Do Bristolu a dál na jihozápad
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Do Bristolu a dál na jihozápad
Přípravy
Začátkem prosince loňského roku byly opět v práci rozdány karty ohledně dovolených a plánů šichet na další rok a já z těchto karet vyčetl, že první jarní víkend budu mít volný. Jelikož jsem už předtím plánoval otevřít svou cestovatelskou sezónu právě v této době, nebylo co řešit. Chtěl jsem vyrazit někam, kde jsem ještě nebyl, odkud bych se v případě nepříznivého počasí dostal nějak alternativně domů a hlavně, kde bych získal nějakou přidanou hodnotu. V té době v mém pracovním životě navíc vystala potřeba si nějak osvěžit svou uvadající Angličtinu, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným a vyrazit do Anglie. Po kratším hledání jsem zvolil společnost EasyJet, jež mi za, tehdy ještě intervencí neznehodnocených, necelých devatenáct set korun nabídla zpáteční letenku do Bristolu s odletem z Prahy v pátek pozdě večer návratem do vlasti v neděli odpoledne.
Už od začátku mi bylo jasné, že jen v Bristolu nezůstanu a jelikož v logicky se nabízejícím Cardiffu jsem už kdysi byl, obrátila se má pozornost na jihozápadní cíp Anglie. Železniční i autobusové jízdenky, stejně jako ubytování, jsem dokupoval postupně a na konci vznikl celkem přijatelný cestovní plán, který se mi, k mému vlastnímu překvapení, podařilo na konec i do puntíku splnit.
Pátek 21.3. 2014
Cestovatelskou sezónu jsem sice nakonec otevřel už koncem ledna autobusovým výletem do Poznaně a Gdaňsku, to ale nic nemění na tom, že druhý jarní den, v pátek 21. března 2014, jsem po téměř půl roce opět zamířil na Ruzyň nikoliv pracovně, ale jako cesťák.
Odlet 21:10, na letišti jsem o dvě a půl hodiny dřív. Rychle nakoupit zásoby v Bille, se zvědavosti omrknout check-iny, kde se vedle sebe odbavují lety EasyJetu do Londýna-Stanstedu, Manchesteru, Londýna-Gatwicku a právě Bristolu a pak s palubkou poprvé v životě uloženou v mobilním telefonu mířím do tranzitu. Tam záhy potkávám několik svých kolegů/kamarádů a ve chvíli, kdy narážím i na jednu svoji dlouholetou kamarádku, která má zrovna zákonnou pauzu, je problém, jak strávím čas do odletu, zdárně vyřešen.
Odlet je z gatu A5, přibíhám k němu asi 40 minut před odletem, kdy už je hlášena poslední výzva.
Na bezpečnostní kontrole už žádná fronta, krátce po mém projití už začíná skutečný boarding. EasyJet před časem opustil free-seating a v rámci urychlení nástupu nechává cestující v předních řadách nastoupit v Praze přímo chobotem, ty v zadních pak žene na plochu, nechává je projít k zadním schůdkům a jimi do letadla. Mám místo 24A a z představy chození po schodech nahoru a dolů jsem radostí zrovna neskákal, ale v panujícím jarním počasí (jež se doslova za pár hodin mělo stát minulostí) je krátká procházka po ploše velice příjemná. Ob stojánku dál zrovna parkovala A319 Azerbaijan Airlines, z protějšího prstu zase probíhal nástup do letu EasyJetu do Manchesteru.
Na mém místě už sedí asi šedesátiletá paní a prosí mně, zda bych si s ní nevyměnil místo, prý že chce sedět vedle své dcery a vnučky. Není problém, okénko měním za uličku, sedám si na 21D a za krátko už míříme na runway. Ve 21:10, kdy mělo letadlo oficiálně startovat, jsme už několik stovek metrů nad zemí.
21. 3. 2014 PRG-BRS, U2 6266
21:10-22:25, (reálně 21:07-22:05)
A319, reg. G-EZFH
obsazenost: 100%
Letadlo bylo zaplněno do posledního místa a velmi stručně lze říci, že jeho cestující se skládali jednak z britských turistů vracejících se z návštěvy Prahy, jednak z Čechů (ev. Slováků) žijících v Británii a vracejících se z návštěvy své vlasti a jednak z Čechů (ev. Slováků) letících na návštěvu za svými příbuznými a známými, jež žijí v Británii. Zejména díky druhé jmenované skupině se v letadle sešlo velké množství malých dětí, které po většinu letu o sobě nedávali moc znát, jen jedna, asi pětiletá, holčička se celkem spolehlivě starala o zábavu na palubě. Nejprve rozsypala po podlaze bonbóny, pak se rozhodla seznámit se všemi dětmi okolo a nakonec, ve snaze rozsvítit si lampičku nad sedačkou, zmáčkla omylem signalizaci přivolání letušek. Nicméně všichni zúčastnění to brali s nadhledem a bylo to zpestření pro mě osobně poněkud nudného letu. Za úplné tmy si to pět let staré letadlo zamířilo na západ, Českou Republiku opustilo u Chebu, přeletělo Frankfurt, Düsseldorf, Maastricht, Brusel, kanál La Manche překonalo mezi Ostende a Manstonem a přeletělo Londýn. To vše jsem se dozvěděl nejprve z hlášení kapitána a později až z flightradaru. Venku nebylo skoro nic vidět a já si tak mohl užívat let. Krátce po vypnutí pokynů k zapnutí pásu zahájila tři sympatické letušky a jeden stevard prodej palubního občerstvení. Večer volal po relaxaci, takže na dračku šly především oříšky a hlavně víno, jehož vůně záhy provoněla celé letadlo. Já si tentokrát nedal nic a po důkladném prostudování palubního časopisu jsem nejprve chvíli pozoroval přes uličku sedící asi padesátiletou paní na svém tabletu hrající Angry Birds a pak jsem zcela regulérně vytuhl.
Ze spánku mně vytrhlo klesání, k němuž se záhy přidaly i turbulence, jež byly místy poněkud silné i na mně. Zcela neslyšně jsme pak krátce po desáté hodině místního času dosedli na plochu bristolského letiště a byla to právě ona přes uličku sedící paní, co si jako první všimla, že venku leje jako z konve.
První setkání s Anglií opravdu nebylo příjemné, vítr, déšť a dlouhé čekání v autobuse na posledního cestujícího. Autobus nás pak dovezl až k terminálu a mně se podařilo jako prvnímu z něj vystoupit. Zjevně jsme byli prvním příletem po delší pauze a mně se tak naskytl naprosto úžasný pohled na prostor imigrační kontroly, kde různě posedávali i polehávali letištní úředníci, kteří, když spatřili prvního cestujícího (tj. mně) okamžitě vyskočili a začali pracovat. O pár minut později jsem pak vstoupil do příletové haly, jež byla naopak doslova přeplněná čekajícími příbuznými a známými. Já na nic nečekal a hned zamířil ven najít autobus do centra.
