Do Nepálu jsme se chystali dlouho. V roce 2004 jsem už i měli koupené letenky s Austrian airlines, lítalo se tehdy přímou linkou z Vídně. Ale člověk míní a život mění. Krátce před odletem se kamarád rozešel s přítelkyní, nám se samotným letět nechtělo a tak jsme si místo treku v Himálaji pořídili s manželkou první dítě, pak druhé a začali jsme lítat s Wizzairem ke Středozemnímu moři stavět bábovky na pláž
.
Nakonec se rok sešel s rokem, děti začaly chodit do školy a my konečně sebrali odvahu požádat prarodiče o delší hlídání, 10 dní, to nám musí stačit. Na účtech American AAdvantage nám ještě zbývalo 2x40.000 mil, přesně tolik, co bylo před poslední devalvací potřeba na dvě jednosměrné letenky aliance Oneworld v 1.třídě z Evropy na Indický subkontinent. Začal jsem brouzdat po serverech flyertalk.com, airliners.net apod. a brzy bylo jasné, že hledání spojení soustředíme kolem letu Etihadu z Londýna do Abu Dhabí, který zajištuje už nějaký ten pátek Airbus 380 vybavený pověstnými apartmány.
Ca s ročním předstihem se nám potom podařilo dvě letenky rezervovat. Neměli jsme však ještě vyhráno, protože během následujících měsíců se nás Etihad dvakrát pokoušel přebookovat na noční let operovaný Boeingem 777
. Poprvé nás vrátili na odpolední A388 vcelku bez potíží, podruhé jsem musel psát stížnost až na Jamese Hogana, generálního ředitele Etihad Airways. Jak mě naučil život v korporaci, zárukou úspěšného vyřešení stížnosti je kombinace správného adresáta, asertivního vylíčení zdravotních komplikací (v tomto případě nemožnosti cestovat v noci) a nenápadného zmínění rizika medializace v případě nutnosti. No prostě účel světí prostředky, aneb proč by měl mít Abdul od ropné plošiny větší právo na cestování v první třídě než Pepík z Ostravsko-karvinského revíru
Zpáteční cestu jsme přizpůsobili očekávanému znečistění našich pohorek a zakoupili zvlášť segment KTM-DXB s Fly Dubai a po plánovaném jednodenním stopoveru v Dubaji závěrečné DXB-PRG od Travel Service.
25.3.2016 PRG-LHR, BA859, 14:45-15:55
Naše cesta měla původně začít na Bílou sobotu, ale jelikož nám poslanci na poslední chvíli dopřáli den volna navíc, posunuli jsme let do Londýna o den dříve na Velký pátek a na den půstu naplánovali návštěvu hedonistického koncertu Ellie Goulding v londýnské O2 aréně. V letadle s námi letěl i Miroslav Kalousek, na koncertě jsme ho ale už neviděli
.
Catering od BA byl jako vždy odměřený, samozřejmě s výjimkou vynikajícího Clotted creamu. Vyrábí se prý z toho nejtučnějšího mléka co je k mání a v roce 2006 tuto delikatesu vyhlásili za nejnezdravější britskou pochutinu
.
Přiblížení na LHR mám asi nejradši...
Manželka byla možná i oprávněně nervózní z velikonoční jízdy londýnským metrem a tak jsme se do centra vydali vypůjčeným autem. Musím říct, že lepší servis než v autopůjčovně Enterprise na letišti Heathrow jsem zatím nezažil, všude úsměvy, upgrade zdarma, obsluha v oblecích, wow. Chvíli jsem pochyboval, jestli těch sjednaných 20 liber za Huyndai i40 není namísto denní sazba hodinová. Přes Tower Bridge jsme dojeli do hotelu Tune v Canary Wharf, kde nás mile přivítala česká recepční. Kdo četl Neználka na Měsíci, určitě si vzpomene na hotel U levného bydla (a kdo ne doporučuji tady
http://ufoartworks.sweb.cz/Neznalek/mkap23.html). Wifi, 50 centigů, televize, 50 centigů, okna, nemáme, ještěže ta voda teče zdarma. Vůbec nepochybuji, že Nikolaj Nosov se při psaní inspiroval právě v hotelu Tune. Nebo, že by to bylo naopak?
Koncert Ellie Goulding, tady má smartphone už opravdu každý...
