně rozuměl). To definitivně podlomilo můj entuziasmus, odjezd jsem odpískal a začal jsem konat akce ke zrušení všech rezervací. Kufr stále nedorazil.
Ve středu ráno jsem dostal informaci, že kufr konečně dorazil. A bylo v něm skutečně všechno, včetně oněch dvou chlebů a hořčice. A dokonce v něm nebyli žádní tropičtí pavouci, klokani ani tučňáci, pročež budeme věřit tomu, že zůstal zavřen na letišti v Amsterdamu.
KLM mi zároveň prostřednictvím prodejce sdělilo, že mám nárok na fantastických 1.300 CZK. Pročež sepisuji traktát, který by dal do souvislosti trable s pasem, chybu pracovnice při check-inu, moje náklady, opožděné doručení kufru a můj Skyteam status.
Poučení?
- Nepanikařte, nejhorší je smrt z leknutí
- Neberte na lehkou váhu trvanlivost pasu (a mějte raději dva až tři)
- Když už někde zůstanete viset, zkuste pomoc aerolinky
- Nebojte se zavolat či napsat se žádostí o pomoc
edit:
disclaimer: pro pripadne ctouci kolegy: slo o vzdalenejsi kolegyni AK, nikoliv o LP, kolegyni z kancelare. Kolegyne LP uvedena slova pry vubec nezna