Mezi letištěm a centrem města jezdí poměrně často autobus zvaný The Bristol Airport Flyer. Jednosměrná jízdenka stojí 7 liber, zpáteční 11, dá se koupit u řidiče, ale také dopředu přes internet, což byl i můj případ. V pomalu ustupujícím dešti jsem s ním dojel až na jeho konečnou, což je bristolské autobusové nádraží. Ubytování v Bristolu jsem volil tak, aby bylo jednak co nejlevnější a jednak bylo co nejblíže právě od tohoto autobusového nádraží. Obě tyto podmínky splňoval mládežnický hostel Rock N Bowl (http://www.rocknbowlmotel.com), kde jsem za 21 liber získal na jednu noc postel ve „čtyřlůžkovém smíšeném pokoji.“ Hostel se mi podařilo najít asi za pět minut a navzdory pokročilé večerní hodině to tu opravdu žilo. Je to asi jeden z těch hostelů pro mladé, co se chtějí hlavně bavit a památky jsou pro ně až na druhém místě. Ve společenské místnosti se buď pilo nebo komunikovalo přes Facebook, v jiné zrovna probíhal turnaj ping-pongu, někdo si ještě v kuchyňce dělal večeři. Být mladší a nevstávat další den brzo ráno, tak si to tady bezpochyby užiju, takhle jsem usínal za hluku hudby z vedlejší diskotéky, což nebylo zrovna příjemné. Ráno jsem se probudil do zimy, neboť topení jaksi nefungovalo a okna netěsnila, celkově mám z tohoto hostelu poněkud smíšené pocity. Už mi zkrátka lásko není dvacet let. Sobota 22.3.2014
Po sedmi hodinách spánku vykřičený hostel opouštím. Město ještě spí. Nějaký metař nasměruje mně na nějakou „roundabout“, tam se prý mám zeptat. Ptám se ještě jednou, pak už mě vedou šipky. Je sedm ráno a já mířím na nádraží Temple Meads. Tam je o trochu rušněji. Velkolepá budova a v ní dvě části, veřejná a neveřejná. To pravé se ale skrývá za turnikety, bez dozoru bezdomovců, pod velikou dvoranou a hlavně v podchodu. Tam pár kaváren, mimo jiné i Starbucks. Já si jdu do kafe do jiného stánku. Sympatická prodavačka bojuje o přízeň především mužských zákazníků úsměvem a ledabyle uvázanou kravatou s pár nedopnutými knoflíky na košili. Na to, kolik vlaků tu projede i teď ráno, je tu nezvyklý klid. Fotím si předměstí a koleje vedoucí kamsi do Zababova.
Jízdenku do Exeteru jsem si kupoval přes server thetrainline.com. Už začátkem ledna jsem se tam koukal a zaujalo mně, že na jeden z ranních vlaků jsou jízdenky výrazně levnější, než na ty ostatní. Nebylo co řešit, těch 8 liber a 30 pencí k tomu za hodinovou jízdu do Exeteru byly nejlépe utracené peníze tohoto výletu. Vezla mně jednotka společnosti CrossCountry, zevnitř připomínající české pendolíno. Jízda v ní je neuvěřitelně příjemná a krom malého úseku, kdy projíždí oblastí evidentně zasaženou nedávnými povodněmi, i velmi svižná. Mají tu wi-fi, bohužel placenou. Vlak dvakrát plánovaně zastavil a mně pak bylo líto, když jsem jej krátce před čtvrt na deset musel opustit na exeterském nádraží St Davids. Na prohlídku Exeteru mám o něco víc než dvě hodiny. Obavy, že nenajdu cestu do centru, padají ve chvíli, kdy přímo naproti nádraží nacházím velkou ceduli „Walking tour“. Nechám se vést po značkách, jarem vonícím městem, kolem zahrad a parků, až jsem v samém středu města, kolem ulic North Street, South Street a hlavně High Street, jež jsou plná lidí. Vládne tu uvolněná sobotní nálada, nikdo nikam nespěchá, lidé se na sebe usmívají, v kavárnách jsou plné stoly, v exeterské katedrále probíhá cosi jako meditační aerobik. Když se jdu podívat do místního obchodního centra, nejvíc lidí nacházím v posledním patře, kde je velká restaurace. Užívám si té sobotní pohody, jež ještě více umocňuje jarní počasí, jež alespoň na chvíli dává zapomenout, že jsme v Anglii.
Začátkem prosince loňského roku byly opět v práci rozdány karty ohledně dovolených a plánů šichet na další rok a já z těchto karet vyčetl, že první jarní víkend budu mít volný. Jelikož jsem už předtím plánoval otevřít svou cestovatelskou sezónu právě v této době, nebylo co řešit. Chtěl jsem vyrazit někam, kde jsem ještě nebyl, odkud bych se v případě nepříznivého počasí dostal nějak alternativně domů a hlavně, kde bych získal nějakou přidanou hodnotu. V té době v mém pracovním životě navíc vystala potřeba si nějak osvěžit svou uvadající Angličtinu, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným a vyrazit do Anglie. Po kratším hledání jsem zvolil společnost EasyJet, jež mi za, tehdy ještě intervencí neznehodnocených, necelých devatenáct set korun nabídla zpáteční letenku do Bristolu s odletem z Prahy v pátek pozdě večer návratem do vlasti v neděli odpoledne.
Už od začátku mi bylo jasné, že jen v Bristolu nezůstanu a jelikož v logicky se nabízejícím Cardiffu jsem už kdysi byl, obrátila se má pozornost na jihozápadní cíp Anglie. Železniční i autobusové jízdenky, stejně jako ubytování, jsem dokupoval postupně a na konci vznikl celkem přijatelný cestovní plán, který se mi, k mému vlastnímu překvapení, podařilo na konec i do puntíku splnit.
Pátek 21.3. 2014
Cestovatelskou sezónu jsem sice nakonec otevřel už koncem ledna autobusovým výletem do Poznaně a Gdaňsku, to ale nic nemění na tom, že druhý jarní den, v pátek 21. března 2014, jsem po téměř půl roce opět zamířil na Ruzyň nikoliv pracovně, ale jako cesťák.
Odlet 21:10, na letišti jsem o dvě a půl hodiny dřív. Rychle nakoupit zásoby v Bille, se zvědavosti omrknout check-iny, kde se vedle sebe odbavují lety EasyJetu do Londýna-Stanstedu, Manchesteru, Londýna-Gatwicku a právě Bristolu a pak s palubkou poprvé v životě uloženou v mobilním telefonu mířím do tranzitu. Tam záhy potkávám několik svých kolegů/kamarádů a ve chvíli, kdy narážím i na jednu svoji dlouholetou kamarádku, která má zrovna zákonnou pauzu, je problém, jak strávím čas do odletu, zdárně vyřešen.
Odlet je z gatu A5, přibíhám k němu asi 40 minut před odletem, kdy už je hlášena poslední výzva.
