Setkání v Manchesteru
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1484
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Setkání v Manchesteru
Úvodem
Letos v březnu se moje šéfová v práci rozhodla opustit ne úplně špatně placené místo v Praze a vydat se na zkušenou do světa. Novou práci si našla na předměstí Manchesteru, shodou okolností nedaleko místního letiště. Už tehdy jsem si řekl, že by nebylo na škodu se za ní někdy jet podívat. Tato úvaha dostala reálné obrysy asi v polovině června, kdy jsem začal na internetu sondovat, zda by se do těch míst nedala na některý ze zářijových víkendů koupit letenka v ceně do tří tisíc korun nebo lehce přes ně. K mému vlastnímu překvapení jsem zjistil, že to jde velmi snadno. Aby byl výlet trochu zajímavější, rozhodl jsem se pro cestu tam využít společnost Jet2 a nikoliv do Manchesteru, ale do asi 60 kilometrů vzdáleného Leedsu a pro cestu zpět EasyJet z Manchesteru. Celkově jsem pak za letenky zaplatil asi 2995 korun (1259+1736).
Z další komunikace s dotyčnou pak vyplynulo, že na mně bude mít čas jen během sobotního odpoledne, což jsem vzal jako možnost navštívit pár měst, kde jsem ještě nebyl, přičemž to nejzajímavější jsem si nechal až nakonec, ale o tom bude ještě řeč.
Pátek 19.září 2014
V dopoledních hodinách pondělí 15. září jsem se vrátil z výletu do Černé Hory a Bělehradu (viz. můj předchozí trip report http://forum.airways.cz/viewtopic.php?f=42&t=9052), o pár dní později, v pátek 19. září, jsem byl na Ruzyni zas.
Odlet v 18:10, na letišti jsem před čtvrtou. Venku hezky, takové to příjemné babí léto, na pasovce na T1 docela fronta, ono když akorát odlétá Korejec, dva lety do Moskvy a několik low-costů do Anglie, tak se ani není čemu divit, ale nakonec to šlo docela rychle. Do salónku tentokrát nemířím, místo toho v jednom z místních DF shopů kupuju láhev becherovky jako dárek pro ni. Odlet je z gate A5, letadlo tu už je, Jet2 nemá free seating, takže hodně dlouho čekám na chodbě a do letadla jdu až jako jeden z posledních. Mezi zařazením se do fronty na security a vstupem na palubu letadla neuběhlo ani pět minut, kéž by to takhle šlo pokaždé.
19. 9. 2014 LS 196, PRG-LBA
B 737-300, G-CELB
18:00-19:15 (reálně 18:30-19:15)
LF cca 100%
První, co mně ve stařičké třístovce upoutalo, bylo strašné vedro. Tak strašné, že jsem si tu chvíli připadal jak v sauně. On-line check-in jsem si udělal, jakmile to šlo, tedy asi měsíc před odletem a systém mi přidělil místo 12C, takže ulička a nouzák a jeden zkušený cestovatel, říkejme mu třeba Alesesl, mi později radí, ať se u lowcostů checkuju spíš později, že ty místa u okna si nechávají na poslední chvíli, co kdyby si je někdo chtěl ještě koupit. Asi něco na tom bude. Cestující usazeni, odletět můžem včas, ale kapitán oznamuje půl hodinové čekání kvůli silnému provozu nad Británií, což mezi cestujícími vzbuzuje (nejspíš ve spojitosti s přetrvávajícím vedrem v kabině) nesouhlasný šum. Nakonec je ono půlhodinové čekání „rozmělněno“ odtažením ze stojánky (to abychom asi nepřekáželi letadlu společnosti Turkish Airlines, který tam má jít hned po nás) a přesunem na stojánku, jež se v zimě používá asi jako odmrazovací. Tam, za stále otevřených dveří do kokpitu (!), probíhá bezpečností instruktáž, teplota v letadle už není tak strašná a nakonec, přesně jak ohlásil kapitán letadla, s půl hodinovým zpožděním vyrážíme vstříc obloze.
Startovali jsme hned na západ, přeletěli jsme Karlovy Vary, republiku opustili někde u Aše, přesvištěli Německo, evropskou pevninu opustili nad Amsterdamem a nad Britské ostrovy vletěli jižně od Hullu. Let se odehrál v letové hladině 34025 stop, což, jestli Google nelže, by mělo být asi 10370 metrů. To je sice fajn, ale já z toho moc neměl. Ze sedadla u uličky jsem něco sice mohl vidět, když už ne fotit, ale velmi záhy jsme vletěli nad oblačnost a tím to končilo.
Letadlo bylo zcela zaplněno, takovým tím klasickým mixem, Angličany, co tu byly na dovolené, mezi nimi vyloženě pár pivních turistů a pak Čechy a Slováky, co mířili buď na návštěvu za svými příbuznými a známými, nebo se z této návštěvy právě vraceli.
Celkově ale musím říct, že se mi interiér letadla docela líbil, ta červená se povedla, člověk si nepřipadal nijak namačkaně a docela bych si dokázal v něm představit i letět delší štreku někam k moři, což je, jestli jsem dobře pochopil, hlavní byznys Jet2. Na letadle ani nebylo poznat, že má za sebou skoro 28 let provozu, z nichž většinu strávilo u australských Ansett, než se v roce 2003 dostalo k Channel Expres, ze kterých se později vyvinuly Jet2. Tak jako u jiných low-costů tu krátce po vystoupání do letové hladiny začal probíhat palubní prodej, s cenami +- stejnými jako třeba u Easy Jetu. Zpředu šla letuška, taková typická Britka, přesně ten typ, kvůli kterým mají české holky, co se vydávají jako au-pairky do Anglie, u místních mužů takový úspěch, ze zadu pak nějaká jiná, tu jsem moc nevnímal. Té přední ale trvalo obsloužit každou řadu docela dlouho, evidentně čas přál kávě a vínu, já si tentokrát nic nedal. Ty doby, kdy let, na kterém si nic nekoupím, považuju za méněcenný, jsou už (naštěstí pro mou peněženku) dávno pryč.
S přibývajícím časem začala ubývat v letadle teplota a letět ještě někam dál, asi tu umrznem. V letadle bylo plno dětí, jedno z nich se rozhodli rodiče zabavit tím, že ho nechají se plazit se uličkou, vzhledem k tomu, jak pak řvalo, když bylo během přistání nuceno sedět na svém místě, to asi nebyl dobrý nápad. Jiné, trochu starší, pak odněkud ze zadu odkňouralo postupnou změnu tlaku při přistání, už jen kvůli němu jsem si přál být co nejdříve na zemi.
