Airways andb Moje první cesta lowcostem

[Ladislav Moc]

WizzAir, aneb Moje první cesta s low costem

Létám často a rád a snad proto správné letadlo v mém pojetí má dlouhý trup s řadou okének, s mírně šípovým křídlem se čtyřmi motory (spokojím se i se dvěma či třemi) na pylonech pod ním. Pokud je to jenom trochu možné vybírám a rezervuji sedadlo u okénka v řadách mimo křídlo a s výhledem na tu stranu, která bude během letu po slunečním světle. Na dálkových letech si taková místa zajišťuji dlouho dopředu hned při koupi letenky, na evropských přeletech to dnes jde udělat po internetu den před odletem. Pokud počasí vyjde, pak si let užívám, kochám se a fotím. Jsem nadmíru spokojený, když shora vidím, poznávám a můžu tak znovu zvěčnit místa, která máme coby velcí milovníci cyklistické a pěší turistiky prochozená pěšky, projetá na kole, autem či dokonce po ledu na bruslích.

Zatím jsem všechny lety absolovoval s tradičními společnostmi, s žádnou nízkonákladovou leteckou společností jsem dosud neměl tu čest. Co není, může být, zvláště je-li to tak snadné. Stalo se tak vloni v září víceméně bez mého přičinění – moje drahá polovička objednala zájezd po Anglii a výchozím bodem autobusového putování se stalo letiště Luton na severním okraji Londýna. Tam nás měl z Prahy dopravit Wizzair. Proč ne, na novou zkušenost jsem byl zvědavý, hlavně na nastupování bez přidělených sedadel. V tomto tripreportu se tedy zaměřím především na pro mne nové zážitky z takovéto premiéry.

Cestovní kancelář nám dopředu zaslala pokyny, kde byl jako standardně uveden sraz na letišti dvě hodiny před odletem. Cestuji ponejvíce obchodně a k tahle vyžadovanému časnému příjezdu obvykle neumím přinutit, mám zato, že v Praze hodina úplně stačí.Jenže tentokráte se jednalo o odpolední let, i průjezd Prahou byl bez komplikací, takže jsme bez násilí skutečně na pobočku cestovní kanceláře na letišti dorazili s pouhým desetiminutovým zpožděním, tedy plných 110 minut před odletem, což agent na přepážce ani nijak nekomentoval, i když jsme byli úplně poslední ze čtyřiceti účastníků zájezdu. Ovšem záhy jsme seznali, že to je tak akorát. Plných 45 minut jsme čekali ve frontě na odbavení našich kufrů, pak jsme bez zdržení prošli přes pasovou kontrolu, ještě jsme si rychle v samoobslužné restauraci Praha nahoře v terminálu 1 stačili dát docela dobrý oběd (příjemné překvapení – česká klasika v ceně cca 100 Kč i s polévkou), poté následovalo předlouhé čekání v několikrát zakroucené frontě v přízemí prstu B na bezpečnostní kontrolu a odtud už rovnou do autobusu. Oh, jak jsem si najednou začal vážit své stříbrné (občas i zlaté) kartičky, umožňující přednostní odbavení a nástup.

Pán ve frontě na odbavení před námi se ukázal být účastníkem téhož zájezdu, takže jsme se dali do řeči a on se vzápětí pochlubil tabletem s čerstvě staženou aplikací Wizzairu, kde se zajímal o možnost výběru sedadel v prvních řadách a u nouzových východů, prý z důvodu většího místa pro nohy a přednostního nástupu. Důkladně studoval obrazovku a nahlas vše i komentoval, ale jednoznačnou odpověď ze systému nevydoloval. Nicméně zájemce o lepší služby to byl vytrvalý a dožadoval se tedy podrobností na přepážce. Ale ani tam si nikdo s takhle jednoduchým zadáním nevěděl rady. Personál jej záhy jednoduše odbyl argumentem, že to stejně nestojí za to.

Po prvních čtyřiceti pěti minutách čekání jsme se tedy zbavili dvou malých kufárků a dostali jsme doklad opravňující k nástupu do letadla, kde namísto obvyklé kolonky SEAT s označením řady a sedadla bylo vytištěno XXX. S palubní vstupenkou bez čísla sedadla jsem naposledy letěl z rumunské Konstance přes Bukurešť do Prahy v srpnu 1989 a věru že to nebyl pěkný zážitek. Čeští rekreanti se tehdy do TU154 Taromu na lince Bukurešť - Praha bezohledně cpali a různě si „drželi“ místa vedle sebe, v řadě před sebou atd. Rumunské stevardky na nás cestující tehdy dosti neurvale (a nesrozumitelně) křičely a za více či méně hlasitého reptání nás důraznými gesty přemisťovaly ve snaze ukončit ten zmatek a usadit nevycválané pasažéry co nejrychleji a kamkoliv, tedy bez ohledu na jejich přání. Takže jsem byl náležitě zvědavý jak takový nástup bude probíhat téměř čtvrtstoletí poté.