Na bezpečnostní kontrole už žádná fronta, krátce po mém projití už začíná skutečný boarding. EasyJet před časem opustil free-seating a v rámci urychlení nástupu nechává cestující v předních řadách nastoupit v Praze přímo chobotem, ty v zadních pak žene na plochu, nechává je projít k zadním schůdkům a jimi do letadla. Mám místo 24A a z představy chození po schodech nahoru a dolů jsem radostí zrovna neskákal, ale v panujícím jarním počasí (jež se doslova za pár hodin mělo stát minulostí) je krátká procházka po ploše velice příjemná. Ob stojánku dál zrovna parkovala A319 Azerbaijan Airlines, z protějšího prstu zase probíhal nástup do letu EasyJetu do Manchesteru.
Na mém místě už sedí asi šedesátiletá paní a prosí mně, zda bych si s ní nevyměnil místo, prý že chce sedět vedle své dcery a vnučky. Není problém, okénko měním za uličku, sedám si na 21D a za krátko už míříme na runway. Ve 21:10, kdy mělo letadlo oficiálně startovat, jsme už několik stovek metrů nad zemí.
21. 3. 2014 PRG-BRS, U2 6266
21:10-22:25, (reálně 21:07-22:05)
A319, reg. G-EZFH
obsazenost: 100%
Letadlo bylo zaplněno do posledního místa a velmi stručně lze říci, že jeho cestující se skládali jednak z britských turistů vracejících se z návštěvy Prahy, jednak z Čechů (ev. Slováků) žijících v Británii a vracejících se z návštěvy své vlasti a jednak z Čechů (ev. Slováků) letících na návštěvu za svými příbuznými a známými, jež žijí v Británii. Zejména díky druhé jmenované skupině se v letadle sešlo velké množství malých dětí, které po většinu letu o sobě nedávali moc znát, jen jedna, asi pětiletá, holčička se celkem spolehlivě starala o zábavu na palubě. Nejprve rozsypala po podlaze bonbóny, pak se rozhodla seznámit se všemi dětmi okolo a nakonec, ve snaze rozsvítit si lampičku nad sedačkou, zmáčkla omylem signalizaci přivolání letušek. Nicméně všichni zúčastnění to brali s nadhledem a bylo to zpestření pro mě osobně poněkud nudného letu. Za úplné tmy si to pět let staré letadlo zamířilo na západ, Českou Republiku opustilo u Chebu, přeletělo Frankfurt, Düsseldorf, Maastricht, Brusel, kanál La Manche překonalo mezi Ostende a Manstonem a přeletělo Londýn. To vše jsem se dozvěděl nejprve z hlášení kapitána a později až z flightradaru. Venku nebylo skoro nic vidět a já si tak mohl užívat let. Krátce po vypnutí pokynů k zapnutí pásu zahájila tři sympatické letušky a jeden stevard prodej palubního občerstvení. Večer volal po relaxaci, takže na dračku šly především oříšky a hlavně víno, jehož vůně záhy provoněla celé letadlo. Já si tentokrát nedal nic a po důkladném prostudování palubního časopisu jsem nejprve chvíli pozoroval přes uličku sedící asi padesátiletou paní na svém tabletu hrající Angry Birds a pak jsem zcela regulérně vytuhl.
Ze spánku mně vytrhlo klesání, k němuž se záhy přidaly i turbulence, jež byly místy poněkud silné i na mně. Zcela neslyšně jsme pak krátce po desáté hodině místního času dosedli na plochu bristolského letiště a byla to právě ona přes uličku sedící paní, co si jako první všimla, že venku leje jako z konve.
První setkání s Anglií opravdu nebylo příjemné, vítr, déšť a dlouhé čekání v autobuse na posledního cestujícího. Autobus nás pak dovezl až k terminálu a mně se podařilo jako prvnímu z něj vystoupit. Zjevně jsme byli prvním příletem po delší pauze a mně se tak naskytl naprosto úžasný pohled na prostor imigrační kontroly, kde různě posedávali i polehávali letištní úředníci, kteří, když spatřili prvního cestujícího (tj. mně) okamžitě vyskočili a začali pracovat. O pár minut později jsem pak vstoupil do příletové haly, jež byla naopak doslova přeplněná čekajícími příbuznými a známými. Já na nic nečekal a hned zamířil ven najít autobus do centra.
Mezi letištěm a centrem města jezdí poměrně často autobus zvaný The Bristol Airport Flyer. Jednosměrná jízdenka stojí 7 liber, zpáteční 11, dá se koupit u řidiče, ale také dopředu přes internet, což byl i můj případ. V pomalu ustupujícím dešti jsem s ním dojel až na jeho konečnou, což je bristolské autobusové nádraží. Ubytování v Bristolu jsem volil tak, aby bylo jednak co nejlevnější a jednak bylo co nejblíže právě od tohoto autobusového nádraží. Obě tyto podmínky splňoval mládežnický hostel Rock N Bowl (http://www.rocknbowlmotel.com), kde jsem za 21 liber získal na jednu noc postel ve „čtyřlůžkovém smíšeném pokoji.“ Hostel se mi podařilo najít asi za pět minut a navzdory pokročilé večerní hodině to tu opravdu žilo. Je to asi jeden z těch hostelů pro mladé, co se chtějí hlavně bavit a památky jsou pro ně až na druhém místě. Ve společenské místnosti se buď pilo nebo komunikovalo přes Facebook, v jiné zrovna probíhal turnaj ping-pongu, někdo si ještě v kuchyňce dělal večeři. Být mladší a nevstávat další den brzo ráno, tak si to tady bezpochyby užiju, takhle jsem usínal za hluku hudby z vedlejší diskotéky, což nebylo zrovna příjemné. Ráno jsem se probudil do zimy, neboť topení jaksi nefungovalo a okna netěsnila, celkově mám z tohoto hostelu poněkud smíšené pocity. Už mi zkrátka lásko není dvacet let. Sobota 22.3.2014
Po sedmi hodinách spánku vykřičený hostel opouštím. Město ještě spí. Nějaký metař nasměruje mně na nějakou „roundabout“, tam se prý mám zeptat. Ptám se ještě jednou, pak už mě vedou šipky. Je sedm ráno a já mířím na nádraží Temple Meads. Tam je o trochu rušněji. Velkolepá budova a v ní dvě části, veřejná a neveřejná. To pravé se ale skrývá za turnikety, bez dozoru bezdomovců, pod velikou dvoranou a hlavně v podchodu. Tam pár kaváren, mimo jiné i Starbucks. Já si jdu do kafe do jiného stánku. Sympatická prodavačka bojuje o přízeň především mužských zákazníků úsměvem a ledabyle uvázanou kravatou s pár nedopnutými knoflíky na košili. Na to, kolik vlaků tu projede i teď ráno, je tu nezvyklý klid. Fotím si předměstí a koleje vedoucí kamsi do Zababova.