Na letiště Leeds-Bradford jsme pak nakonec přiletěli téměř na čas a bohužel do typické anglické mlhy, což po přeletu z pražského pozdního léta nebylo zrovna příjemné. Zaparkovali jsme na vzdálené stojánce a k terminálu nás nekonečně dlouho vezli busem. Na letišti toho času nebylo moc co k vidění, snad jen jedna zaparkovaná 757 v barvách Jet2. Fajn bylo, že navzdory mlze rozhodně venku nevládla zima, jinak na mně ale letiště zrovna valný první dojem neudělalo. Na pasovce dost dlouhá fronta na to, že jsme tu byli cestující z jediného letadla a interiér příletové haly taky nic moc. Potěšil alespoň telefonát z hostelu, kde jsem měl zajištěné ubytování. Slovensky hovořící recepční se mně ptal, kdy dorazím. Což o to, já chtěl dorazit co nejdřív, ale s dopravou byl trochu problém. Letiště není napojené na železnici, takže jeho spojení s několika okolními městy zajišťují autobusy. Ten, který jezdí do centra Leedsu, má číslo 757, přes den jezdí docela často, večer je to už horší, první spoj po mém příletu ve čtvrt na osm odjížděl až v 19:50. Za cenu tři libry šedesát slibují stylovou přepravu, no já narazil na více méně obyčejný autobus, snad jen trochu víc místa na zavazadla tu bylo.
Původně jsem chtěl vystoupit až u leedského vlakového nádraží, během jízdy jsem ale z informačního letáku zjistil, že autobus staví i u místní radnice, což by nebylo tak zajímavé, kdyby to ovšem nebylo blíž mému hostelu než ono nádraží. Takže jsem vystoupil uprostřed města, kde právě začínala horečka páteční noci, no trochu i začínalo pršet, ale to nevadí, jsem přece v Anglii, vyfotil jsem si pár „baráků“ v centru, prošel kolem místních kasáren a pak se mi (k mému vlastnímu údivu) podařilo bez větších problémů najít hostel Russell Scott Backpackers, kde jsem za 20 liber měl rezervovanou postel na jednu noc.
Hostel sídlí v obyčejném řadovém domku kousek od centra Leedsu, asi ho můžu s klidem doporučit, byť palanda, na které jsem spal, vypadala hodně křehce. Ale nakonec jsem se i docela vyspal, občasnému chrápaní jednoho ze spolunocležníků navzdory a mohl se probudit do typicky anglického sobotního rána.
Letos v březnu se moje šéfová v práci rozhodla opustit ne úplně špatně placené místo v Praze a vydat se na zkušenou do světa. Novou práci si našla na předměstí Manchesteru, shodou okolností nedaleko místního letiště. Už tehdy jsem si řekl, že by nebylo na škodu se za ní někdy jet podívat. Tato úvaha dostala reálné obrysy asi v polovině června, kdy jsem začal na internetu sondovat, zda by se do těch míst nedala na některý ze zářijových víkendů koupit letenka v ceně do tří tisíc korun nebo lehce přes ně. K mému vlastnímu překvapení jsem zjistil, že to jde velmi snadno. Aby byl výlet trochu zajímavější, rozhodl jsem se pro cestu tam využít společnost Jet2 a nikoliv do Manchesteru, ale do asi 60 kilometrů vzdáleného Leedsu a pro cestu zpět EasyJet z Manchesteru. Celkově jsem pak za letenky zaplatil asi 2995 korun (1259+1736).
Z další komunikace s dotyčnou pak vyplynulo, že na mně bude mít čas jen během sobotního odpoledne, což jsem vzal jako možnost navštívit pár měst, kde jsem ještě nebyl, přičemž to nejzajímavější jsem si nechal až nakonec, ale o tom bude ještě řeč.
Pátek 19.září 2014
V dopoledních hodinách pondělí 15. září jsem se vrátil z výletu do Černé Hory a Bělehradu (viz. můj předchozí trip report http://forum.airways.cz/viewtopic.php?f=42&t=9052), o pár dní později, v pátek 19. září, jsem byl na Ruzyni zas.
Odlet v 18:10, na letišti jsem před čtvrtou. Venku hezky, takové to příjemné babí léto, na pasovce na T1 docela fronta, ono když akorát odlétá Korejec, dva lety do Moskvy a několik low-costů do Anglie, tak se ani není čemu divit, ale nakonec to šlo docela rychle. Do salónku tentokrát nemířím, místo toho v jednom z místních DF shopů kupuju láhev becherovky jako dárek pro ni. Odlet je z gate A5, letadlo tu už je, Jet2 nemá free seating, takže hodně dlouho čekám na chodbě a do letadla jdu až jako jeden z posledních. Mezi zařazením se do fronty na security a vstupem na palubu letadla neuběhlo ani pět minut, kéž by to takhle šlo pokaždé.
19. 9. 2014 LS 196, PRG-LBA
B 737-300, G-CELB
18:00-19:15 (reálně 18:30-19:15)
LF cca 100%
První, co mně ve stařičké třístovce upoutalo, bylo strašné vedro. Tak strašné, že jsem si tu chvíli připadal jak v sauně. On-line check-in jsem si udělal, jakmile to šlo, tedy asi měsíc před odletem a systém mi přidělil místo 12C, takže ulička a nouzák a jeden zkušený cestovatel, říkejme mu třeba Alesesl, mi později radí, ať se u lowcostů checkuju spíš později, že ty místa u okna si nechávají na poslední chvíli, co kdyby si je někdo chtěl ještě koupit. Asi něco na tom bude. Cestující usazeni, odletět můžem včas, ale kapitán oznamuje půl hodinové čekání kvůli silnému provozu nad Británií, což mezi cestujícími vzbuzuje (nejspíš ve spojitosti s přetrvávajícím vedrem v kabině) nesouhlasný šum. Nakonec je ono půlhodinové čekání „rozmělněno“ odtažením ze stojánky (to abychom asi nepřekáželi letadlu společnosti Turkish Airlines, který tam má jít hned po nás) a přesunem na stojánku, jež se v zimě používá asi jako odmrazovací. Tam, za stále otevřených dveří do kokpitu (!), probíhá bezpečností instruktáž, teplota v letadle už není tak strašná a nakonec, přesně jak ohlásil kapitán letadla, s půl hodinovým zpožděním vyrážíme vstříc obloze.
