Ještě nedávno se mohl takový zakladatel rodu snadno dostat do úzkých, ale doba pokročila a tak dnes může vytáhnout svůj anebo – a to je pravděpodobnější – synův či dokonce vnukův chytrý telefon a za pomoci příslušné aplikace ze sebe začít sypat kódy jednotlivých letišť případně vnuka odkázat na patřičný radar, který mu po návratu z vycházky promptně nastaví v jeho počítači.
Jistě však cítíte, že chlapcova/dívčina otázka okamžitě implikuje dotaz další a to „kdo“ všemi těmi letadly létá. Není třeba dlouhého rozvažování, abychom dovodili, že první byli zřejmě – jak už to tak u druhu homo sapiens bývá – dobrodruzi a objevitelé, po kterých vzápětí přišli businessmani a hned po nich politici, vojáci, koupáci, honáci (mílí), urbánní objevitelé a další podobná verbež. Na jednu významnou skupinu se však často zapomíná. Existuje totiž nikterak zanedbatelná množina lidí, kteří po většinu roku – skryti zrakům veřejnosti – kutají na svém úzce vymezeném písečku, neustále něco měří, čtou, vykazují a pak dlouze sepisují a dost často cítí nutkavou potřebu seznámit se svými, když ne převratnými, tak aspoň nějakými myšlenkami kolegy, studenty a vlastně celý svět. Ano, mám na mysli vědce, kterým je také věnován tento příběh.
Jednoho zamračeného podzimního dne téměř přesně před šesti roky si trojice mladých badatelů z jedné velmi prestižní české univerzity (pan P. byl uprostřed svého doktorského studia, kolegyně nedlouho po získání Ph.D. a kolega krátce před svou habilitací) řekla, že je na čase, aby opět vyrazili na cesty a osvítili mysli dosud tápající v tmách a zprostředkovali i jiným výsledky své práce, neboť vědec, který pouze sedí ve svém kanclíku, archívu, laboratoři či knihovně, není žádný vědec, ale pouhý dělník vědy bez sebemenšího espritu a patřičné vědecké mobility.
Tato trojice tedy dala hlavy dohromady, resp. prošla si velmi užitečný web http://www.conferencealerts.com/ a zjistila, že největšího akademického i osvětového dopadu dosáhne na jaře následujícího roku v Singapuru. Naše trojice tedy sepsala abstrakty, odeslala je pořadatelům a když po několika týdnech přišla informace o přijetí, sedla si 2. ledna nového roku před otevřené stránky Kayaku a začala špekulovat, jak se do toho Singapůru nejlépe dostat. A protože bylo několik měsíců po začátku celosvětového ekonomického útlumu, aerolinky – k velké radosti naší trojice – nabízely dosti atraktivní tarify, které se vešly do možností grantového projektu i časového rozvrhu na fakultě.
Volba nakonec padla na let s Emirates, který byl na naléhání kolegů pan P. (ano, jsem to já, persona) donucen naplánovat tak, že v sobě zahrnoval třiadvacetihodinovou zastávku v Dubaji, což kolegy napadlo až u zadávání čísla karty a tak jsem musel zahodit pracně sestavený itinerář a absolvovat celý výběr i platbu znova.
Nakonec to tedy dopadlo tak, že jsme do Singapuru vyrazili z Heathrow (dnes bych asi vzhledem k blízkosti hotelu v Croydonu volil Gatwick) a itinerář vypadal takto:
- Plán letů s Emirates
- Emirates Itinerary.jpg (49.48 KiB) Zobrazeno 4274 x
A jak už to tak v podobných případech bývá, hlavní odpovědnost organizační i jazyková byla opět na mé maličkosti (vyřízení krátkodobých víz, zjišťování přijatelnosti obsahu osobní lékárničky – v této souvislosti musím zmínit strašlivý alibismus stránek Ministerstva zahraničních věcí i konzula v Abú Zabí, který mne v zásadě odkázal na velvyslanectví SAE ve Vídni atd.)