Jízdenku do Exeteru jsem si kupoval přes server thetrainline.com. Už začátkem ledna jsem se tam koukal a zaujalo mně, že na jeden z ranních vlaků jsou jízdenky výrazně levnější, než na ty ostatní. Nebylo co řešit, těch 8 liber a 30 pencí k tomu za hodinovou jízdu do Exeteru byly nejlépe utracené peníze tohoto výletu. Vezla mně jednotka společnosti CrossCountry, zevnitř připomínající české pendolíno. Jízda v ní je neuvěřitelně příjemná a krom malého úseku, kdy projíždí oblastí evidentně zasaženou nedávnými povodněmi, i velmi svižná. Mají tu wi-fi, bohužel placenou. Vlak dvakrát plánovaně zastavil a mně pak bylo líto, když jsem jej krátce před čtvrt na deset musel opustit na exeterském nádraží St Davids. Na prohlídku Exeteru mám o něco víc než dvě hodiny. Obavy, že nenajdu cestu do centru, padají ve chvíli, kdy přímo naproti nádraží nacházím velkou ceduli „Walking tour“. Nechám se vést po značkách, jarem vonícím městem, kolem zahrad a parků, až jsem v samém středu města, kolem ulic North Street, South Street a hlavně High Street, jež jsou plná lidí. Vládne tu uvolněná sobotní nálada, nikdo nikam nespěchá, lidé se na sebe usmívají, v kavárnách jsou plné stoly, v exeterské katedrále probíhá cosi jako meditační aerobik. Když se jdu podívat do místního obchodního centra, nejvíc lidí nacházím v posledním patře, kde je velká restaurace. Užívám si té sobotní pohody, jež ještě více umocňuje jarní počasí, jež alespoň na chvíli dává zapomenout, že jsme v Anglii.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Do Bristolu a dál na jihozápad
O kousek dál leží Paris street. V Praze je ulice podobného jména symbolem luxusu, tady na ní sídlí jen jedno ušmudlané autobusové nádraží. Malé a neútulné, čekárna spíš než čekárnu připomíná útočiště pro bezdomovce, možnosti občerstvení jsou ubohé.
Až trochu paradoxně s tím kontrastuje nablýskaný interiér autobusu společnosti National Expres, jež mně odtud odvezl za 12 liber a 40 pencí do Plymouthu.
Sotva jsme se vymotali z města, přišel déšť. Z okna autobusu se dobře kouká, jak prší. Člověk hned pochopil, proč okolní příroda je tak zelená a místní obyvatelé k dešti tak neteční.
V Plymouthu jsem vystoupil o hodinu později. Místní autobusové nádraží je skoro stejně ubohé jako to v Exeteru, jen je větší. Jeho část je schovaná pod Exeters street. Hlášení v několika jazycích cestující vítá a žádá je, aby nenechávali svá zavazadla bez dozoru. Jedním z těch jazyků je i Čeština. Původně tady měl výlet vrcholit, tady jsem se měl podle počasí a nálady rozhlédnout, zda vyrazím do nitra nedalekého národního parku Dartmoor, nebo zůstanu ve městě. Asi dvacet minut chůze od autobusového nádraží mám dokonce rezervovaný nocleh. Ale při plánování cesty mně to táhlo dál a tak na prohlídku města, jež by si zasloužilo celý den, mám sotva hodinu. Rychle mířím směrem k rezervovanému ubytování. Abych našel cestu, abych tady večer nebloudil. Kolem kostela bez střechy, kolem jednoho velkého obchoďáku. První kruháč, druhý kruháč…a pak už to najdu. Parkem a pěší zónou vracím se do města. Venku fouká, občas i zaprší. Navzdory tomu, i tady jsou ulice plné. Pěší zónu kříží ulice Royal Parade. Rád bych šel dál k moři, podívat se na místní přístav, ale není čas. Jdu chvíli po Royal Parade a pak na první lavičce, jako správný český balík, obědvám rohlík se šunkou. Další autobus společnosti National Expres vyráží z Plymouthu poloprázdný a cestou se ještě více vyprazdňuje. Divokou přírodou místy kopírujeme železniční trať a já si zas a znova nadávám, že jsem neměl odvahu vzít si na tuhle trasu vlak. Prší, místy dost hustě prší, možná tím víc, čím víc se pevnina zužuje. Déšť střídá jasno, ale duha nepřichází. V Newquai mám chuť vystoupit a projít si místní úžasné pláže. V Truro to málem udělám, to kvůli kanálům, jež nemají momentálně dost vody a tak lodě kotví na blátě. Po třech hodinách jízdy přijíždíme do Penzance kromě řidiče dva. Já a nějaká starší paní. Vzhledem k tomu, jak často fotí, je to také nesjpíš turistka.
Autobusové nádraží v Penzance si na nic nehraje. Není ošklivé, ani nablýskané, o většinu služeb se stará jeho nedaleká vlaková část. Je pět hodin odpoledne a já si plně uvědomuji, že jsem tak trochu na konci světa. Ten úplný se nachází o pár kilometrů dál a Britové mu říkají Land´s End. Jezdí tam i autobus. Chtěl bych se tam podívat, ale podle původního jízdního řádu to nevychází. Než si stačím uvědomit, že jsme do Penzance přijeli o půl hodiny dřív, než bylo v plánu, je vhodný spoj pryč.
No co, držím se původních plánů. Jdu se podívat na konec britské kolejové sítě, na maximální zoom si fotím jakýsi hrad v dálce a chystám se vyrazit po pobřeží. Plán opět brzdí déšť. Mám tu tři hodiny čas, není kam spěchat. Mraky se na obloze honí a dávají tušit, že voda padající z nebe je tu sice častá, ale pořád jenom dočasná záležitost. Déšť ustává a já vyrážím k moři. Je to asi takový instinkt vnitrozemce. Vidět moře a zbláznit se. Nevnímat, že fouká vítr, že je zima, že máte promokavé boty. Prostě vidím moře a chci se ho dotknout, chci ho dýchat a jen poslední zbytek rozumu Vám brání se v něm rovnou nevykoupat. Okolo parkoviště a přístaviště malých lodí mířím dál na západ. Směrovky ukazují mi cestu k trajektu na nedaleké ostrovy Scilly, ale na to už není čas. Míjím Jubillee pool, úžasný bazén na břehu moře, jež poškodily nedávné bouře a jeho další osud je nejistý. U něj už se dá sejít až úplně k moři, na kamenné terasy a z nich pro ty nejodvážnější vedou schody do vody. V létě to tu musí být plné lidí, teď jen jeden blázen zkouší, co si ještě může dovolit.
Po úzké kamenité pláži našlapuji dál. Fotím a posílám fotky přátelům. Příliv jako bych se zvedal, co chvíli to vypadá, že mně pohltí. „Taky bych mohl jet k moři někdy, kdy se v něm dá koupat,“ napadá mně a v hlavě se mi vyrojí vzpomínky na lednový výlet do Polska, kdy jsem se v Sopotech v desetistupňovém mrazu procházel po pláži pokryté sněhem.