Startovali jsme hned na západ, přeletěli jsme Karlovy Vary, republiku opustili někde u Aše, přesvištěli Německo, evropskou pevninu opustili nad Amsterdamem a nad Britské ostrovy vletěli jižně od Hullu. Let se odehrál v letové hladině 34025 stop, což, jestli Google nelže, by mělo být asi 10370 metrů. To je sice fajn, ale já z toho moc neměl. Ze sedadla u uličky jsem něco sice mohl vidět, když už ne fotit, ale velmi záhy jsme vletěli nad oblačnost a tím to končilo.
Letadlo bylo zcela zaplněno, takovým tím klasickým mixem, Angličany, co tu byly na dovolené, mezi nimi vyloženě pár pivních turistů a pak Čechy a Slováky, co mířili buď na návštěvu za svými příbuznými a známými, nebo se z této návštěvy právě vraceli.
Celkově ale musím říct, že se mi interiér letadla docela líbil, ta červená se povedla, člověk si nepřipadal nijak namačkaně a docela bych si dokázal v něm představit i letět delší štreku někam k moři, což je, jestli jsem dobře pochopil, hlavní byznys Jet2. Na letadle ani nebylo poznat, že má za sebou skoro 28 let provozu, z nichž většinu strávilo u australských Ansett, než se v roce 2003 dostalo k Channel Expres, ze kterých se později vyvinuly Jet2. Tak jako u jiných low-costů tu krátce po vystoupání do letové hladiny začal probíhat palubní prodej, s cenami +- stejnými jako třeba u Easy Jetu. Zpředu šla letuška, taková typická Britka, přesně ten typ, kvůli kterým mají české holky, co se vydávají jako au-pairky do Anglie, u místních mužů takový úspěch, ze zadu pak nějaká jiná, tu jsem moc nevnímal. Té přední ale trvalo obsloužit každou řadu docela dlouho, evidentně čas přál kávě a vínu, já si tentokrát nic nedal. Ty doby, kdy let, na kterém si nic nekoupím, považuju za méněcenný, jsou už (naštěstí pro mou peněženku) dávno pryč.
S přibývajícím časem začala ubývat v letadle teplota a letět ještě někam dál, asi tu umrznem. V letadle bylo plno dětí, jedno z nich se rozhodli rodiče zabavit tím, že ho nechají se plazit se uličkou, vzhledem k tomu, jak pak řvalo, když bylo během přistání nuceno sedět na svém místě, to asi nebyl dobrý nápad. Jiné, trochu starší, pak odněkud ze zadu odkňouralo postupnou změnu tlaku při přistání, už jen kvůli němu jsem si přál být co nejdříve na zemi.
Na letiště Leeds-Bradford jsme pak nakonec přiletěli téměř na čas a bohužel do typické anglické mlhy, což po přeletu z pražského pozdního léta nebylo zrovna příjemné. Zaparkovali jsme na vzdálené stojánce a k terminálu nás nekonečně dlouho vezli busem. Na letišti toho času nebylo moc co k vidění, snad jen jedna zaparkovaná 757 v barvách Jet2. Fajn bylo, že navzdory mlze rozhodně venku nevládla zima, jinak na mně ale letiště zrovna valný první dojem neudělalo. Na pasovce dost dlouhá fronta na to, že jsme tu byli cestující z jediného letadla a interiér příletové haly taky nic moc. Potěšil alespoň telefonát z hostelu, kde jsem měl zajištěné ubytování. Slovensky hovořící recepční se mně ptal, kdy dorazím. Což o to, já chtěl dorazit co nejdřív, ale s dopravou byl trochu problém. Letiště není napojené na železnici, takže jeho spojení s několika okolními městy zajišťují autobusy. Ten, který jezdí do centra Leedsu, má číslo 757, přes den jezdí docela často, večer je to už horší, první spoj po mém příletu ve čtvrt na osm odjížděl až v 19:50. Za cenu tři libry šedesát slibují stylovou přepravu, no já narazil na více méně obyčejný autobus, snad jen trochu víc místa na zavazadla tu bylo.
Původně jsem chtěl vystoupit až u leedského vlakového nádraží, během jízdy jsem ale z informačního letáku zjistil, že autobus staví i u místní radnice, což by nebylo tak zajímavé, kdyby to ovšem nebylo blíž mému hostelu než ono nádraží. Takže jsem vystoupil uprostřed města, kde právě začínala horečka páteční noci, no trochu i začínalo pršet, ale to nevadí, jsem přece v Anglii, vyfotil jsem si pár „baráků“ v centru, prošel kolem místních kasáren a pak se mi (k mému vlastnímu údivu) podařilo bez větších problémů najít hostel Russell Scott Backpackers, kde jsem za 20 liber měl rezervovanou postel na jednu noc.
Hostel sídlí v obyčejném řadovém domku kousek od centra Leedsu, asi ho můžu s klidem doporučit, byť palanda, na které jsem spal, vypadala hodně křehce. Ale nakonec jsem se i docela vyspal, občasnému chrápaní jednoho ze spolunocležníků navzdory a mohl se probudit do typicky anglického sobotního rána.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1484
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Setkání v Manchesteru
Sobota 20. září 2014
Sraz s bývalou šéfovou jsem měl až ve tři odpoledne, navíc v Manchesteru, takže jsem mohl vyrazit na obhlídku pár měst. Krátce před osmou jsem tak opustil hostel a ze všeho nejdřív se vydal do centra Leedsu. V sobotním podmračeném ránu bylo na ulicích chodců i aut pomálu, tak jsem se jen tak toulal, pěšími zónami, kolem uzavřených nákupáků a byl jsem příjemně překvapen visáží města, o němž jsem toho dosud mnoho nevěděl a jehož název ve mně vyvolával spíše negativní asociace.
Asi o půl hodiny později jsem už docela příjemně naladěn vstoupil do nitra místní městské tržnice, kde obchodníci zrovna chystali své stánky, do nosu vlétla mi spoustu vůní, od ryb, ovoce i masa a v několika kavárničkách si pár místních obyvatel dopřávalo ranní kávu a snídani. Nebýt už po snídani, nejspíš bych tu s radostí posnídal taky.
