19. 1. NH204 11.30–06.55+1 Boeing 777 – First ClassObvykle nastupuju až před last callem. Na let ve first se mi samozřejmě chce co nejdříve, takže vycházím akorát na čas boardingu. Bohužel se ještě neboarduje a je tu pořádná fronta Japonců kartičkářů (ANA Diamond), kteří nastupují spolu s F (až po nich *G a C). Co už, taky s kartičkama běžně předbíhám čekající chudáky, takže by bylo dost pokrytecké se nad tímto pohoršovat, a jdu se ještě projít, kouknout na letadlo.

- JA782A
Za pět minut začíná boarding a mířím rovnou do sedačky 1K. Welcome drink klasicky šampaňské nebo pomerančový džus, u sedačky je také rovnou připraven tmavě modrý amenity kit od Samsonite, který rovnou zkoumám. Dříve dávali Rimowy, bohužel asi před dvěma lety v rámci úspor přešli na tenhle. Uvnitř je klasické economy vybavení a taštička s kosmetikou The Ginza. Letuška mě vítá na palubě, ptá se na velikost pyžama, a jestli se chci rovnou převléct – to nechám na později až před spaním. Dostávám noviny (anglické, japonské, německé), sluchátka už leží na poličce. Vybaluju papuče, ke kterým je přibalená vtipná obouvací lžíce s logem ANA.

- Welcome drink a amenity kit

- Odhlučňující sluchátka od Sony
Před odletem si prohlížím okolí sedačky. Je tu toho dost, kromě zásuvky a USB, co už se naštěstí stává i v economy standardem, několik různých „skříněk“ – jedna na flašku vody, jedna na brýle, v jedné se skrývá ovladač od IFE a další se mi ani nepodařilo zjistit, jestli slouží k nějakému konkrétnímu účelu. Ve dvou z nich je na vnitřní straně zrcátko. Příruční zavazadla si nechávám před sebou v přední části buňky. Čekám, že budou muset putovat do binu, ale nechce se mi s tím zvedat, takže čekám na povel, který nepřichází, ve výsledku se ani nikdo nepřijde podívat, jestli jsem připoutaný, natož jestli někde něco mám. Vzlétáme. Pyžamo a papuče na poličce setrvačností při prudkém zrychlení padají na zem.

- Objevování okolí

- Objevování okolí
Nedlouho po vzletu přichází jídelní a nápojový lístek. Na pití zkouším Krug, s jídlem si to ještě chci trochu rozmyslet, nicméně už předem jsem si říkal, že na cestu do Japonska zkusím spíše japonské menu, na cestu domů pak západní – pokud mi samozřejmě bude vyhovovat aktuální nabídka, což vyhovuje (že by to možná kvůli původu surovin dávalo smysl spíš naopak, mi nějak dochází až při zpáteční cestě).

- Krug
Japonské menu je na výběr jedno, u západního jsou na výběr tři varianty předkrmu a tři varianty hlavního jídla, zbytek setu stejný. Amuse jsou stejné jako u japonského menu, předkrm je humrový salát s kaviárem nebo terina z foie gras nebo kreveta se salátem z kuskusu ochuceného kari. Dále kukuřičný krém. Hlavní jídlo je hovězí steak s lanýžovou omáčkou nebo grilovaný lososí filet s rajčatovým risottem a koprovou omáčkou nebo pečená zvěřina s kávovou krustou a čokoládovo-třešňovou omáčkou. Po jídle tři druhy sýrů, jako dezert zmrzlina, Sachertorte s fíky, zákusek z červeného rybízu a ovoce, nakonec cukrovinky
petits fours s horkým nápojem. Tohle pro představu – já jdu opačnou cestou a podle původního plánu volím japonské menu. Ještě než objednám, přichází
amuse – pečená křepelka s cibulovým krémem, chlebíček s krevetou, sýrovo-pepřové tyčinky, cibulka a olivy naložené v balsamicu. Dále přichází dotaz, jestli budu chtít perlivou či neperlivou vodu. Beru perlivou, Perrier z plechovky.