„Pořádně se otužuj a budeš se moci koupat i v takových podmínkách,“ radí mi později moji zlínští prarodiče. Když o tom tak přemýšlím, není to úplně tak špatný nápad. Pomalu se stmívá. Šipky navádí mně k Morrab garden, místní botanické zahradě. Je krásná, hraje barvami, ale s ubývajícím světlem se v ní trochu bojím. Vyrážím do ulic, ač sobota večer, jen pár chodců brodí se jimi. Mám chuť na něco horkého, káva by bodla. Ale kde nic, tu nic. Jako spása jeví se podnik Domino´s Pizza. Místo kafe si tak dávám malou pizzu za 3,99. Už je tma. V místní večerce kupuji si plechovku čehosi. Že prý v Anglii se nesmí pít alkohol veřejně, tak končí v papírovém šátku. Je to jakási vinná limonáda, z plechovky se dovídám, že obsahuje 5% alkoholu. Než se naděju, mám jí jak z praku. Zpátky do Plymouthu nás veze ten samý autobus i ten samý řidič a to, že během tříhodinového stání neuklidil v autobuse toalety ani v nich nevynesl ubrousky přetékající koš, je poněkud mimo mé chápání.
Opilý usínám, probouzím se, jenom když autobus kličkuje ulicemi. V jedenáct večer jsem zpátky v Plymouthu. Autobus dál pokračuje ve své cestě, kolem třetí hodiny ranní je v Bristolu, v 5:30 zastaví na Heathrow a v 6:20 na londýnské Victorii. Poprvé mně napadá, že s pár promilem alkoholu v krvi bych tu cestu zvládnul. Teď však musím rychle vystřízlivět, nasadit tempo a dojít do ulice Almada Road. Venku je zima, ale to mi teď nevadí. Hotel St Rita sídlí v obyčejném řadovém domku, jakých jsou v celé Anglii tisíce. U jeho dveří jsem asi za dvacet minut, recepčního a majitele v jedné osobě musím zvonkem budit. Za 15 liber mám rezervovanou jednu postel v šestilůžkovém hostelovém pokoji. Prý tam už spí čtyři Němci. Když se majiteli zmíním, že další den vstávám v půl šesté ráno, nabídne mi, za ty samé peníze, klasický dvojlůžkový pokoj jen pro sebe, abych je nerušil. Samozřejmě přijímám. Na pokoji pak nacházím televizi, sprchu i kávovar.
Sotva jsme se vymotali z města, přišel déšť. Z okna autobusu se dobře kouká, jak prší. Člověk hned pochopil, proč okolní příroda je tak zelená a místní obyvatelé k dešti tak neteční.
V Plymouthu jsem vystoupil o hodinu později. Místní autobusové nádraží je skoro stejně ubohé jako to v Exeteru, jen je větší. Jeho část je schovaná pod Exeters street. Hlášení v několika jazycích cestující vítá a žádá je, aby nenechávali svá zavazadla bez dozoru. Jedním z těch jazyků je i Čeština. Původně tady měl výlet vrcholit, tady jsem se měl podle počasí a nálady rozhlédnout, zda vyrazím do nitra nedalekého národního parku Dartmoor, nebo zůstanu ve městě. Asi dvacet minut chůze od autobusového nádraží mám dokonce rezervovaný nocleh. Ale při plánování cesty mně to táhlo dál a tak na prohlídku města, jež by si zasloužilo celý den, mám sotva hodinu. Rychle mířím směrem k rezervovanému ubytování. Abych našel cestu, abych tady večer nebloudil. Kolem kostela bez střechy, kolem jednoho velkého obchoďáku. První kruháč, druhý kruháč…a pak už to najdu. Parkem a pěší zónou vracím se do města. Venku fouká, občas i zaprší. Navzdory tomu, i tady jsou ulice plné. Pěší zónu kříží ulice Royal Parade. Rád bych šel dál k moři, podívat se na místní přístav, ale není čas. Jdu chvíli po Royal Parade a pak na první lavičce, jako správný český balík, obědvám rohlík se šunkou. Další autobus společnosti National Expres vyráží z Plymouthu poloprázdný a cestou se ještě více vyprazdňuje. Divokou přírodou místy kopírujeme železniční trať a já si zas a znova nadávám, že jsem neměl odvahu vzít si na tuhle trasu vlak. Prší, místy dost hustě prší, možná tím víc, čím víc se pevnina zužuje. Déšť střídá jasno, ale duha nepřichází. V Newquai mám chuť vystoupit a projít si místní úžasné pláže. V Truro to málem udělám, to kvůli kanálům, jež nemají momentálně dost vody a tak lodě kotví na blátě. Po třech hodinách jízdy přijíždíme do Penzance kromě řidiče dva. Já a nějaká starší paní. Vzhledem k tomu, jak často fotí, je to také nesjpíš turistka.
Autobusové nádraží v Penzance si na nic nehraje. Není ošklivé, ani nablýskané, o většinu služeb se stará jeho nedaleká vlaková část. Je pět hodin odpoledne a já si plně uvědomuji, že jsem tak trochu na konci světa. Ten úplný se nachází o pár kilometrů dál a Britové mu říkají Land´s End. Jezdí tam i autobus. Chtěl bych se tam podívat, ale podle původního jízdního řádu to nevychází. Než si stačím uvědomit, že jsme do Penzance přijeli o půl hodiny dřív, než bylo v plánu, je vhodný spoj pryč.
No co, držím se původních plánů. Jdu se podívat na konec britské kolejové sítě, na maximální zoom si fotím jakýsi hrad v dálce a chystám se vyrazit po pobřeží. Plán opět brzdí déšť. Mám tu tři hodiny čas, není kam spěchat. Mraky se na obloze honí a dávají tušit, že voda padající z nebe je tu sice častá, ale pořád jenom dočasná záležitost. Déšť ustává a já vyrážím k moři. Je to asi takový instinkt vnitrozemce. Vidět moře a zbláznit se. Nevnímat, že fouká vítr, že je zima, že máte promokavé boty. Prostě vidím moře a chci se ho dotknout, chci ho dýchat a jen poslední zbytek rozumu Vám brání se v něm rovnou nevykoupat. Okolo parkoviště a přístaviště malých lodí mířím dál na západ. Směrovky ukazují mi cestu k trajektu na nedaleké ostrovy Scilly, ale na to už není čas. Míjím Jubillee pool, úžasný bazén na břehu moře, jež poškodily nedávné bouře a jeho další osud je nejistý. U něj už se dá sejít až úplně k moři, na kamenné terasy a z nich pro ty nejodvážnější vedou schody do vody. V létě to tu musí být plné lidí, teď jen jeden blázen zkouší, co si ještě může dovolit.
Po úzké kamenité pláži našlapuji dál. Fotím a posílám fotky přátelům. Příliv jako bych se zvedal, co chvíli to vypadá, že mně pohltí. „Taky bych mohl jet k moři někdy, kdy se v něm dá koupat,“ napadá mně a v hlavě se mi vyrojí vzpomínky na lednový výlet do Polska, kdy jsem se v Sopotech v desetistupňovém mrazu procházel po pláži pokryté sněhem.