O kus dál mohl jsem prohlídku Leedsu ukončit na autobusovém nádraží, ale protože jsem měl ještě trochu času, podešel jsem nedalekou železniční trať a alespoň na chvíli se pokochal místní katedrálou.
Autobusové nádraží v Leedsu není nikterak velké a má dvě části, jednu pro místní spoje a jednu pro ty dálkové, obsluhované z velké většiny společností National Expres. Zajímavostí je, že obě tyto části mají veřejné toalety, ty v části pro místní spoje jsou zdarma, zatímco v ty pro dálkové spoje za 30 pencí.
Trochu jsem se tu procházel, omylem zasedl místo místnímu prodavači charity, nechal se z něj vyhodit a po té, co jsem udělal několik fotek interiéru nádraží, jsem si všimnul cedule „zákaz fotografování.“ No nic.
Měl jsem přes internet za 6.70 liber koupený lístek na autobus z Leedsu do Yorku. Dlouho to vypadalo, že autobus již zmíněné společnosti National Expres vyrazí na svou cestu skoroprázdný, ale těsně před půl desátou, kdy měl být odjezd, se odněkud vynořila větší skupina mladých Jihokorejců a náhle dosahoval load factor téměř sto procent. To ale moc nevadilo, nejen já jsem tři čtvrtě hodinovou jízdu převážně po dálnici A64 pojal jako relax a vlastně jsem tu chvíli litoval, že nemám koupené lístky ještě někam dál, neboť dojet tímto autobusem až do Glasgow, kam měl namířeno, by se mi velmi líbilo. Ale relax, byť v trochu jiném provedení, pokračoval i po příjezdu do Yorku a vůbec nevadilo, že sluníčko bylo opět schováno za mraky. Ve stopadesátitisícovém městě na břehy řeky Ouse totiž onoho sobotního dopoledne vládla pohoda. Společně s dalšími stovkami turistů jsem zvolna zamířil do jeho historického centra, mezi hradby, kde člověk spíš tušil, než viděl, místní katedrálu, která město proslavila. Snad se dalo jít i chvíli po hradbách, snad se dalo jen někde sednout a relaxovat, já však neměl mnoho času, jen něco málo přes hodinu. A tak jsem došel ke katedrále a pak jinou cestou pomalu bloudil uličkami, kolem vánočního obchodu a v davu lidí a když přepadl mně hlad, dal jsem si v místní provozovně Subway předčasný oběd.
Dál jsem pokračoval vlakem a mým dalším cílem byl Bradford. Nejprve rychlíkem společnosti Transpennine Expres do Leedsu a odtud motoráčkem Northern Rail do Bradfordu.
První část cesty byla rychlá a pohodlná a výstup na honosném hlavním nádraží v Leedsu byl příjemný, ale druhá část cesty, to byla odvrácená strana britské privatizované železnice. Přijel rozhrkaný motorák a když jsem si chtěl sednout, nevešel jsem se mezi sedačky. Ještě tu a tam byla místa proti sobě, kde jsem mohl kolena složit, jinak bych snad tu dvacetiminutovou cestu v poloprázdném vlaku absolvoval na stojáka. Od Bradfordu jsem absolutně nic nečekal a byl jsem jím nakonec příjemně překvapen. Nedaleko nádraží městský park, o kus dál staré město, tak jako v Yorku, i tady plné lidí. Udělal jsem si čárku, že jsem tu hodinu byl a udělal jsem si jí rád. Jen ten odjezd autobusem do Manchesteru byl trochu zběsilý. National Expres tu má sice kancelář, ale na informační tabuli o jeho autobusech ani zmínka. Náhodu jsem narazil na jejich zaměstnankyni a ptám se jí, odkud odjíždí autobus do Manchesteru. „Pojďte se mnou, právě ho jdu odbavit,“ řekla mi a já za ní šel, takových zmatených nás tu bylo víc.
Odjížděli jsme trochu se zpožděním a mě to vadilo, má bývalá šéfová má na mně čas jen do šesti. Cesta tentokrát po dálnici M62 byla fajn, ale já trochu znervózněl, když z ní řidič sjel kamsi na venkov. Tak nic, jen střídání řidičů. Ale nejdou zavřít dveře, to už jsem byl vážně nervózní. Nakonec jedem, v čase, kdy se máme u místní knihovny potkat, se teprve autobus proplétá ulicemi města. Píšu, že se trochu zdržím, ještě že má pořád český telefon. O půl hodiny později vychází z nitra místní knihovny a já jsem rád, že jí vidím.
Bylo to milé setkání, konečně byl čas říct si i věci, na které nebyl v práci čas. A vůbec nevadí, že nám tu kření i její kamarádka, alespoň jsme nebyli pořád tak vážní, alespoň jsme se nebavili jenom o práci.
Uběhla hodina, dvě, tři, nad českým, irským i anglickým pivem zapili jsme, že Británie bude pořád Velká a Skotsko její součástí.
Za tmy vyšli jsme ven, ulice před tím plné lidí, teď trochu prořídli, ale pořád tu bylo živo, vždyť kalendář hlásil sobotu a Britové se bavit umí. Ona se vydala tramvají do svého dočasného domova, já po svých k nádraží Victoria, nedaleko nějž v jednom hostelu jsem měl zamluvený nocleh. Snad jsem trochu pil víc než bylo zdrávo a proto najít hostel mi trvalo neskutečně dlouho a pomohli mi s tím místní taxikáři. V hlavě uvízla mi jedna Slovenka, kterou jsem také žádal o pomoc s hledáním hostelu. Prý „prečo do hostela?“ Tuhle otázku si s přibývajícím věkem začínám klást taky.
Autobusové nádraží v Leedsu není nikterak velké a má dvě části, jednu pro místní spoje a jednu pro ty dálkové, obsluhované z velké většiny společností National Expres. Zajímavostí je, že obě tyto části mají veřejné toalety, ty v části pro místní spoje jsou zdarma, zatímco v ty pro dálkové spoje za 30 pencí.
Trochu jsem se tu procházel, omylem zasedl místo místnímu prodavači charity, nechal se z něj vyhodit a po té, co jsem udělal několik fotek interiéru nádraží, jsem si všimnul cedule „zákaz fotografování.“ No nic.