Na druhý den se vracíme na Heathrow, je sobota ráno, provoz nicotný a tak si to s naším Hjondé štrádujeme pěkně přes Trafalgar kolem Juliana Assange, pozdravíme královnu v Buckingham Palace a za chvíli jsme na letišti. A ten planespotting když vracíme auto, prostě nádhera. Příště už jedině Londýn autem.
Na check-inu jsme jako jedni z prvních, chceme si užít salónek. Ta péče na přepážce první třídy je ale trochu přehnaná. Kde máte víza do Nepálu, je ČR v Evropské Unii, opravdu vám BA slíbilo, že vám batohy přeloží na Etihad? Vysvětlujeme a vysvětlujeme, celý ten koncept cestování první třídou s krosnou a trekovými hůlkami se ale paní stále nezamlouvá a tak až přivolaný supervisor znamená záchranu a propustku dál. V salónku se obratem objednáváme na masáž v Six Senses Spa, Etihad je jedna z mála aerolinek, které nabízí masáž před letem zdarma. Salónek sice nedosahuje kvalit nedaleké lounge Qatar Airways, pořád je to ale světová extratřída, což poznáme zanedlouho v Kathmandů.
26.3.2016 LHR-AUH, 14:10-00:55, EY20
Nástup do našeho Airbusu A380-800 je veden třemi mosty.
Cestující první a business třídy mohou nastupovat kdykoli, čehož využíváme. Na palubě nás vítá tolik lidí, že brzy ztrácíme přehled kdo je kdo. Do paměti se nám nakonec zapíše až Vikram, náš indický kuchař, který přichází chvíli po nástupu představit taje své kuchyně v oblacích. Probíráme s ním plány naší cesty, tváří se nadšeně, chystá se prý do Nepálu příští rok s kámošema, takže ho to možná i upřímně zajímá. Máme rezervovány apartmány 3K a 4K, které jdou vzájemně propojit. Dvě postele se spojí a vznikne tím letiště... v letadle. Šéf se mě po návratu ptá, jestli jsme toho využili a stali se členy milehigh klubu, ale ještě než odpovím tak doplní, že to stejně platí jenom s letuškou. Prostě Němec
. Celý prostor první třídy je po oznámení konce boardingu podezřele prázdný, pouze naproti přes uličku sedí další pár, je to k nim snad deset metrů daleko a přes dvoje dveře. Za ten prostor, co jsem v ledadle obsadil, po sobě dneska zanechám takovou uhlíkovou stopu, že slibuji vysadit 10 stromů u nás na chalupě
.
Po chvíli přichází do našich apartmánů jakási wellness manažerka a zapisuje si čas, na kdy pro nás má připravit sprchu. Sice jsem se sprchoval před chvílí u Neználka na hotelu, ale nechci jí zklamat, kdyby se nikdo nesprchoval tak hrozí, že ztratí práci. Následuje šampaňské před odletem, rollování na ranvej, tichý start a další šampaňské po zhasnutí signálu připoutejte se.
Pomalu se zabydlujeme v našem novém bytě, opravdu to tak působí. Veškerému vybavení dáváme 1* podtrženou, výborný je například ovladač IFE s vlastním displejem, což umožňuje sledování letu z venkovní kamery a filmu na hlavní obrazovce zároveň.
Jediným zklamáním je pro manželku obal amenity kit, který je utkaný etnickými kmeny z UAE a působí trochu moc handicraftově
.
Catering funguje konceptem "dine on demand," jíte co chcete a kdy chcete. My volíme klasicky servírovaný oběd, ale ještě předtím si necháme prostřít v jednom z apartmánů stůl pro dva. Sezení v protisměru a ještě na kanapi sice není nejpohodlnější, ale pro ten zážitek musíme nějaké ty problémy prvního světa vytrpět
. Ze servírovaných jídel jsou asi nejchutnější překrmy s kuřecí rolkou a pastou ze zeleného hrášku.
Nejslabší pak steak z hovězí svíčkové, Vikram z Indie asi pojídače hovězího nerad a tak se nám pomstil alespoň jeho důkladným propečením do úpravy školní jídelna ( i když ta prezentace
).
Nejvíc se ale těšíme na sledování nových filmů, na které není doma čas a hlavně by nás u nich stejně rušily děti.