Ale zpátky do Prahy a k Wizzairu. Vzhledem k dlouhé frontě na bezpečnostní rámy jsme byli ve východu jedni z posledních a do prvního přistaveného autobusu jsme se pochopitelně nevešli, přestože ten tam dosud stál s otevřenými dveřmi, napěchován cestujícími, kterážto scéna vypadala jako z povídky Moje jízda tramvají pánů Šimka a Grossmanna („…cestující se do vozu tlačili tak silně, že zadními dveřmi zase vystupovali…“). I druhý vůz byl téměř plný, když se ten první rozjel na plochu k letadlu. V autobuse se ještě dalo spekulovat – stát u dveří napravo či nalevo? Zůstal jsem kde jsem byl a když se autobus dal do pohybu, byl jsem víceméně smířen s tím, že tentokráte to okénko zkrátka nebude. Jenže celá ta procedura se ukázala být loterií. První autobus dosud stál před letadlem u předních schodů, dveře zavřené cestující dosud namačkáni uvnitř. (Dost možná řidič jak v oné povídce nejprve marně mačkal čtvrt hodiny tlačítko, aby pak vstal a otevřel dveře ručně.) Náš autobus zastavil u zadních schodů a dveře přede mnou se téměř vzápětí otevřely. A za chvilku jsem jako jeden z prvních stoupal po schůdkách k zadním dveřím letadla a v kabině jsem si pohodlně vybral sedadla E a F v řadě 25. K mému překvapení se ale řady zaplňovaly rychle, plynule a beze zmatků. Za chvíli byli všichni cestující usazeni a letadlo bylo úplně plné - zaslechl jsem vedoucí kabiny, kterak hlásila „sto osmdesát“. Jistěže nástup urychluje současné použití předních i zadních dveří a pasažéři mají díky všeobecnému povědomí o striktní kontrole skutečně jenom jedno palubní zavazadlo předepsaných rozměrů, ale i tak jsem byl příjemně překvapen. Samotný nástup do letadla byl skutečně rychlý a kultivovaný. Nejhorší bylo stání ve frontě v přízemí prstu B na bezpečnostní prohlídku a pak popojíždění v přeplněném autobuse, což je ovšem plně k tíži Wizzairu – namísto na stojánce na ploše by stačilo objednat si odbavení letadla u nástupního mostu.

Pár postřehů z letadla - místa na nohy je skutečně málo a to i přes dvojici prohlubní pro kolena v plastovém krytu opěradla o řadu kupředu, opěradla se nijak nedají sklopit a kromě tenké plastové kapsy na kartu bezpečnostních pokynů a duty free magazín v horní části opěradla už zde žádný odkládací prostor není. Chápu, takto maximálně zjednodušené provedení sedačky násobené 180x je určitě o dost levnější. V horních zavazadlových schránkách je i přes plné obsazení spousta volného místa. Služby jsem žádné nečekal, dostali jsme vodu, takže malý bonus. Zájem o placený servis byl minimální, nejspíš si většina cestujících řekne, že dvě hodiny se dá leccos vydržet. Samotný let byl příjemný a klidný. Mraky se rozplynuly až při přeletu Rýna, takže jsem fotil Rotterdam a pobřeží Severního moře. V dálce bylo vidět letiště Schiphol a o něco blíže Haag. Nad anglickou půdu jsme se dostali už v malé výšce, takže následoval zajímavý vyhlídkový let. Během něho jsem kromě dalších pořídil snímky letiště a leteckého muzea v Duxfordu. Pěkný úlovek.

Na letišti v Lutonu převažují letadla společnosti Easy Jet (podle všeho zde mají i servisní základnu) a druhým nejvýznamnějším dopravcem je určitě Wizzair. Tady jsou letadla odbavována na stojánkách přímo před východy z terminálu v podobě dlouhého prstu. Východy jsou v přízemí přímo na plochu, k letadlům jsou stejně jako v Praze přistaveny přední i zadní schody. Zejména cestující vystupující z předních řad to mají ke „svým“ dveřím do terminálu doslova pár kroků a jde se jednoduše po svých.

Odbavení v Lutonu na zpáteční let o týden později nezačalo dobře. Naše skupina měla k letence předplacené i odbavení a dopravu zavazadel, což nejspíše u tohoto druhu cestování není moc obvyklé. O týden dříve v Praze o tom personál informován byl (nebo než jsme se jako jedni z posledních k přepážce propracovali, byl problém vyřešen), ale na letišti v Lutonu o tom nikdo nevěděl a systém zřejmě nic takového nehlásil. Cestující, kteří se k přepážce dostali jako první proti doplatku hlasitě protestovali, vzápětí začali manažeři kmitat sem tam a žhavit telefonní linky, ale i tak jsme my, účastníci zájezdu, všechny tři přepážky zablokovali nejméně na čtvrt hodiny, než se vše vysvětlilo a odbavovací systém naši skupinu začal vnímat tak, jak jsme měli připlaceno. Pak už šlo vše jak na drátku – trojice přepážek (na rozdíl od dvojice v Praze) stíhala vše rychle a plynule, stejně tak následná bezpečnostní kontrola se odehrála bez čekání.