Měl jsem přes internet za 6.70 liber koupený lístek na autobus z Leedsu do Yorku. Dlouho to vypadalo, že autobus již zmíněné společnosti National Expres vyrazí na svou cestu skoroprázdný, ale těsně před půl desátou, kdy měl být odjezd, se odněkud vynořila větší skupina mladých Jihokorejců a náhle dosahoval load factor téměř sto procent. To ale moc nevadilo, nejen já jsem tři čtvrtě hodinovou jízdu převážně po dálnici A64 pojal jako relax a vlastně jsem tu chvíli litoval, že nemám koupené lístky ještě někam dál, neboť dojet tímto autobusem až do Glasgow, kam měl namířeno, by se mi velmi líbilo. Ale relax, byť v trochu jiném provedení, pokračoval i po příjezdu do Yorku a vůbec nevadilo, že sluníčko bylo opět schováno za mraky. Ve stopadesátitisícovém městě na břehy řeky Ouse totiž onoho sobotního dopoledne vládla pohoda. Společně s dalšími stovkami turistů jsem zvolna zamířil do jeho historického centra, mezi hradby, kde člověk spíš tušil, než viděl, místní katedrálu, která město proslavila. Snad se dalo jít i chvíli po hradbách, snad se dalo jen někde sednout a relaxovat, já však neměl mnoho času, jen něco málo přes hodinu. A tak jsem došel ke katedrále a pak jinou cestou pomalu bloudil uličkami, kolem vánočního obchodu a v davu lidí a když přepadl mně hlad, dal jsem si v místní provozovně Subway předčasný oběd.
Dál jsem pokračoval vlakem a mým dalším cílem byl Bradford. Nejprve rychlíkem společnosti Transpennine Expres do Leedsu a odtud motoráčkem Northern Rail do Bradfordu.
První část cesty byla rychlá a pohodlná a výstup na honosném hlavním nádraží v Leedsu byl příjemný, ale druhá část cesty, to byla odvrácená strana britské privatizované železnice. Přijel rozhrkaný motorák a když jsem si chtěl sednout, nevešel jsem se mezi sedačky. Ještě tu a tam byla místa proti sobě, kde jsem mohl kolena složit, jinak bych snad tu dvacetiminutovou cestu v poloprázdném vlaku absolvoval na stojáka. Od Bradfordu jsem absolutně nic nečekal a byl jsem jím nakonec příjemně překvapen. Nedaleko nádraží městský park, o kus dál staré město, tak jako v Yorku, i tady plné lidí. Udělal jsem si čárku, že jsem tu hodinu byl a udělal jsem si jí rád. Jen ten odjezd autobusem do Manchesteru byl trochu zběsilý. National Expres tu má sice kancelář, ale na informační tabuli o jeho autobusech ani zmínka. Náhodu jsem narazil na jejich zaměstnankyni a ptám se jí, odkud odjíždí autobus do Manchesteru. „Pojďte se mnou, právě ho jdu odbavit,“ řekla mi a já za ní šel, takových zmatených nás tu bylo víc.
Odjížděli jsme trochu se zpožděním a mě to vadilo, má bývalá šéfová má na mně čas jen do šesti. Cesta tentokrát po dálnici M62 byla fajn, ale já trochu znervózněl, když z ní řidič sjel kamsi na venkov. Tak nic, jen střídání řidičů. Ale nejdou zavřít dveře, to už jsem byl vážně nervózní. Nakonec jedem, v čase, kdy se máme u místní knihovny potkat, se teprve autobus proplétá ulicemi města. Píšu, že se trochu zdržím, ještě že má pořád český telefon. O půl hodiny později vychází z nitra místní knihovny a já jsem rád, že jí vidím.
Bylo to milé setkání, konečně byl čas říct si i věci, na které nebyl v práci čas. A vůbec nevadí, že nám tu kření i její kamarádka, alespoň jsme nebyli pořád tak vážní, alespoň jsme se nebavili jenom o práci.
Uběhla hodina, dvě, tři, nad českým, irským i anglickým pivem zapili jsme, že Británie bude pořád Velká a Skotsko její součástí.
Za tmy vyšli jsme ven, ulice před tím plné lidí, teď trochu prořídli, ale pořád tu bylo živo, vždyť kalendář hlásil sobotu a Britové se bavit umí. Ona se vydala tramvají do svého dočasného domova, já po svých k nádraží Victoria, nedaleko nějž v jednom hostelu jsem měl zamluvený nocleh. Snad jsem trochu pil víc než bylo zdrávo a proto najít hostel mi trvalo neskutečně dlouho a pomohli mi s tím místní taxikáři. V hlavě uvízla mi jedna Slovenka, kterou jsem také žádal o pomoc s hledáním hostelu. Prý „prečo do hostela?“ Tuhle otázku si s přibývajícím věkem začínám klást taky.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1484
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Setkání v Manchesteru
Neděle 21. září 2014
A následující noc tyto otázky zas a znovu nastolovala. Což o to, hostel Ashton House nebyl špatný, 11 liber za ubytovaný v „pokoji“ s asi dalšími dvaceti spolunocležníky byla cena přímo báječná, ale to pravé peklo začalo asi ve tři ráno, kdy se na kutě vrátila i větší skupina opilých anglických mladíků. Byli docela v pohodě a tišší, tedy až na jednoho, který se po telefonu a s pár promilem alkoholu v krvi dost hlasitě právě rozcházel se svou přítelkyní. Jeho kumpáni se ho snažili utišit, ale opakované výzvy typu „shut up, Mike“, na něj nezabíraly. A když se konečně Mike rozešel se svou Molly, začal nesnesitelně chrápat. Spát se nedalo, jen čumět do stropu a opakovat pořád to samé „do hostelu už nikdy, do hostelu už nikdy….“
Vlak do Liverpoolu mi jel ve čtvrt na deset, já se z hostelu vymotal už v sedm. Nemělo to cenu. Měl jsem asi kocovinu, byl jsem unavený, hlava mně bolela jako střep a když jsem se chtěl předtím v hostelu osprchovat, sprchový kout se pode mnou doslova houpal (to však svědčí hlavně o nekvalitní práci instalatérů, kteří ho tam montovali). Prví kafe z automatu a pak výstup do nedělního manchesterského rána. Snad to přejde, snad ta hlava přestane bolet, snad to pár kafí spraví. Nepřestala, nespravilo… „Dojděte k tramvajovým kolejím a pak podle nich“, řekla mi recepční v hostelu, když jsem se jí ptal na cestu k nádraží Piccadily. V Manchesteru jsem už byl, v říjnu roku 2007 jsem dokonce v jednom ze zdejších hostelů strávil svou úplně první hostelovou noc v životě. Teď, po téměř sedmi letech, jsem byl přesvědčen, že předešlá noc v Ashton House byla zas nocí v hostelu úplně poslední.