Nakonec se ale vše podařilo vyřídit s časovou rezervou a po jednom a půl dni v předjarním Londýně nastal čas vydat se na Heathrow. Protože jsem na tomto letišti byl s přítelkyní (a nyní spíše už jen kolegyní) o dva měsíce dříve, brali jsme to v klidu, ale kolega byl, dá se říci, ohromen jeho rozlehlostí a komplikovaností. Všichni tři jsme pak po úmorné bezpečnostní kontrole (fronta byla opravdu dlouhá) v relativním poklidu u gatu pozorovali příjezdy a vytlačování opravdu velkých letadel. A všichni tři jsme se těšili na první let s Emirates. Záhy po nástupu jsme ovšem zjistili, že to s pověstí aerolinky nebude až tak skvělé, protože rozvržení kabiny 3-4-3 (měli jsme levou trojku) je vskutku – mám-li to říct kulantně – kompaktní. Což o to: kolega, ač dlouhán a robustní postavy (na rybaření v Kanadě a na Kamčatce musíte mít fortel; jeho vyprávění o tom, jak vezl obřího uloveného lososa v odbaveném zavazadle na letu Lufthansy z Vancouveru, patří ke zlatému fondu akademických legend) i drobnější kolegyně (v posledních letech profesionální závodnice v kategorii bikini fitness) se na své sedačky vměstnali poměrně dobře (kolega se prostě opřel o stěnu letadla a dvě třetiny z každého letu prospal), ale vysoký a útlý persona – třebaže seděl na strategickém místě do uličky – docela trpěl.
- Typické letadlo pro naši cestu... (foto kolega)
- Hello Richard! (foto kolega)
Samotné lety proběhly zcela bez problémů, snad jen nějaká lehoučká turbulence při průletu nad jihovýchodní Asií; přistání v Dubaji na cestě tam bylo to nejpovlovnější a nejměkčí, jaké jsem kdy u širokotrupého letadla zažil – řekl bych to takto: „jako do peřin“. Starty ovšem byly, jak je to u 777 obvyklé, vskutku impresivní.
Protože byly oba segmenty docela dlouhé, hned po jídle nám přišlo velmi vhod – a tady se Emirates pyšní právem – skvěle programově vybavené ICE. Pravda, tu a tam si zařádily nůžky arabských cenzorů, ale z pohledu filmového historika jsem musel ocenit, ba žasnout nad výběrem současných hindských (Bollywood), iránských, malajsijských, korejských, japonských, čínských či tamilských (Kollywood) filmů (povětšinou vybavených anglickými podtitulky). Maně jsem vzpomínal na zkoušku z asijských kinematografií, kdy jsme v čase videokazet a kinoprojekcí poměrně obtížně dávali dohromady 24 celovečerních titulů k tříhodinové rozpravě. Tady by se student připravil snadno – několik long-haul letů s Emirates a je vymalováno.
Ne všichni však sdíleli můj zájem o současnou produkci pro Čecha poněkud exotických kinematografií a kolegyně dávala nepokrytě najevo své preference tím, že mj. zvládla celou Austrálii s Nicole Kidman, snímek, který se teprve chystal do tuzemských biografů. Kolegovi byly víceméně filmy jedno a po letmém prolistování nabídky upadl do spánku.
Přistání v Dubaji s půlhodinovým předstihem bylo sice hladké, ale mé přání být co nejdříve na hotelu narušilo nejprve čekání na autobus (ano, do terminálu jsme byli dopraveni busem!) a vzápětí neskutečné obstrukce imigračních úředníků, kteří nám tvrdili, že potřebujeme zaplatit jakýsi vstupní poplatek ve výši cca 100 USD za osobu. Byl jsem ale neoblomný a prvnímu, druhému a třetímu úředníku i jejich nadřízenému jsem pořád šermoval před očima našimi vízy vybavenými díky letu s Emirates a asertivně a s úsměvem říkal, že je vše v pořádku. A také bylo. Po zhruba padesátiminutovém čekání v prosklené kanceláři nám úředník řekl, že můžeme jít, ale pachuť prvního špatného dojmu z Dubaje tu už byla. Rychle jsme vyměnili nějaká eura, vzali první taxík a za 30 minut byli v hotelu (špička ve 4 ráno na Sheikh Al Zayed Road naštěstí nebyla žádná). Hotel představoval slušný dubajský tříhvězdičkový standard (odmyslíme-li si neskutečně nafoukaný personál na recepci), dobrý dojem ovšem narušovala pekelně chladná klimatizace, která nešla moc regulovat, ale bez jejíhož puštění nešlo moc spát. To jsem ale ještě netušil, že chudák kolega dostal pokoj, který byl obrácený oknem do stavby. Co do stavby. Představte si tu nejdivočejší kombinaci fréz na beton, sbíječek a parních válců (která se spustila v 6 ráno) a dostanete chabý odvar toho, co jsem ráno viděl a slyšel za jeho okny. To nebyla stavba, to byla válka. Dodnes nepochopím, jak u toho mohl spát.
- hotelový pokoj v Dubaji (foto kolega)
- Plachetnice a plůtek 1
- Plachetnice a plůtek v 2
- Typický dubajský hotelový resort
- Typická dubajská veřejná pláž...