- Amuse
Nedlouho poté přichází první předkrm, kterému se v japonské gastronomii říká
sakizuke. Je jím
mūrukai nutaae – mušle ochucené pastou miso a octem.

- Sakizuke
Následuje chod
zensai, také druh předkrmu, jestli tohle nějak terminologicky rozlišuje západní gastronomie, naprosto netuším, vím o ní podstatně méně než o té japonské. Podává se pět drobností,
ebi shibani - kreveta dušená v sojové omáčce,
kamo misoyaki – plátek kachny grilovaný s pastou miso,
foagura zerī – foie gras v želé,
tomato wainmushi – napařené rajče marinované ve víně,
kuromame mitsuni – černé fazole (přesně dvě) vařené v oslazeném vývaru a
kasutera tamago, „piškotové vejce“ – nadýchaná vaječná omeleta s trochou mouky a cukru.

- Zensai
Následující chod se jmenuje
owan, doslova znamená „miska“, a jedná se o nějaký vývar. V mém případě
kani shinjō, vývar z kraba a mořských řas s knedlíčkem, taktéž z kraba. Velmi dobré.

- Owan
Přichází na řadu
otsukuri, což je jiný název pro
sashimi – nejčastěji syrová ryba či mořské plody na tenké plátky (i když
sashimi nemusí navzdory obecně rozšířené představě být nutně jen ryba – například specialitou vnitrozemské prefektury Gunma je
basashi, což je
sashimi ze syrového koňského masa; nebo
rebazashi – hovězí játra, jejichž syrová konzumace byla před pár lety kvůli obavám z parazitů zakázaná; v restauracích se tedy neprodává, ale stále se dá koupit v obchodech, kde jediný dopad zákazu je ten, že bylo na obaly připsáno, že je produkt určen k tepelné úpravě – jen tak pro zajímavost).
Ještě předtím, než se
sashimi servíruje, se mě letuška ptá, co si dám za pití (a poznamenává, že následuje
sashimi). Skoro mi čte myšlenky, protože jsem zrovna uvažoval, že bych z Krugu přešel na
sake.
Sake (spravně, ne „saké“) mám velmi rád, trvalo mi nějakou dobu, než jsem se do něj vpil, ale dnes je to jeden z mých oblíbených alkoholických nápojů. Na palubě jsou tři druhy – na základě doporučení vypouštím „těžší“ (ne tolik hodící se k jídlu) sake z prefektury Yamagata, a ze zbylých dvou vybírám sake ze sousední Akity, sušší varianta oproti sladší nabídce z Wakayamy. Všechny tyto oblasti jsou v Japonsku proslulé produkcí kvalitní rýže, potažmo
sake.

- Sake
Co se samotného
sashimi týče, podává se ryba, která se japonsky jmenuje
suzuki, dle slovníku je to asi nějaký druh kanice. U velké části ryb, které se v Japonsku podávají, se pořádně nedají dohledat české názvy, protože leckdy jednoduše neexistují.

- Otsukuri
A konečně
shusai, tedy hlavní chod. Je jím
sake konbu shioyaki – grilovaný losos – a
gyū shigureni – vařené hovězí ve sladkém rýžovém vínu a sojové omáčce se zázvorem. Na rozdíl od toho, co jsme zvyklí na západě, se nedá říct, že by tady hlavní chod vynikal velikostí – naopak, člověk se nají více předkrmů a věcí okolo a samotné
shusai je teda docela malé jídlo. Tak či tak, velmi dobré.

- Shusai
K hlavnímu chodu je dále servírováno
kō no mono, doslova „voňavá věc“ – takový vznešenější název pro
tsukemono, nakládanou zeleninu, která je velmi aromatická, čímž kontrastuje hlavnímu jídlu, které v japonské kuchyni obvykle nebývá výrazně kořeněno. Dále
kobachi, doslova „mističky“.
Kobachi jsou běžně servírované malé mističky k mnoha jídlům. V mističce může být z principu cokoli, tady je to
gomaae – špenátové listy s čerstvou zeleninou přelité sezamovou omáčkou. A konečně pak
nimono, doslova „vařená věc“, což je přesně to, co to je. Jako
nimono se obvykle připravuje zelenina (bílá ředkev, mrkev…), tōfu nebo
konnyaku (divná hmota ze škrobu z hlíz zmijovce – rostlina podobná jamu; nechápu, proč ji Japonci vaří, protože chutná stále stejně jako po jakékoli jiné úpravě – tedy naprosto vůbec nijak). Tady máme
baikai no umani, mušle, doplněné mrkví.