Ale i přes kocovinu nemohl jsem Manchesteru upřít, že je má něco do sebe a v rámci možností vychutnával jsem si liduprázdné město a kochal se pohledem na místní industriální architekturu. Za pár hodin tohle město začne žít, to jen já byl v tu chvíli polomrtvý.
Jó nádraží Picadilly znám, tenkrát jsem tam přijel vlakem z Cardiffu a v místním KFC jsem poprvé ochutnal ty jejich wrapy. Jenže teď už jsem tu KFC hledal marně. Plno věcí, se od té doby změnilo, ale nádraží neztratilo svůj prosklený šarm a šmrnc.
Měl jsem dost času, tak jsem se v místním Starbucksu pokusil restartovat kávou. Moc to nepomohlo. Pomalu na nástupiště a odtamtud vlakem do Liverpoolu. Schválně jsem si tenhle bonbónek nechal až na samotný konec výletu, teď jsem měl však spíš chuť někam zalehnout. Dobře známá společnost Transpenine Expres mně za tři čtvrtě hodiny odvezla na Liverpoolskou Lime Street.
V poměrně narvaném vlaku se o menší vzruch postarala asi čtyřicetiletá paní, která skutečnost, že omylem přejela zastávku, kde měla vystoupit, komentovala slovy „ou shiiiit“, což její asi desetiletý syn, na což jí zrovna seděl na klíně, reagoval výrazem, jež by se dal volně přeložit asi jako „no mami…“.
Nakonec jsme zahučeli do tunelu a pak dojeli na Lime Street.
Slunce i teplota přály procházce, já hlavně doufal, že mně alespoň trochu přestane bolet hlava. Původně jsem chtěl hlavně vyzkoušet místní „metro“, teď jsem však potřeboval na vzduch. A k vodě. Tak kolem místního divadla, St. George´s Hall, Wellingtonova památníku a World Musea jsem zamířil ke břehu řeky Mersey. Nad městem se sice tyčila vyhlídková věž, ale na tu já teď neměl náladu. Pěšími zónami, s davy Liverpoolanů, až jsem konečně stanul na břehy řeky, jež dala jméno i místnímu systému metra. Párek v rohlíku a na chvíli odpočívat. Skoro jsem měl chuť se natáhnout. Ze zvědavosti jsem se šel podívat, kolik by stál přívoz na druhou stanu řeky, ale spíš než finančně mi to nevyhovovalo časově. Po nábřeží kolem doků došel jsem až k muzeu Beatles a pak se pomalu šoural zpátky.
Město je to pěkné, já však do něj budu muset zavítat asi ještě jednou, abych si ho prohlédnul bez bolehlavu.
Původně jsem si dal na jeho prohlídku čtyři hodiny, nakonec odjíždím už o hodinu dřív. Byla možnost dojet odtud na manchesterské letiště buď autobusem nebo vlakem. Autobus byl o polovinu rychlejší i levnější, člověk ale musí občas myslet i něčím jiným, než jen peněženkou. Vezl mně podobně rozhrkaný motorák jako včera z Leedsu do Bradfordu. Soudě podle informačních cedulí na některých nádražích jsme alespoň z části jeli po trase první lokomotivní železnice v Evropě. Se mnou v prvním vagóně jel jen asi pětatřicetý pán a jeho devítiletý synek. Když z nedelšího vagónu přišly se na nás podívat asi dvě třináctileté dívky, nalíčené a s hlubokým výstřihem, synek možná poprvé v životě pochopil, že v životě chlapa jsou i jiné radosti, než jen vláčky.
Snad jsem i trochu usnul, hlavně v té fázi, kdy se vlak vymotal z liverpoolských předměstí a jel dost dlouho bez zastavení. Taktéž mezi centrem Manchesteru a letištěm jsme už nikde nestáli a já jen koukal, jak ten vlak, který se vždycky sotva rozjel, dokáže uhánět rychle.
Na přivítanou s letištěm mi nad hlavou přelétla A380 v barvách Emirates a já se pak už více méně na autopilota vydal do útrob letiště.
Třetí nejrušnější vzdušný přístav v Británii má tři terminály a na kontě přes dvacet milionů odbavených cestujících ročně. Já v něm byl už tři a půl hodiny před odletem. Letiště je to rozhodně pěkné a pořád bylo na co koukat, já to už ale nějak nezvládal. Rychle projít halou terminálu 1, odkud odlétá Easyna, pak přes vzorovou security, přes duty free shop, kde jsem za 8 liber koupil láhev novozélandského vína a pak dál do tranzitu, využít hodinu wi-fi zdarma a pak jen čekat, čekat a čekat.
Nakonec jsme měli na odletu půl hodiny zpoždění, což jsme z informačního systému letiště zjistili až v čase pravidelného odletu. Jelikož jsem dalšího dne šel po čtrnáctidenní dovolené do práce a potřeboval jsem se vyspat, vůbec mně to netěšilo. Jen závistivě jsem pokukoval po letadle Jet2 do Prahy, které odlétalo hodinu před tím mým a samozřejmě skoro na čas. Vůbec, to značení se soudruhům v Manchesteru nepovedlo, na konci dlouhé fronty na let do Prahy čekali i lidé na odlet do Basileje, který už měl na vedlejším gatu poslední výzvu. Více prostoru by to chtělo.
21. 9. 2014 U2 1801, MAN-PRG
A 319, G-EZFU
18:05-21:10 (reálně 18:40-21:35)
LF cca 100%
Nástup přes plochu a jelikož jsem měl místo 18B, tak i zadními dveřmi.
Opět bylo zcela plno. Vedle mě u okénka asi čtyřicetiletá paní, která byla na návštěvě dcery v Liverpoolu. Docela jsme si během cesty pokecali. V uličce pak asi indický mladík. Odlet ještě za světla a jasna, záhy jsme ale vletěli nad mraky. A mně, k mému úžasu, přestala bolet hlava. Zkoušel jsem trochu odpočívat, abych byl na zítřejší návrat do pracovního procesu fit, ale moc to nešlo. S blížící se Prahou přibývala tma, kapitán říkal něco o špatném počasí a možném okruhu nad Prahou, já to však vnímal jen povrchově. Tlačil jsem čas. Letušky byly tentokrát o poznání hezčí, než na letu Jet2. Palubní prodej se jim docela povedl, já si ale zase nic nedal. Možná příště. Byla už úplná tma, kdy jsme zahájili přiblížení. Dlouho, hodně dlouho jsem se nemohl zorientovat, než jsem pochopil, že přistáváme od jihovýchodu, přes Barrandov a Řepy, na vedlejší dráhu. Ještě před přistáním jsme si povšimli, že venku leje jako z konve a fouká silný vítr. Potlesk po přistání se nekonal, i když by si ho kapitán zasloužil. V silném dešti zarolovali jsme na stojánku č. 1, který odpovídá gatu A3. V plné polní už tam stál handling Menziesu, připraven alespoň trochu zkrátit skoro půlhodinové zpoždění.