„Pořádně se otužuj a budeš se moci koupat i v takových podmínkách,“ radí mi později moji zlínští prarodiče. Když o tom tak přemýšlím, není to úplně tak špatný nápad. Pomalu se stmívá. Šipky navádí mně k Morrab garden, místní botanické zahradě. Je krásná, hraje barvami, ale s ubývajícím světlem se v ní trochu bojím. Vyrážím do ulic, ač sobota večer, jen pár chodců brodí se jimi. Mám chuť na něco horkého, káva by bodla. Ale kde nic, tu nic. Jako spása jeví se podnik Domino´s Pizza. Místo kafe si tak dávám malou pizzu za 3,99. Už je tma. V místní večerce kupuji si plechovku čehosi. Že prý v Anglii se nesmí pít alkohol veřejně, tak končí v papírovém šátku. Je to jakási vinná limonáda, z plechovky se dovídám, že obsahuje 5% alkoholu. Než se naděju, mám jí jak z praku. Zpátky do Plymouthu nás veze ten samý autobus i ten samý řidič a to, že během tříhodinového stání neuklidil v autobuse toalety ani v nich nevynesl ubrousky přetékající koš, je poněkud mimo mé chápání.
Opilý usínám, probouzím se, jenom když autobus kličkuje ulicemi. V jedenáct večer jsem zpátky v Plymouthu. Autobus dál pokračuje ve své cestě, kolem třetí hodiny ranní je v Bristolu, v 5:30 zastaví na Heathrow a v 6:20 na londýnské Victorii. Poprvé mně napadá, že s pár promilem alkoholu v krvi bych tu cestu zvládnul. Teď však musím rychle vystřízlivět, nasadit tempo a dojít do ulice Almada Road. Venku je zima, ale to mi teď nevadí. Hotel St Rita sídlí v obyčejném řadovém domku, jakých jsou v celé Anglii tisíce. U jeho dveří jsem asi za dvacet minut, recepčního a majitele v jedné osobě musím zvonkem budit. Za 15 liber mám rezervovanou jednu postel v šestilůžkovém hostelovém pokoji. Prý tam už spí čtyři Němci. Když se majiteli zmíním, že další den vstávám v půl šesté ráno, nabídne mi, za ty samé peníze, klasický dvojlůžkový pokoj jen pro sebe, abych je nerušil. Samozřejmě přijímám. Na pokoji pak nacházím televizi, sprchu i kávovar.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Do Bristolu a dál na jihozápad
Neděle 23.3. 2014
Z šesti hodinového spánku mně ruší podivné zvuky, ráno pak zjišťuji, že je to déšť. A za deště mířím i ranním Plymouthem zpátky na autobusové nádraží. Skupinky čekajících dobývají se toalety, ty však otevírají až v šest. Taxík za taxíkem přiváží první cestující, někdo volí cestu pěšky. V 6:45 se opět vydávám na cestu, tentokrát už rovnou do Bristolu. Čistě pro srovnání jsem nyní zvolil společnost Megabus. Kamarád Aleš mi říká, že je to v Anglii s**t. A má pravdu. Ani tady se během dlouhého stání neobtěžují uklidit toalety, sedačky navíc působí sešle, jediné, v čem snad konkurenci od National Expresu poráží, je rozteč mezi sedačkami.
Chvíli sním a chvíli bdím, tak jako na obloze jasno a dešťové mraky se střídaj. Před Bristolem si dáváme desetiminutovou pauzu, prý abychom nepřijeli do města moc brzo. O něco později užívám si pohledu na Clifton Suspension Bridge, jeden ze symbolů Bristolu. Po 200 minutách jízdy, asi v deset dopoledne, vystupuji u bristolské Colston Hall. V Bristolu je akorát nedělní dopoledne v plném proudu. Nevadí, že občas zaprší, nebo silněji zafouká, i tady si to lidi užívají. Na malém trhu kupuju sýr domů. S obdivem sleduji, jak se v centru města snoubí námořnická historie a vědecko-technická současnost. Ocitám se v nějaké budově, myslím si, že je to multikino a ono planetárium. U místní katedrály prší. Deštník, koupený předloni v New Yorku, opět prokazuje svoje služby. Nohy mně ženou do konce, k nějaké věži a pak zas dál. Jsem promočený i unavený, ale dobrá nálada mně neopouští. V obchodním centru Cabot Cirkus je víc živo než včera v podobném zařízení v Exeteru. Chuť odpočívat tu jakoby prohrávala s touhou kupovat. Poslední kafe a pak už radši na autobus. Na rozloučenou s Bristolem mi svítí slunce. A stojí u mě asi všichni svatí. Řidič autobusu vjíždí do jedné křižovatky poněkud lehkovážněji a div se nesrazí se dvěma automobily naráz.
Letiště v Bristolu si žije jakoby vlastním životem. Ročně odbaví asi šest milionu cestujících a na službách je to znát. Ve veřejné části Subway, v tranzitu krom jiného i Starbucks a Burger King. A všude wi-fi připojení na půl hodiny zdarma. Sedám na lavičku a odpočívám, ten krátký spánek je znát. A nejsem v tom sám, nejeden z čekajících tu na férovku spí. Pak se ozve číslo mého odletového gatu a s početnou skupinou mířím k němu. Letiště má velké plány a přistavuje další prostory. Prý mají být v provozu už v létě, no nevím. Check-ináři svědomitě měří rozměry příručních zavazadel, ale nakonec zabaví a za tvrdé peníze odbaví do zavazadlového prostoru jen jedno. Nástup do sedm a půl roku starého letadla začíná asi dvacet minut před odletem. 23. 3. 2014 BRS-PRG, U2 6265
15:45-18:45, (reálně 15 :46-18:33)
A319, reg. G-EZGB
obsazenost: 95%
Byl jsem dost unavený a s náladou chvíli na bodu mrazu, ale už přesun do gatu na mé tváři vyloudil úsměv. A když začalo se nastupovat, dobrá nálada mně pohltila zcela. Let zaplněn tentokrát nikoliv na 100%, ale „pouze“ na 95%. K výše vyjmenovaným třem skupeninám přibylo i několik (nejspíše) Korejců. Opět na palubě spousta dětí, jediné, o kterém je výrazněji slyšet, sedí asi dva metry ode mě, jsou mu asi tři roky a k smrti nesnáší být připoután bezpečnostní pásy. Zejména jeho pozdější „kvičení“ před přistání dost kazí dojem z letu. Sedím tentokrát na 7D, takže opět ulička. Za jasného počasí opouštíme Bristol směrem na západ, pak však obloukem měníme světovou stranu, přelétáváme Londýn, Atlantik překonáváme mezi Doverem a Calais a dál letíme kolem Bruselu a Frankfurtu směrem k naší domovině. Palubní prodej v podání sympatického personálu Easy Jetu je opět úspěšný. Tentokrát prodává se méně vína a více jídla. Dávám si kafe za tři libry a sáček s kávou, který za tři minuty udělá kávu „regular“ a za pět minut „strong“, nechávám omylem v kelímku minut deset a výsledkem je nepoživatelná břečka. Moje sedačka z nějakého záhadného důvodu nemá stoleček. Letušky mi nabízejí možnost přesednout si jinam, jsem líný, s díky odmítám. Venku opět pomalu se stmívá, blížíme se na přistání. Hlasový projev raubíře z protější řady nutí mně přát si přistání co nejdřív. Už jsme nad Prahou, ale já se nějak neorientuju. Až těsně před přistání, to když vidím letohrádek Hvězda, dochází mi, že překvapivě sedáme na vedlejší runway 30. Asi vítr.