- Nimono
Rýže podle jídelního lístku pochází z japonské prefektury Aomori. O Aomori, které tvoří severní cíp Honshū, se podle mě nedá říct, že by to byla oblast proslavená rýží (to jsou hlavně prefektury Ishikawa, Niigata a Yamagata při Japonském moři), špatná rozhodně není. Asi to působí divně, když se vyjadřuju k tomu, jestli je rýže dobrá nebo špatná, ale věřte, že japonská rýže umí být fakt dobrá a Japonci sami jsou na kvalitu rýže nesmírně citliví.
Nakonec přichází čas na
wagashi, nějakou tradiční japonskou sladkost (letuška mi nabízí, výběr z dezertů i ze západního menu, ale zůstávám u japonského) – tady je to
yōkan, což je agar (hmota z mořských řas) s rozmixovanými červenými fazolemi. Zapíjím
umeshu, sladký ovocný likér, který mám moc rád. Jedná se o slabší pálenku, do které se na několik měsíců nakládá ovoce
ume, něco mezi švestkou a broskví.
Umeshu je jediná podoba
ume, kterou můžu pozřít - čerstvé se to jíst nedá (trpké, tvrdé) a obvyklá varianta je naložena do solného roztoku - odporně slané a kyselé zároveň.

- Wagashi + umeshu
Najedl jsem se parádně, musím uznat. Úžasné je, že i když toho bylo dost, japonské jídlo je velmi lehké a po takovém obědě se cítím velmi příjemně.
Po jídle, které hodnotím velmi dobře, přichází čas kouknout na IFE, což je věc, která mě obvykle totálně nezajímá – až na jednu věc, a to je mapa letu (i tady jsem si ji pustil hned po odletu). Hry v IFE mi vždycky přišly debilní (a v mobilu/tabletu mám lepší), hudbu si taky radši pustím, co znám sám a do milionkrát lepších sluchátek, stejně tak případný film. A duty free shopping ani propagační videa o destinaci, kde jsem byl tisíckrát, mě fakt nezajímají. Ale mapa ano, v tomhle jsem trochu posedlý, v každou chvíli vědět, kde jsem a kolik času ještě zbývá, takže je to obvykle první věc, co po dosednutí do sedačky udělám.
Ale když už jsem tu, tak to prozkoumám, že jo. Docela náhodou zjišťuju, že je displej dotykový, což mě vůbec nenapadlo, protože k dosáhnutí na něj je třeba ze sedačky se pořádně natáhnout, a to je současně i důvod, proč opodstatnění téhle funkce moc nerozumím. Tak či tak, nenacházím v IFE nic moc zajímavého. Výběr filmů velmi chudý, a skoro nic z toho neznám, hudba povětšinou japonská a taky téměř nic neznám (a to myslím, že taky aspoň základní přehled mám). Co ale pozitivně překvapí je sekce vážné hudby (možná mají stejný výběr v Y, nevím, nikdy jsem se nedíval). Je tu toho dost a spousta známých věcí, ať je to Chopin, Sibelius, Liszt, Ravel, nebo v Japonsku velmi známí Dvořák, Janáček a Smetana. V poskytnutých sluchátkách se to poslouchá velmi dobře. Co mě naopak fakt prudí, že mají klasicky debilní konektor, takže svou hudbu si do těchto sluchátek neposlechnu. Zkouším připojit tablet přes USB, ale smůla, od té doby, co nějaký idiot vymyslel polofunkční protokol MTP, se podpora klasického, jednoduchého a funkčního USB mass storage z mobilních zařízení vytratila a já mám smůlu. Každopádně IFE mě ani tady neoslňuje, ne že bych to čekal. O to větší překvapení je, když tři dny po návratu do ČR letím s TK do Vietnamu v C (kde sedím v době psaní tohoto článku; po několika různých stránkách zajímavé to absolvovat takhle krátce po sobě) a IFE je podstatně bohatší, najdou se tam zajímavé věci, mapa je interaktivní (u NH dost zastaralý software) a ovladač od IFE připomíná tvarem herní konzoli PSP, má velký dotykový displej, na kterém se také dá pustit mapa či film. Ovladač IFE u NH je úplně klasický Yčkový.

