Je přelom podzimu a zimy 2015 a objevuje se informace o nové lince Wizzairu ze Skopje do Bratislavy. Nejdřív mě to nechává docela klidným, Wizzair příliš v lásce nemám a Makedonie moje vysněná destinace není. Jednoho dne jsem ale trávil svůj večer v restauračním zařízení, večer se přehoupl v noc, střízlivost v nestřízlivost a já si řekl, že za 9 € přeci ty letenky nenechám ležet.
Postupem času jsem na tuto opileckou vložku úplně zapomněl a až na jaře mě trklo, že mám vlastně koupenou letenku z Makedonie na červen a bylo by docela fajn naplánovat taky cestu tam. Chvílemi jsem uvažoval, že letenku hodím do koše, ale to bych to nebyl já, abych si zase nevymyslel nějakou pitomost.
A taky že vymyslel:
Jsou 4 hodiny a 20 minut ráno a mě zvoní budík. Nejprve si řeknu, že jen sním, pak sám sobě trochu zandávám, ale nakonec celá procedura sebemrskačství zabere výjimečně docela krátkou dobu a za pár chvil už mířím na první ranní metro:
Je 5:15 a na hlavním nádraží je nával jako ve špičce, inu prázdniny dělají své. Na celém nádraží je otevřená jen jedna velice předražená bageterie, ale hlad mi říká, ať nejsem škrt a něco mu koupím. Ok, proč ne… V polospánku a nervozitě z cesty mi ani nedojde, že jsem za jednu bagetu a jednu kávu zaplatil 206 Kč. Trápí mě jiná myšlenka. Je pátek, sice brzy ráno, ale zase prázdniny a já jedu vodáckým expresem směrem na Budějovice a Rybník. A vodáci dokážou být ve vlaku velmi hluční. A taky velmi opilí. Naštěstí je ale na ně asi opravdu moc brzy a my tak opouštíme ranní Prahu skoro prázdní.
Vlak se lidmi s pádly a barely zaplní až v Budějovicích, ale já mám štěstí a kupé nakonec zůstane jenom pro mě až do Lince, kam dorazíme se 4 minutovým zpožděním. Ale to je v pohodě, na přestup mám minut 8 a vlak do Villachu přeci počká. Z vlaku do Villachu už jsem viděl jen koncová světla. Odjel o 3 minuty před jízdním řádem.
Naštěstí se svět neboří, pojedu curyšským railjetem za pár minut a svůj vlak do Villachu nakonec v Salzburku ještě chytnu. Tak se taky stalo. I když by bylo lepší, kdybych chytnul ten původní vlak. V railjetu totiž jel školní výlet. A pokud se vám někdy zdálo, že dnešní mládí jsou akorát nevychovaní spratci, pak si zajeďte do Rakouska a to teprve uvidíte dacany. No, po několika ránách míčem do hlavy jsme naštěstí dorazili do Salzburku, kde jsem skutečně nastoupil na své původní InterCity směrem na jih. Venku krásné počasí, cesta přes Alpy, to bude super jízda.
Jasně, trať je opravdu krásná, ale malinko víc bych si cestu užil, kdyby fungovala klimatizace. Nebo kdyby alespoň byl vůz vybaven otevíratelným okny. Nu což, do Villachu jsem dojel uvařený ve vlastní šťávě. Venku 32 stupňů a dvě a tři čtvrtě hodiny na přestup.
Nakonec jsem ale zjistil, že Villach je plný příjemných kaváren, které poskytují stín a chlazené pivo, což spolu s typickými upravenými rakouskými domy, promenádou podél Drávy a pěkným horským pozadím, udělalo z přestupu docela příjemnou vložku.
EuroCity už z Villachu vyjíždí s 25 minutovým zpožděním a já nemám v Záhřebu zase tolik času na přestup. Cesta přes Slovinsko se navíc hrozivě vleče, byť nutno podotknout, že celou dobu opravdu pěknou krajinou. Aspoň mám opět štěstí na prázdné kupé. Do Záhřebu nakonec přijíždíme s půlhodinovou sekerou, vyletím do 35 stupňového horka (21:30), ale autobusové nádraží naštěstí není daleko, takže svůj spoj do bosenského lázeňského městečka Laktaši stíhám. Sice tak tak, ale na to se historie neptá. Autobus naštěstí velmi pohodlný a moderní a i cesta docela rychle ubíhala…až na hranici. Větší zmatky jsem snad na hraničním přechodu nikdy nezažil, ale nakonec jsme se asi po hodině a půl přeci jen do Bosny probojovali, je ale vidět, že jízdní řád s takovými problémy zjevně počítá, protože do Laktaši dojíždíme jen s 10 minutovým zpožděním.
Hotel jsem prozíravě objednal 2 minuty chůze od zastávky, lázeňský 4* komplex, který by si zasloužil stěží hvězdy 2 a za snídani, při které nabízeli formou švédských stolů na výběr mezi ničím a ničím, si rovnou mohli odpustit.
BNX-BEG
Air Serbia, ATR72
LF 100%
Ráno ještě během hodiny stihnu opravdu zevrubnou prohlídku Laktaši, abych zjistil, že se jedná o úplně obyčejnou větší vesnici. Horko a očekávání z leteckých chvil ale dělá své a já tak radši beru taxi na letiště. Jinak se na jediné letiště Republiky Srpské dostat nedá. Za 5 km platím 8 €, což se mi zdá na místní poměry hodně, ale nic s tím nenadělám, hádat se neumím.