Praha nás vítá deštěm a zimou. Letadlo roluje k nástupnímu chobotu určenému pro gate D6. Letadlo se cestou do Bristolu staví ještě v Amsterdamu. V praxi to znamená jediné – do autobusu!!! Rychle se prodírám pasovkou a kličkuju mezi davy lidí v příletové hale. Autobus na Kladno bude mít možná kvůli rozkopané Evropské zpoždění, ale rozhodně nepočká. Až v suchu a teplu domova mi dochází, že další velké dobrodružství mám úspěšně za sebou a že se mi to vlastně líbilo. Také bych se chtěl do Anglie co nevidět vrátit, ale na to už jsem přišel už někde v Exeteru. A bývalá šéfová a (snad i dobrá kamarádka v jedné osobě) pracující momentálně někde v okolí Manchesteru, je jedním z mnoha důvodů, proč bych to chtěl udělat.
Z šesti hodinového spánku mně ruší podivné zvuky, ráno pak zjišťuji, že je to déšť. A za deště mířím i ranním Plymouthem zpátky na autobusové nádraží. Skupinky čekajících dobývají se toalety, ty však otevírají až v šest. Taxík za taxíkem přiváží první cestující, někdo volí cestu pěšky. V 6:45 se opět vydávám na cestu, tentokrát už rovnou do Bristolu. Čistě pro srovnání jsem nyní zvolil společnost Megabus. Kamarád Aleš mi říká, že je to v Anglii s**t. A má pravdu. Ani tady se během dlouhého stání neobtěžují uklidit toalety, sedačky navíc působí sešle, jediné, v čem snad konkurenci od National Expresu poráží, je rozteč mezi sedačkami.
Chvíli sním a chvíli bdím, tak jako na obloze jasno a dešťové mraky se střídaj. Před Bristolem si dáváme desetiminutovou pauzu, prý abychom nepřijeli do města moc brzo. O něco později užívám si pohledu na Clifton Suspension Bridge, jeden ze symbolů Bristolu. Po 200 minutách jízdy, asi v deset dopoledne, vystupuji u bristolské Colston Hall. V Bristolu je akorát nedělní dopoledne v plném proudu. Nevadí, že občas zaprší, nebo silněji zafouká, i tady si to lidi užívají. Na malém trhu kupuju sýr domů. S obdivem sleduji, jak se v centru města snoubí námořnická historie a vědecko-technická současnost. Ocitám se v nějaké budově, myslím si, že je to multikino a ono planetárium. U místní katedrály prší. Deštník, koupený předloni v New Yorku, opět prokazuje svoje služby. Nohy mně ženou do konce, k nějaké věži a pak zas dál. Jsem promočený i unavený, ale dobrá nálada mně neopouští. V obchodním centru Cabot Cirkus je víc živo než včera v podobném zařízení v Exeteru. Chuť odpočívat tu jakoby prohrávala s touhou kupovat. Poslední kafe a pak už radši na autobus. Na rozloučenou s Bristolem mi svítí slunce. A stojí u mě asi všichni svatí. Řidič autobusu vjíždí do jedné křižovatky poněkud lehkovážněji a div se nesrazí se dvěma automobily naráz.
Letiště v Bristolu si žije jakoby vlastním životem. Ročně odbaví asi šest milionu cestujících a na službách je to znát. Ve veřejné části Subway, v tranzitu krom jiného i Starbucks a Burger King. A všude wi-fi připojení na půl hodiny zdarma. Sedám na lavičku a odpočívám, ten krátký spánek je znát. A nejsem v tom sám, nejeden z čekajících tu na férovku spí. Pak se ozve číslo mého odletového gatu a s početnou skupinou mířím k němu. Letiště má velké plány a přistavuje další prostory. Prý mají být v provozu už v létě, no nevím. Check-ináři svědomitě měří rozměry příručních zavazadel, ale nakonec zabaví a za tvrdé peníze odbaví do zavazadlového prostoru jen jedno. Nástup do sedm a půl roku starého letadla začíná asi dvacet minut před odletem. 23. 3. 2014 BRS-PRG, U2 6265
15:45-18:45, (reálně 15 :46-18:33)
A319, reg. G-EZGB
obsazenost: 95%
Byl jsem dost unavený a s náladou chvíli na bodu mrazu, ale už přesun do gatu na mé tváři vyloudil úsměv. A když začalo se nastupovat, dobrá nálada mně pohltila zcela. Let zaplněn tentokrát nikoliv na 100%, ale „pouze“ na 95%. K výše vyjmenovaným třem skupeninám přibylo i několik (nejspíše) Korejců. Opět na palubě spousta dětí, jediné, o kterém je výrazněji slyšet, sedí asi dva metry ode mě, jsou mu asi tři roky a k smrti nesnáší být připoután bezpečnostní pásy. Zejména jeho pozdější „kvičení“ před přistání dost kazí dojem z letu. Sedím tentokrát na 7D, takže opět ulička. Za jasného počasí opouštíme Bristol směrem na západ, pak však obloukem měníme světovou stranu, přelétáváme Londýn, Atlantik překonáváme mezi Doverem a Calais a dál letíme kolem Bruselu a Frankfurtu směrem k naší domovině. Palubní prodej v podání sympatického personálu Easy Jetu je opět úspěšný. Tentokrát prodává se méně vína a více jídla. Dávám si kafe za tři libry a sáček s kávou, který za tři minuty udělá kávu „regular“ a za pět minut „strong“, nechávám omylem v kelímku minut deset a výsledkem je nepoživatelná břečka. Moje sedačka z nějakého záhadného důvodu nemá stoleček. Letušky mi nabízejí možnost přesednout si jinam, jsem líný, s díky odmítám. Venku opět pomalu se stmívá, blížíme se na přistání. Hlasový projev raubíře z protější řady nutí mně přát si přistání co nejdřív. Už jsme nad Prahou, ale já se nějak neorientuju. Až těsně před přistání, to když vidím letohrádek Hvězda, dochází mi, že překvapivě sedáme na vedlejší runway 30. Asi vítr.
