20. června 2014 - BA 0853 – PRG – LHR (A320)
Před samotným letem jsem musel řešit jeden nepříjemný problém, jak se vlastně dostat na letiště. Můj bratr se ale vůbec netvářil na to, že by mě měl odvést na letiště tak, abych tam byl v pět ráno. Navíc následně zjistil, že je na stejný den objednaný na vyšetření, takže jet ani nemůže. Návrh, že by mě tam odvezl o půlnoci a já měl čekat na odlet v pět ráno, zase vůbec nepřitahoval mě. Na stránkách Letiště Václava Havla (teď si uvědomuji, že z něj letím poprvé, co změnilo jméno) jsem našel ubytování na letišti za 700 korun na noc, až na to, že se záhy ukázalo, že PRG Hospitality Service jaksi nemá s Prahou nic společného, a kdybych si to snad zarezervoval, mohu za 700 korun strávit noc v západní Indii (a to jsem na stránce letiště zadal příslušná data a opravdu mi to vyplivlo hotel v Indii!). Nakonec se jako nejschůdnější varianta ukázalo, že si od něj večer půjčím jeho auto (na rozdíl ode mě má dálniční známku a navíc, když tam bude stát jeho auto, tak ho tam alespoň nenechá stát několik dní, ale skutečně jej ještě ten den vyzvedne), a on si ho v průběhu dne vyzvedne (veřejnou dopravu jsem kvůli nutnosti čekat na tak krásných místech, jako je Hlavní nádraží v noci, vyloučil, navíc mám dva kufry). Jenže předávka se trochu protáhla a já se do postele dostal v půl třetí, budík byl přitom nařízen na 3:30.
Nicméně i značně nevyspán jsem cestu zvládl. Naštěstí den před tím, než se policie rozhodla Jižní spojku v noci uzavřít a provádět plošné kontroly. Auto jsem strategicky umístil do třetího patra parkingu C tak, že od výtahu stačilo zatočit doprava a už bylo modré berlingo vidět. Akorát se cesta oproti původním předpokladům trochu protáhla, takže jsem nedorazil před pátou, ale v půl šesté. Nicméně i tak zbývala spousta času na to odbavit kufr, natočit blbuvzdorné video „Takhle se dostaneš ke tvému autu!“ a domluvit se na dispečinku parkoviště, abych tam mohl nechat klíče od auta s tím, že si je vyzvedne můj bratr (což asi není standardní postup, děkuji zaměstnanci, že to umožnil).
Kromě odbaveného kufru jsem měl jeden typický kabinový, v němž byla v podstatě jen brašna s notebookem. I odbavený kufr byl poloprázdný (jen 16 kilo), nicméně počítám s větším importem při cestě zpět, tak jsem na cestu tam zvolil naddimenzovaná zavazadla (už teď mám doma tři kufry s kabinovými rozměry, a dva další „normální“, které jsem přivezl z předchozích cest z USA, další nepotřebuji). A ještě na zádech jsem měl nepatrný batůžek, abych měl doklady a foťák po ruce a nemusel pro ně pokaždé sahat do kufru.
- Letoun připravovaný k cestě do Londýna
Protože nástup začal přesně, dostal jsem se do letadla až mezi posledními, nicméně měl jsem až sedadlo 24A (odbavil jsem se s předstihem doma, v Praze jsem jen odevzdal kufr), které jsem si vybral místo původně přiřazeného 12A, abych také viděl něco „dole“….po většinu letu jsem viděl mraky, a většina již nastupivších cestujících seděla vepředu. Většina binů v zadních řadách zatím zůstávala prázdná. Vedle mě se usadil mladý český pár. Pán na Béčko, slečna na Céčko. Gate byl skutečně uzavřen v avizovaných 6:50. Po nahození motorů pronikl do kabiny nápadný zápach spáleného kerosinu. Což se opakovalo i po vytlačení.
Následovalo velmi krátké pojíždění od gatu A3 na práh dráhy 24, během nějž jsme se na monitorech měli dívat na bezpečnostní video. Oproti mým předchozím letům před třemi lety už nemusely být vypnuty všechny elektronické přístroje, dokonce vedoucí kabiny říkal, že můžeme mít i během startu na uších sluchátka, jen abychom je vyndali během bezpečnostního videa. Všiml jsem si, že ATRka ČSA startovala také z dráhy 30, po startu jednoho z nich jsme se v 7:05 dostali na řadu také my. Pak už jen krátký pohled na Rathovu protekční vesnici (Hostivice), obrátka vpravo a mraky. Oblačnost se trochu roztrhala nad Karlovarskem, ale jen na okamžik a dál se táhla až k belgickému pobřeží. Severní moře bylo krásně vidět, aby se Anglie opět zahalila do mraků a z nich se vynořil až Londýn při finále.