Mně už je trochu líp a štěstí mi přeje. Sice mi mezitím odjely všechny rozumné autobusy na Kladno, ale potkávám kolegyni, která bydlí kousek ode mě a zrovna jí skončila směna. Souhlasí, že mně odveze domů. Nakonec odmítá i nabízenou padesátikorunu. Po strastiplné neděli končí výlet optimisticky a při vzpomínce na setkání s mou bývalou šéfovou mám dodnes úsměv na rtech.
A následující noc tyto otázky zas a znovu nastolovala. Což o to, hostel Ashton House nebyl špatný, 11 liber za ubytovaný v „pokoji“ s asi dalšími dvaceti spolunocležníky byla cena přímo báječná, ale to pravé peklo začalo asi ve tři ráno, kdy se na kutě vrátila i větší skupina opilých anglických mladíků. Byli docela v pohodě a tišší, tedy až na jednoho, který se po telefonu a s pár promilem alkoholu v krvi dost hlasitě právě rozcházel se svou přítelkyní. Jeho kumpáni se ho snažili utišit, ale opakované výzvy typu „shut up, Mike“, na něj nezabíraly. A když se konečně Mike rozešel se svou Molly, začal nesnesitelně chrápat. Spát se nedalo, jen čumět do stropu a opakovat pořád to samé „do hostelu už nikdy, do hostelu už nikdy….“
Vlak do Liverpoolu mi jel ve čtvrt na deset, já se z hostelu vymotal už v sedm. Nemělo to cenu. Měl jsem asi kocovinu, byl jsem unavený, hlava mně bolela jako střep a když jsem se chtěl předtím v hostelu osprchovat, sprchový kout se pode mnou doslova houpal (to však svědčí hlavně o nekvalitní práci instalatérů, kteří ho tam montovali). Prví kafe z automatu a pak výstup do nedělního manchesterského rána. Snad to přejde, snad ta hlava přestane bolet, snad to pár kafí spraví. Nepřestala, nespravilo… „Dojděte k tramvajovým kolejím a pak podle nich“, řekla mi recepční v hostelu, když jsem se jí ptal na cestu k nádraží Piccadily. V Manchesteru jsem už byl, v říjnu roku 2007 jsem dokonce v jednom ze zdejších hostelů strávil svou úplně první hostelovou noc v životě. Teď, po téměř sedmi letech, jsem byl přesvědčen, že předešlá noc v Ashton House byla zas nocí v hostelu úplně poslední.
Ale i přes kocovinu nemohl jsem Manchesteru upřít, že je má něco do sebe a v rámci možností vychutnával jsem si liduprázdné město a kochal se pohledem na místní industriální architekturu. Za pár hodin tohle město začne žít, to jen já byl v tu chvíli polomrtvý.
Jó nádraží Picadilly znám, tenkrát jsem tam přijel vlakem z Cardiffu a v místním KFC jsem poprvé ochutnal ty jejich wrapy. Jenže teď už jsem tu KFC hledal marně. Plno věcí, se od té doby změnilo, ale nádraží neztratilo svůj prosklený šarm a šmrnc.
Měl jsem dost času, tak jsem se v místním Starbucksu pokusil restartovat kávou. Moc to nepomohlo. Pomalu na nástupiště a odtamtud vlakem do Liverpoolu. Schválně jsem si tenhle bonbónek nechal až na samotný konec výletu, teď jsem měl však spíš chuť někam zalehnout. Dobře známá společnost Transpenine Expres mně za tři čtvrtě hodiny odvezla na Liverpoolskou Lime Street.
V poměrně narvaném vlaku se o menší vzruch postarala asi čtyřicetiletá paní, která skutečnost, že omylem přejela zastávku, kde měla vystoupit, komentovala slovy „ou shiiiit“, což její asi desetiletý syn, na což jí zrovna seděl na klíně, reagoval výrazem, jež by se dal volně přeložit asi jako „no mami…“.
Nakonec jsme zahučeli do tunelu a pak dojeli na Lime Street.
Slunce i teplota přály procházce, já hlavně doufal, že mně alespoň trochu přestane bolet hlava. Původně jsem chtěl hlavně vyzkoušet místní „metro“, teď jsem však potřeboval na vzduch. A k vodě. Tak kolem místního divadla, St. George´s Hall, Wellingtonova památníku a World Musea jsem zamířil ke břehu řeky Mersey. Nad městem se sice tyčila vyhlídková věž, ale na tu já teď neměl náladu. Pěšími zónami, s davy Liverpoolanů, až jsem konečně stanul na břehy řeky, jež dala jméno i místnímu systému metra. Párek v rohlíku a na chvíli odpočívat. Skoro jsem měl chuť se natáhnout. Ze zvědavosti jsem se šel podívat, kolik by stál přívoz na druhou stanu řeky, ale spíš než finančně mi to nevyhovovalo časově. Po nábřeží kolem doků došel jsem až k muzeu Beatles a pak se pomalu šoural zpátky.
Město je to pěkné, já však do něj budu muset zavítat asi ještě jednou, abych si ho prohlédnul bez bolehlavu.
Původně jsem si dal na jeho prohlídku čtyři hodiny, nakonec odjíždím už o hodinu dřív. Byla možnost dojet odtud na manchesterské letiště buď autobusem nebo vlakem. Autobus byl o polovinu rychlejší i levnější, člověk ale musí občas myslet i něčím jiným, než jen peněženkou. Vezl mně podobně rozhrkaný motorák jako včera z Leedsu do Bradfordu. Soudě podle informačních cedulí na některých nádražích jsme alespoň z části jeli po trase první lokomotivní železnice v Evropě. Se mnou v prvním vagóně jel jen asi pětatřicetý pán a jeho devítiletý synek. Když z nedelšího vagónu přišly se na nás podívat asi dvě třináctileté dívky, nalíčené a s hlubokým výstřihem, synek možná poprvé v životě pochopil, že v životě chlapa jsou i jiné radosti, než jen vláčky.