Tady nás sice taky pořád někdo vyrušuje, jednou je to při dolévání vína (to si ještě můžu nechat sluchátka na uších), po druhé při ohlášení času sprchování (tam už si je raději sundávám). Celé sprchování bych pak označil slovem bizarní. Ani nevím jestli si to člověk může užívat, když ví, že hromada vody, která se kvůli němu převáží by mohla být nahrazena nějakým krapánek důležitějším cargem a do toho ho ještě straší nápisy, že v případě turbulence se může v celé své nahotě ve sprše posadit a vyčkat nouzového přistání
.
Let nakonec uběhl až moc rychle, pro cestování tímto způsobem totiž více než kde jinde platí, že cesta je cíl. Stálo to za to? Určitě. Je potřeba takto letět znovu? Určitě ne, i když
.
Po přistání v Abu Dhabi procházíme imigračním a během 10ti minut jsme krytým průchodem v hotelu Premier Inn, který přímo sousedí s terminálem. Pro krátké přespání je tento hotel více než ideální. Na druhý den máme odlet před jedenáctou, takže po ránu se ještě stihnu vykoupat ve střešním bazénu a nasát trochu toho suchého pouštního vzduchu.
Etihad má při odletech samostatný terminál pro cestující business a první třídy, jehož využíváme. Kromě kratší fronty a sezení namísto stání u check-inu však nic zvláštního nenabízí. Příjemné je posezení v lounge, kde je opět k dispozici krátká 15ti minutová masáž zdarma.
27.3. AUH-KTM, 10:50-17:10, EY290
Sedíme v A320 na letištní ploše, dveře jsou otevřené. Za čtyři hodiny máme být v Kathmandů, kde nás na letišti bude čekat pan Buddhi. Na brzký odlet to ale nevypadá, letadlo je zaplněné sotva z poloviny a čekáme na transfer cestující ze zpožděného spoje z Doha. Až ca po hodině a půl čekání zastavují před letadlem dva plné autobusy a nastupují vesměs Nepálci pracující v Kataru. Vyhlížíme, jestli mezi nimi náhodou nespatříme taxikáře, který nás minulý rok prováděl po Dauhá. Vzpomínal tehdy na svůj domov, výhled na Manaslu a jak moc se nemůže dočkat, až poletí zpátky. Už pokolikáté si potvrzujeme, že člověk je většinou šťastnější doma.
Sedačky v regionálním airbusu jsou v business třídě Etihadu v rozestavení 2-2, mají IFE zasunuté v opěradle a jde tak ve srovnání s evropským standardem o mnohem lepší produkt.
Na druhé straně do Kathmandů létá z Kataru i A330, což by určitě bylo ještě o kousek příjemnější. Po startu letíme podél pobřeží UAE a užíváme si výhledů na Dubai Marinu, Burj al Arab a Burj Khalifu.
Nedlouho po vystoupání do letové hladiny začínají středně silné turbulence a vydrží nás doprovázet až nad Indii. Během nepříjemných otřesů tak obědváme, tentokrát vyhlášené jehněčí biryani. Užíváme si to, bude to asi na dlouhou dobu poslední maso, které jíme.
Z vytoužených výhledů na Himáláje nakonec nic není, k hlavnímu městu Nepálu se přibližujeme z jihu a oblačnost nad horama je odpoledne už docela velká. Ba co víc, vlétáme do zvláštního oparu, který nás bude doprovázet ještě několik dní. Až později se dozvídáme, že jaro je v Nepálu sice ve znamení vesměs slunečného počasí, které ale v kombinaci s vlhkostí a znečištěním způsobuje, že výhledy na hory jsou povětšinou až do výšky kolem 2.500 m.n.m. značně omezené.
Přistání v Kathmandů je poměrně zvláštní, kdo by čekal zář mnohamiliónového velkoměsta, bude zklamán. V Nepálu ještě úplně neskončila energetická krize způsobená mnohaměsíční blokádou přísunu benzínu z Indie a to málo osvětlení, které je v ulicích města k dispozici, je zahaleno do mlhy a smogu.
Bídně osvětlená hlavní nákupní ulice v Kathmandů
Vlastně máme štěstí, že jsme přistáli, několik odpoledních letů prý muselo být odkloněno či zrušeno.
