Jako vždy, opět jsem se zařekl, že nebudu vymýšlet žádné složitosti a jen se pro radost proletím a musím říct, že se mi to skoro povedlo. Slovo dalo slovo a rozhodl jsem se připojit k dalšímu členovi fóra (MarcosFT) na první leg jeho cesty kamsi do Dubaje, BRQ-STN s Ryanairem. Hlavně proto, že necelý měsíc pře odletem stál 640 Kč. Můj plán víkendu v Londýně se ale velmi rychle rozplynul, když jsem si vzpomněl na jednu velice zvláštní linku stvořenou jako pro mě.
BRQ-STN
Ryanair, 737-800
LF cca 75%
Cestou do Brna jsem tentokrát nechytil railjet, ale jenom EC, které sice relativně splňovalo představy o pohodlném cestování i ve 2. třídě, ale bylo narvané k prasknutí, což celou cestu dost dehonestovalo, ale pořád lepší nacpaný vlak, než nacpaný autobus.
Po setkání s MarcosemFT a pár pivkách jsme se asi hodinku před odletem společně vydali na druhé největší české letiště v brněnských Tuřanech. Docela mě překvapilo, že v začínající sezoně jsme byli jediný a poslední let toho dne, ale je pravda, že při příjezdu do Brna jsem z vlaku viděl přistávající Travel Service, takže minimálně dvě letadla v ten den v Brně byla
Byť byl jeden z posledních květnových pátků, let byl zaplněný jen zhruba ze 75%, což se ukázalo jako výhoda, protože jsme alespoň mohli zabrat exit row. A zadarmo. Trochu mě naštvalo, že po nástupu jsme ještě víc než 45 minut stáli na ploše kvůli přehuštěnému vzdušnému prostoru a v Londýně zrovna nebyl na rozdávání.
Let by býval byl zcela standartní, kdyby se nám v hlavě nezrodila bláznivá myšlenka. Koupit si něco k jídlu, přičemž já i MarcosFT jsme zarytí odpůrci kupování čehokoliv na palubě. V transu a se sebezapřením jsem si objednal lasagne 350g za 6€ a už v tom okamžiku jsem se hanbou propadnul málem až dolů kamsi do Německa. Když mi ony lasagne přistály na stolečku, zděšení bylo ještě větší. Obsah plastové vaničky totiž spíš než cokoliv jiného připomínal zvratky. Tedy na pohled:
Bohužel ale musím férově přiznat, že realita byla o mnoho lepší a lasagne nakonec skutečně chutnaly jako lasagne, skutečně jich bylo 350 g a zahnaly hlad. Takže resumé je asi takové, že pravidelně si jídlo v letadle určitě objednávat nebudu, ale pokud někdy poletím Ryanairem, budu mít u toho hlad a zároveň vědět, že po příletu nebudu mít moc času na pořádné jídlo, pak lasagne jasná volba
V Londýně jsme nakonec přistáli se zpožděním hodinu a dvacet minut, naštěstí nebyl problém jet pozdějším easyBusem a na Victorii, kde jsme se MarcosemFT rozloučili, jsem ve finále měl ještě hodinku a kousek k dobru. A na Victorii taky začala poněkud nešťastná část výletu, která poměrně jasně dokládá fakt, jak moc jsem letadly postižený, co všechno jsem ochoten pro ně vytrpět a jaký jsem škrt
Hlavní bod mého programu totiž odlétal v 9:30 ráno ze sedmého největšího (tudíž nejmenšího) londýnského letiště „London-Ashford International“, které má s Londýnem společného asi tolik, že se nachází ve stejné zemi. Ve skutečnosti je ve městě Lydd, což je sice pěkná vesnička, ale taky pěkná díra a ráno bych se tam z Londýna vzdáleného přes 120 km prostě nedostal. Málo platné, musel jsem vzít za vděk nějakým posledním spojem kamsi na jih a ráno pokračovat dál. Na výběr jsem měl nocování v Doveru, Folkestone, Ashfordu, Hastings, Canterbury nebo Eastbourne, po rychlé kontrole možností ubytování a nepříjemnému zjištění, že pod 1800 Kč na noc se nikde nedostanu a stejně bych ve finále strávil v posteli tak 3 hodiny, padlo finální a fatální rozhodnutí, že to přece přečkám někde venku. V soutěži, které z výše uvedených měst bude mít tu čest na pár nočních hodin hostit jednoho magora od České Lípy, vyhrálo Folkestone z čistě prozaického důvodu: má nonstop otevřené Tesco Superstore v relativní docházkové vzdálenosti, které slibovalo naději v případě ošklivého počasí, anebo zoufalství v nočních ulicích. Nebo obojího.