- Hostivice, poslední, co bylo z Česka pořádně vidět
- Po většinu cesty byl výhled následující
- Snídaně
- Před vstupem nad anglickou pevninu
- Twickenham Stadium
- Jedna 787, vlastně první, kterou jsem potkal, byť jsem si ji všiml až teď při procházení fotek
Hned jak letadlo dosedlo, vrátil se k nim. Nicméně pán už měl záchvat za sebou. Po přistání na dráhu 27L jsme k terminálu 3 rolovali tak 10 minut. Posádka mezitím zavolala zdravotní tým a požádala cestující, aby zůstali na svých místech i po zastavení letadla, což bohužel velká část nerespektovala, protože část českých pasažérů prostě hlášení nerozuměla. Letadlo stálo na stojánce nevybavené nástupními mosty. Polovina cestujících mohla vystoupit předními dveřmi, my v zadní části jsme museli počkat, až do letadla nastoupí lékař a až pak, nejprve poslední tři řady a pak i zbytek zádě, mohl opustit.
Nicméně vše dopadlo dobře. Pán měl zřejmě jen slabší záchvat vyvolaný únavou a doktor mu dokonce řekl, že nevidí důvod, proč by nemohl ještě ten den pokračovat do San Franciska. Naštěstí pro nás i pro něj nepřišel záchvat dříve a nevynutil si žádný divert někam do Německa nebo Belgie. A vzhledem k fázi přiblížení, v níž jsme v tu chvíli byli, se k postiženému dostal doktor do 15 minut po záchvatu.
- Ze stojánky k terminálu to byla ještě jedna cesta autobusem
Nejprve muž s velmi neevropskou pokrývkou hlavy, kterou neumím umístit do správné části jižní Asie, provedl výslech dílem se podobající imigračnímu na americkém letišti (proč tam letím, na jak dlouho a co tam budu dělat), pak mi řekl, abych se odteď od svého kabinového zavazadla nevzdaloval a dal mi samolepku na zadní stranu pasu. Velmi milá (a opravdu pěkná) slečna u přepážky se přeptala na adresu v USA (respektive chtěla potvrdit, že budu tam, kde jsem zadal, že budu), vytiskla mi nový boarding pass a upozornila mě, že můj let bude o 65 minut opožděn.
V odletové hale Terminálu 3 se nedá nic dělat. A já tam měl trávit pět hodin. Hlavní transitní prostor má dvě nevýhody: 1) byla tam díky klimatizaci solidní zima, 2) není odtamtud vidět na letadla. Když mi vypršel devadesátiminutový limit na free internet, začal jsem courat po terminálu. Objevil jsem pěkné místo na chodbě před exity 3 – 7, kde zrovna probíhalo odbavení A380 Singapour Airlines, bylo vidět i přes prostor gatu na plochu a nebyla zima. Vezl jsem si prázdnou lahev, kterou jsem chtěl na Heathrow naplnit vodou (hlavně do letadla). Ale když jsem si skoro opařil ruce a u kohoutku nebyla žádná možnost regulace teploty, tak jsem tenhle plán opustil.
AA 39 (BA 1528) – LHR – MIA (B777-200)
Kolem 12:00 britského času se konečně na tabuli objevilo i číslo našeho východu. Z hlavní haly to opravdu trvalo 20 minut, jak avizovaly nápisy. Nicméně v gatu následovalo další čekání (ale mimochodem u toalet bylo i takové to pitítko typické pro veřejné budovy v USA). Měl jsem sedadlo 41J a boarding group 2. Ale nejprve se na řadu dostali ti, kteří potřebovali s boardingem pomoc, pak first class, business class, vyšší statusy FF programu a až pak Group 1 a Group 2. I po započtení zpoždění jsme měli startovat ve 13:20, ale v tu dobu jsem se teprve dostal na palubu a to boarding teprve začínal.
- 777-200 připravovaná na let do USA
Zpoždění nakonec nebylo 65 minut ale 80. Mojí sousedku to vzhledem k tomu, že na přestup v Miami na let do Guatemala City měla jen něco přes dvě hodiny, rozhodně netěšilo. Ale svěřila se mi, že má roztroušenou sklerózu a požádala si, aby na ní u gatu čekal vozík (proto také byla při mém nástupu do letadla už na palubě, byla mezi těmi, které pustili jako první), což s sebou nese jeden důležitý benefit – přeskočení všech front.