Praha nás vítá deštěm a zimou. Letadlo roluje k nástupnímu chobotu určenému pro gate D6. Letadlo se cestou do Bristolu staví ještě v Amsterdamu. V praxi to znamená jediné – do autobusu!!! Rychle se prodírám pasovkou a kličkuju mezi davy lidí v příletové hale. Autobus na Kladno bude mít možná kvůli rozkopané Evropské zpoždění, ale rozhodně nepočká. Až v suchu a teplu domova mi dochází, že další velké dobrodružství mám úspěšně za sebou a že se mi to vlastně líbilo. Také bych se chtěl do Anglie co nevidět vrátit, ale na to už jsem přišel už někde v Exeteru. A bývalá šéfová a (snad i dobrá kamarádka v jedné osobě) pracující momentálně někde v okolí Manchesteru, je jedním z mnoha důvodů, proč bych to chtěl udělat.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Do Bristolu a dál na jihozápad
Komplet fotoalbum volně dispozici na mém facebookovém profilu (Petr Stařecký)
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 31. 03. 2014, 19:51, celkem upraveno 1 x.
-
Tonda 2
- Cestující First Class

- Příspěvky: 657
- Registrován: 16. 08. 2004, 20:54
- Bydliště: Praha a Rožnov p/R
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Dobře se mi to četlo, díky za trip report, navíc bez dovolené, zkrátka pěkně využitý víkend.. 
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Díky moc za pochvalu. On původní záměr byl, že si zhruba na tento termín vezmu dovolenou. Ale shodou okolností (jež byly v konečném důsledku pro mně vesměs příjemné) to nevyšlo. Tak jsem zvolil alternativní variantu. A rozhodně nelituju.Tonda 2 píše:Dobře se mi to četlo, díky za trip report, navíc bez dovolené, zkrátka pěkně využitý víkend..
-
alesesl
- Kapitán

- Příspěvky: 2885
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Dekuji za vynikajici TR z BRS a okoli. V BRS jsem osobne byl, ale na jihozapad UK nikdy, je tam hodne zajimavych letist jako Exeter, Newquay, Plymouth, atd. ktere bych rad navstivil.
Clovek toho stihne opravdu hodne na kratky cas kdyz chce. Takove vylety mam rad.
Jinak Strongbow je jablecny most, nikoliv na vinne bazi. V uk je jich mnoho druhu a rikaji tomu cider. Je to velice osvezujici napoj, zvlast v lete. Kdyz jsem v UK, obvykle si privezu 2L lahev Strongbow zpatky do PRG.
Clovek toho stihne opravdu hodne na kratky cas kdyz chce. Takove vylety mam rad.
Jinak Strongbow je jablecny most, nikoliv na vinne bazi. V uk je jich mnoho druhu a rikaji tomu cider. Je to velice osvezujici napoj, zvlast v lete. Kdyz jsem v UK, obvykle si privezu 2L lahev Strongbow zpatky do PRG.
-
whiskey
- Kapitán

- Příspěvky: 4272
- Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Marks&Spencer bezne mava pomerne slusny vyber ciders, i ked vacsinou pod vlastnou znackou. A uz sa nam rozmahaju aj po krcmach v Bratislave (aj letisko volajake tu udajne mame, mozno by stalo za navstevu)alesesl píše: Jinak Strongbow je jablecny most, nikoliv na vinne bazi. V uk je jich mnoho druhu a rikaji tomu cider. Je to velice osvezujici napoj, zvlast v lete. Kdyz jsem v UK, obvykle si privezu 2L lahev Strongbow zpatky do PRG.
Report fajnovy, Cornwall je jedina oblast UK, kde som nebol este a planujem uz dlho sa tam vybrat, vdaka za dalsiu inspiraciu.
A fotka z Land's End patri k povinnej vybave kazdeho spravneho cestovatela!
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Ano něco takového psali na obalu. Na začátku mi to ale podle chuti přišlo jako mix vína, piva a ovocné limonády.alesesl píše:Dekuji za vynikajici TR z BRS a okoli. V BRS jsem osobne byl, ale na jihozapad UK nikdy, je tam hodne zajimavych letist jako Exeter, Newquay, Plymouth, atd. ktere bych rad navstivil.
Clovek toho stihne opravdu hodne na kratky cas kdyz chce. Takove vylety mam rad.
Jinak Strongbow je jablecny most, nikoliv na vinne bazi. V uk je jich mnoho druhu a rikaji tomu cider. Je to velice osvezujici napoj, zvlast v lete. Kdyz jsem v UK, obvykle si privezu 2L lahev Strongbow zpatky do PRG.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Díky za pochvalu. Rozhodně je to kraj, který stojí za návštěvu. Minimálně ten Newquay pak i za detailnější prozkoumání, místní pláže vypadaly z okna autobusu fantasticky. Lanďs Ends bych veřejnou dopravou dal jen na otočku a brát si kvůli tomu taxika, se mi nechtělo.whiskey píše:Marks&Spencer bezne mava pomerne slusny vyber ciders, i ked vacsinou pod vlastnou znackou. A uz sa nam rozmahaju aj po krcmach v Bratislave (aj letisko volajake tu udajne mame, mozno by stalo za navstevu)alesesl píše: Jinak Strongbow je jablecny most, nikoliv na vinne bazi. V uk je jich mnoho druhu a rikaji tomu cider. Je to velice osvezujici napoj, zvlast v lete. Kdyz jsem v UK, obvykle si privezu 2L lahev Strongbow zpatky do PRG.![]()
Report fajnovy, Cornwall je jedina oblast UK, kde som nebol este a planujem uz dlho sa tam vybrat, vdaka za dalsiu inspiraciu.
A fotka z Land's End patri k povinnej vybave kazdeho spravneho cestovatela!
A ano, Bratislavu znám, byla cílem mého druhého samostatného výletu do ciziny, hned pod Drážďanech. Stalo se v prosinci 2000. A letiště jsem vyzkoušel asi o devět let později při návratu ze Švédska.
-
prodejce
- Prodejce

- Příspěvky: 4334
- Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
- Bydliště: na vejminku
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Pěkné, díky.
-
jara.zkoumal
- Cestující Economy (low-cost)

- Příspěvky: 24
- Registrován: 02. 04. 2014, 11:48
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Sedačku bez stolku jsem teda ještě nezažil
Co to sem ti Britové posílaj? 
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Rádo se stalo.prodejce píše:Pěkné, díky.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1480
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Byla to jediná sedačka bez stolku v celým letadle. A letušky se mi za to moc omlouvaly. Jinak služby EasyJetu naprosto v poho.jara.zkoumal píše:Sedačku bez stolku jsem teda ještě nezažilCo to sem ti Britové posílaj?
-
Airbus380
- Nejlepší autor trip reportů 2015

- Příspěvky: 1655
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Do Bristolu a dál na jihozápad
Díky za report
Škoda, že ti nezbyl čas na Land's End, z toho bych viděl rád pár fotek a pár informací z první ruky. Je to jedno z míst, kam se chci vypravit a pokud by zbylo nějaké oběživo, tak i malou Dášenkou (DH6) na Isles of Scilly.
Škoda, že ti nezbyl čas na Land's End, z toho bych viděl rád pár fotek a pár informací z první ruky. Je to jedno z míst, kam se chci vypravit a pokud by zbylo nějaké oběživo, tak i malou Dášenkou (DH6) na Isles of Scilly.