- Známá jména v IFE
Co se samotné sedačky týče, nemůžu si vůbec stěžovat. Na internetu jsem četl drobné výtky – zaprvé na to, že pro bělochy není rozložená postel dostatečně dlouhá. Neposoudím, úplně obr nejsem (179 cm) a vyhovuje. Druhá výtka směřuje na okénko, které není hned u sedačky, ale je třeba se vyklonit. To je pravda, ale tohle není žádná hrůza a nebýt toho, že jsem o tom četl dopředu, bych si to asi vůbec ani neuvědomil. Tak či tak, sedí i leží se tu velmi příjemně a co mi přijde úplně nejlepší, je izolace od prostředí. Buňka sice není nijak uzavřená, ale ohraničující „zeď“ je cca o 20 cm výše než mé oči a když se to spojí s tím, že Japonci jsou extrémně tišší (jak cestující – kromě mě výhradně Japonci – tak i personál mluví velmi potichu), připadám si, jako by tady kolem mě naprosto nikdo nebyl.

- Rozložená sedačka
Co je neskutečně ironické, je wifi na palubě, kde se ukazuje Japonsko ve své plné síle (nejčastější stereotyp, který v Japonsku lidem se škodolibou radostí vyvracím, je ten, jak je Japonsko po všech stránkách technologicky vyspělá země, kde vše funguje; kulturní šoky jsou pak dost tvrdé). Wifi v letadle je, nabízí se tři balíky. Nejlevnější stojí 5 USD, platí 30 minut a datový limit je, ehm, 15 MB. Dle palubního letáku je to dobrá volba pro posílání textových mailů do 300 slov

A nejdražší je „full-flight plan“ za 20 USD, který lze používat až do konce letu, a je na něm štědrý limit… 100 MB. Kdybych Japonsko neznal, řeknu si, že je to divné/debilní, takto si ale jen dám facepalm a řeknu, že je to naprosto klasické Japonsko – půlka věcí funguje špičkově a druhá půlka zamrzla v 80. letech.
Po tom všem jídle a pití přichází čas na spánek. Jak jsem avizoval nahoře, v den odletu jsem neměl čas toho moc naspat a už jsem opravdu unavený. Prospat to tu pochopitelně nechci, ale lehnout si na 3-4 hodinky mi neublíží a krásně se zregeneruju. Poprosím letušku o rozložení postele a zatím se odcházím na záchod převléct do pyžama. Záchod je klasické economy velikosti, nic extra, pouze více dekorovaný. Bělocha dost možná překvapí, že tady mají japonský washlet (záchod, co vás po použití proudem vody umyje), ale ten vím, že má NH i v economy. Mé oblečení po návratu letuška přebírá a věší na ramínko a na věšák, který je ve skříňce z vnější straně buňky.
Z trip reportů jsem vyrozuměl, že pokud je volno, nerozkládají letušky vaši sedačku, ale jinou naproti. Má protější je volná, takže to nějak čekám, ale nedočkám se. Až pak mi totiž dochází, že je tu vlastně 5 lidí (z 8 míst celkem). A je pochopitelné, že pokud to nemůže nabídnout všem (tzn. max 50% obsazenost), tak asi nelze nikomu. Tak či tak, po převlečení docházím k vodorovné posteli, na které je tenká matrace, na které se leží fakt dobře. Žádám ještě jednoho Kruga, letušku prosím, aby mě vzbudila 4 hodiny před přistáním (tzn. zhruba za 3.5 hodiny), do odhlučňujících sluchátek na spaní pouštím Vltavu a v blaženosti usínám.