National Express odjížděl z Victorie o půl dvanácté večer, já si kopil jízdenku do Doveru, protože byla o 10 liber levnější, než na ten samý spoj do Folkestone s tím, že prostě dřív vystoupím. To jsem ale nepočítal s tím, že usnu a řidič mě ve Folkestone neprobudí, protože proč by to proboha dělal, když mám jízdenku až do Doveru.
No co, i v Doveru snad bude nějaký nonstop v případě nepřízně počasí. Ta přišla prakticky okamžitě po výstupu z autobusu v podobě hustého a dlouhotrvajícího deště, bohužel onen nonstop přijít opomněl. Obyvatelé této ikonické brány do Anglie tak mohli být exkluzivními svědky, kterak jeden idiot dělá čest svému okresu, který byl kdysi vyhlášen jako ten, kde je nejnižší průměr IQ v celé republice a bloudí promočený durch skrz naskrz po nočních ulicích. Obyvatelům Doveru to samozřejmě bylo úplně putna, protože všichni spali. Drobné světýlko naděje vykřesal u dálničního přivaděče k přístavu v dáli svítící zelený poutač benzinky BP. Ta měla naštěstí otevřeno a dokonce i v pokročilou noční, či spíše ranní hodinu byla i plná podobně zoufale vypadajících zákazníků, většina z nichž měla před sebou dalekou cestu do Polska. Když už bylo déle společensky neúnosné se zdržovat v prostoru benzinky bez toho, abych si natankoval benzín do neexistujícího auta a zároveň nevypadal jako somrák (což jsem špinavý, mokrý a unavený vypadal tak jako tak), vydal jsem se zpět vstříc k nádraží. Koneckonců autobus do Folkestone jede už za hodinu a půl. Navíc přestalo pršet, udělal jsem si tedy krátkou zastávku na pobřežní promenádě, u moře se mi vždycky tak pěkně přemýšlí. Jediná myšlenka, která se mi ale drala do hlavy, byla „Proč. Proč to děláš? Stojí ti to za to?“, pročež jsem se radši odebral na to nádraží, protože jsem věděl, co bych sám sobě odpověděl („Nestojí“) a to už bych pak byl za totálního blbce
Cestu do Lyddu s hodinu a tři čtvrtě dlouhou přestávkou ve Folkestone jsem absolvoval spíš na autopilota, než při plném vědomí, byť je pravda, že za světla a bez deště jsem si dokonce byl schopen udělat i malou prohlídku Folkestonu, to jen abych zjistil, že se jedná vlastně o docela ošklivé město na vrcholu útesu z hezkým výhledem na La Manche.
V Lyddu už se mi nálada přecejenom zvedla, protože anglický venkov je opravdu pěkný a má něco do sebe, navíc i únava paradoxně polevila s tím, jak se zvedalo nadšení z nadcházejícího letu s velmi netradičním typem a na opravdu podivné lince spojující dvě letiště, která mají obě právě jednu pravidelnou linkou mezi sebou a žádnou další.