Odletový terminál nabízí obvyklé služby – restauraci, bufety, obchody a informační tabule o odletech. Právě pohled na informační tabule dal důvod k přemýšlení, jak asi vypadá cestující například po takovém téměř čtyřhodinovém letu z Lutonu do Kyjeva s velmi omezeným místem na nohy a s pevným opěradlem.

Neobvyklé povyražení nám v Lutonu ale nachystal jinde nevídaný systém nástupu do letadla. Informace o východech byla na tabulích uvedena přibližně takto: „Číslo východu pro let do Prahy bude oznámeno za XX minut“. Do 45 minut před odletem se číslo zmenšovalo v intervalu po 5 minutách, z toho posledních 5 minut pak po minutě. Se značným předstihem se pak většina cestujících shromáždila u té nejposlednější tabule před vchodem do prstu a v minutě M nastal hromadný úprk. Tato fáze odbavení byla o to zajímavější, že jsme dostali přidělen východ 25, tedy ten úplně nejvzdálenější. Terminálem dosti svižně klusali i ti, do nichž bych to nikdy neřekl. Před schodištěm k východu na konci chodby se vše na dobrých 20 minut zastavilo ve vcelku spořádané frontě.

Bylo už za deset minut devět večer a my všichni cestující do Prahy jsme pořád stáli v chodbě ve frontě, když do tmy na stojánku dorazila „naše“ třistadvacítka. Vzhledem k plánovanému času odletu v 21:15 jsem to odhadoval na pěkné zpoždění, ale jak se za chvíli ukázalo, opět jsem se zmýlil. Čtvrt hodiny před odletem se pohyb fronty ještě jednou zopakoval, to když nás letištní personál vpustil na schodiště. Tady už nebylo kam spěchat, jen jsme se v klidu posunuli a rozmístili na schody vedoucí přes první (příletové) patro až do přízemí a tam si většina cestujících na studené stupně různě posedala. Krátce po deváté jsme už pochodovali po ploše, někdo k předním, někdo k zadním schodům, našli v letadle volná místa, opět se spořádaně usadili a ve 21:15 se zavřely dveře kabiny. Na minutu přesně. Ještě jsem si stačil všimnout, že plastové kryty na sedačce před mými koleny byly poněkud jiného provedení, než při letu o týden dříve – chyběly jim právě pro kolena vylisované prohlubně. Večerní let zpátky domů byl stejně klidný a v Praze jsme přistáli před půlnocí.

Co říci závěrem? Budu stručný - nechtěl bych takto létat pořád. Jednou či dvakrát se to určitě přežít dá, ale každopádně jsem rád, že například z loňské téměř šedesátky prolétnutých segmentů jsem až na tyto dva výše uvedené všechny zbývající absolovoval s řádně vyplněnou palubní vstupenkou, na níž bylo kromě jiného vyznačeno i sedadlo. Skoro vždycky to bylo sedadlo, které jsem si dopředu a s rozmyslem vybral, a dále že mi čekání ve frontách na letištích zkracují stříbrné či zlaté kartičky. Mimochodem – to je asi nejčastější mnou v současnosti čerpaný bonus z věrnostních programů, protože běžné knihovací třídy dnes se stříbrnou kartou málokdy umožňují např. vstup do salónků či upgrade do vyšší třídy a nasbírávané bonusové míle jsou minimalizovány občas až k nule a navíc uměly i propadnout (viz program OK Plus, změna nastala od července 2014 – držitelům stříbrné a vyšší karty už míle nepropadají). To si ale nestěžuji, radost z létání a cestování mi to nijak nesnižuje.

Ladislav Moc
Červenec 2014

[charlie2025]

Hezký!

V září mě čeká 5ti hodinový let s wizzairem, tak jsem opravdu zvědav

[lufthonza]

prima, díky za zkušenost.

[Lingus]

"Nejhorší bylo stání ve frontě v přízemí prstu B na bezpečnostní prohlídku a pak popojíždění v přeplněném autobuse, což je ovšem plně k tíži Wizzairu – namísto na stojánce na ploše by stačilo objednat si odbavení letadla u nástupního mostu."

No jo, jenže to je co? Dražší! O tomhle zkrátka nízkonákladové létání je. Co se týká "pohodlí" na palubě, do dvou hodin letu se to dá, ale Kanáry s RYR bych já osobně nedal.

Jinak pěkný TR