- Krug na spaní
Spí se úžasně, vzbudím se sám, dvakrát se převalím a asi za 15 sekund dochází letuška, že jsou 4 hodiny před přistáním. No, ještě bych spal, ale plýtvat časem nebudu, objednávám grepový džus, který by mě mohl trochu probrat, a pomalu se vyhrabávám zpod dek.
Když jsem probraný, přemýšlím, co dál. Rozhodně si ještě plánuju dát jídlo. Na tomhle letu ve F kromě velkého jídla po odletu žádný pravidelný servis není – jsou tam ale jídla a snacky, které se dají objednat kdykoli. Výběr je docela široký (pokud by měl někdo zájem, můžu dodat fotky celého jídelního i nápojového lístku, ale přijde mi to zbytečné, to relevantní vypisuju sem).
Z jídel „kdykoli“ jsou tam dva sety (japonský a západní) a pak jednotlivé drobnější věci. Japonský set obsahuje
kobachi s vařenými řasami a makrelími jikrami, hlavní jídlo grilovaná ryba (jejíž český název asi opět neexistuje), k tomu rýže, polévka z pasty
miso,
tsukemono, pražená řasa
nori a
nattō (kvašené sojové boby – pokud byste někdy měli příležitost vyzkoušet… doporučuju se velkým obloukem vyhnout). V západní verzi se nabízí bílková omeleta s bylinkami a sušenými rajčaty, ovoce, jogurt, pečivo.
Na nic z toho nemám moc chuť, tak vybírám
miso rāmen ze samostatných dobrých jídel. Rāmen pravděpodobně znáte, jedná se o nudle ve velice silném vepřovo-zeleninovém vývaru, na kterých je nasypána hromada dalších věcí (obvykle jarní cibulka, kvašený bambus, maso, mletá ryba a další). Rāmen se obvykle vaří ve čtyřech variantách –
shio (prostý),
shōyu (se sojovou omáčkou),
tonkotsu (s vývarem z kostí, takový trochu lepivý a lehce zapáchající – specialita Fukuoky a vůbec ostrova Kyūshū) a konečně
miso (s pastou
miso ze sojových bobů, proslavené především na ostrově Hokkaidō, ale k dostání běžně) – mé oblíbené.
I přes nevysoká očekávání jsem bohužel trochu zklamán – celé je to moc husté, což je zjevně zapříčiněno rozblemcanými nudlemi, vývar nic moc a taky v tom nic extra není, navíc je tam kukuřice, kterou zrovna nemusím (a požádal bych, aby to bylo bez ní, jenže to není tak častá ingredience, aby mě to napadlo). Že by to bylo vysloveně špatné, říct nemůžu, ale kterákoli zapadlá restaurace v Japonsku, kde vaří 90letý dědeček a obsluhuje jeho 80letá manželka, kteří sotva chodí, to udělají za pár yenů milionkrát lépe.

- Miso rāmen
Po jídlu čaj
matcha. Ta je v nápojovém lístku uvedena zvlášť mimo veškerý čaj a je jí věnováno asi čtvrt stránky – tak proč nezkusit. Bohužel chuťově žádný zázrak, není moc našlehaná a navíc se
matcha podává s nějakým
wagashi (kvůli kontrastu hořké a sladké chuti), tady nepřichází nic, i když mají na palubě
yōkany. Škoda.

- Matcha
Každopádně porce
rāmenu nebyla úplně velká a já mám ne ani tolik hlad, ale spíš ochutnávat a zkoušet, takže jdeme dál. Beru
unadon – grilovaný úhoř v nasládlé omáčce na rýži, a k tomu zeleninový salát. Salát z čerstvé zeleniny se sezamovým dresinkem není špatný, ono na tom není asi co zkazit. Úhoř už taková sláva není, trochu tužší, nicméně když vezmu, že ani teď není sezóna úhořů (ta je v létě) a že je to v letadle, tak to tak hrozné není. Tak či tak, hlavní jídlo bylo perfektní, ale jídlo na objednávku kdykoli už je celkově docela zklamáním.