LYX-LTQ
Lydd Air, Piper Chieftain
LF=100%
Na letiště jsem se vydal tak, jak to mám nejradši: pěšky. Ostatně v Lyddu to ani pro přespolní jinak nejde. A taky tak, abych tam nebyl moc brzo, párkrát už se mi stalo, že jsem na nějaké malé letiště dorazil dvě hodiny před odletem a pak jsem tam hodinu a půl seděl sám jako trouba. Na LYX jsem sice dorazil jen tři čtvrtě hodiny před odletem, ale stejně tam nebyl vůbec nikdo. Ani personál letiště. Nicméně dovnitř se jít dalo, ne že by to tedy byla nějaké výhra, ale sedačky tam mají.
London-Ashford Airport je spíš než cokoliv jiného velké aeroklubové letiště v kombinaci s VIP provozem pro jihovýchodní Anglii. Žádný označený check-in, žádné informace, jen čekárna, nepřirozeně velká restaurace (funkční a otevřená, ale bohužel s velice omezeným výběrěm – jen párky, vajíčka, slanina, no zkrátka ingredience pro English Breakfast) a místnost pro brífink pilotů, která je volně přístupná.
Za chvilku se ale objevil člověk v reflexní vestičce s logem Lydd Air, který se mě zeptal, jestli letím do Le Touquet a jestli ano, ať počkám v restauraci. Asi půl hodiny před odletem se začali trousit další cestující, až nás nakonec bylo 8, tj. 100% obsazenost. Letěla čtyřčlenná asi anglicko-francouzská rodina, protože mezi sebou mluvili oběma jazyky, pak mladá angličanka s krosnou, postarší anglický pár zjevně na výletě a jeden já.
Check-in nakonec proběhl standartně, jako u všech jiných aerolinek, s tím rozdílem, že jsme dostali takovou pěknou a raritní palubní vstupenku:
, kterou jsem si naštěstí mohl nechat.
Když jsme byli všichni odbavení, přišel pilot, svolal si nás do kanceláře Lydd Airu, kde nám kvůli absenci letušky, prostoru a druhého pilota, musel předvést bezpečnostní instruktáž. Pak už nás jenom provedl přes VIP čekárnu přímo na plochu, žádná bezpečnostní kontrola, žádné zdržování u gatu, jen uvolněná atmosféra klubového letiště, které omylem získalo pravidelnou linku. Tak na mě Lydd/London-Ashford Airport působilo.
Náš Piper stál jen pár kroků od terminálu, velikostí bych ho asi přirovnal k Pilatusu PC-12, se kterým jsem letěl nedávno v Rusku (http://forum.airways.cz/viewtopic.php?f=42&t=9677), akorát tenhle Piper je uvnitř stísněnější, zato má však na rozdíl od Piláta dva motory. Největší devíza Piperu je ale jednoznačně ve velikosti oken. Tak velká jsem ještě nezažil v žádném letadle, výhled je opravdu parádní.
Zrovna když jsem si začal říkat, že sice mám malá letadla moc rád, ale tohle už je přece jenom moc malinké, pilot nahodil motory a krásný bublavý zvuk, mě zpátky ujistil, že se mi ten brouček přece jenom moc líbí.
Co mám na malých letadlech rád, je ta chvíle na prahu dráhy, kdy jde motor na plný výkon a člověk jen žasne nad tím, jaký takové rozkošné letadlo dokáže vyluzovat randál. Kam se hrabe A380. A taky jaký má odpich a už za pár desítek metrů jsme ve vzduchu.
Další věc, kterou mám na malých letadlech rád, je, že cítím v kostech každou změnu pohybu a tahu. Letadlo nic neskrývá, když to cukne, tak to prostě cukne, když foukne vítr, tak vím, že prostě venku fouká vítr. Na druhou stranu, co si budeme povídat, někdy těch trhaných a nečekaných pohybů je až moc
Tenhle let byl ale docela klidný a hlavně velmi krátký, block time přesně 20 minut.