- Zastávka s chlazením
- Typický dubajský mall
- Poklidné podvečerní náměstíčko v Dubaji
- Typický příbytek Dubajčanů
- Typická smíšená zástavba
- Podvečerní romantika v Dubaji
- Typická výstavba v Dubaji
- Staví se pochopitelně i v noci
- Zatímco kolega se noří do tajů zimní pohádky...
- já a kolegyně dáváme přednost poněkud přepáleným zrnům místní caffeterie
- kolega na startu (foto kolega)
- Terminál 3 se leskl novotou...
- a ligotání neonů bylo tlumeno.,.
- pouze koženkou tranzitních lehátek...
- Achitekti terminálu 3 se určitě rozmáchli ve svém tvůrčím gestu...
- což asi obdivoval i tento pán...
- je však pravdou, že provoz byl skutečně velmi živý...
Hurá do města, jsou teprve čtyři odpoledne, chtělo by se říci. Jenže po náročné cestě se mi už opravdu moc nechtělo a přál bych si co nejdříve usnout a ještě před tím něco dobrého sníst. Ale kolegové nedali jinak a tak jsme se vydali prozkoumat místní metro a nakonec se dopravili k Merlionu a zašli do prvního hawker centra ochutnat proslulou místní lidovou kuchyni. Dalšího dne, v úterý, kdy začínala konference, a mně bylo relativně dobře, jsme už byli moudřejší a na základě cesty taxíkem do univerzitního kampusu si spočítali, že nemá smysl se s metrem obtěžovat, protože pokud jsme ve třech lidech platili za jednu cestu metrem 3x2 SGD, za tutéž trasu jsme taxikáři dali dolarů sedm. A tak jsme zbylých pět dní pobytu jezdili taxíky.
To, že se člověk náhle ocitne v tropech, je pro netrénovaný organismus docela nápor, ale ještě větší šok může být střídání teplot při přechodu z ulice do nákupních center nebo metra. Každý, kdo jel někdy vozy místní MHD poeticky nazvané SMRT jistě potvrdí, že jde o průvanem obohacené mrazničky, kterým se jen máloco vyrovná. Musím říct, že napoprvé na mne klima Lvího města zapůsobilo jako pořádná rána do hlavy, v dopoledních a odpoledních hodinách (když začne padat soumrak a relativní vlhkost strmě narůstá, je to přece jen subjektivně příjemnější) jde jednoduše o agresivní, tvrdé a úmorné vedro. K pěkným průvodním jevům místního klimatu patřilo například to, že při jakémkoli výstupu z taxíku se kolegovi zcela orosily jeho optické brýle až vypadal jako postava zabijáka, kterou ztvárnil Elijah Wood ve filmu Sin City.
- Ptactvo v Singapuru 1
- Ptactvo v Singapuru 1 (v akci)
- Ptactvo v Singapuru 2
- Ptactvo v Singapuru 2 (detail)
- Ptactvo v Singapuru 3 (intimní detail)
- Okrasná rybička v korporátním bazénku v downtownu
- Typické singapurské odpoledne v parku
- I na rovníku je nebe modré...
- a nic na tom nezmění ani shluk mallů
- Typická singapurská večeře
- Typická singapurská drožka
- Typické kontemplativní místo v Orchard Garden
Den před odletem zpět se mi bohužel – zřejmě hlavně díky vyčerpání z dlouhé cesty a nedostatku spánku v Dubaji a také z neustálých změn teplot – udělal nepříjemný pálivý a bodavý knedlík v krku, na který nepomáhala ani konzumace kávy nebo výborných tropických džusů a tak jsem celou dlouhou cestu do Londýna a po přespání (aspoň že se dalo jakžtakž spát) tam do Brna docela protrpěl. Spíše než chřipka to bylo pořádné nachlazení (bez rýmy, zato s ucpaným nosem), které si po návratu do Česka vyžádalo dvoutýdenní pracovní neschopnost (včetně nepříjemně neopadajících 38°C teploty). Ze zpátečního letu jsem tak mnoho neměl a svatosvatě si slíbil, že podobných dvoudenních namáhavých cest do cílové destinace se příště vyvaruji, v daném místě se budu šetřit a že pokud to bude jen trochu možné, budu volit takové dálkové lety, které minimalizují nutnost strávit v letadle noc. Toto předsevzetí se mi dařilo a daří naplňovat a už nikdy jsem neměl při návratu ze vzdálených exotických destinací zdravotní potíže.
Ale i tak to bylo velice fajn. Zážitek a zkušenost, která člověku rozhodně má co dát.
Děkuji za pozornost a zanedlouho se opět setkáme u posledního letošního (a nejdelšího) trip-reportu.
P.