- Unadon
K jídlu si dávám pivo – Suntory Premium Malts. Na výběr je ještě Kirin, Asahi a Sapporo, výběr je tedy stejný, jako ma ANA v economy. Suntory je z nich podle mě nejlepší, nicméně všechno jsou to relativně obyčejné a nepříliš zajímavé ležáky. Cílovka F asi moc pivní není, ale škoda, tady by ANA mohla zabodovat podstatně lépe – japonská pivní scéna je v posledních letech velmi pestrá a zajímavá a rozhodně by bylo z čeho vybírat.

- Salát
Když si pochutnávám na salátu, registruju drobný náklon letadla. Už jsme skoro tam, pomyslím si. Poznávám, že jsme nad Chabarovskem. Ten mám spojený se snídaní. Když letím obvyklou severní trasou do Japonska (NH, LH, LX, LO), nad Chabarovskem se podává snídaně, když letím ranním letem z Japonska domů, taktéž. A Chabarovsk je místo, kde letadlo zatáčí, protože oblétá cíp čínského území. A jelikož let do Japonska je obvykle klidný a dlouhý, tenhle drobný náklon letadla mě vždycky probere, i když dřímu, a spouští mi sliny na snídani. Do příletu zbývají asi dvě hodiny. Dávám si čaj a začínám domýšlet některé své plány v cestě po Japonsku. U čaje je výběr asi z deseti druhů, beru černý čaj, v jehož dochuti má být zjevný karamel a anýz. Nemůžu říct, že bych tam úplně tohle cítil, ale je dobrý.
Zbývá hodina a čtvrt. Převlékám se zpět do svého oblečení a domýšlím, jestli vyzkoušet ještě něco. Volba padá na whisky – 21letá Hibiki od Suntory. Whisky není úplně mým oblíbeným drinkem, ale opět je tento kus prémiovou volbou, kterou se ANA chlubí, tak snad to dopadne lépe než ta matcha. A jo, chutná velmi. S ledem teda. Drze se přiznávám k tomu, že whisky jinak nepiju, i za cenu vědomí, že některý ze zdejších milovníků whisky při pohledu na následující foto utrpí psychický šok.

- Suntory Hibiki 21yo
Krátce před přistáním přichází vedoucí kabiny poděkovat a rozloučit se. Ptám se na počasí v Tokyu, 6 stupňů a mlha. Zimní klasika. Skládám sedačku do svislé polohy, nechávám si donést kabát, dopíjím whisky. Přistání na Hanedě je hladké, z letadla vycházím sotva minutu po příjezdu na gate a hurá do města.

- Přistání na HND
Závěr – co dodat? Bylo to super, náležitě jsem si to užil. Do Tokya přilétám odpočatý a velmi pozitivně naladěný. Líbilo se mi to hodně. Zaplatil bych si to? Samozřejmě ne, tato letenka v době, kdy jsem ji kupoval, stála něco málo přes 300 000 Kč, pro které si dokážu představit podstatně lepší využití. Co s další várkou mil, ještě nevím. Po tomto letu jsem měl pocit, že to oproti C takový strašný rozdíl není. Když mě ale při zpátečním letu napadlo si projít letadlo a viděl jsem C a taky jsem o pár dní později v C (TK) letěl, dochází mi, že rozdíl to je značný. A to především v té neskutečné míře soukromí, která mi byla opravdu příjemná. Nemůžu říct, na rozdíl od toho, co jsem četl v jiných F reportech, že bych se tady cítil dle přístupu posádky jako nějaký übermensch. Mnoha lidem ze Západu by mohlo přijít, že o ně extra postaráno nebylo, že se nikdo aktivně nezajímal. Ale takto vypadá kvalitní japonský servis. Je naprosto profesionální, do těžko postřehnutelných detailů promyšlený, ale zároveň nenápadný, dopřává absolutní klid a pohodu. A já to ocením. V každém případě, před odletem domů mě napadlo, jestli se nějak změní postoj personálu, když zatajím znalost japonštiny a budu se chovat jako „průměrný“ běloch na služební cestě. O cestě zpět zase jindy

Teď bude postupně následovat stručnější report z jednotlivých dní v Japonsku, a nakonec zpáteční cestě. Bohužel toho teď mám dost v práci, takže mi to zase bude trochu trvat.