Letiště Le Touquet mě přivítalo ošklivým oparem, kvůli kterému se skoro nedalo fotit a taky velkým terminálem s masivní řídící věží, podobné té v Praze a zcela nezapadající pro provoz víceméně aeroklubového letiště.
Proces odbavení po příletu hodnotím velice kladně. Zavazadla vyndá pilot, přímo před letadlem předá pasažérům, pak se projde malým terminálem a přesně za 20 vteřin od výstupu z letadla už můžete být na zastávce autobusu, který jezdí do centra přímořského Le Touquet-Paris Plage
Já se ale vydal pěšky na opačnou stranu do městečka Étaples, prošel okolo prahu dráhy letiště LTQ
, vyfotil si kombinaci dvou typických francouzských reálií, totiž cyklistů a květinového kruhového objezdu
a po prohlídce dost nevzhledného města se vydal na nádraží.
Naštěstí alespoň u části „jak se dostat domů“ jsem dostál svého předsevzetí nijak to nekomplikovat, koupil jízdenku z Étaples rovnou na CDG a bez zbytečného zdržování večerní AF do Prahy.
První část vlakem vedla do Arrasu po nejbezvýznamnější z bezvýznamných lokálek, čemuž odpovídal i stav trati a zastávek. Místy jsem měl pocit, že snad chybí kolejnice a jedeme jen po pražcích. Naopak samotný vlak byl moderní a úžasně pohodlný. Druhá část jízdy vedla z Arrasu přímo na CDG a jednalo se o mojí první jízdu s TGV. Tady byla situace trochu opačná. Stav vysokorychlostní trati samozřejmě na jiné úrovni, tady bych naopak ani nepoznal, že jedu po zemi, naopak stav soupravy už byl horší. Ošuntělý a temný interiér s prapodivnou barvenou kombinací šedivé, béžové a tyrkysové barvy. Na druhou stranu je zkrátka a dobře prima překonat 200km vzdálenost za 50 minut, a to ještě s jednou zastávkou.
CDG-PRG
Air France, A320
LF cca 95%
CDG možná není úplně nejpřívětivější letiště na přestup, ale na přestup mezi TGV a letadlem mu musím dát jedničku s hvězdičkou. Od nástupiště ke gatu na terminálu 2F jsem byl za 10 minut, security rychlá a efektivní, všechno přehledné, na tak velké letiště velmi dobrý výkon. Je teda pravda, že byla asi zrovna trochu slabší hodinka, ani žádnou pořádnou exotickou aerolinku jsem nezachytil, snad s výjimkou Turkmenistan Airlines:
To už ale na mě opět začala padat únava, takže jsem s povděkem kvitoval počátek boardingu, stačil si všimnout mimořádně pěkné check-in agentky a pak 40 minut seděl ve stojícím letadle a nadával na Francouze.
Nakonec jsme se ale přeci jenom vstříc Praze vydali. Let nijak nevybočoval z evropského průměru, snad jen bagetkou zadarmo, což už je spíš výjimka.
Ruzyně mě pak v sobotu večer přivítala zcela opuštěná, na ploše stály jen dvě ATRka ČSA a jeden Embraer Air Dolomiti z Mnichova. Ale i tak je to pro mě vždycky velmi silný a citově vypjatý okamžik, když přistávám na LKPR. Jak už jsem několikrát řekl, letiště, na kterém člověk vyrostl, by se nemělo hanit, naopak by k němu měl mít člověk speciální vztah. Tady jsem se naučil mít rád letadla, tady to tudíž bude navždy srdeční záležitost. Ve zdraví (hustý provoz), i v nemoci (pusto prázdno).
Každopádně byl tento výlet velice poučný. Uvědomil jsem si totiž, že už jsem překročil mezi, za kterou mi letadla opravdu nestojí. Sice mě ještě čeká pár hardcore výletů, které mám koupené z dřívějška, ale myslím, že tentokrát už jsem se opravdu poučil natolik, že budu rozumnější a normálnější. No… anebo taky ne