Navštívil jsem již několik exotických letišť v Asii, jako např. Zhongdian v čínské provincii Yunnan nebo Kalibo airport na Filipínách, přesto jsem od mezinárodního letiště v turisty hojně navštěvovaném Nepálu čekal více. Rozbitá runway (to lze ještě přičíst nedávnému zemětřesení), dlouhé fronty na víza po příletu (za to může nevýkonná státní moc), ale nefungující světla na záchodech, to už je trochu přehnané. Naštěstí batohy s trekovými hůlkami vyjíždějí na výdeji zavazadel nepoškozené a my tak vycházíme do příletové haly, kde už nás čeká pan Buddhi s cedulí s naším jménem. Posouváme si ručičky hodinek o 1:45 hod. oproti Abu Dhabí, Nepál je snad jediná země, kde se rozhodli zvolit si i exotické časové pásmo.
Nastupujeme do auta, které nás poveze do ca 200 km vzdálené Pokhary. Není to daleko a provoz by navečer měl být slabý, to je alespoň náš předpoklad než vyrazíme. Opak je pravdou, mnoho a mnoho aut již mají i v Nepálu, navíc všechen benzín převážejí kvůli chybějící železnici v cisternách, mezi kterými kličkujeme. Cesta smrti nakonec trvá více než šest hodin. Na jednom z "dálničních" odpočívadel kupujeme banány (a brzy je opět vracíme pro jejich nepoživatelnost) a navštěvujeme pitoreskní WC.
Ráno se budíme v hotelu v Pokhaře a seznamujeme se s Milanem Gurungem, naším horským průvodcem a nosičem na příštích sedm dní. Při otázce na jeho věk odpovídá, že jeho rodiče ještě nejsou tak staří jako my. Fakt díky
.
Nepál je navzdory obrovskému přírodnímu a turistickému potenciálu velmi chudou zemí. Cestou na start našeho treku vidíme desítky lidí, jak bouchají kladívkem do kamenů a vyrábějí tak štěrk. Hladem asi netrpí, ale ta materiální chudoba je zde patrná na první pohled. Co se HDP na hlavu týče, je Nepál hned po Afgánistánu nejchudší asijskou zemí. Možná to tady ale nikoho netrápí, podnebí je příjemné, lidé jsou družní a komunita stojí při sobě. Je například běžné, že jeden ze sourozenců, který získá práci v Kathmandů podporuje své sourozence na vesnici. Stejně tak by mohla vláda podporovat opravy domů po rozsáhlém zemětřesení z minulého roku, to by se ty peníze z grantů z celého světa ale nesměly někam ztratit
Dalších sedm dní je to už pouze "ukalo oralo," nepálsky nahoru a dolů. Nejdřív potkáváme děti, které se vracejí po týdnech strávených ve škole v údolí domů, později je na stezce čím dál tím více buvolů, mulů a jaků, kteří přepravují náklad do hor.
Stoupáme postupně do 4.000 m.n.m., kde už je ale čerstvě napadaný sníh čím dál tím více znečištěn, prý to Japonci s tou rychlostí stoupání někdy přeženou a udělá se jim špatně
. Tak z toho je zase špatně nám a raději to otáčíme. Annapurna Sanctuary jsme viděli, stejně jako základní tábor, který navštívil tatínek Tomáše Holého z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku
.
Milan nás přesvědčuje, že pokud máme dobré pojištění, je zpáteční cesta mnohem kratší helikoptérou. S díky odmítáme (jsme asi moc poctivky), ale vysvětluje se tím, proč je vysokohorské pojištění o tolik dražší než standardní. Podvodníci jedni.
Postupně se vracíme do údolí, samozřejmě opět způsobem ukalo oralo, to snad abychom nebyli zpátky moc rychle. Telefon ukazuje průměrně 200 nastoupaných pater denně, po tom průměru jednoho patra z minulého roku si jsem jistý, že náš telefon hlásí do centrály Applu nějakou softwarovou chybu
.
Na závěr ještě navštěvujeme jednu z největších osad kmene Gurung, městečko Ghandruk, které je opravdu moc hezké. Zvláště poučné je pozorování místních děvčat při obdělávání pole, tohle pravítkové ohnutí v bedrech se naučím a mé problémy s plotýnkami budou konečně pryč.