- Provoz na LHR nebyl malý
- Oběd - kuře v BBQ omáčce
Oběd mi velmi chutnal, ale když jsem snědl hlavní jídlo, měl jsem pocit, že bych k zasycení potřeboval ještě další dvě. Ale salát a další složky menu docela zasytily. Jen musím pokárat za máslo, to bych spíš zlomil plastový nůž, než abych ho rozetřel. Taky jsem se o to hned přestal pokoušet a zbytek housky pokryla Laughing Cow, nebo chcete-li, Veselá kráva. Svojí sousedku jsem vzhledem k roztroušené skleróze nechtěl zbytečně zvedat, tak jsem si místo dalšího Ginger Ale (předpokládal jsem, že stále dávají celé plechovky, ale pak se ukázalo, že to platilo jen o prvním servisu a pití se už jen rozlévalo), ale pomerančový džus. Na pivaře v řadě před námi zbyl už jen Budweiser (a ten ještě musel dodat steward z vozíku v druhé uličce). Po večeři ještě následovalo jedno kolo servisu. Inspirován trip reportem z cesty do Ostravy tady na Airways.cz jsem nepříjemné brunetě na otázku „And what about you? Juice, Tea or Coffee?“ odpověděl „White wine!“ … A taky jsem skleničku dostal!
Pivaři dostali odpověď, kterou asi slyšet nechtěli: „Sorry, there is not a single drop of beer in whole aircraft!“ a po zbytek letu byli na cole.Dostali jsme pěkná špuntová sluchátka. Na předchozím letu (také 777-200 AA a stejné lince, byť v opačném směru) jsme dostali hrozné plastové pecky, které jednak do uší nepasovaly, uši bolely a ještě jako bonus nebylo vůbec nic slyšet (což jsem doma zjistil, že je prostě vlastnost těchto sluchátek). Nicméně ani ony modré pecky neposkytly o moc lepší zvuk. Jenže ani po připojení vlastních sluchátek se příjem moc nezlepšil.
Výběr zábavy nebyl zrovna oslnivý (a navíc filmů byla oproti tomu, co AA inzerovaly na webu, jen asi polovina). V 777-200 filmy začínají ve 20 minutových smyčkách a pokud ji netrefíte, musíte čekat na další nebo oželet začátek. Vybral jsem si film Jack Ryan: Shadow Recruit (miluji knihy Toma Clancyho, RIP). Ale ani při použití vlastních sluchátek jsem nerozuměl. Jak byla scéna podbarvena hudbou, vycházel ze sluchátek naprosto nechutný pazvuk, a netušil jsem, co postavy říkají. Bohužel, především jack v opěrce už měl nejlepší za sebou (i sousedka říkala, že její konektor je asi špatný a sluchátka pro změnu vypadávají). Přešel jsem na Grandhotel Budapest a vydržel 15 minut, během nichž jsem rozuměl jednomu slovu: „Budapest“ (a to umím anglicky docela dobře a kouknout na film mi fakt nedělá problém). Znovu jsem zkusil Ryana, znovu nerozuměl. Navíc se mi docela úspěšně dařilo usínat. Nakonec mě definitivně do limbu poslala páteční epizoda seriálu Ulice přehrávaná z tabletu. Bohužel jsem ho nestihl předtím vypnout, takže se mi vybil a 777-200 nemá USB porty. Nabíjecích portů je jen minimum (jeden byl v řadě předemnou, ale že bych ho mohl používat, protože k tabletu mám nabíječku do auta, která by tam měla pasovat, jsem si uvědomil, až když jsem měl vytištěný boarding pass a byl jsem líný to předělávat a tisknout znovu).
- Atlantic City, NJ
- Maryland a Chesapeake Bay
- Námořní základna Norfolk
- A Norfolk z dálky
- Pizza, snack před přistáním
Nad pevninu jsme se vrátili až před přistáním a to jižně od Fort Lauderdale. Následoval okruh nad severním Miami a přistání na dráhu 8L MIA. Před naším příletem se nad Miami prohnala bouře, ale my přistávali už za sucha. Hodinky ukazovaly 15:25 místního času, původně byl přílet plánován na 14:40 a z Heathrow jsme odlétali z 80 minutovým zpožděním! Po zastavení jsem sousedce sundal docela těžký kufr. Říkala, že po tak dlouhém letu ho vzhledem ke své nemoci určitě dolů nedostane, protože ruce moc neposlouchají. Navíc s tímhle by měla problém snad i zdravá žena. Svěřila se, že ho má plný švýcarských cereálií
. U gatu na ní čekal vozík, ještě jsem ji popřál hodně štěstí s přestupem a šel hledat imigrační. Při příletu se objevila další nevýhoda sezení v zadní části letadla – před námi posádce došly formuláře pro americkou celnici.
- Po příletu do MIA
Parádní, tenhle styl TR mi sedí. Už se těším na druhý díl
A taky hezky vyhlidkovy let nad Londynem.