Snad jsem i trochu usnul, hlavně v té fázi, kdy se vlak vymotal z liverpoolských předměstí a jel dost dlouho bez zastavení. Taktéž mezi centrem Manchesteru a letištěm jsme už nikde nestáli a já jen koukal, jak ten vlak, který se vždycky sotva rozjel, dokáže uhánět rychle.
Na přivítanou s letištěm mi nad hlavou přelétla A380 v barvách Emirates a já se pak už více méně na autopilota vydal do útrob letiště.
Třetí nejrušnější vzdušný přístav v Británii má tři terminály a na kontě přes dvacet milionů odbavených cestujících ročně. Já v něm byl už tři a půl hodiny před odletem. Letiště je to rozhodně pěkné a pořád bylo na co koukat, já to už ale nějak nezvládal. Rychle projít halou terminálu 1, odkud odlétá Easyna, pak přes vzorovou security, přes duty free shop, kde jsem za 8 liber koupil láhev novozélandského vína a pak dál do tranzitu, využít hodinu wi-fi zdarma a pak jen čekat, čekat a čekat.
Nakonec jsme měli na odletu půl hodiny zpoždění, což jsme z informačního systému letiště zjistili až v čase pravidelného odletu. Jelikož jsem dalšího dne šel po čtrnáctidenní dovolené do práce a potřeboval jsem se vyspat, vůbec mně to netěšilo. Jen závistivě jsem pokukoval po letadle Jet2 do Prahy, které odlétalo hodinu před tím mým a samozřejmě skoro na čas. Vůbec, to značení se soudruhům v Manchesteru nepovedlo, na konci dlouhé fronty na let do Prahy čekali i lidé na odlet do Basileje, který už měl na vedlejším gatu poslední výzvu. Více prostoru by to chtělo.
21. 9. 2014 U2 1801, MAN-PRG
A 319, G-EZFU
18:05-21:10 (reálně 18:40-21:35)
LF cca 100%
Nástup přes plochu a jelikož jsem měl místo 18B, tak i zadními dveřmi.
Opět bylo zcela plno. Vedle mě u okénka asi čtyřicetiletá paní, která byla na návštěvě dcery v Liverpoolu. Docela jsme si během cesty pokecali. V uličce pak asi indický mladík. Odlet ještě za světla a jasna, záhy jsme ale vletěli nad mraky. A mně, k mému úžasu, přestala bolet hlava. Zkoušel jsem trochu odpočívat, abych byl na zítřejší návrat do pracovního procesu fit, ale moc to nešlo. S blížící se Prahou přibývala tma, kapitán říkal něco o špatném počasí a možném okruhu nad Prahou, já to však vnímal jen povrchově. Tlačil jsem čas. Letušky byly tentokrát o poznání hezčí, než na letu Jet2. Palubní prodej se jim docela povedl, já si ale zase nic nedal. Možná příště. Byla už úplná tma, kdy jsme zahájili přiblížení. Dlouho, hodně dlouho jsem se nemohl zorientovat, než jsem pochopil, že přistáváme od jihovýchodu, přes Barrandov a Řepy, na vedlejší dráhu. Ještě před přistáním jsme si povšimli, že venku leje jako z konve a fouká silný vítr. Potlesk po přistání se nekonal, i když by si ho kapitán zasloužil. V silném dešti zarolovali jsme na stojánku č. 1, který odpovídá gatu A3. V plné polní už tam stál handling Menziesu, připraven alespoň trochu zkrátit skoro půlhodinové zpoždění.
Mně už je trochu líp a štěstí mi přeje. Sice mi mezitím odjely všechny rozumné autobusy na Kladno, ale potkávám kolegyni, která bydlí kousek ode mě a zrovna jí skončila směna. Souhlasí, že mně odveze domů. Nakonec odmítá i nabízenou padesátikorunu. Po strastiplné neděli končí výlet optimisticky a při vzpomínce na setkání s mou bývalou šéfovou mám dodnes úsměv na rtech.
-
alesesl
- Kapitán

- Příspěvky: 2885
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Setkání v Manchesteru
Moc hezke cteni a TR s fotkami, ktere mne pripomeli navstevu Liverpoolu tento rok. Jen tak dal.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1484
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Setkání v Manchesteru
Díky moc. Taky jsem se tou tvou návštěvou nechal částečně inspirovat. Jen ten Liverpool budu muset dát někdy ještě jednou, tentokrát už v lepší fyzické kondicialesesl píše:Moc hezke cteni a TR s fotkami, ktere mne pripomeli navstevu Liverpoolu tento rok. Jen tak dal.
-
Tony Smoke
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2015

- Příspěvky: 1048
- Registrován: 16. 05. 2011, 23:48
- Oblíbené typy letadel: A321, E190, A330
- Pohlaví: muž
- Bydliště: VIE
- Stav: Offline
Re: Setkání v Manchesteru
Tak tuto frazu by som asi chapal ako pozvanie k slecne domovPreco na hostel?
Pekny TR, prijemne citanie
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1484
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Setkání v Manchesteru
Tak to já takhle nepochopil. (Možná to tak opravdu myslela, co já vím?) Na druhou stranu, v tom stavu,v jakém jsem v tu chvíli byl, bych asi těžko byl něčeho schopen.Tony Smoke píše:Tak tuto frazu by som asi chapal ako pozvanie k slecne domovPreco na hostel?Ked nie na hostel, kam inam...
Pekny TR, prijemne citanie
-
r209vltava
- Cestující Economy (low-cost)

- Příspěvky: 23
- Registrován: 19. 03. 2012, 09:14
- Stav: Offline
Re: Setkání v Manchesteru
Moc pěkné čtení. Jen toho 28 let starého letadla bych se asi bál, kdybych o tom věděl.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1484
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Setkání v Manchesteru
Díky moc. Takových starých letadel létá po světě plno a zrovna u evropských společností bych se nějakých problémů nebál. Myslím, že člověk, který se o to nezajímá a nezavítá na stránky http://www.airfleets.net tak ani nepozná, jak staré letadlo to je.r209vltava píše:Moc pěkné čtení. Jen toho 28 let starého letadla bych se asi bál, kdybych o tom věděl.