Vesnická zabijačka po ghandrucku
Každodenní strava - Rýže se zeleninou nebo čočkou na tisíc způsobů
Typický jídelníček v lodgi (pro převod do Kč vydělte pěti)
Na zpáteční cestě nás čeká opět 6 hodin v autě, cisterny, výfuky, nebezpečná předjíždění, ale také krásné výhledy na rýžové terasy a hluboká údolí, Nepál je opravdu krásná země. Večer v Kathmandů využíváme k návštěvě svatyně Swayambhunath, původně jsme chtěli prohlídku památek úplně vynechat, ale tohle je prý UNESCO, i když poznamenané zemetřesením.
Zažíváme zde taky jedinou vzdáleně nebezpečnou situaci za celý pobyt (vlastně s výjimkou padajících lavin pod Annapurnou), kdy na nás skáče opice s cílem vytrhnout nám sáček se suvenýry. Jinak ale působí Nepál velmi mírumilovně a podle srovnání německých studentů, kteří nedávno přijeli z Indie je pro turistu také o mnohem příjemnější k návštěvě.
Je večer, poslední den našeho pobytu v Nepálu a pan Buddhi nám objednává taxi na letiště. Opět jsou zde nám již známé letištní davy, tentokrát na letišti i před ním.
Přicházíme na business class check-in, kde nám agentka Fly Dubai oznamuje, že letadlo, které pro nás přiletí jaksi business class nemá. Tak to je ale prekérní. Přemýšlím, jak se tady budu ohánět nařízením EU č.1535, odst.31z, když se překvapivě dozvídám, že cena letenek nám bude samozřejmě refundována, v letadle dostaneme první řadu a před odletem vstup do salónku. Nic světoborného jsme od business class Fly Dubai stejně nečekali a tak jsou nám letenky zdarma v economy dostatečnou náhradou naší újmy. Přes security procházíme k duty free shopům (wow)
a dále pak k salónku (wow, wow). Tohle stálo za to. Pozorujeme nejdřív nechápavé výrazy Asiatů, kteří žasnou nad old-school interiérem a následně Američanů, kteří hledají něco k snědku.
Cesta low-costem do Dubaje pak ničím nevybočuje. Je noc, většina osazenstva letadla spí a my brzy taky.
Po čtyřech hodinách jdeme na přistání, vítá nás Terminál 2, ten nejmenší v Dubaji, jsou dvě ráno, to by mohlo být rychlé. Tak ne. Šejk na imigračním nás posílá do oddělené kanceláře mezi Etiopanky bez víz. Zdá se mu podezřelé, že jsme u něj v noci, když letadlo z Prahy přilétá přes den. Vysvětlení, že letíme v Kathmandů neobstojí, protože jsme prý neletěli směrem tam. Ale vždyť my letěli přes Abu Dhabí! Nevím, jak dalece mají tyhle emiráty propojené své databáze, ale po několika dalších kontrolních otázkách se, jak by zapěl Dalibor Janda, naštěstí rozsvítí zelená a my můžeme po třetí ráno jet na hotel. Zvolili jsme Jumeirah Creekside hotel, je to sice asi 100x dražší než ubytování poslední noc v lodgi v Ghandruku, ale aspoň mají v ceně vstup do Wild Wadi akvaparku, to v Nepálu neměli (vlastně netekla ani teplá voda
)
Hádanka pro pozorné: Je toto napálská lodge nebo dubajský hotel?
Ráno jedeme do Wild Wadi, chvíli blbneme jak zamlada na tobogánech, potkáváme se se známýma, kteří právě přijeli na pár dní za sluncem a odpoledne zase hurá na Terminál 2. Poslední segment našeho výletu nás čeká 29.řada Boeingu Travel Service, navíc vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu na letiště mé oblíbené prostřední sedadlo
. Únava je však veliká a tak skoro celý let prospíme a budíme se pouze na večeři (servíruje se podivná kombinace zelí, těstovin a masa, která hůře vypadá než chutná).
Co říci závěrem? Já osobně jezdím do práce stále po stejné silnici a stůl v kanceláři mám už několik let natočený stejným směrem. Na cestách do ciziny proto vyhledávám nějaké ty extrémy a to tenhle výlet splnil s přehledem. Ne že bychom snad zažili zemětřesení, letěli na jeden motor nebo strávili 3 noci v pokharské nemocnici, ale přece jen Etihad first class a ráno v Annapurna Sanctuary zůstanou navždy v našich vzpomínkách.
A pokud jste dočetli až sem tak díky za trpělivost a snad se vám to líbilo...