Banjalucké letiště je opravdu malinký terminál s jedinou odbavovací přepážkou, malou kavárnou, jedním rentgenem, toaletami a místností u jediného gatu:
A taky s velkou moderní kontrolní věží:
Za chvilku se objevuje ATRko ve slušivých barvách Air Serbie. Kostelík na protějším kopci a pěkné počasí jen podtrhuje krásnou vesnickou atmosféru. Nástup probíhá rychle a efektivně, i když moc nechápu celé procesí zaměstnanců, které s úsměvem kouká, jak nastupují pasažéři a jak jejich dva kolegové nakládají zavazadla.
Let je zcela plný, nejdřív mě překvapuje velká národnostní rozmanitost spolucestujících, ale pak si uvědomím, že na Balkáně je běžná praxe, že místní žijí v západní Evropě a mají dvojí občanství.
Na krátkém 40 minutovém skoku do Bělehradu jsme dokonce dostali i docela milé a chutné občerstvení:
Před Bělehradem ještě ostrá zatáčka s výhledem na vysílač:
Přelet Dunaje a jemné dosednutí na RWY.
Bělehrad mě přivítal ještě větším horkem, a taky novou srbskou A330, která právě boardovala na linku do New Yorku:
Pro cestu do Tivatu jsem mohl zvolit let z Banja Luky na jedné letence s Air Serbií, ale protože za podobnou cenu byl k dispozici i pozdější let Montenegro Airlines, neváhal jsem ani chvíli. Čtyři hodiny na bělehradském letišti uběhly docela rychle, sice není letiště Nikola Tesly kdovíjaký zázrak, ale především v tranzitní zóně se nachází mnoho pohodlných míst k sezení nebo dokonce ležení.
Bělehradské letiště je poměrně prostorné a ani ve špičkách není úplně narváno, což je rozhodně příjemné. Pravda, občerstvení je dost předražené, ale hlad mi bohužel opět poručil, ať si něco dám a nedalo se s tím nic dělat.
BEG-TIV
Montenegro Airlines, E195
LF 100%
Co naplat, můj Embraer s pěkným podmračeným orlem na směrovce už přistál, což bylo neklamné znamení, abych se odebral ke gatu, tzn. do místnosti s rentgenem, bez oken a o velikosti obývajícího pokoje. Naštěstí ale boarding proběhl docela rychle i při plné obsazenosti. Polovinu cestujících tvořili koupáci, především ze Srbska a Německa a polovinu Černohorci vracející se domů.
Původně mi bylo docela líto, že změnili plánovaný Fokker 100 na Embraer, ale ihned po nástupu jsem si opět jen potvrdil, že jungle-jety, jak se občas trochu hanlivě Embraerům přezdívá, od E135 po E195 jsou nejpohodlnější letadla, jaká zatím znám.
Trochu mě sice vyvedl z míry divný nesympatický velký a žoviální steward, ale už po startu mám radost ze správně zvolené strany, letiště mám jako na dlani:
Pak letíme asi 20 minut nad stovkami polí, postupně se ale krajina vlní, až vyroste v početná balkánská pohoří:
Tady někde dostaneme jediné občerstvení letu:
A za půlhodinky od startu už zahajujeme klesání s úžasným výhledem na Skadarské jezero, které je ze severní strany obklopeno rovinatými močály a z jižní naopak strmými kopci:
Přeskočíme úzký pruh pohoří mezi jezerem a mořem, ukáže se nám největší černohorský přístav Bar:
a pak už finální přiblížení, u kterého si naopak nadávám, jak blbou stranu jsem zvolil, protože všechny kopce, podél kterých se do Tivatu klesá, jsou napravo a já mám výhled akorát tak přímo do Slunce.
Ale člověk nemůže mít všechno, jedna rychlá levá zatáčka a za pár sekund už sedáme na dráhu jednoho ze spottersky nejznámějších letišť v Evropě.
Letní provoz v Tivatu je známý především chartery z Ruska a okolních zemí, na jednu raritku v podobě ukrajinských Dart Airlines jsem ostatně narazil hnedka po přistání:
Výstup do horkého počastí proběhl v pohodě a velmi milou procházkou po apronu:
Jsem došel až k přeplněné pasovce, kde se tlačily davy Rusů, Ukrajinců a lidí z našeho letu. Plánoval jsem večerní spotting u dráhy, proto se mi dlouhá fronta opravdu nehodila, naštěstí se ale postupovalo rychle, pas, razítko, pas, razítko, pas, razítko a za 20 minut už jsem…ale moment, příletová hala úplně chybí! Z pasovky rovnou ven, kde postává chumel čekajících taxikářů, delegátů, rodinných příslušníků a všude je hrozný zmatek, ale mně to je jedno, vydávám se směrem k blízkému hotelu a pak hned zpátky k prahu dráhu.
Navzdory slabšímu provozu je spotting v Tivatu opravdu parádní. Přímo k dráze vede silnice, přičemž v ose RWY je snížený plot, pár metrů vedle restaurace a pláž. Tady by člověk mohl trávit hodiny i celé dny. Provoz ale končí zhruba v osm večer a s tím i moje šichta tady.







